Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ejt.jpg

Začátek staronové povídky. Příběh pojednává o Isabelle a jejím synovi Mattym či Emmettovi. Kdo je jeho otec? A jaké budou reakce otce na tohoto malého prcka? Jeký bude vztah mezi ním a Isabellou? Najdou si k sobě cestu, ačkoli je zasnoubený s jinou? Dočtete se v tomto příběhu. Dnes malé seznámení s postavami a stěhování. Enjoy, Pawi.

Prolog

Zase sedím na židli v kuchyni a přemýšlím. Snažím se přijít nato coby, kdyby. Kolikrát v životě řekneme „Kdybych tohle, bylo by tamto…“? Nesčetně krát. V mé hlavě se odehrává boj. Přemýšlet o minulosti, nebo zapomenout a jít dál. Zapomenout… další slovo, které nás provází. Ale jak mám zapomenout na rodinu, na mého přítele, který vnesl do mého tmavého života světlo? Na mou matku, která mě odkopla, protože jsem byla omyl jejího života? Na tři bytosti, které se mě chtěly ujmout? Nejde je vypustit z hlavy a jít dál. Jak můžu zapomenout na nenávist? Na lásku? Nejde to, i když se snažím, nemůžu to dostat z hlavy. Pořád mi tam lítají obličeje, jména, hlasy, krásné chvíle plné radosti, ale i smutné chvíle plné utrpení.

Po tváři mi stekla slza. Rychle jsem ji utřela.

Hlavou mi přeběhl obrázek Jaspera. Mého nejlepšího přítele. Jeho šibalský úsměv při provokování, vítězné cenění zubů při výhře, šťastný a nadšený smích při další složené skladbě. Plně jsem si představila jiskřičky poletující v nádherných zlatavých očích při zpěvu. Jeho vlasy, na kterých jsem se vždy vyřádila. Měl je medově blonďaté a divoce kudrnaté.

Pamatuji si na den, kdy jsem mu je vyžehlila a obarvila. Vypadal tak sexy. Ty tři roky byly ty nejkrásnější v mém životě. Cítila jsem se milovaná. Jazz mi rok poskytoval lásku, byl cíl mé zamilovanosti, ale nakonec se stal mým nejlepším přítelem, který mě tu nechal. Jako můj ex by se se mnou neměl bavit, že? Ale když nám došlo, že by bylo lepší být jen kamarádi, tak se z nás stali nerozluční přátelé. Tak jsem byla dva roky sama, bez přítele.

V hlavě se mi objevil vysoký, černovlasý mladík s úsměvem od ucha k uchu. Emmett. Tolik mi chybí jeho šibalské jiskřičky při vymýšlení vtípků a všelijakých nástrah, které mu přišli směšné. Moc bych si přála slyšet jeho smích, když se mu něco povedlo, vyhrál sázku, nebo mě uvedl do rozpaků a moje tváře zčervenaly. Jeho pyšný pohled, když nám pomohl dopsat píseň. V mysli mi vytanula i vzpomínka na hru na schovávanou. Myslel si, že je schovaný, ale jeho černé temeno vykukující zpod pohovky se nedalo přehlédnout. Byl tak naštvaný, že jsem ho našla, až zničil gauč, pod kterým byl. Vzhledem k jeho velikosti, mu pohovka opravdu nestačila. A co Esme? Ta ho se smíchem poučila a koupila ji novou.

Ach, a jak mě chybí Esme. Adoptivní maminka Emmetta a Jazze. Taková milující osůbka se jen tak nenajde. Pořád Emmetta a Jaspera milovala, i když jí několikrát zbourali kus domu svými kamennými těly. Vždy je se svým mateřským úsměvem pokárala a opravila to. Pamatuji si její dojemné pohledy, při hraní našich skladeb a blbnutí v obýváku. Nebo jak po mě házela starostlivé pohledy, když mě Jazz přivedl opilou k nim domů, nebo se se mnou Emmett ,proběhl‘ po upířím a já celá zezelenala.

Pousmála jsem se nad vzpomínkou jejího radostného objetí, při dárku k jejím 103. narozeninám. Esmé totiž moc miluje umění, ať se týká čehokoliv, malířství, hudba, nebo literatura… Ten den jsme jí dali obraz, který jsme nechali speciálně namalovat. Byli jsme na něm já, Emmett a Jasper. Bylo to takové tmavé zátiší s osobami. Já v červených minišatech, červenými boty na podpatku, růžky na hlavě a trojzubcem v ruce visela na vrchu, Emmett v bílém se vystrašený krčil v koutě a Jasper také v bílém se koukal nevěřícně na můj „hrozivý“ výraz.

Zasmála jsem se a podívala na mého tříletého syna, hrajícího si s autíčky v obývacím pokoji. Jmenuje se Emmett Jasper Mc’Carty Whitlock Swan. Počali jsme ho poslední večer, kdy Whitlockovi byli ve městě. Měla jsem trochu upito, jinak by se to nikdy nestalo. Ale jsem ráda, protože Matty jako by svému otci z oka vypadl. Měl stejné černé, kudrnaté vlásky ostříhané nakrátko. Odlišnost byly pouze oči. Emmett je měl zlatavé, zatímco Emmett junior je měl sytě modré. Je to můj poloupíří, zlobivý kluk. Vtipálek po tatínkovi, vášnivý ke sportu i k musice. Prostě celý táta. Jediné, co jsme měli společného, byla naše poloupíří podstata a nos. Ano, oba jsme poloupíři. Proč? No, když jsem otěhotněla s Emmettem, jakož upírem, Matty je přirozeně napůl upír a napůl člověk. A já? Při těhotenství do mě můj synáček vpouštěl slabý upíří jed, který mě proměnil v to, co je on. Jíme lidské jídlo, pijeme krev, spíme, já 3-5 hodin a Matty více, protože je ještě malý. Jsme, stejně jako upíři, krásní. Bije nám srdce, naše teplota je kolem 37,5oC a naše reflexy jsou stejné jako upíří. Stejná síla, stejná odolnost kůže, stejná rychlost.

Poloupíři jsou taktéž nesmrtelní. Je mi 19, ale zpozorovala jsem, že jsem se zasekla v 18. Od té doby žádná změna, nic…

Zase mi hlavou proběhli obrázky tří upírů.

Moc mě mrzelo, že můj syn nemá otce a já ztratila dva nejlepší přítele a druhou maminku, když mě ta první nechtěla. Esme mě chtěla adoptovat, ale nemohla, protože moje matka to nedovolila a já ji od té doby nenávidím ještě víc. A když jsem zjistila, že čekám Mattyho, utekla jsem z dětského domova v Denali, na druhou stranu Aljašky. Jediné, co jsem s sebou nesla, byla peněženka, s doklady a kreditní kartou, kterou mi vnutila Esme, a desky plné našich písní.

Hudba byla vlastně vášeň celé ,naší‘ rodiny. Esme jako posluchatel a já, Emmett a Jasper jako muzikanti. Já většinou hrála na bicí, ale umím i na elektrickou kytaru, obyčejnou kytaru a klavír. Ke zpěvu mě donutil Jasper a Esme. Tvrdí, že mám krásný hlas, ale já to vidím jinak. Emmett hrál na elektrickou kytaru, na bicí a na trubku nebo něco podobného, ještě si občas zazpívá, ale to nechával většinou nám. A nejhlavnější v celé skupině byl Jazz, který hraje na elektrickou kytaru, obyčejnou kytaru, klavír nebo elektrické piano, ještě zpívá, a vlastně asi rok po našem seznámení se mi svěřil, že hraje i na housle.

A teď zase ke mně…

Já a Matty se po třech letech stěhujeme. V Anorchage jsme již dlouho a lidé si začínají všímat. Peněz máme dost. Naučila jsem se pracovat na burze a částku, kterou mi dala Esme jsem mnohokrát vynásobila. Já od Whitlockových žádné peníze nechtěla, ale nedali se ukecat, tak mi Esme na rozloučenou udělala účet a na ten mi poslala pár desítek tisíc.

Sice jsem to razantně odmítla, jenže když jsem se probrala v hotelovém pokoji po vášnivé noci s Emmettem, s bolestí hlavy a naprosto unavená, tak ležela na stole a prý jestli ji vyhodím, tak by je někdo mohl vykrást. Později jsem zjistila, že to byla jen záminka, abych si ji nechala, protože účet byl samostatný a na heslo. Sice se nakonec peníze hodily, ale bylo mi nepříjemné je použít. Po útěku z dětského domova jsem si koupila domeček na kraji Anorchage a bylo to.

Tak a teď je jen a jen na Mattovi, kam se budeme stěhovat…


1.kapitola

„Zlatíčko!“ zakřičela jsem do domu.

„Čo je mamí?“ přiběhl z obýváku Matty.

„Pojď mi něco vybrat,“ podala jsem mu klobouk s lístky, aby jeden vylosoval, a jaké bude jméno na papírku, tam se stěhujeme.

„Dobže,“ zašmátral rukou a vytáhl krátký bílý cár.

„Děkuju, můžeš si jít zase hrát,“ políbila jsem ho na čelíčko.

„Tak jo, a kam, že še štěhujeme?“ zvědavě se lísal k mé ruce držící název města.

„Forks,“ přečetla jsem.

„Zachvíli vyjíždíme, tak si ukliď autíčka a kartičky s hráči, jen odnosím kufry do auta a rezervuju letenky,“ oznámila jsem mu.

„Ježiši, nechčeš mi pomočt? Jo, já vim nemáš čaš,“ zmizel v obýváku. Zasmála jsem se, zvedla telefon a vyťukala telefonní číslo letiště.

„Dobrý den, dovolali jste se na letiště Air-Port v Anorchage. Vaše přání?“ ozval se mužský hlas.

„Dobrý den, chtěla bych rezervovat dvě letenky do Port Angeles,“ oznámila jsem mu.

„Oh, jistě… vyhovuje vám to za hodinu a v první třídě?“ zeptal se.

„To přesně splňuje mé požadavky.“

„Výborně. A je to na jméno…“

„Isabella Swan,“ vyhrkla jsem.

„Dobře, děkuji a nashledanou.“

„Nashle.“ Zavěsila jsem a vytáčela nové číslo.

„Dobrý den, tady Isabella Swan, ten dům kupuji, bylo by možné setkat se tam v sedm hodin?“ vybalila jsem na majitelku domu.

„Dobrý den, ale jistě, budu vás tu očekávat se smlouvou, “ odpověděla.

„To je výborné, moc děkuji, nashle,“ rozloučila jsem se.

„Není za co, naviděnou,“ zavěsila a já začala odnášet kufry z obýváku do auta. Za deset minut to bylo.

„Mamí, tady je eště můj kufšíček s auty,“ ukázal na obrovskou plastovou pojízdnou krabici a při tom si jednou rukou cpal železnou krabičku na kartičky s baseballisty a jejich autogramy, do tmavě modrého batůžku.

„Ok,“ popadla jsem ji a položila na zadní sedadlo auta.

„Jedeme?“ přiběhl Matty.

„Jo,“ otevřela jsem dveře spolujezdce a připásala ho do sedačky. Rychle jsem ještě zamkla dveře domu a garáže a už jsme vyjížděli. Pustila jsem rádio a oba dva jsme si zpívali písničky. Docela jsme se i nasmáli. Za třicet minut jsem parkovala na letišti do placené garáže. Můžete si tam zaparkovat auto, na jak dlouho chcete. Doběhla jsem pro vozík na kufry a všechny tam naskládala. Odpásala jsem Mattyho, zamkla auto, zaplatila poslíčkovi rok parkování a pospíchala k informacím. Matty mě nestíhal a tak jsem ho vysadila na kufr a jelo se. Řehtal se jak blázen, že jede ve vozíčku na kufry.

„Dobrý den, mám tu rezervaci na jméno Swanová,“ vydechla jsem rychle na hnědovlasého muže za pultem.

„Dobrý den, ano jistě,“ vytiskl mi dvě letenky, zaplatila jsem a šla nás odbavit. Když jsme procházeli detektorem kovu, rozhulákal se nepříjemným zvukem, jen co prošel Matty. Chudinka se celý vyděsil a bál se policistů, kteří ho začali prohlížet. Nakonec zjistili, že je to jen krabička na kartičky v batůžku a my mohli jít dál. Vše vyšlo akorát. Jen co jsme vlezli dovnitř, letuška všechny začala upozorňovat, že za chvíli vylétáme. Lidé se na mě dívali opovržlivě, když slyšeli Mattyho říkat mi ,mami‘ a mně to bylo upřímně jedno.

„Chceš k oknu, Matty?“ zeptala jsem se unaveného kloučka v mém náručí.

„Ne, já chči špínkat,“ zívl. Sedla jsem si na sedadlo k oknu, Mattyho jsem posadila vedle sebe, odstranila jsem přepážku mezi námi a sundala mu batůžek.

„Vydrž ještě chviličku, zachvíli vzlétneme a pak můžeš spinkat,“ pohladila jsem ho po vláskách.

„Dobže,“ zívl znovu. Za deset minut jsme vzlétali. Odpoutala jsem Mattyho, sundala mu botičky a jeho hlavičku si položila do klína. Letuška mi donesla deku, tak jsem ho i přikryla. Celou cestu jsem koukala z okna a přemýšlela, jaký bude život. Mattyho budu muset dát do školky a já půjdu na střední. Peněz je dost, a tak nemusím pracovat.

*** o 3hodiny později***

„Broučku, vstávej, už jsme skoro doma,“ budila jsem andílka na mém klíně.

„Ahoj,“ protáhl se a rozkoukával. Venku bylo šero, pomalu, ale jistě se stmívalo.

Vzala jsem ho do náručí a vycházela z letadla. Kufry jsem zase naložila na vozíček a jela na parkoviště. Už mě tu čekalo auto, které jsem si objednala při letu. Poslíček mi předal klíčky, já jemu šek a mohla jsem skládat kufry. Byla to audi, menší stříbrný, třídveřový sporťáček. Mattyho jsem ihned uložila do autosedačky, o kterou jsem také poprosila. Sotva cvakly pásy, už spal. Kufry jsem naskládala do velkého úložného prostoru a vozík jsem odevzdala nějakému chlápkovi, který je měl na starosti. Nasedla jsem do auta a mohlo se vyjet.

Během půl hodinky jsem byla ve Forks. Když jsem přijela k domu v lese bylo pár minut po sedmé, tak akorát. Před domem už stála majitelka.

„Dobrý den, já jsem Samantha Derven. Vy jste Isabella Swan, že?“ řekla tiše, když si všimla spícího Mattyho.

„Těší mě, ano jsem Isabella,“ podala jsem jí ruku, kterou ráda přijala.

„Chcete ukázat dům, nebo si ho chcete projít sama?“ zeptala se.

„Projdu si ho sama, děkuji. A je vybavený jak jsme se domluvily?“ zeptala jsem se.

„Ano, nechávala jsem ho vybavit u místní designérky, je to milá paní,“ usmála se.

„Výborně a kolik jsem vám dlužná?“ vytáhla jsem šekovou knížku a propisku.

„Ehm… 3 miliony a 24 tisíc,“ koukla se na mě ostýchavě.

„Dobře,“ vypsala jsem šek a podala jí ho.

„Promiňte, ale říkala jsem 24 tisíc ne 30,“ podívala se na mě.

„To nevadí,“ usmála jsem se a přijala klíče, které mi podávala.

„To nemůžu přijmout,“ vracela mi ho zpět.

„Musíte, prosím berte to jako takovou prémii za zařízení,“ upřela jsem na ni prosící oči.

„Dobře,“ řekla zdráhavě.

„Tak mi to tady jen podepište a já pojedu,“ podala mi smlouvu. Opřela jsem ji o kapotu a podepsala.

„Tady to je, ráda jsem Vás poznala a příjemnou cestu,“ rozloučila jsem se.

„Já Vás také, nashle,“ nastoupila do auta a odjela. Odemkla jsem dveře od domu a musela úžasem vydechnout. Páni, to je krása.

„Mamí,“ zakřičel Matty.

„Ano zlatíčko? Jsme doma,“ přiběhla jsem k němu upíří rychlostí. Odpásala jsem ho a položila na zem.

„Jéé,“ křičel a utíkal dovnitř.

„Opatrně, ať se ti nic nestane,“ zasmála jsem se jeho nadšení.

Vyndala jsem kufry a táhla je dovnitř. Nechala jsem je v chodbě a šla si prohlédnout dům.

Obývák byl sladěn do krémové a zelené. Zelený kožený gauč a dvě křesla, obrovská plazmová televize s domácím kinem a playstationem 3. Podlaha byla plovoucí se spodním vyhříváním, jako všechny podlahy v domě.

Kuchyně byla žluto fialová, moderní. S myčkou, odšťavňovačem, kávovarem, mikrovlnou troubou, elektrickým sporákem, mixérem a drtičem odpadu na jednom pultu, nebo spíše baru.

Dole byla ještě koupelna v bílé barvě a bazén.

„Páni,“ vykřikl Matty.

„Sem sám chodit nebudeš, ano?“ ukázala jsem na něj prstem. Poraženě sklonil hlavu a loudal se pryč. Hérečka.

Vzala jsem ho za ruku a táhla do schodů.

„No ták, to nechceš vidět svůj pokojík?“ pobídla jsem ho. Podíval se na mě a rozzářila se mu očíčka. Ihned nabral vysokou rychlost, ale musela jsem ho krotit, aby si neublížil.

„Takže tohle je pokoj pro hosty,“ vešli jsme do prvního pokoje. Byly tam dvoje dveře, jedny do koupelny a druhé do menší šatny.

„Tohle je moje ložnice,“ otevřela jsem dveře do černo-červeného pokoje. Také tam byly dvoje dveře. Obrovská oranžovo-žlutá koupelna a obrovitánská šatna. V pokoji dominovala velká manželská postel s černým hedvábným povlečením a červenými menšími polštářky. Jedna stěna byla celá skleněná, u té stál noční stolek. U stěny s dveřmi do šatny byl stůl s počítačem. Na protější stěně visela polička na CD a stereo.

„To je můj pokojík,“ vypískl, když jsme vešli do vedlejšího pokoje. Byl do tmavomodré barvy, na stěně byli poličky, postel s povlečením Red Sox, stůl s počítačem a koberec se silnicemi a domečky. Také tam byly dvoje dveře. Jedny vedly do mojí koupelny a druhé do jeho šatny.

Poslední pokoj byl prázdný s dubovými parketami. Tam dám asi hudební nástroje a posilovací stroje.

„Jak se ti tu líbí?“ zeptala jsem se Mattyho.

„Je to tu šuper,“ zatleskal ručičkama a utíkal do svého pokoje.

„Nemáš hlad?“ zakřičela jsem za ním.

„Jo,“ utíkal ke schodům.

„Stůj!“ vydral se mi výkřik z hrdla.

„Čo je?“ zasekl se v pohybu.

„Pomalu,“ plácla jsem ho po zadku a ruku v ruce jsme sešli dolů.

„Co si dáte, pane?“ otevřela jsem lednici.

„Chlebíček še šýrem,“ posadil se na vysokou židli. Sice mu to chvíli trvalo, ale dostal se tam. Za pár minut před ním stál talíř.

„Nechceš nakrmit?“ ukázala jsem na talíř.

„Jo,“ kývl. A tak začalo krmení. Za necelých dvacet minut všechno snědl a zase pádil do svého pokoje.

Nejdřív jsem vybalila Mattymu a pak sobě. Obě šatny teď byli plné. Vykoupala jsem ho a sebe jen rychle osprchla. Nakonec jsme oba usnuli v mé posteli při čtení pohádky O třech malých prasátkách.

*** ráno***

„Mamí, štávat a čvičit. Ža chviličku mi dávaji Toma a Džerryho,“ budil mě.

„Už vstávám,“ sedla jsem si a protáhla se. Mrkla jsem na budík.

„Vždyť je teprve půl šestý,“ zakňučela jsem.

„No právě, mamí dělej,“ tahal mě ven. Nakonec jsem tedy vylezla. Oba jsme zapadli v koupelně a já ještě prcka převlékla do kraťásků, tílka a domácích pantoflíků. Na sebe jsem natáhla šaty a domácí pantofle a mohli jsme se přesunout do kuchyně.

„Co si dáte, milost pane,“ začala jsem ho lochtat. Řehtal se, cenil zoubky a pištěl jak pominutý. Po chvíli měl už dost a tak jsem ho nechala.

„Mmm, palačinky š méďou,“ odpověděl udýchaně a oblízl si rty.

„Dobře,“ posadila jsem do na židli a dala se do práce.

„Mamí, já budu mušet do školky?“ zeptal se.


 

 

»

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

3)  Jalle (31.10.2012 09:46)

nemôžem z jeho mena

2)  hellokitty (31.07.2011 23:54)

1)  Night Mist (30.07.2011 19:38)

Na rozjezd super :)
Matty roztomile šišlá :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys