Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/wTT.jpg

Druhá část bude hlavně z pohledu Edwarda, ale krátký závěr je opět Belly.

Proč Edward utekl? A proč si najednou začal všímat té lidské dívky?

Co když nakonec nebude až tak špatný?

f

 

Edward

(o týden dříve)


„Už mi nikdy nevolej, Edwarde! Ty jsi vážně takovej proradnej hajizl! Nechci tě už víc vidět!“ vyštěkla na mě do sluchátka naštvaná Tanya a položila to.

Jakmile to její pištění ztichlo, surově jsem zaklapnul telefon a měl sto chutí vztekem bezmocně zavrčet na celej tenhle mizernej upíří barák. Možná ho srovnat se zemí.

Ta mrcha Alice!

Momentálně tady ani nebyla a to bylo vlastně její jediný štěstí! Však to měla jistě jasně spočítaný, kdy se nejlíp vypařit…

„Jaspere!“ zařval jsem do toho najednou zasraně ztichlýho baráku. Já té jeho dotěrné ženušce ještě zvednu mandle! To se uvidí, jestli bude mít odvahu se mi znova motat do života.

Co si to vůbec zatraceně dovoluje?

Jak ji jen mohlo napadnout, aby Tanye oznámila, že se scházím i s Irinou? Naštěstí jí neřekla o těch dalších, ale i tak... Byla to moje nejlepší upíří milenka a teď? To jistě řekne i Irině. A to jsem si dal fakt do prdele záležet na tom, aby se to zvlášť tyhle dvě nikdy nedozvěděly! Sehnat společnici, a k tomu ještě vegetariánku, byl téměř nad-upíří výkon! Byly preciózní téměř jako diamanty!

Až se mi ta kráva dostane pod ruce…

„Edwarde?“ Tvářil se jako největší neviňátko, když sestupoval dolů ze schodů klidným lidským tempem, ale já s jistotou věděl, že ten idiot by momentálně můj vztek vycítil na míle daleko. Jestli se někdo podobal sopce těsně před výbuchem, pak jsem to byl v právě tento okamžik já.

„Kde máš Alici?“ vyletělo ze mě jakési vzteklé zaprsknutí. A telefon v mé dlani najednou pod těžkým stiskem odešel na věčnost.

„Proč?“ Ptal se sice zvědavě, ale jistě neměl v nejmenším plánu mi cokoliv prozradit. Myšlenky si totiž ukrýval až moc dobře. Nenechal si uniknout byť jediný detail, kde se ta jeho praštěná manželka vystrašeně schovává. To ji snad ani nenapadlo, že budu zuřit, až se to dozvím?

„Kurva, ptal jsem se, kde máš tu svoji zatracenou ženu!“ zopakoval jsem malinko silněji. Potřeboval jsem, aby mě konečně pochopil. Byl to nakonec přece jen můj bratr!

„Měl by ses uklidnit, Edwarde, nebo ti rupne žilka v hlavě a kdo to pak schytá?“ posmíval se mému hněvu, ale nebyl to on, komu jeho nejdražší v pár minutách zkomplikovala existenci. A on měl ještě tu drzost a odvahu se mi sprostě vysmívat?

„Ty si ze mě budeš dělat prdel?“ vypadlo ze mě v hněvivém zavrčení. Nahrbil jsem se a připravil ke skoku.

„Tak promiň no, snažil jsem se jen odlehčit situaci. Nechápu, co tak hroznýho mohla Alice vyvést, aby tě to takhle rozběsnilo - jako kdybys chytil premenstruační syndrom…“ zaculil se jak pětiletej, a moje nervy se až nebezpečně napnuly a stejně tak i já. Tělo mi neovladatelně vibrovalo a znovu jsem hrozivě zavrčel.

„Drž hubu!“ vřískl jsem a zaskřípal zuby. Jak jen mě všichni srali.

„Edwarde,“ promluvil najednou tak pevně. „Nikdy bych ti Alici nevydal, vždyť to víš…“

„To je mi naprosto jasný, jen jsem si s ní chtěl promluvit,“ zašklebil jsem se na něj posměvačně. On ale bohužel nebyl žádný idiot, aby nevycítil, že mu právě teď lžu. Chtěl jsem jí jen pořádně nakopat…, a pak možná i trošinku zapálit.

„O čem?“ pověděl napjatě.

„Však neboj, taky se to dozvíš…“ Opovržlivý úšklebek se mi ještě rozšířil. Nebo to spíš uvidíš… až se bude vedle baráku vznášet ten štiplavý dým!

„Myslím, že si budeš muset nechat zajít chuť!“ prskl naštvaně a vyběhl pryč z domu. Utekl přede mnou?

Jen si běž, ty parchante!

Všichni byli jedna velká pakáž. Ani chlapi už nedrželi při sobě, když se jim do života připletly city, co? Jo bylo mi to okamžitě jasný… Emmett byl naprosto stejnej.

Zženštilá napodobenina muže!



(současnost)


Písnička - Placebo



Hned jak jsem se dozvěděl, co mi moje nevlastní pošahaná sestra provedla, myslel jsem, že ji snad rozervu na malé kousky a ty pak ještě s chutí zapálím. Jenomže bohužel pro mě, tenhle můj geniální plán s předstihem viděla, takže nejenže utekla na nákupy, ale hned potom, co jsem musel na lov, odjeli s Jasperem na dva týdny na náš rodinný ostrov. Prej dokud se nezchladím…

Neměl jsem sílu ji sledovat až tam, navíc můj prvotní hněv vybublal jak otevřená minerálka a pak se na jeho místě usídlilo něco úplně jiného. Plánoval jsem se té odporné malé mrše pomstít a to nejlépe na její lidské slabině jménem Bella.

Ta člověčí nula se mi do krámu hodila naprosto perfektně. Alice tu nebyla a k mému neskonalému štěstí dokonce ani neviděla její budoucnost, což bylo naprosto perfektní a nahrávalo mi to do karet.

Konečně jsem se vracel domů. A neměl bych se cítit až takhle mizerně, vždyť polovina mého plánu vyšla naprosto úspěšně, teď mě ještě čekala ta další část. Jenomže já najednou neměl potuchy, jestli to, co jsem se chystal v pondělí udělat, bylo správné.

Zničit jedné nepodstatné lidské holce život jen proto, že se kamarádí s mojí vymaštěnou sestrou? Netušil jsem, jestli je to úplně správné řešení, ale jak jinak zastavit toho neovladatelnýho skřeta, kterej do všecho strkal ten svůj malej nos? A já ji jednou pro vždy musel zastavit!

Jakmile jsem před chvilkou u Belly zacítil krev, jen stěží jsem se ovládnul, ale naštěstí jsem stihl zdrhnout dřív, než bych udělal něco daleko horšího… Jak by asi chutnala? V ústech se mi nahromadil jed a v krku nebezpečně zaplálo. Musel jsem nad tím přestat myslet, protože já byl schopnej to otočit a dát si jednu ‚BloodyBellu‘.

Podvědomí si mlsně mlasklo, ale moje křečovité sevření volantu nepolevilo. Uháněl jsem pořád dál, až k našemu domu.

Dneska jsem dokonce nebyl do poslední chvíle rozhodnutý, jestli se za Bellou skutečně vydám. Kdyby se má budoucnost totiž na delší dobu, což byla tak zhruba hodina, ztratila, okamžitě by té svojí všetečné kamarádce zavolala, aby ji mohla varovat.

A to bylo špatně pro mě.

Nikdy by mě ale nenapadlo, že vlastně nebudu potřebovat představy někoho jiného. Nějaké mojí občasné upíří partnerky k tomu, abych se vzrušil. Úplně mi stačila ta malá a měkká lidská Bella. A nakonec sex s ní, i když byla ještě panna, nebyl vlastně vůbec špatný. Měla moc hezkou postavu, dokonalé proporce a jako upírka by jistě byla výjimečná.

Častokrát jsem poslouchal, když se Alice vyptávala na naši rodinu a speciálně na mě. Nebyla tak dotěrná jako například Jessica, ale to bylo hlavně tím, že to byla taková nevinná stydlivka. Vlastně teď už tak nevinná a nedotčená nebyla… Koutek se mi spokojeně vyklenul vzhůru.

Už jsem se nemohl dočkat toho, až se moje proradná sestra vrátí.

A co jiného jsem mohl dělat? Tohle byla ta nejlepší karta, kterou jsem na Alici měl. Její jediné slabé místo! Bellu skutečně milovala. Když zničím tu malou lidskou holku, dostanu tak na kolena i moji dotěrnou sestřičku.

Příště si spíš dvakrát promyslí, jestli bude znovu zasahovat do mého života. Žhavý vztek mi opětovně naplnil hlavu a já se urychleně ubezpečil, že dělám dobře. Zaslouží si to!

Jen ať Bella přijde do školy…





V pondělí jsme měli hned druhou hodinu odevzdat tu trapnou a jednoduchou domácí práci. No, já ji měl připravenou naprosto perfektně a moje maličká se ještě bude hodně divit. Taky jsem tajně doufal, a podle vzdálených myšlenek profesora se nemýlil, že to, co jsem Belle napsal do testu, nevezme ani trošičku hezky.

Konečně do učebny tiše naklusala právě ona. Na hrudi křečovitě svírala knihy, na očích měla velké tmavé brýle a na sobě upnuté riflové kalhoty s šedivým trikem. S tou bledou tváří byla vážně téměř neviditelná.

Posadila se na svoje staré místo, aniž by mi věnovala byť jediný pohled a položila si učebnice na dřevěnou desku stolu. Kdybych Alici tolik nenáviděl, a ona nebyla jediný dostupný prostředek k tomu, jak moji sestru zničit, možná by se mi po tom sobotním dostaveníčku i stýskalo. Byla sice člověk, ale…

Pozorně jsem ji sjel od hlavy po paty a spokojeně zavrněl.

Nakonec to nebylo vůbec nic strašnýho… Ovšem až na to, když začala krvácet a já ji málem debilně zakousnul! To by byl vážně průser!

Bella si s jedním dlouhým povzdechnutím sundala brýle. Na okamžik jsem na ni téměř nevěřícně koukal, ale díky mým upířím smyslům jsem se dokázal rychle uklidnit.

Takhle jsem ji zřídil já?

Nejenže byla úplně popelavá, navíc ty tmavé kruhy a trochu oteklé oči mluvily za všechno. Pokusila se to sice zamaskovat make-upem, ale mně neunikl sebemenší detail. Vypadala tak nějak bez energie a bez pořádného života. Rozhodně měla daleko do té, kterou bývala dřív.

Přitančila k ní Angela.

„Čau Bell, tak co, máš tu práci?“ pověděla zvědavě a vyzývavě se koukla mým směrem. No, Bella udělala to samé jen méně nápadně.

„Jo, asi jo…“ šeptla.

„Jak asi,“ vyhrkla překvapená Angela.

„To je jedno, neřeš to,“ prskla dotčeně ta malá pokušitelka. Jenže bát se rozhodně nemusela. Naši ‚společnou‘ práci jsem měl, ale jestli se jí bude líbit? Tušil jsem, že ani trošičku a moje nitro doslova škodolibě zavrnělo.

„Vidíš, přišla jsem se tě ve skutečnosti zeptat, jestli bys v mámině skupině nezastoupila Emily. Je nemocná a ty jsi jediná houslistka široko daleko, která umí skutečně hrát,“ vyhrkala Angela s úsměvem od ucha k uchu a mně se na moment zastavil dech.

Ta malá holka hraje na housle?

Na okamžik jsem si představil její tvář a tělo při hraní na tomhle celkem drobném nástroji. Jak prožívá každou notu… jak její prsty jemně svírají smyčec a další se hbitě pohybují po strunách.

Něco málo bych dokázal zahrát i já, ale moje specializací bylo spíš piáno. Jakmile se moje prsty rozběhly po těch černobílých klávesách, dokázal bych zapomenout třeba na celý svět okolo. Dokonce i myšlenky jsou v ten kouzelný moment jen a jen moje.

Nikdy by mě ani ve snách nenapadlo, že ta malá nešikovná Bella, bude umět hrát na nástroj, jako byl právě tenhle. Kytara, flétna… prosím, ale housle? Jenomže z mých představ mě vytrhlo hlasité vyzvánění zvonku, který oznamoval, že McKynely už se blíží.

„Fajn, jen ať mi dá vědět kdy a kde. Musí mi dát repertoár a pak bychom se taky měly sladit. Pokud mi bude dobře, tak…“

„Necítíš se...“

„Slečno Weberová, jak to že nejste na svém místě? Přestěhovala jste se snad vedle slečny Swanové, aniž byste mi to oznámila?“ vyštěkl příkře ten blbec a Angela už se s nesouhlasným kýváním hlavy vracela na svoje místo. Tváře měla právě tak narudlé, jako moje vzdálená sousedka.

„Takže!“ Třísknul dlaní do stolu a všechny sjel nabroušeným pohledem. „Myslím, že předtím, než vám porozdávám zpátky ty vaše doslova umělecké testy, předem vybereme to, co jste sesmolili přes víkend ve dvojicích!“ Mluvil, ale já zaujatě pozoroval právě Bellu. Viděl jsem, jak se mírně třese, a moje svědomí poprvé po dlouhé době zaprotestovalo. Měl jsem takovou nutkavou potřebu si přesednout až k ní, chytit ji za ruku a uklidnit. Určitě to moc potřebovala, ale já, bohužel pro ni, měl rozjetý svůj plán.

Zvedl jsem ruku a přihlásil se. Bella po mně střelila překvapeným pohledem, já však naprosto úspěšně předstíral, že ji nevidím.

„Ano, pane Cullene?“ prskl popuzeně McKynely. Jak jsem čekal. Miloval mě jako osinu v zadku, a to zřejmě proto, že jsem toho znal daleko víc jak on sám. Tenhle hlupák by se mi nikdy nedokázal vyrovnat. Ani vzdáleně!

„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli nevadí, když téma téhle práce bude malinko ožehavé,“ promluvil jsem kajícně a doplňoval to jemným úsměvem.

„Jak ožehavé?“ zabrblal překvapeně profesor.

„No, slečna Swanová trvala na tom, abychom psali o...“ Nahodil jsem ten nejstydlivější výraz, jaký jsem byl schopný na mojí upíří tváři vyplodit a zahanbeně sklopil oči. Můj plán fungoval úplně dokonale. Jako stratég bych možná nebyl až tak špatný… Uvidíme!

„O?“ vyhrkl zmateně přednášející a podíval se po úplně červené Belle, která s pusou dokořán koukala pořád mým směrem.

„O ztrátě jejího panenství,“ vypadlo ze mě pevně a tak nahlas, až všichni nezadržitelně zakapali po dechu. V dalším momentě už se dívali právě po té malé lidské holce, které teď mínilo vyskočit srdce z jejího hrudního koše. Slyšel jsem ho tlouct tak silně, až mě to na okamžik vyděsilo.

„To není pravda,“ bránila se ihned v další vteřině a pláč už měla téměř na krajíčku.

„No, nakonec je naprosto jedno, o čem ta práce vlastně je, jsme ve svobodné zemi, takže pokud se slečna Swanová chtěla podělit o to, jak přišla o svoji nevinnost, budiž,“ pověděl blahosklonně Mckynely.

„To není pravda,“ vykřikla zděšená Bella.

„Cože? Chcete tím říct, že jste se na tom nepodílela a pan Cullen mi tady lže?“ štěknul vytočeně profesor. „Navíc vy, slečno, u mě máte ještě jeden obrovský vroubek!“ Utrhl se na ni a já si všimnul, že její obličej je snad ještě bledší, než před chvílí. Ani tváře už se tak zdravě nečervenaly.

„Ano! Lže!“ pověděla neoblomně. No, já se na ni otočil a blahosklonně se usmál.

„Ale no tak, prvně mě hodinu přemlouváš, abychom o tom psali, i když mi to bylo dost nepříjemný a teď to tady popíráš?“ prsknul jsem jedovatě a výhružně na ni přivřel oči. Zato ty její právě vypadaly jako dvě nevěřícně vytřeštěná čokoládová vajíčka.

„Já-, to není... Jak můžeš takhle lhát?“ vzlykla zničeně a dívala se na mě tím štěněčím a vše obviňujícím pohledem. Bylo mi jí tak moc líto, ale když už jsem s tím začal, musel jsem to dotáhnout dokonce. Alice mi jinak nikdy pokoj nedá.

„Kdože tady vlastně lže?“ ohradil jsem se dotčeně.

„Nechte si tu mileneckou hádku na později, teď mi laskavě odevzdejte vaše práce!“ vyštěknul rychle McKynely. Byl naprosto nedočkavý vidět, co jsme jako dvojice vyplodili. Neměl ani to nejmenší ponětí, že mu ve skutečnosti odevzdám úplně jinou práci. Nedokázal jsem prostě vymýšlet bláboly…

Navíc ranit to hnědooké děvče až do takové míry jsem taky neměl zapotřebí. Už teď bylo vidět, jak ji po tvářích steklo pár horkých slz, které ale hřbetem ruky pohotově otřela a další se snažila udržet uvnitř. Já mezitím poslal všechny ty papíry dopředu.

„Slečno,“ okřikl ji. „Netvařte se teď jak hromádka neštěstí, když jste na to téma prve přistoupila, protože já s vámi mám také neuzavřené účty!“ Bella na něj bezmocně vykulila oči a křečovitě svírala okraj lavice. Neměla ani to nejmenší ponětí, co dalšího jsem si na ni přichystal. Začínalo mi jí být skutečně líto. Soucítil jsem a to se mi jaktěživ nestalo.

„Nejenže si tady stěžujete na pana Cullena, který svoji písemnou práci mimochodem napsal naprosto výborně, zato vy jste při ní drze podváděla!“ Nařknul ji a vlastně nebyl daleko od pravdy. Papír jsem jí skutečně vypsal já. „Téměř všechny vaše odpovědi, až na poslední, se doslovně shodují s frázemi v knize! Jak mi to vysvětlíte?“ prsknul vytočeně a sjížděl ji naprosto opovrhujícím pohledem.

Bella se obrátila mým směrem a ten pohled, který mi v ten krátký okamžik věnovala, si budu jistě pamatovat až dokonce mojí dlouhé existence. Tolik smutku, nepochopení a obvinění… Němě se ptala, proč jsem tohle udělal právě jí.

Nemohla vědět pravý důvod.

Tiše se zvedla a ty slané kapky, které teď tak hojně smáčely její tváře, už nechala jen volně kanout.

„Kam si myslíte, že se chystáte? Ještě jsem s vámi neskončil!“ křikl po ní vyučující, jakmile si všimnul, že si zabalila veškeré knihy. Moje mrtvé srdce se mi nad tím obrázkem tak divně sevřelo. Zase se ozývalo to zatracené svědomí?

„Pryč,“ promluvila tichounce a pomalými a rozvážnými kroky si to mířila k východu. Spolužáci se jí smáli a ukazovali na ni, ale ona dělala, že nevnímá nebo to tak jednoduše bylo… Možná toho na ni bylo skutečně moc.

„Nikam! Vraťte se! Okamžitě!“ štěkal nahlas už úplně dopálený McKynley a i jeho tváře byly rudé vztekem, nebyl to zrovna stydlivý typ. Přesto ho ta malá lidská dívka neposlouchala a naprosto drze otevřela dveře a opustila místnost.

Na chodbě se ještě ozvaly její hlasité vzlyky, které jsem ale měl možnost slyšet už jen já.

Rozbolel mě z nich žaludek a najednou mi bylo špatně z toho, co jsem tak nerozvážně nadrobil.

„Tohle jen tak nenechám!“ zuřil jak vzteklá šelma profesor a ani toho idiota nezajímalo, že se Belle po tvářích koulely obrovské slané kapky. Bylo mu úplně jedno, jak vlastně vůbec vypadá, chtěl se na ní jen jednoduše vybít…

Ostatně já vlastně udělal to samé.

„Cullene! Přiveďte ji zpátky,“ rozkázal mi, a tak jsem se automaticky zvedl a vylezl na chodbu. Tiše jsem následoval její hbité kroky a kašlavý pláč až na parkoviště. Před jejím autem jí ještě vypadlo to málo knih, co držela v těch vytřepaných rukách.

Doběhl jsem ji, a když si mě konečně všimla, vystrašeně zadržela dech a o krok ustoupila. Pak se v sekundě sehnula a posbírala všechno to, co jí popadalo.

„Mám tě přivést zpátky,“ dodal jsem tiše.

„Na to zapomeň!“ zavrčela výhružně, jakmile jsem se k ní o krok přiblížil. „Už nikdy se tam nevrátím!“ vyštěkla a neohrabaně si střela ty potůčky, které se jí neustále valily z očí. „Teď už jsi konečně spokojenej? Hm? Vyšlo ti to na jedničku, jen netuším proč! Proč já!“ řvala jak zraněná lvice, a když jsem se o další krok přisunul, její horká ruka přistála na mojí tváři. Nechal jsem ji, aby se na mě vybila. Zasloužila si to.

„Nenávidím tě!“

„Já tebe ne,“ vyhrkl jsem šeptem dřív, než jsem si vůbec stačil uvědomit, co to vlastně říkám.

„Ty-, ty-, zmetku!“ Další silná rána, po které si málem zlomila zápěstí. Ještě jednou se na mě podívala naprosto opovrhujícím pohledem, pak nasedla do auta a odjela.

A to bylo naposledy, kdy jsem ji na delší dobu viděl.



Písnička - Within Temptation

 

Bella se do konce týdne ve škole neukázala. To se samozřejmě dalo čekat. Smutně jsem pokukoval po její židli, která teď najednou byla tak bolestně prázdná.

Co se mi to jen zatraceně děje?

Alice se chystala vrátit už v neděli, protože jí Rose radostně oznámila, že už jsem relativně v klidu. Tohle ale nebyla ani zdaleka pravda. V noci, vždy když jsem si narychlo něco ulovil, okamžitě jsem se potají vydal k Bellinu bytu na pravidelnou obhlídku.

Její okna byla pokaždé tmavá a zevnitř se neozývalo buď nic, nebo jen neustálý pláč. Doufal jsem, že alespoň jedla. Uvnitř mě ty její srdcervoucí vzlyky a brekot doslova ničily a trhaly na kousky. Byl jsem v obrovském pokušení se za ní vydat, ale tak nějak jsem tušil, že by mi už neotevřela. Natož se nechala uchlácholit a přesvědčit, že všechno znovu napravím.

Pochyboval jsem, že by mi ještě někdy v životě uvěřila.

Proč jen mě to tak moc sebralo?

Tohle rozhodně nebylo součástí mé pomstychtivé startegie…


Právě jsem bez hnutí ležel v pokoji na posteli, když se od spodu ozvalo radostné vítání. Alice s Jasperem byli konečně doma. Už mě ani malinko netrápil sžíravý vztek nebo ta debilní pomsta, ale bylo tu něco docela jiného, co nedávalo pokoje mojí ztracené duši.

Byl jsem skutečně takhle nelidský?

Vylezlo ze mě jen jedno tichounké vzlyknutí, když jsem si vzpomněl na Bellin bezradně popelavý obličej a tváře naprosto smáčené slzami.

Její první milování mělo být speciální a já ji dokonale zničil. Vlastně nejen ji, ale jistě i její růžové sny a nadějné představy. Byl jsem jen obyčejné zvíře, které v nejlepším případě patřilo zavřít do klece.

Moje sestra a ani Jasper se se mnou nepřišli přivítat, třebaže ani jeden z nich prozatím netušil, co se tu událo, když byli pryč. A já byl právě neskonale vděčný za tuhle samotu. Neměl jsem chuť koukat do obličeje té, kvůli které jsem tak hloupě ztratil nervy a vypustil na povrch moji chladnou a krutou stránku. Bestii...

Bylo pozdě litovat!




Následující týden byl klid. Alice s Jasperem se mnou pořád nijak kloudně nemluvili, a to ani ve škole. Vyhovovalo mi to. Nemusel jsem si na nic hrát a předstírat. McKynely si mě jedno dopoledne zastavil na chodbě a vyptával se, kde je ta původní práce. No osvětlil jsem mu, že já a slečna Swanová jsme měli dvě a nakonec to zvítězila ta, kterou jsem vybral sám.

Moji sourozenci ze mě určitě cítili to zvláštní napětí. A nejen to, moje sestra se marně sháněla po její nepřítomné kamarádce a neskutečně ji trápily výčitky svědomí, že ji tady nechala takhle samotnou. Mělo by mě potěšit, že všechno jde přesně podle plánu, ale k mému údivu tomu tak nebylo.

Mučilo mě pouhé vědomí, že ta malá a roztomilá hnědovláska neustále trpí.

Alice jí bez přestání vyvolávala, ale Bella neodpovídala. Dalo se to čekat. Nikdy dokonce ani neotevřela dveře svého bytu, když se tam moje sestra přijela podívat.

A já si mezitím každou následující noc dělal procházky okolo její čtvrti, kde měla ten svůj podkrovní byt. Nic se nikdy nezměnilo, až do té doby, kdy se odtamtud už neozývalo absolutně nic, a to ani pravidelně bijící srdce.

Myslel jsem, že někam na pár dní odjela, třeba k rodičům, ale když bylo vše takhle i ten následující týden, nemohl jsem dál jen tak otálet a začal se po lidsku dobývat dovnitř…

Vyběhl jsem schody a pěstí zběsile tloukl do těch jejích vratkých dřevěných dveří. V okamžiku jsem zaslechl jedno splašené srdce, které se za mnou hnalo nahoru, doprovázené rozčílenými myšlenkami staré paní domácí.


„Co to tady děláte?“ prskala vytočeně. „Chcete mi ty dveře rozbít?“ Snažila se popadnout dech.

„Ne, jen... Hledám Isabellu.“ Ospravedlňoval jsem se.

„Copak vy to nevíte?“ pověděla překvapeně a její tvář mírně zbělala. „Před týdnem ji odvezli do nemocnice. Měla jsem o ni strach, mladej pane, protože se ještě nikdy nestalo, abych slečnu Bellu za celý týden ani jednou nepotkala, a tak jsem se vydala ji pro jistotu zkontrolovat. Chudák holka, vzala si jen dvě pilulky na spaní, ale protože celý týden nic nejedla…“ Zamlkle jsem dál bez přerušování poslouchal a v její hlavě viděl celou scénu do podrobných detailů.

Byla ve vaně plné studené vody, když ji paní Colinsová našla v bezvědomí. Okno dokořán a její pokožka měla mrtvolně modrošedý nádech.

Srdce se mi nad tím obrázkem bolestivě sevřelo a nohy mi téměř vypověděly službu.

Snažila se ji proplesknout a probudit, ale když se jí ani po dlouhé době nepovedlo přivést Bellu znovu k vědomí, zavolala záchranku.

„Je v pořádku?“ vyhrnulo se ze mě vystrašeně. Nevím, co bych dělal, kdyby se s ní cokoliv stalo. Ani netuším, kdy se moje chování k téhle křehké dívce takhle rapidně obrátilo, ale věděl jsem naprosto jistě, že k ní cítím daleko víc, než jsem byl kdy dřív schopný přijmout nebo připustit. A už vůbec ne nenávist. Teď to najednou vím…

Ale co když už je příliš pozdě?

„Myslím, že ano. Volala jsem tam hned příštího dne a sestřička mi oznámila, že je na umělé výživě a ještě se neprobudila. Včera už mi ale nechtěla poddat podrobnější informace, protože prý nejsem rodinný příslušník,“ pověděla smutně. Pak se jí v očích nebezpečně blesklo. „Vy jste její přítel? Nebo snad brat...“

„Spolužák. Dlouho se neukázala na přednáškách, tak jsem byl vyslaný, abych to zkontroloval,“ vybrblal jsem smutně tu ostudnou lež.

„Aha, tak to jo. Ona slečna je velmi tichá a milá osoba, jak jistě víte,“ mluvila šeptem a spokojeně se usmívala. „Myslím, že tady ani jednou neměla žádného chlapce, jestli chápete co tím myslím,“ pověděla najednou tak tiše, jako by to bylo největší tajemství světa a spiklenecky do mě šťouchla loktem. Kdyby jen věděla…

„Doufám, že už je jí líp,“ vydechla starostlivě a její myšlenky mluvily stejně. Jednoduše se o ni bála a stejně tak i já.

Idiote! nadávalo mi opakovaně moje rozzuřené svědomí. Ten pocit bezmoci ve mně minutu od minuty neustále narůstal a zvětšoval se. Rozmáhal a požíral všechen můj zbylý zdravý rozum. Co se to se mnou děje? Přepadaly mě návaly úzkosti…

„Ve které nemocnici leží?“ vyhrkl jsem zbrkle ihned, jakmile jsem pomalu doprovodil starou paní až dolů k jejímu přízemnímu bytu. Nejraději bych ji tam sám odnesl, ale musím vypadat na obyčejného člověka.

„Nemocnice Santo Spirito,“ pověděla klidně a pohladila mě po paži. „Postarejte se o ni. Zaslouží si to,“ vydechla svou tichou prosbu a já jí to s tou nejčistší upřímností souhlasně odkýval. Dokonce se na to i částečně těšil. Tohle všechno se přece jen mohlo dát ještě napravit.

Musí být způsob…

„Nashledanou,“ křikl jsem na ni mezi dveřmi, jakmile už jsem se zběsile hnal k mému autu, zaparkovanému dva bloky odtud. Bylo dost těžké udržet si pouze lidskou rychlost, když bych se nejraději rozběhl tak rychle, jak by mi to jen moje upírství dovolilo.

Za chvíli ji uvidím…

Volvo pod mojí zběsilou jízdou občas zanaříkalo, ale bylo mi to absolutně jedno a stejně tak všechny pokuty, které mi zdejší policie pošle. Z těch mašinek rozesetých po městě, které mě za tu krátkou dobu stihly vyblesknout, bych si nakonec mohl udělat i docela hezké fotoalbum.

Konečně jsem se skřípěním brzd zaparkoval kousek od nemocnice a doslova div nevyskočil z auta, když mě na místě přikoval jeden jediný obrázek. Alice vyváděla Bellu z vchodových dveří a Jasper kráčel potichu za nimi. Pak zvedl zvědavě pohled a naše oči se střetly.

Ihned něco zašeptal Alici a já v jejím obličeji spatřil tolik nenávisti, kolik jí jen mohla nechat vidět. A ta křehká bytost, která se tak namáhavě opírala o moji sestru, vypadala šíleně slabě a zničeně. Bolestně se mi opětovně sevřel hrudník, když jsem zjistil, že na člověka je až moc pohublá a příliš bledá. Kruhy pod očima. A ruku na břiše…

Chtěl jsem okamžitě vystoupit, abych se konečně mohl omluvit a pomoct jí, ale Alicin nemilosrdný pohled, opovržlivé myšlenky a sprosté nadávky, kterými mě bez přestávky zasypávala, mi zastavily chodidla do země.

‚Ani se k ní nepřibližuj ty, parchante!‘

‚Nechci, aby zkolabovala přímo na ulici!‘

‚Její rodiče budou mít přesně za týden už druhý rok výročí od jejich smrti, jen abys to věděl!‘

‚Jak jsi jí to mohl udělat? Tohle bylo jen mezi námi!‘

‚Svině!‘

‚Nenávidím tě!‘

‚Co tady ještě děláš! Táhni odsud! Hned!‘

‚No tak, zmiz už!‘

Stáhlo se mi hrdlo a opětovně jsem obrátil klíčkem v zapalování. Motor okamžitě naskočil. Dovolil jsem si poslední pohled na moji malou Bellu, která mi věnovala vlastně to nejcennější, co kdy měla, a já to bez milosti podupal. Zničil jsem ji! Jo, byl jsem grázl…

Možná, až se trochu uklidní a sebere, třeba by mi dovolila se přiblížit natolik, abych se jí mohl alespoň omluvit. Udělal bych cokoliv. Pro ni všechno. Počkám třeba celý její lidský život, než bude přesvědčená, že nadešla ta správná chvíle, kdy by mi mohla konečně prominout.

Kdybych tak jen mohl vrátit čas…

S téměř pohřební náladou jsem zaparkoval před naší vilou a v mžiku už vycházel schody k vchodovým dveřím, když se ale samy najednou rozletěly, a do náruče mi padla uvzlykaná Esmé. Vyděšeně jsem ji odtáhl na délku paží, abych z ní mohl dostat podrobnosti o tom, co se tady vlastně stalo.

„Alice s Jasperem odešli,“ dostávala ze sebe mezi plačtivými nádechy a výdechy.

„Cože?“ vyhrkl jsem naprosto vyděšeně. „Proč jste mi nezavolali, teď jsem je viděl!“

„Telefon sis nechal doma,“ škytla Esmé. „Někdo ti dvakrát volal, ale nepodívala jsem se, kdo to byl…“

Neposlouchal jsem až do konce a upíří rychlostí vyběhl schody do mého pokoje. Telefon klidně odpočíval na pracovním stole. Moje ruka se po něm natáhla, jako by to najednou bylo záchranné lano.

„Bella,“ vydechl jsem překvapeně.

Ona mi volala?

Co proboha chtěla?

Potřebovala odvézt a když jsem to nebral, zavolala si Alici?

Bože, ty jsi ale debil! ječel jsem na sebe téměř hystericky. Momentálně jsem se nenáviděl asi ze všech nejvíc!

Telefon se opět rozezvonil, tak jsem to bez okolků přijal. To musela být ona…

„Bello?“ vyhrkl jsem starostlivě.

„Kdo?“ prskl na mě známý rozhněvaný ženský hlas.

„Tanyo? Co chceš! Nemám na tebe právě teď čas,“ štěknul jsem dopáleně a chystal se to položit. Měl jsem v plánu se rozjet hledat mého bratra a paličatou sestru. Měli něco, co jsem tak najednou chtěl i já. Copak by mi ale Bellu odvezli někam daleko? Musím je najít…

„Promiň, nechtěla jsem být hrubá. Já-, omlouvám se za to, jak jsem na tebe tehdy vyjela. Nic víc než…“

Prachsprostě jsem jí to típnul a pokusil se zavolat na Bellino číslo, ale účastník byl momentálně nedostupný! Ach, ruce se mi nervózně zabořily do vlasů a já měl chuť jich pořádný chomáč zoufalstvím vyrvat.


Písnička - Soft curves


Esmé se mi jako duch zjevila přímo za zády.

„Edwarde?“ oslovila mě tiše.

„Ano?“ vydechl jsem naprosto zdrceně. Cítil jsem se úplně na dně.

„Oni už se nevrátí, řekla mi to sama Alice. Prý to není nic osobního, jen se musí teď o někoho postarat. O jednu lidskou dívku, kterou prý tak hloupě vystavila nebezpečí,“ povídala klidně, ale hlas se jí zničeně lámal. Tak najednou za to mohla ona? To já všechno spunktoval! „Možná se později vrátí…“ zoufala si nadějně moje adoptivní matka.

„Určitě ano, lidé zase tak dlouho nežijí…“

„Já vím, ale bude se mi po ní moc stýskat,“ vyhrkla ubuleně a mně jí v tu chvíli bylo tak moc líto. Všechno to nakonec byla jen a jen moje chyba. Všechen ten zbytečnej vztek a podkopané upíří ego ze mě udělaly tohohle bezcitného predátora, který kvůli svému osobnímu vítězství byl nakonec schopný zničit nejen Bellu, ale i svoji vlastní rodinu. A přitom stačilo několik týdnů počkat a ta mrcha Tanya by nakonec sama přilezla s prosíkem.

Proč mě ale najednou nějaká Tanya vůbec nezajímá?

Musím najít Bellu...





Bella

(závěr)



Tiše jsem pozorovala ubíhající krajinu z okýnka úplně nového Mercedesu. Všechno okolo vonělo kůží a novotou. Projížděli jsme jak městy, tak nekonečnými dálnicemi… A bylo to velmi vyčerpávající.

Alice s Jasperem mě odváželi vstříc budoucnosti. Netušila jsem, jestli bude stejně katastrofální jako moje minulost. Jedno ale bylo naprosto jisté. Nikdy už na nic nebudu sama, už nikdy!

Zdráhavým dotekem jsem si pohladila podbřišek, kde se teď pomalu klubalo to drobounké semínko.

Hned co mi doktor ráno před odchodem z nemocnice oznámil tuhle podle něj šťastnou novinu, okamžitě jsem se bezmocně rozvzlykala, i když moje slzné kanálky už dávno vyschly. Nezbylo nic. Kroutila jsem se na posteli, prsty svírala prostěradlo a snažila se potlačit tu šílenou bolest v hrudníku… Marně. Srdce mě totiž bolelo pořád stejně.

Ten malý kousíček ve mně byl zčásti i Edwardův, takže moje první myšlenky mě sprostě naváděly, abych ho dala ihned pryč. A musím uznat, že jsem byla skutečně na vážkách…

Co dobrého by mohlo vzklíčit z něčeho tak shnilého?

Ale byla tam nakonec i moje část, tak jak bych něco takového mohla udělat?

Ten drobeček si přece nic podobného nezasloužil. Ať už byl jeho otcem kdokoliv…

Poslední den v nemocnici, hned co jsem se malinko uklidnila, jsem se pokusila dovolat Edwardovi, ale nebral mi to. Jistě se mnou nechtěl mluvit a nakonec… Já o to vlastně taky nestála. Nemusí vědět, že z něj bude otec, beztak by mu to bylo jedno. Děti určitě nechtěl. Navíc bude lepší udržet moje bezbranné miminko daleko od jeho odporných a bezcitných pařátů.

Vypnula jsem mobil, aby mě už nikdo nerušil.

Co by vlastně z tak nevinného človíčka mohl nakonec vychovat?

Věděla jsem přesně co! Jistě to samé, co byl i on. Něco neskutečně namyšleného a snobského, co by si šlo za svým i přes mrtvoly svých blízkých.

Tehdy jsem vlastně ještě netušila, co by z mého miminka mohlo skutečně vyrůst…  To, že oni jsou upíři, nejnebezpečnější predátoři na planetě, mi prozradila Alice hned poté, co jsem jí druhý den v autě oznámila, že jsem s jejím bratrem těhotná.

Zpočátku samozřejmě tvrdila, že to není možné.

Edward měl být podle jejího soudu neplodný a stejně tak i celá jejich podivná rodina.

Já ale byla jen s ním, takže jsem si neoblomně stála za svým.

Bylo to teprve včera, ale znovu si vzpomínám na tu paniku, která mi zahltila celé tělo. Strach mi vybublal z každého póru, přesto jsem se s tím nakonec vyrovnala vcelku dobře. Musela jsem, protože já nechtěla ubližovat hlavně tomu maličkému, klubajícímu se hrášku uvnitř mě.

Nový život…

A pak Alice s Jasperem se ke mně vždy chovali tak nádherně, jako bych k nim odjakživa patřila.

Jsou to už alespoň čtyři dny, co vím o tom drobečkovi, který se uvnitř ukrývá, a třebaže by moje těhotenství, podle Alice, nemuselo být normální, a taky bych nakonec nemusela porod přežít, už jen pocit, že dám život něčemu tak čistému, bezbrannému a jedinečnému, ačkoliv i ne úplně lidskému, mě naplňoval nekonečnou hrdostí. Měla jsem plány a potají doufala, že nakonec všechny vyjdou.


Snad jednou moje maličké uvidím na vlastní oči.

A toho okamžiku jsem se už teď nemohla dočkat.

Ať to dopadne jakkoliv, jen když moje miminko přežije.

Už teď jsem ho tak moc milovala…




THE END

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  tess (04.11.2014 22:02)

Prosím pokračování, bezvadná práce .)

2)  BabčaS (29.10.2014 22:09)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Sice povídku znám,přesto jsem si,opět,poplakala.Už po několíkáté a né naposledy DĚKUJI

ambra

1)  ambra (29.10.2014 21:23)

Tak tohle mi málem utrhlo srdce :'-( . Ale tu Edwardovu pozvolnou proměnu jsi popsala velmi uvěřitelně, takže teď se na Houslistku vrhám opravdu nedočkavě!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella