12.07.2010 [21:15], sfinga, ze série Blackovi II. - Eli Blacková, komentováno 32×, zobrazeno 6501×

Nic víc Vám neřeknu, než jen... tahle kapitola je předposlední.

19. Rána

Eli

Oheň dohoříval. Stáli jsme kolem něj a hlídali, aby všechny pozůstatky Marii a její provizorní armády zůstaly zničeny. Konečně byla hrozba za námi a čekaly nás všední starosti. Já jsem už věděla, komu předám vedení smečky. Byl se mnou vzdáleně příbuzný a měl na to právo. Logan. Rozvážný chlap, který to už má v hlavě srovnaný a dokázal zklidnit i vyšilujícího Jazze. Mě a Setha čeká vysoká a někdo musí mít smečku na povel.

Moji upíři zůstali v Port Angeles týden. Drželi se stranou rezervace, aby se nám vlci nerozmnožili. My jsme byli denně s nimi. Byla to děsná sranda. Měla jsem pocit, jako by si každý vlk našel svého upíra a nehnul se od něj. Logan si kupodivu nejvíc rozuměl s Jazzem, bezstarostný Quil s Emmettem a Sam? Ta se nehnula od bráchy. Ne celý dlouhý hodiny mizeli v lese. Já se snad zblázním, ono se mý přání vyplní. Jenomže jsem se přepočítala. Když se přiblížil se den odjezdu, vzala jsem si bráchu stranou a uhodila na něj, jak to se Sam myslí. Vyprsknul smíchy.

„Nijak, jsme kamarádi.“

„Trisi, nekecej. A co ty vaše toulky rozkvetlou přírodou, co?“

„Hele, zpříjemnili jsme si pár dní, dali pár pus… nebrali jsme to tak na vážno, jako ty se Sethem, nebo naši. Spíš jsem byl zvědavej, jaký to je, chodit s vlčicí a ona na upířího chlapa. Prostě si zítra každý půjdem po svým. Je to fajn holka a přeju jí, aby si co nejdřív našla toho pravýho, ale já to nejsem.“

„Ty cyniku! Kdyby tě tak slyšeli naši,“ zlobila jsem se.

„Hele, Liz, já jsem po celej svůj lidskej život platil za vzorňáka. Kdybych zůstal člověkem, asi bych koncertoval, našel si fajn holku, se kterou bych prožil zbytek života, pořídil si s ní děti. Možná bych musel přijít na to, jak jí zdůvodnit věčně mladý rodiče, ale to by bylo to nejmenší. Jenže mámina krev to celý změnila. Jsem tu na věčnost, nebo dokud mě nějaký upír neroztrhá. Nemůžu mít trvalej vztah s lidskou ženou a upírku jsem ještě nepotkal. Za pár let musím přestat koncertovat a předstírat smrt, nebo úraz, abych se vyhnul podezření. Potom mě čeká nejméně dvacetiletá pauza. Víš, teď už chápu, jak se cítil Edward.“

„Trisi, já jsem netušila… ale vždyť naši říkali, že jsi spokojenej, že se ti upíří život líbí.“

„To jo, ale má to i svý stinný stránky, který jsem ti právě řekl. Ale hoď to za hlavu. Jsem rád, že ty máš prima chlapa a páni, jdete celá rodina na Harvard. Víš, co to asi muselo stát prachů?“

„To mi povídej, brácho. Přijímací řízení normálně trvá celý rok a berou jen devět procent z přihlášených. Ty nej z nej. Já mám strach, jak to se Sethem zvládnem. Máme vůbec na to?“

„Klid, neplaš se. Oba jste chytrý, tobě škola nikdy nedělala problémy a mimo táty, mámy a Belly, všichni aspoň jednou Harvard absolvovali, ne? Pomůžou vám.“

„Stejně, dostat se tam úplatkem. Zabíráme, někomu úspěšnějšímu, místa.“

Neblbni, ségra, nejste ani první ani poslední. A pak ty prachy většinou jdou do stipendijního fondu, takže díky vám se tam dostane někdo talentovanej, ale nemajetnej. Hele, neřeš to, jo?“

„Tak fajn, nebudu, ty lamači dívčích srdcí,“ zasmála jsem se a zatahala bráchu za pramen jeho dlouhých vlasů.

Nevím, jak to vzali naši, hlavně Edward, který vidí bráchovi do hlavy, ale nikdo se o tom nezmínil.

A pak přišel ten den D. Nástup na univerzitu. Přednášky jsme měli už zapsané na vybraný obory. Já na práva, Seth na ekonomii, Rose a Emmett si vybrali informatiku, Alice a Jazz opět filozofii, Bella a Edward anglickou a americkou literaturu a Jacob a Renesmé na astronomii a astrofyziku. Kromě Setha a mě, kteří jsme se chtěli v oborech po škole uplatnit, ostatní si vybírali podle zájmů a taky, aby mohli studovat spolu. Nevím, proč Alice tak bláznila s výběrem oblečení, ale všichni jsme rezignovali. Když nenápadní, tak nápadně. Copak holky upírky, ty by si mohly oblíknout i jeptiškovský hábit a dokázaly by svést i faráře. Já a Ness jsme si proti nim připadaly obyčejné. I když Ness byla o moc krásnější než já.

Ness, hm… tak jo, máma, já vím. Problém byl, že jsem pořád musela kontrolovat, abych ji neoslovovala, mami. Je zvláštní, že dřív mi to nedělalo problémy, ale co jsme se s našima dali dohromady, byli to pro mě najednou táta a máma.

Já jsem si musela vzít svůj bronzový kostým a potom mi Alice kouzlila s vlasy. Místo obvyklého rozčepýřenýho hnízda jsem měla hladký účes rozděllený pěšinkou. V tu chvíli jsem si připadala, že bych mohla z fleku k soudu, hájit beznadějný případy.

No a pak jsme vystoupili před školou. „Hlavu vzhůru, dámy a pánové, představení začíná," utrousil Emmett a spárovaní jsme vykročili. Podle Edwardova zkřiveného výrazu, bylo poznat, že se několik z nás, opět snaží místní pánové v duchu svlíct a zatáhnout do postele.

Když si přestavím, že ještě pár kroků a oddělím se od Setha, který měl přednášky úplně jinde. Ach jo. Bylo horší, než jsem čekala. Ne, úvod do antickýho práva, ale ty šeptaný věty kolem mě. Nenávidím svůj vlkodlačí sluch. Nepodceňuju se, co se týče vzhledu, i když jsem z naší rodiny nejobyčejnější, vím, že když chci, dokážu bejt docela sexy, ale slyšet ty chlípný hlášky – brr.

Byla jsem ráda, když jsme se na oběd setkali. Naházeli jsme do sebe každý asi dvě kila potravin a pak si sedli venku na lavičku.

„Jaký to je?“ zeptal se a okusoval mi ucho.

„Hrozný, tolik hodin bez tebe,“ odpověděla jsem a přitáhla si jeho rty na svůj krk.

„A to nás čekají čtyři roky,“ šílel. „Teda, jestli nás nevylejou hned po prvním semestru.“

Nevylili. I když jsme se oba ze začátku museli hodně dřít, na rozdíl od našich upírů, škola nás stimulovala a brzy jsme se oba chytli. Měsíce letěly, jeden semestr střídal druhý, míjely prázdniny, díkuvzdání, Vánoce a najednou byly před námi obhajoby diplomových prací. Vyšilovala jsem, že to nedostanu, žaludek jsem měla jak na vodě, v noci nespala, každý ráno mejkapem maskovala kruhy pod očima, a když jsem byla ve vlčí podobě, Edward se ode mě držel dál, protože nemohl slyšet moje myšlenky plný stresu a pochyb. Ještě štěstí, že mě neslyší jako člověka. Věčně mi bylo blbě a ani Jazz mě nedokázal uklidnit.

Navíc jsem si předsevzala, že po promoci našim oznámím, jak jsem se rozhodla. Rodina upírů a věčnost k tomu, nebo rodina plná malých capartů? Dilema. Seth mi v tom vůbec nepomáhal, říkal, že vezme každé mé rozhodnutí. Já se pomalu začala přiklánět ke druhý možnosti. Hlavně po tom, co se Logan Silverfox oženil a jeho žena mu povila robě. Šok pro nás byl, když jsme se dozvěděli, koho si vzal. Moniku, vnučku tátovy ségry Rachel. Před osmatřiceti lety se do Rachel otiskl tátův kámoš Paul a narodila se jim holka Sarah. No a ta přivedla v osmnácti letech na svět Moniku. Já vím, v La Push je zvykem brát se brzo, ale stejně… vdávat se v osmnácti? Hm, kolik vlastně bylo Belle, co?

Už mlčím. Pro mě z toho plynulo jedno. Já chci rodinu. I když to bude znamenat vzdát se nesmrtelnosti, chci dát Sethovi dítě. Zbývalo mi pár posledních dnů, než to vyklopím. Tohle neustálé lavírování mezi oběma možnostmi mi na klidu taky nepřidalo.

Tu Diplomku jsem obhájila a oba nás už čekaly jen promoce. Jenže, po slavnostním ceremoniálu, kterýho se zúčastnili všichni, protože sami promovali o den, čí dva dřív, jsem nevydržela s nervama a sesunula se k zemi.

Probrala jsem se doma a nad sebou viděla tváře plný úzkosti.

„Eli, jestli nás ještě jednou takhle vyděsíš, tak si mě nepřej,“ vyhrožoval táta. „Cos‘ to proboha vyváděla?“

„Nespala, nejedla a stresovala se,“ žaloval na mě Seth.

„ELI!“ ozvalo se vyčítavě od všech.

„Už je to za mnou, promiňte mi,“ pronesla jsem kajícně a opatrně se posadila. „Mám vás tu všechny a chtěla bych něco závažnýho říct. Já…já se rozhodla.“

„Jak rozhodla? S čím rozhodla?“ ptala se mě nechápavě máma.

„Víte, že mám jen dvě možnosti. Jedna je nesmrtelnost, druhá mít dítě a za pár desítek let… odejít,“ šeptla jsem a pokračovala. „Já se nesmrtelnosti vzdám. Chci mít děti. Tvoje děti,“ otočila jsem se na Setha a on mě chytil za ruku a s nesmírnou něhou ji políbil.

Ozval se hromadný vzdech. Zklamaný? Radostný? Nadšený? Nevím. Opravdu nevím, protože jsem znovu omdlela.

A znovu nade mnou vyděšená tvář. Tentokrát jen jedna – Carlisleova.

„E – Eli,“ nepochopitelně koktal.

„Co se děje? Proč jsem zase omdlela?“

„Eli, já ti udělal testy. Byla jsi v bezvědomí skoro celý den a já se o tebe bál. Všichni jsme se o tebe báli.“

„Tak, co je? Vyklop to,“ netrpělivě jsem ho pobídla, vědoma si toho, že to bude asi vážné.

„Eli, ty jsi odhadem ve druhém měsíci!“

„Cože?! To přece není možný. Moje tělo… moje tělo se nemění, nemám menstruaci. Carlisle, to je šílený!“

„Je, ale opakuju. Jsi těhotná!“

To ne, proč teď? Vždyť já se přece rozhodla. Chtěla jsem se vzdát nesmrtelnosti a teď mám naději, že nebudu muset. Se Sethem máme nechráněný sex, už víc jak čtyři roky, tak jak to, že až teď? Nic se nedalo změnit. Byla jsem v jináči. Když pominul prvotní šok, začala jsem se šíleně radovat a se mnou i naši. A Seth, nedokázal mluvit o ničem jiným, než že bude táta. Nemusela jsem hnout ani prstem. Každý moje přání bylo splněno. Od šestýho měsíce jsem se radši neproměňovala, Carlisle totiž zjistil, že čekám dvojčata. Pohlaví se nedala určit, moc dobře si je schovávali mršky. Nám to bylo jedno. Dvojčata!

Alice nám pořídila výbavičky v neutrální barvě, Rose byla nadšená z dalších prcků v rodině, a Bella a máma? Samy byly mámy a věděly přesně, jak mi je krásně.

Neměla jsem žádné problémy, ale pak nastal sedmý měsíc. Najednou jsem stále cítila bolest za hrudní kostí, sebemenší pohyb mě unavoval, zadýchávala jsem se. Carlisle mě vzal na vyšetření a jeho verdikt byl nemilosrdný. Srdce. Moje srdce, které dokázalo vydržet rvačku s nomády, nedokázalo utáhnout dvě malé děti v mém těle. Prostě selhávalo.

Bylo mi čím dál, tím víc hůře. Už jsem neměla ani sílu vylézt z postele. Seth se ode mě nehnul, musela jsem ho doslova vyhazovat, aby se najedl a vyspal. Rodina se u mě střídala, aby mě zabavila.

Já musím děti porodit, musím je donosit. Musím!

Nejhorší bylo, že pro Bellu kdysi existovala jiskřička naděje. Přeměna. U mě to nepřipadalo v úvahu. Upíří jed je pro vlkodlaky jedovatý. Já musím porodit a spoléhat na vlčí regeneraci, která mi to pomůže zvládnout.

Byla jsem v devátém měsíci, Nemohli mi udělat ani císařský řez. Moje srdce bylo už tak oslabené, že bych narkózu nepřežila. A pak jednoho dne…

Jacob

…Eli začala rodit. Všichni byli vyhnáni ven. Zažili jsme už tři porody a věděli jsme, jak je pro upíry lákavá krev. Jenže tentokrát vyhnali i mě. Eli chtěla u sebe mimo Carlislea jen Bellu, Ness a Setha. Jasně, já jsem jen budoucí děda. Přesunuli jsme se k nám domů a nervózně čekali. Dlouho čekali. Moc dlouho.

Pak se ozval zvuk, který jsem nikdy nechtěl slyšet. Mužský pláč. Řev. Vytí. SETH!

Letěl jsem jako šílený, ale na upíry nestačil. Před pokojem, změněným na porodní sál, stály Ness a Bella s malými uzlíčky v náručí. Ness plakala a Bella měla tvář zbrázděnou utrpením.

„To jsou tvoji vnuci, Jacobe,“ vzlykla a ukázala na děti.

„Co je s Eli?“ zařval jsem a odpovědí mi byl další nářek z vedlejšího pokoje. Pomalu se otevřely dveře a unaveným krokem vyšel Carlisle.

„Ona to nezvládla, Jaku,“ řekl tragickým hlasem.

„Co tím myslíš? CO TÍM MYSLÍŠ?“

„Eli zemřela.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

32)  Empress (30.11.2011 18:45)

Ach neeeeeeeeeee to neeeeeeeeee

30)  SarkaS (06.10.2010 17:48)

Ježiš to snad ne... To určitě ne viď? Řekni že ne!

26)  Bye (13.07.2010 14:40)

Tak samozřejmě jsem si nemohla NEVŠIMNOUT co se tu děje...
A au, to bolí, sfingo!
No, taky mě něco napadlo. Pamatuj, že Ty máš tu MOC...

A Tristan? Už se na něj moc těším. Jen, hele, nechtěl by si ostříhat vlasy?

25)  Silvaren (13.07.2010 14:09)

Sfingo! Právě mě osvítil duch svatý! Mou mozkovou buňku napadl způsob, který by znamenal, že Eli nezemřela. Prostě to ještě s Eli nevzdávám. Prosím, že se Carlisle plete a že nás nebudeš dlouho napínat???

24)  nathalkasimova (13.07.2010 13:49)

To to si děláš pr*el, žejo?? Sice miluju sad-endy, ale tuhle povídku miluju a dost mě to vzalo. To nám nedělej... Máš v rukách naše životy... Prosííím, oživ ji... nebo tak něco

21)  Ivanka (13.07.2010 11:19)

To to.. nemyslíš vážně?! Prosím to nesmíš, Eli přece nesmí umřít! To nesmíš udělat! Prosím...

20)  Silvaren (13.07.2010 10:48)

Respektuju Tvé rozhodnutí, ale co je špatného třeba na:
Objali jsme se a já věděla, že nemůžu být šťastnější. nebo méně patetické:
Náš polibek přerušil naléhavý dětský pláč. ???
Nechala jsi Eli ujít dlouhou a strastiplnou cestu, abys jí nechala zemřít při porodu? (I když málokterá smrt dává smysl jako tahle).
Chápu, že se už asi třeseš na Tristana, na něhož jsem obzvláště zvědavá a doufám, že zvlášť po tom jeho dnešním cynickém výstupu mu chystáš hodně osudovou lásku.
Ale to jsem odbočila. Jak už jsem řekla, respektuji to, ale strašně bych jí přála hapyend.

19)  sakraprace (13.07.2010 09:06)

Eli zemřela, Sfin, to si děláš srandu?! Měla jsi špatnou náladu?! Taková nádherná kapitolka a takto se zvrtla?!
Sedím tu a řvu jak malej fakan a stále doufám, že v příští kapitolce bude nějaký zázrak!!!

18)  Amisha (13.07.2010 08:00)

Krásná kapitola, moc se ti povedla. Plná štěstí a zdrcujícího smutku. Na konci jsem brečela a doufám že u poslední budu zas, ale štěstím. Jinak

17)  Kiana (13.07.2010 07:35)

neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee! Tos neudělala! Žas právě neudělala, co si myslím že jsi udělala!

15)  Ewik (12.07.2010 23:33)

Krásná kapitola, ale ten konec mě dostal.
Brečím, jdu se z toho vyspat, měla jsem ji moc ráda. Budu doufat v zázrak.
A

14)  Michangela (12.07.2010 23:16)

To je teda morbidní konec krásné vlčice!

13)  MisaBells (12.07.2010 23:01)

tys to vážně udělala... já nemám slov!!! ha...heh... ubiju tě!!! kde mám tu pánev!!! Heh... mám chuť být sprostá!!! Co ti malí uzlíčci, chudáčci? Jak jsi jen mohla! Vzít jim mámu!!! Já to zažila v deseti... O to je to silnější... Řvu tu jak mimino chci odvetu! Pořádně šťastnou kapitolu! Musíš! Prostě musíš a jak ne... To se teprve těš!!!! To bylo nádherný, smutný a k umlácení autorky!!!!

1 2   »