Sekce

Galerie

/gallery/Edward%20books-sm.jpg

Slavná peříčka... :-)

Noon darkness

 

Kapitoly Noon darkness nevycházejí z originálu, ale z mé verze Rozbřesku Svítání (Rozbřesk jinak). Natolik jsem se s originálním Rozbřeskem bohužel nesžila, abych s ním mohla pracovat a psát podle něj. I když tady v té kapitole se ještě s původním verzí Rozbřesku hoooodně potkáváme. :)

Kapitoly, kterých ze kterých tato kapitola vychází, je možno nalézt zde:

3. kapitola - Svatba
5. kapitola - Ostrov Esmé
6. kapitola - Rozptylování

- - -

 

OSTROV ESMÉ
(Svítání (Rozbřesk jinak), kapitoly 3, 5, 6)

 

„Chtěli byste se nejprve převléknout?“ zeptal se oddávající. Při svatbách v Las Vegas to není zrovna samozřejmé… Tady chyběla důslednost pro dodržování téměř veškerých tradic.

„Ano, prosím,“ odpověděl jsem, zatímco Bella se tvářila nerozhodně.

Zavedli nás do místnosti, která zřejmě sloužila jako šatna. Bella se postavila asi uprostřed a zamyšleně se dívala na svůj malý kufřík. Trochu se mračila.

Ten, co jsem já přivezl z našeho domu, zatímco ona si balila své věci na tuhle neplánovanou, skoro až zbrklou cestu do Vegas, byl o něco větší. Celkem mě udivovalo, že se hned nezačala pídit po tom, co v něm proboha je… Za to jsem byl vděčný, protože kdyby to věděla, nejspíš by ho nesmlouvavě vykázala z letadla.

Ačkoli jsem tušil, že s tím tak nějak nebude souhlasit, chtěl jsem to aspoň zkusit. Odklopil jsem víko a vytáhl bílé svatební šaty, které pro ni připravila Alice. Ty šaty byly zvláštní kombinací současného stylu a stylu z počátku století. Mezi vkusně se kroutící řady perliček se Alici podařilo umístit části krajkových šatů mé matky tak, že obě části spolu neobyčejně ladily. Ty šaty rozhodně byly výjimečné.

Přehodil jsem si je přes ruce, otočil se k ní a vytrhl ji z jejího zamyšlení.

„Bello, slib mi, že se nebudeš zlobit,“ oslovil jsem ji. Podívala se na mě a překvapením pootevřela pusu. „Prosím, mohla by sis je obléknout? Vybírala je Alice, dala si opravdu záležet.“

Zatvářila se vyděšeně, skoro jako by chtěla utéct, místo toho ale nakonec vzdychla. „Stejně nás Alice zabije až se vrátíme. O všem už samozřejmě ví… Myslím, že zbourá příletovou halu. Tak aspoň tohle… pro ni.“

Jako vždy myslela na ty druhé. Přišel jsem k ní blíž.

„Pro Alici, možná… ale prosím, především… pro mě.“ Zadíval jsem se jí do očí a jako už asi tak milionkrát jsem si představil, jak v nich asi bude vypadat. Ze všech sil jsem doufal, že nebude nic namítat.

Vzala šaty z mých rukou a mírně kroutila hlavou. Dost možná o tom ani sama nevěděla. „Dobře, zkusím si to nějak obléct,“ řekla odevzdaně a současně jemně. „Uf. Ale když už jsme u těch tradic, ty počkej venku.“

Šťastně jsem se usmál. Na stolek pod zrcadlem jsem vyskládal ještě několik dalších drobností, které podle Alice u toho nesměly chybět („Edwarde, to je naprosté minimum. Ještě bude třeba…“ slyšel jsem ji v duchu) – drobný náhrdelník a závoj.

Pak jsem si sebral svých pár švestek a ztratil se. V přilehlé místnosti jsem vyměnil své oblečení za oblek pískové barvy – ani na mě Alice samozřejmě nezapomněla. Vždycky jsem obdivoval její vkus, bylo nepochopitelné jak se vždycky dokázala trefit. Ať už šlo o ní nebo o ostatní.

Zadíval jsem se do zrcadla a opět jsem si představil Bellu… Měl jsem zvláštní pocit, že mám srdce až v krku. Ačkoli bylo nehybné, stejně mi podivná síla brala klid.

Čekal jsem jenom chvilku, když přišla asistentka. „Pane Cullene, už je čas, myslíte, že je Vaše snoubenka už připravená? Mám ji upozornit?“

„Ne, děkuji, udělám to sám.“

Nadechl jsem se a zaklepal na dveře šatny. Chvíli bylo slyšet jen šustění a potom se dveře otevřely.

Oněměl jsem úžasem. Ten pohled předčil všechny mé představy a sny. Pod kůží mě zapíchal milion miniaturních jehliček, jak mnou projela vlna ohromení. Ani tisíc andělů dohromady by se jí nevyrovnalo.

„Ach, Bello…“ vydechl jsem. „Nikdy jsi nebyla krásnější...“

Visela na mě pohledem a neodpovídala. Byl to opět ten její pohled, který mě vždycky tak znervózňoval. Jako bych už tak dost nebyl ve své kůži.

Zakroutil jsem hlavou ve snaze zbavit se alespoň polovičky ze svého enormního úžasu a nabídl jsem jí rámě. Zdálo se mi, že se o mě opřela celkem s vděčností.

Stanuli jsme před oddávajícím. Snažil jsem se ho vnímat, ale šlo to jen stěží.

…„Ano,“ řekl jsem po chvíli. Slibuji, že ji budu milovat dokud nás smrt nerozdělí. I potom. I věčnost je krátká doba na to milovat právě ji.

Otočil jsem se na ni a zadíval se na pramínky vlasů vyčnívající z clony závoje. Na řasy lemující její oči, na každý detail její krásy.

Uvědomoval jsem si mimořádné požehnání (ať už se to jakkoli příčilo veškerému chápaní), kterého se mi dostalo, že mám vůbec místo v jejím životě. Že mohu vůbec stát po jejím boku. A k tomu zde, při příležitosti, která se vším rozumem zdála být naprosto vyloučená. Na naší svatbě.

Všechny síly, které nás rozdělovaly, byly nic v porovnání s tím, co nás spojovalo.

Potom mírně kývla hlavou, na malou chvíli pevně zavřela oči a odpověděla. „Ano.“

- - -

Naše loď kotvila u ostrova. Ostrova, který dostala Esmé od Carlislea jako dar, a který proto nesl její jméno.

A já jsem se sotva soustředil na to, co jsem musel udělat – na lov.

Místo, abych se do toho aktivně vložil, jsem se spíš tak potuloval lesem a nejspíš jsem čekal, že budu mít štěstí a zakopnu například o antilopu. Neměl jsem nejmenší chuť k lovu, moje myšlenky byly jinde.

Věděl jsem, že Bella na mě čeká. Byl jsem pryč zbytečně dlouho. Ale měl jsem neustále před očima slib, který byl součástí naší dohody. A věděl jsem, že se ho budu muset pokusit splnit. Tedy, ne že bych nechtěl. O tom nemohla být řeč. Jenom ta myšlenka mě uchvacovala a připravovala mě o rozum… Ale zkrátka jsem se o ni nemohl nebát. Teď jsem sice už mnohem lépe věděl, co od sebe mohu čekat, přesto ale ten rozpor byl stále příliš veliký. Ať to bylo jak chce, byl jsem upír. A ona byla jen člověk. A navíc člověk, jehož krev mě vábila víc, než krev kohokoli jiného.

Věděl jsem už, že to vábení dokážu překonat, tedy do určité míry. Úplnou jistotu, že bude v bezpečí, jsem ale mít nemohl. S přihlédnutím k celé situaci, ona jednoduše nebude v bezpečí.

A nebyla to jen otázka krve. Ohrožovala ji i moje nadměrná síla.

Prostě jsem si nedovedl představit, co se mnou udělá… taková naprostá ztráta pojmu o čase a prostoru. Tedy pokud…

Zjistil jsem, že jsem se nad tou eventualitou zamyslel až moc do hloubky, a dlouhým výdechem jsem se zbavil vzduchu, který se ve mně bez mého vědomí nahromadil, zatímco se před mýma očima měnily všelijaké obrazy.

Jedno bylo jisté. Naše vzájemná touha a nesnesitelná přitažlivost nám stejně nedávala jinou volbu. Tahle část naší dohody, byla svým způsobem neodvolatelná.

- - -

Když jsem se vracel, snažil jsem se ji nevyplašit.

Spatřil jsem ji sedět na pláži, s koleny složenými pod bradou a - chvíli jsem měl pocit, že špatně vidím.

Byl jsem příliš zvyklý na její obvyklé dlouhé kalhoty, košile nebo různé druhy vytahaných svetrů. Teď měla na sobě jen nepříliš dlouhé krémové šaty, které až příliš podtrhovaly její krásu.

„Alice…“ syknul jsem sotva slyšitelně. „Tohle ti nedaruju.“  Tahle výbava, to bylo nepochybně její dílo.

Připadal jsem si trochu jako myš v pasti.

Když jsem si sednul do písku vedle ní, otočila se na mě. „Jsi zpátky,… šelmo?“ zeptala se.

To mi umožnilo se trochu nadechnout. „Neříkej mi tak. Nechci, abys mě tak viděla. Tvůj lidský pohled je na to příliš citlivý.

„Ale je to tak? Cítíš se tak… alespoň na lovu?“ nevzdávala se.

Proč se na to musela ptát? „Ano,“ odpověděl jsem ztěžka. „Není možné se tak necítit. Instinkty a vlohy, které v sobě mám, jsou příliš jasné. Ale nejsem a nechci být jen to.“

Vlastně bych měl být vděčný za to rozptýlení v tématu, které mi umožnilo se trochu vzpamatovat z její oslnivé krásy.

Zřejmě ale vytušila, že zrovna neoplývám ochotou v tom rozhovoru pokračovat. Zadívala se na měsíc a na vodní hladinu. Zatímco ona se kochala krásami tropické přírody, moje oči bezděky sklouzly na ni. Obdivoval jsem její dechberoucí dokonalost a cítil se jako pod palbou.

„To je krása…“ vydechla po chvíli.

Podíval jsem se ve směru jejího pohledu. „Hm, ujde to,“ konstatoval jsem. „Ale slovo krása bych nepoužil. Co je to za krásu v porovnání s tebou?“

Prsty jsem se lehce dotknul látky jejích šatů a chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem objížděl její záhyby, až jsem se dostal na kraj. Neodolal jsem a zasunul prsty pod látku, abych si nedočkavě vychutnal dotyk její pokožky.

Překvapeně jsem vydechl, když se naráz překulila, přehodila přese mě nohu a vší silou se ke mně přitiskla. Oči měla zavřené a její dychtivý výraz mě donutil ponořit se do tmy. Líbal jsem ji na krku a vychutnával si každý její pohyb. Netrvalo to ani vteřinu a temnota kolem mě byla dokonalá. Spalující sladkost propalovala celé mé vědomí.

Aniž bych se rozhodl, zvedl jsem ji a odnesl do bílé ložnice v domě. Cestou jsem se pokoušel přiškvařit otravného netvora, který se nade mnou jako vždy snažil vyhrát, do písku. Což se mi víceméně povedlo, i když jsem nevěděl na jak dlouho.

Všechny zábrany a téměř veškerá opatrnost zůstala kdesi daleko za mnou. Sotva jsem se mohl dočkat, až jí budu ještě blíž. Věděl jsem, že touha po ní jednou překoná úplně všechno a to se stalo zrovna teď. Ztráceli jsme se v měkkých přikrývkách a cítil jsem její horké doteky. Líbal jsem ji a ona líbala mě. Horkost a pálení naplňovalo celé mé vědomí. Pevně jsem ji stiskl a tak nějak jsem tušil, že si sotva uvědomuji, co dělám. Hýbala mnou síla, která převládala nad mojí vlastní vůlí…

„Edwarde!“ uslyšel jsem náhle zcela jasně její hlas. „Nemůžu dýchat…“ Popadla mě za hlavu – otevřel jsem oči. Zpříma se na mě dívala. Vědomí se mi vrátilo, uvědomil jsem si, že ji svírám nepřiměřenou silou a vyděsil jsem se. Okamžitě jsem ji pustil.

Propíchlo mě ostré zklamání.

„Vidíš…“ vydechl jsem. „To… nepůjde.“

Vždycky jsem balancoval přímo na hranici mezi možným a nemožným a teď jsem zkrátka tu hranici překročil.

Sžírala mě lítost a vlastní porážka. „Jak moc jsem ti ublížil?“ Prohlížel jsem si jí plný starosti. Na žebrech se jí jasně začínaly tvořit modřiny.

„Ty jsi tak lidská. Je tak snadné ti ublížit,“ přiznal jsem poraženě. „A tak těžké ti neublížit.“ Mísilo se ve mně zklamání, bolest a vztek.

Dlouho se na mě dívala. Přímo do mých očí. „A ty jsi tak zvířecí…“ mírně se pousmála. Pak se pohnula a sykla bolestí. „Je v tom něco přitažlivého. A děsivého zároveň. Ale já se nebojím.“

Uvědomila si snad, že mě doteď viděla lepšího než jsem? Pochopila, že se ve mně vždycky mýlila? Proklínal jsem se, vztekal jsem se sám na sebe. A taky na to, že se přese všechno nebála.

„Nebojíš…?“ řekl jsem trpce. „Copak se chceš dát zabít? Nebo rozmačkat?“ hořkost mě pálila na jazyku. „Nemůžu tě vystavovat takovému nebezpečí, ani když tolik chceš. To prostě nejde. Chtěl jsem to dokázat, kvůli tobě…“ sevřel jsem oční víčka, „i kvůli sobě… Nevíš, jak moc tě chci. Ale jsi tak zranitelná v mých rukou, když se dost neovládám.“

Bylo mi jako by mě nějaká síla, větší než já, zlomila jako proutek. Vzal jsem do ruky její dlaň a smutně si ji položil na tvář.

„Věděli jsme, že to nebude jednoduché,“ odpověděla. „Myslela jsem, že se to rozumí samo sebou. Tohle…“ ukázala na svoje pomačkaná žebra „… to nic není.“

Po dobu několika následujících minut jsem se pokoušel protestovat. Nepohnul jsem s ní ale nejspíš ani o kousek.

„Nevěřím, že bys to nedokázal,“ řekla nakonec. Její pohled byl najednou něžný. Nejspíš se mi to zdálo, ale její oči jako by změkly slzami. Píchlo mě u srdce. „Tohle… tvoje doteky…“ pokračovala, „takovéhle doteky… to je… Já jsem nikdy nebyla tak šťastná. Nebyla jsem tak šťastná, ani když ses rozhodl, že mě miluješ víc než mě toužíš zabít, ani to první ráno, kdy jsem se vzbudila a tys tam na mě čekal…. Ani když jsem slyšela tvůj hlas v baletním studiu. Ani když jsi řekl „Ano“ a já jsem si uvědomila, že tím tě získávám navždycky. Tohle jsou moje nejšťastnější vzpomínky. Ale tohle, to je ze všeho nejkrásnější.“

Zadíval jsem se na ní zatímco mě propíchla vlna bolesti a bezmoci. „Jsi tak okouzlující. Nedokážeš se vzdát naděje,“ vlastně jsem ji obdivoval. „Ale nevíš jaké to je skončit jako dravá zvěř… s tebou v náručí…“

- - -

Během dalších dnů jsem se pokoušel Bellu přivést na jiné myšlenky. A unavit ji. Dělal jsem všechno možné a vymýšlel pro ni všelijaké úchvatné zážitky, o které naštěstí na ostrově nebyla nouze. Věděl jsem, jak je to zbabělé a cítil jsem se jako ten nejhorší ničema. Ale nic lepšího mě nenapadlo, pokud jsem se od ní chtěl držet dál.

Nechat to na ní, zcela jistě by mi poskytla další příležitosti, jak jí ublížit.

Když večer padla únavou do postele a já jsem měl vždy celou dlouhou noc na to, abych se tím zabýval, složitost a zamotanost celé naší situace si mě podávala na stříbrném tácu jako hlavní chod.

Navíc mě znepokojovalo, že během některých nocí se ve spánku podivně ošívala a šeptala mé jméno, jako by ji to jméno mělo rozpůlit na dva kusy. Nevěděl jsem, co přesně v tom mám slyšet. Občas se mi zdálo, že v tom zaznívá bolest, občas touha, občas zoufalství. Někdy se potom probudila, otevřela oči, vzdychla a než jsem na ní stihnul promluvit, zase je zavřela.

V její přítomnosti jsem se samozřejmě snažil tvářit, jako že celá tahle věc je uzavřená, jednou pro vždy. Ale sám jsem s tím měl co dělat. Jak taky jinak, když jsem před očima celou dobu viděl, jak ji to trápí. A jak se snaží být statečná.

Nemohl jsem myslet na to, jak moc mě chce. A jak moc chci já ji. Takové myšlenky byly jako kyselina. Ale zároveň před tím nebylo úniku.

A potom jsem si uvědomil, že Bella vytáhla svou nejpádnější zbraň. Začala na mě vědomě útočit svojí krásou. Už jednou mě zarazilo, když se objevila jen v jakémsi krémovém prádle. Nic jiného na sobě neměla. Stěží jsem věřil svým očím. V tu dobu jsem ale ještě doufal, že to nebylo záměrné.

Jenže se takhle začala objevovat častěji. Když mi došlo, že mě chce svést, málem mě to porazilo. S tím, jak rozervaný jsem byl i bez toho, měla velkou šanci na úspěch. Opřádaly mě všelijaké myšlenky, jen ne ty, na které bych měl myslet nejvíc – na to, že se mi nejspíš nikdy nepodaří jí neublížit. Před očima jsem viděl všechno možné, ale tohle zůstalo viset někde v pozadí.

Když jsem jí sledoval v různých variacích podobného neuvěřitelně svůdného vzezření, skřípal jsem zubama a proklínal Alici. Věděl jsem, že tohle by si Bella nikdy nezabalila. A vlastně ani nikdy neoblékla, pokud by jí k tomu nedonutila nějaká krajní situace.

Ano, krajní situace, to bylo přesně ono. Výstižný popis.

Nejhorší to bylo po večerech. Už jsem se obvykle hrozil v čem zase dnes vyjde z koupelny. Snažil jsem se na ni nedívat, ale to bylo zhola nemožné. Ne jen proto, že jsme tam byli sami, ale taky proto, že můj zrak se na ni stáčel bez mého svolení. Když jsem měl pocit, že o tom neví, přímo jsem ji hltal očima. Okouzlený a bezmocně ztracený.

Sváděl jsem se sebou kruté boje, zatímco jsem se před ní snažil předstírat, že jsem si toho sotva všimnul. Jediné, díky čemu jsem se jakž takž držel nad vodou bylo to, že se občas musela obléknout a já měl nějaký čas na to to rozdýchat.

To v čem se ale objevila nyní překonávalo všechno. Když kolem mě prošla, jenom jsem vzdychl ohromením. Tohle černé prádlo plné krajek až příliš prohnaně zakrývalo a zároveň zdůrazňovalo všechno, co jsem odmítal vidět.

Postavila se přímo přede mě a otočila se kolem dokola. „Co tomu říkáš?“

Sebral jsem všechny zbytky svého sebeovládání a pokusil se promluvit. Zjistil jsem, že jsem jaksi přišel o hlas a tak jsem si odkašlal a zkusil to znova. Dal jsem do toho všechnu netečnost, která ve mně zbyla. „Vypadáš krásně, jako vždycky.“

Překonal jsem zároveň divoký impuls veškerou snahu hodit za hlavu. Touha po ní byla k nesnesení.

„Díky,“ řekla kysele, zklamaná svým neúspěchem a lehla si rezignovaně vedle mě do postele. Jako každý večer se uložila na moji hruď a místy se ke mně přitiskla, abych ji ve zdejších vedrech poněkud zchladil. Zjevně chtěla usnout.

Já jsem ale nebyl rezignovaný ani trochu. Beznadějně jsem hořel a ten oheň byl tím silnější, čím víc jsem se ho snažil uhasit.

Byla tak provokativně blízko. Jakou jsem vůbec měl v tu chvíli šanci ten boj neprohrát - jedna ku sto miliónům? Už samotná její přítomnost byla nesnesitelná. Z posledních sil jsem odolával se na ní podívat. Zíral jsem na protější stěnu a cítil jsem, jak neodvratně prohrávám.

Stiskl jsem v pěsti hrst těch zatracených černých krajek. „Proč mi tohle děláš?“ zeptal jsem se zoufale. „Doháníš mě k šílenství. Copak jsme se o tom nehádali už dost?“ Hrdlo se mi svíralo snahou odolat síle její přitažlivosti, zatímco jsem říkal ty věty.

Věděl jsem, že se nesmím ani pohnout, jinak je konec.

Otočila se ke mně a její hlas zněl jako by ji někdo rozlámal na kousky. „Nejsi sám, kdo je napůl šílený,“ řekla. „Tobě se nezdají žádné zrádné sny, ze kterých by ses budil skoro mrtvý vyčerpáním. Vlastně se divím, že jsem ti ještě nemusela po nocích nic dlouze vysvětlovat…“ Do očí jí vstoupily slzy.

Co mi chtěla říct? Co měla za sny? „Máš noční můry?“

„Ne… to přímo ne. Ale měla bych je snad raději,“ vzlykala a mě to trhalo srdce.

Nechápal jsem to. „Tak proč pláčeš?“

„Protože se z každého takového snu probudím…“ řekla, dívala se na mě a proud jejích slz se zastavil, aby ho nahradilo čiré zoufalství.

Když jsou ty sny tak ničivé, tak by snad mělo být dobře se z nich probudit, ne? Vůbec mi to nedávalo smysl. „Vysvětli mi to, vůbec to nechápu…“ řekl jsem zmateně.

„V jednom takovém snu jsme spolu byli na pláži…“ stiskla rty…

„A?“ nevydržel jsem ten pohled.

„Ach, Edwarde…“ vydechla jen, bez dalšího vysvětlování mi pevně ovinula paže kolem krku a zuřivě přitiskla ústa na moje rty. Její vůně byla v tu ránu všude a v hlavě se mi zatmělo. Z posledních sil, pokud mi ještě vůbec nějaké zbývaly, jsem se brutálním násilím přiměl nehýbat. „Nemůžu, Bello, je to příliš nebezpečné,“ šeptal jsem na pokraji zhroucení. Jen tak tak jsem se držel posledního zbytku prostoru, který mi zbýval nad hlavou. Snažil jsem se vměstnat do setiny čtverečního milimetru.

„Prosím,“ zašeptala beznadějně a naléhavě. „Prosím, Edwarde…“

Ten poslední kousek mé vůle prasknul a vypařil se kamsi do vzduchoprázdna. Přitáhl jsem si její rty zpět k těm mým a se zasténáním jsem se nechal pohltit opojnou sladkostí zakázaného vesmíru.

Cítil jsem její prsty, dlaně a rty po celém těle a barevný tajemný vír, ve kterém se míchalo všechno se vším, byl všude kolem mě. Znova a znova jsem se bezvládně nořil do její vůně, bez nejmenšího odporu jsem si vychutnával další a další její doteky. Nechal jsem se volně unášet tím kouzlem a tím neoddělitelným spojením, které mezi námi vzniklo. Padal jsem do hlubin a hned se zase vznášel kdesi v mezi nebem a zemí. Na ničem víc nezáleželo. Mohl bych klidně umřít, ale nikdy bych se nevzdal tohoto zážitku, který nemohlo překonat nic na světě.

Přesto přese všechno jsem si vždy uvědomil chvíli, která by pro ni mohla znamenat nebezpečí. Když jsem ji tiskl příliš moc nebo když moje vědomí příliš tonulo v její vůni. A nebo když se jedna moje vášeň slila s druhou a nechal jsem se příliš okouzlit jejím tepajícím srdcem. Ve všech situacích, které by pro ni mohly být nebezpečné, jsem se dokázal soustředit. Starost o její bezpečí se objevila vždy když jí bylo zapotřebí a hned zase zmizela.

Její štěstí, vášeň a touha se potkaly s mými kdesi na hranici světla a tmy a unesly nás do jiného rozměru, který byl jen náš. Nakonec ten nekonečně malý a zároveň nekonečně velký rozměr, ve kterém jsme se nacházeli, vybuchnul do tisíců bílých jisker, které se rozlétly do ztracena.

- - -

„Jak moc se na mě zlobíš?“ zeptala se ráno, když se probudila. Vlastně to nebyla tolik otázka, jako spíš pípnutí.

Usmál jsem se. „Strašně moc.“

Nadzvedla se na rukou a vlasy jí spadly přes rameno. „Vidíš… jde to,“ řekla a zářivě a trochu rozpačitě se usmála.

„Měl jsem snad na výběr?“ odpověděl jsem a pozvedl při tom obočí.

Věděl jsem, že si ještě ničeho nevšimla.

Posadila se a bezděčně se rozhlédla kolem sebe. V tu chvíli zůstala zírat s otevřenou pusou. Všude kolem nás byly závěje bílého prachového peří. Tak trochu nejasně jsem chápal, že ty jiskry v noci vlastně nebyly jiskry. Byly i nebyly.

„Tys prokousl polštář?“ řekla šokovaně při pohledu na tu spoušť.

„Jo…“ řekl jsem a musel jsem se rozesmát nad jejím výrazem.

Hned na to objevila rozlámané kování v čele postele. „No, páni… Ani jsem si nevšimla…“ nevycházela ze šoku.

„Jsi mimořádně nevšímavá, kdy je tvoje pozornost zaměstnaná jinde…“

„Nechala jsem se trochu unést…“ přiznala a přímo jsem slyšel, jak se jí hlas stahuje štěstím.

- - -

Když jsem se později pokoušeli zlikvidovat ten nepořádek a sbírali jsme jednotlivá peříčka, najednou stála u mě.

„Edwarde?“ zvednul jsem hlavu.

Její výraz byl částečně ohromený a podivně rozhodnutý. „Myslím, že bych ještě chvíli chtěla zůstat člověkem.“

Její další slova se nesla vzduchem jako by je následovala ozvěna:

… „Měl jsi pravdu. Jsou lidské záležitosti, o které bych nejspíš neměla přijít. Jen jsem o tom do včerejší noci nevěděla.“ …

Málem mě to porazilo. Ztratil jsem rovnováhu podobně jako když někdo zničehonic zprudka otevře dveře, o které jsem se opíral. A tyhle dveře jsem se pokoušel otevřít už tak dlouho! „Ty se mi snad zdáš! Přijdu z tebe o nervy, víš to?“ vydechl jsem. Nevěřícně jsem na ní zíral.

Jak to, že jsem na to nepřišel sám?!? Klíč k těm dveřím se mi už hodnou dobu houpal přímo před nosem.

Na tváři se mi objevil úsměv z potěšení nad jejím úžasným zanícením. „Jinak samozřejmě souhlasím, mělo mě napadnout, že tohle tě přesvědčí… ech, tvoje splašené hormony!“

I kdyby mě to mělo stát všechny moje síly, tohle přání jsem jí hodlal splnit.

Zcela úplně jsem v tu chvíli ignoroval tušení, ba téměř jistotu, že zrovna tyhle zážitky jsou v podobě upíra tisíckrát intenzivnější… Jako ostatně všechny smyslové zážitky… Ale jestli tahle informace byla to jediné, co ji v tu chvíli zachraňovalo před zničením svého lidského života, rozhodně jsem jí o tom nehodlal vykládat.


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

12)  Jalle (30.10.2012 20:36)

Las Vegas časť kde Edwrad popisuje Belline sexy prádlo je tak bravúrne napísaná, že som ju MUSELA nahlas prečítať sestre, ktorá túto poviedku vôbec nečítala úžasné, pre mňa doteraz najlepšia časť poviedky

Cathlin

11)  Cathlin (14.11.2011 10:27)

Silvaren: Jéééj, no tak to já se rozplývám dvojnásob! :) :) :) Edwardovatější Edward!
Jo a čárky??? S čárkami bojuju, jak se dá! Ale tenhle článek už kontrolovali i další lidi... chyby prostě asi budou vždycky... :D

Silvaren

10)  Silvaren (14.11.2011 07:21)

Naprostá nádhera, úplně se rozplývám na obláčku. Tohle je má druhá nejoblíbenější část ságy a i když mě trochu mrzela svatba v Las Vegas, na ostrově jsi jim to hoooodně vynahradila. Tvůj Edward je edwardovatější než originál a řekla bych, že tvůj příběh je i opravdovější. Chybí ti tam pár čárek, čert je vem, píšeš úžasně!

Janeba

9)  Janeba (13.11.2011 11:22)

Áááááách, konečně zase romantika!!!! A peříčka!!!!! Nádhera!!!! Děkuji!!!

Bosorka

8)  Bosorka (11.11.2011 22:27)

No po té dlouhé tříknížkové předehře by nás asi "uspokojilo" cokoliv :D :D :D
ovšem ve tvém podání to němělo chybu!

Cathlin

7)  Cathlin (11.11.2011 22:25)

Bosi: Viď, že jo. A no právě! A proto tak hezky, že jsme se na to těšily celé předchozí tři knížky!!!

Bosorka

6)  Bosorka (11.11.2011 21:14)

Odolával brouček, odolával, ale nakonec podlehl - a tak hezky!

Cathlin

5)  Cathlin (11.11.2011 14:58)

Ech, AMO, jsem taaaaak moc ráda, že se ti úpravy, co jsem udělala, i Edwardův pohled na věc tak líbí! Koneckonců, proč nemít více Rozbřesků, kdy je to možné, což? A Edwardův pohled na věc si prostě nemůžeme nechat ujít, když nám ho Steph odepřela! ;) Že?

AMO

4)  AMO (11.11.2011 14:22)

Kočičko, faktem zůstává, že originální TW miluju. Můžu si ji číst dokola a vždy si najdu kousek, který mne dojme nebo hledám něco mezi řádky, či snad si domýšlím vlastní scénáře. Ale... ale tohle od tebe... už ta jinak provedená svatba nebo ododlání z první noci na ostrově. Jsem dokonale praštěná a závislá na čemkoli s E a B tématikou. Proto se klaním i téhle peříčkové kráse. A z jeho pohledu, je to ještě krásnější. Řekla jsi všechno a přesto jsi toho spoustu nechala na naší fantazii. Konečně nám někdo veřejně ukázal, jak moc byl E natěšený

3)  Babča S. (11.11.2011 13:34)

Cathlin

2)  Cathlin (11.11.2011 13:19)

Juli: Ne? Viď, že ne... Jen člověka mrzí, že nám toho zůstalo tolik skryto!

julie

1)  julie (11.11.2011 13:05)

Krásnější a něžnější peříčka ani neznám

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek