Sekce

Galerie

/gallery/Edward_Cullen.jpg

Spoluautorská povídka s Elfíkem.

Šťastné a Veselé Vánoční svátky.

(Pokud nemáte rádi parodie, nečtěte nebo čtěte, ale nezapomínejte, že jsem vás varovala.)

Vždy jsem věřil v lásku, ve svátost manželství a sílu pouta mezi mužem a ženou. Doba, v níž jsem se narodil, neuznávala sňatky z lásky, ale pouze z povinnosti. I já jako mnoho jiných gentlemanů jsem stanul před oltářem s ženou, s níž jsem se setkal jen jedinkrát na zásnubním plese.

Mohla sice býti věhlasná svou krásou, její rodina mohla být nejbohatší, seč mé srdce pro ni netlouklo. Své ano jsem jí musel říci alespoň z úct k rodině. Jen špatně vychovaný syn by se nepodvolil vůli svých rodičů. Nechtěl jsem se zklamat.

Naše společná svatební noc měla být završením manželského slibu. Moje novomanželka ležela v poduškách, ale její nahé tělo ve mně neprobudilo špetku chtíče. Nezvládl jsem splnit svoje manželské povinnosti. Selhal jsem jako manžel a především jako muž.

Neexistuje ostudnějšího selhání, proto stojím zde připravený udělat poslední krok.

Váhal jsem jen nepatrný okamžik. Naposled ve svém životě jsem nastavil tvář slunci, nechal si větrem pocuchat vlasy, zaposlouchal se do šumění vln a vysokých hlasů racků a vybavil si tváře své milované rodiny.

Poté jsem se s pažemi nataženými od těla vrhl vstříc otevřené náruči smrti. Poslední, co jsem viděl a cítil, byly ostré kameny a obrovská spalující bolest.

 

***

Pro gentlemana mé doby byla etiketa a vybrané chování vším. Ovšem po svém znovuzrození jsem ztratil veškeré zábrany a mou mysl ovládly primitivní pudy a chtíč. Pálení v hrdle jsem snadno uhasil několika doušky krve mladé pumy, ale ukojit potřeby těla se mi nedařilo.

Po pár letech existence v domě Carlisla a Esme se objevila Rose. Myslel jsem, že ona dokáže Šípkovou Růženku probudit a Carlisle doufal v to samé. Tedy, nemyslel přesně na to samé, co já.

Bohužel ani krásná, blonďatá a dlouhonohá Rose nezabírala. Při zjištění, že mě nepřitahuje, vypadala podivně klidně. Jiné ženy se na jejím místě rozohnili, ale ona myslela jen na kytičky a krásný výhled. Nevím proč ji přitahoval vrcholek jedné z nejvyšších jedlí v okolí našeho domu.

Ráno jsem pochopil. Můj nový klavír se houpal přesně na vrcholku té jedle a Rose zářila ještě víc než obvykle. V jednom jsem jí musel dát za pravdu, výhled ze stromu byl úchvatný.

Rozhodl jsem se být odvážnější a věčnost mi poskytla spoustu času na experimentování. Ze začátku jsem se držel na uzdě a mé jednání vypadalo nevinně. Jako spoustu jiným mužů jsem se v noci tajně vykrádal na striptýzové show a do pochybných barů, kde mi společnost dělaly lehké dívky. Vyzkoušel jsem všechny typy dívek, blondýny, zrzky – ta jedna byla obzvlášť hezká - brunety, černovlásky, ženy bíle i tmavé pleti i pár Asiatek. Z lidských žen jsem přešel na upírky.

Jane Volturi se zdála jako pěkná divoška a její dar ve mně dokázal rozproudit krev, ale ani ona nestačila na můj malý problémek.

Tanya, která přišla na řadu hned po ní, byla ze začátku nadšená, ale potom, co se o spící Růžence dozvěděla, vzala nohy na ramena.

Po ženách přišli muži. Znovu jsem hledal mezi všemi typy. S obavami jsem vcházel do prvního gay baru a odcházel jsem zklamaný a nadšený zároveň. Nezdařilo se.

Až Aro ve mně vzbudil naději. Jen aby mě dostal do své sbírky, byl ochotný pro probuzení Šípkové Růženky udělat cokoliv. Skutečně jsme spolu vyzkoušeli vše. Ani by mě nenapadlo kolik verzí kamasutry se nachází ve volterské knihovně. Ale ani naše testování a sbližování, mi nepomohlo.

Zůstal jsem v tom sám. Lidé a upíři ve mně touhu nevzbuzovali a já měl strach pustit se i do jiných vod. Ovšem nejistota mě ničila, proto jsem se rozhodl pro vyzkoušení extrémů.

Abych nevypadal příliš nápadně chtěl jsem u prvního experimentu využít další členy rodiny.

„Emme, nechtěl by si se mnou do zoo?“ zeptal jsem se našeho nového přírůstku.

„Jasně. Ale mám otázečku, můžu vzít Rose sebou? Chci ji někam pozvat.“ Co jsem měl dělat. Odkýval jsem mu to a šel na ně počkat do auta.

Po hodině čekání vyplula Rose z domu v úžasných puntíkatých mini šatech a v závěsu za ní Emm. Celou cestu do auta nezpustil oči z její zadku.

V zoo dnes bylo málo lidí, protože bylo zataženo. Ideální počasí pro upíry. Zvířátka se tulila v koutcích a neměla se k činu.

„Rosie, co kdybychom si domů pořídili zvířátko?“ navrhl Emmett. Navenek se jeho nápad zdál naprosto nevinný, ale ve skutečnosti tomu bylo jinak, ale to jsem věděl jen já.

„Emmette Cullene! Zrovna jsem si říkala, že jsi fajn a ty na mě s chlupatou obludou.“

„Promiň, Rosie, já nemyslel vlkodlaka, ale třeba rybičku nebo kočičku.“

Jeho myšlenky se toho plánu nepustily a tak jsem byl nucen vyslechnout k čemu všemu ho Emm potřebuje. Nahlas však neřekl ani slovo, vzal Rose kolem boků a šli se dívat na tuleně. Pak už nemyslel na nic než na ni.

Tajně jsem je sledoval přes myšlenky ošetřovatelky, která měla místo čištění zadělanejch klecí oči jen pro Emma. Tajně chtěla tý fúrii vedle toho krásnýho chlapa vyškrábat oči a dosadit se na její místo. Zamilovaný páreček si jí ani nevšiml. Sledovala je dál a v mysli jí vyvstávaly obrázky jí a Emma.

Myslel jsem, že porno na živo mě vzruší, ale ono se pořád nic nedělo.

Smutně jsem se vrátil ke zvířátkům. Obcházel jsem klece, studoval všechny ty detaily zvířecího páření a ani jsem si nedovedl představit, já co sežral všechnu moudrost světa, jak někde v pralese skáču na pumu. Těžko ji budu vysvětlovat, že ji nechci vycucnout, ale že ji potřebuji k jiným účelům.

***

Sám jsem nechápal a nevěřil, co se chytám spáchat. Vidět mě teď Emmett, potrhal by se smíchy.

S lopatou opřenou o rameno jsem se pomale kradl kolem hřbitovní zdi. I když bych jako upír slyšel všechny na míle daleko, neudržel jsem se a obezřetně se rozhlížel po okolí, jestli mi přece jen přítomnost nějakého člověka neunikla. Jak bych vysvětlil, co tady v tuhle hodinu dělám, já syn uznávaného lékaře.

Díky Bohu, že lidé ve tmě špatně vidí, nabízí mi to možnost tvrdit, že si mě s někým spletli. Se správnou intenzitou mrkání a sexy úsměvem mi kdokoliv uvěří cokoliv.

Ladně jsem přeskočil zeď a začal obcházet náhrobky. Nebyl jsem si jistý, který vybrat a která mrtvola je k aktu nejvhodnější. Čerstvě pohřebená? Částečně shnilá? Dlouho tlející? Mrtvé tělo mladé dívky nebo stařeny? Běloška či černoška?

Váhal jsem. Pro správný výběr mi chyběli dostatečné zkušenosti. Možná jsem se měl poradit s některým ze sběhlých nekrofilů, kterých jsem na internetových seznamkách poznal hned několik.

Nakonec jsem se rozhodl pro před půl rokem pohřbenou třicetiletou ženu, která zahynula při dopravní nehodě.

Zabořil jsem lopatu do deštěm změklé hlíny. Pracoval jsem pomalu. Velmi pomalu. Nechtěl jsem kopat upíří rychlostí, protože jsem si stále nebyl jistý v tom, co dělám, a děsil se představy, že by to mohlo fungovat.

Nemohl jsem být nekrofil. Nechci být nekrofil.

Netrvalo dlouho a lopatou jsem narazil na dřevěné víko rakve. Otevřel jsem ji a prohlídl si ženu v černém rubáši. Z ní jsem přejel pohledem do míst, kde klidně visel můj úd.

Chvíli jsem čekal a už jsem se chystal úlevně vydechnout, když se pohnul. Zaškubal sebou. Znovu. Přesto jsem nic necítil. Jako by ta cukající se věc ani nebyla moje.

Nejspíš je to oficiální. Jsem nekrofil.

Spustil jsem ruce a začal rozepínat poklopec. Kalhoty mi sklouzly ke kolenům a já zůstal zírat na výjev mezi mýma nohama. Ve předu do mých slipů značky Kelvin Klein byla drápky zachytnutá drobná zmítající se myška.

Přece jen jsem se vytouženého úlevného vydechnutí dočkal.

„Jo! Nejsem nekrofil!“ pomyslel jsem si a nejspíš to i zařval nahlas, protože spící ptáci na nejbližších stromech polekaně vzlétli.

Odhodil jsem myš, které jsem si předtím vůbec nevšiml, nechal mrtvolu mrtvolou a rozběhl se domů. Při nadšeném poskakování jsem si nevšiml pár stromů, které za mnou padaly jako sirky.

Mezi dveřmi jsem narazil na Emmetta. Zařval na něj: „Nejsem nekrofil!“ A pokračoval ve veselém hupkání do svého pokoje.

Ten večer jsem výjimečně žádné Emmettovi myšlenky neslyšel. V jeho hlavě bylo absolutní ticho.

 

Další den ráno, když byl Emmett znovu schopný myšlení, nám nic nebránilo vyrazit do školy. Nasedali jsme do aut a vyrazili do Anchorage, kde jsme navštěvovali místní univerzitu.

Ve městě hned na prvním přechodu jsme pouštěli školku. Zatímco děti pomale přecházeli silnici, hlavou mi proběhla šílená myšlenka. Co kdyby dítka zabrala? Co kdyby právě ony byly tím pravým?

Sotva jsem se rozhodl, kdy a jak by vše proběhlo, ozvalo se za mnou výhružné zavrčení.

„Sakra, zapomněl jsem na Alici!“ pomyslel jsem si. V myšlenkách mi nadávala a vyhrožovala, že pokud se o to jen pokusím, podpálí mou sbírku Shakespearových děl – originálních!

Následující čtyři roky strávené v Anchorage jsem kvůli Alicině výhružkám na probouzení Šípkové Růženky radši ani nemyslel. Až po odstěhování do státu Nebraska do Mullenu, jsem se odhodlal znovu hledat vzrušení.

Naprosto spontánně mě napadlo vběhnout po jedné dvouhodinovce tělocviku do dívčích šatny. Nahý jsem proběhl chodbou, dlaní si kryl Šípkovou Růženku a rozrazil dveře do místnosti, která studentkám sloužila jako šatna.

„Jsem jen váš!“ zařval jsem s rozpraženýma rukama. Slečny se na mě začaly vrhat jako vosy na med. Strhávaly ze sebe oblečení, plazily se po mě, vzrušeně křičely a snažily se odstrčit ostatní.

Najednou do dveří vtrhla učitelka tělesné výchovy madam Parkerová, sedmdesátiletá manželka ředitele školy a vysloužila gymnastka.

„Panebože, „ zalapala po dechu, pokřižovala se, začala se svlékat a zamířila k našemu chumlu. Odstrkávala dívky a s rádoby svůdným úsměvem se na mě vrhla.

Hystericky jsem zaječel, odstrčil ji a utekl. Ještě toho dne odpoledne měl Carlisle na stole obvinění ze sexuálního obtěžování paní Parkerové a studentek. Naštěstí se mu povedlo vedení školy umlčet tučnou sumou připsanou na účet pana ředitele Parkera a obvinění bylo staženo, ale stěhování bylo nevyhnutelné.

Příští čtyři roky jsme se rozhodli strávit ve Forks.

 

 

Kristiana a Elfík

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ireen

12)  ireen (04.04.2012 20:05)

Tak s lopatou jsem svoji orientaci nehledala! ... ani já, ani nikdo, koho znám. ;) ;) ;)

Povedené!!!!!

AŤ ŽIJE FORKS!

11)  Elfík (30.12.2011 21:57)

ty jo, já ani nedoufala, že to někdo čte
za příznivé ohlasy děkujeme, těšte se na další nášup Edwardova problémku*MUHEHE*
*xmas* *xmas* *xmas* *xmas*

Rosalie7

10)  Rosalie7 (29.12.2011 12:44)

Neboj, Kristí, já vás do toho dokopu!

Joana

9)  Joana (29.12.2011 00:20)

s lopatou
Jsem ráda, že měl Emmett v hlavě prázdno

Kristiana

8)  Kristiana (28.12.2011 22:16)

Dámy, za sebe i El moc děkuju. Pokračování plánujeme napsat od doby, co jsme vytvořili tohle a to už je ehm... přes půl roku (možná déle :D). Slibuji, že jednou dění ve Forks napíšeme, ale s naší rychlostí bych se bála, aby to opravdu nebylo až za sto let ;).

Hanetka

7)  Hanetka (27.12.2011 09:56)

Jo, přece nenecháte Šípkovou Růženku navěky spát? Chtělo by to nějakého krásného prince... polibek... sákryš, co to melu? Vzhledem k tomu, co vlastně je tady ta spící krasavice, by to bylo nutně minimálně 15+!

Twilly

6)  Twilly (27.12.2011 09:27)

Tak tohle doslova volá po pokráčku...

Rosalie7

5)  Rosalie7 (27.12.2011 02:18)

Holky, neznat vás, myslím si, že jste šílené. Já vás však znám, a proto jsem si tím naprosto jistá
A koukejte dopsat další díl, tentokrát už něco normálního(třeba nějakou lidskou holku, hnědý vlasy, bledá jak upír, strašně nešikovnou a navrch jí dejte voňavou krev, ať je sranda) Jen už ne žádný zvířátka, děti a hlavně ne mrtvoly!

Abych se pak nebála u vás přespat

4)  mia (26.12.2011 14:57)

pokračování ve Forks , prosím

THe

3)  THe (26.12.2011 00:37)

Edíček jako Janefil, gay, zoofil a nekrofil, to ne-e. Ačkoliv jsem se mohla smíchy umlátit. :D :D Ne, vážně, sotva si představím Edwarda "Nejsem nekrofil!", znovu ležím na podlaze, což je docela nepraktické. Úžasné!

2)  Jana (25.12.2011 23:09)

taky se přimlouvám za pokračování

belle

1)  belle (25.12.2011 22:36)

nemám slov
bude pokráčko ve Forks??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek