Sekce

Galerie

/gallery/Edward%20books-sm.jpg

Zkřížení dvou snů.

 

Moonless night

 

PODMÍNKA

(New Moon – epilog)

Ucítil jsem její překvapivý polibek na krku, zatímco jsem ji nesl a běžel lesem. Místo, aby se v té rychlosti jako obvykle hroutila děsem, myslela zjevně na úplně jiné věci. Napůl jsem se usmál. Roztomilé.

„Díky,“ okomentoval jsem to. „Znamená to, že jsi usoudila, že jsi vzhůru?“

„Ne, spíš doufám, že se neprobudím.“

Kdybych ji neznal, myslel bych si, že mluví z cesty. Ale bohužel jsem přesně věděl, co má na mysli. Stále nemohla uvěřit tomu, že jsem se k ní vrátil.

Kolem nás se míhaly stíny noci, ve které jsem bez problémů rozeznával všechny detaily. Byl jsem si ale vědom, že pro ni jsou to jen tmavé šmouhy.

Ne, že bych si tuhle cestu zrovna plánoval. Kdybych mohl, zabránil bych jí v tom. Ale přes všechnu svoji odmítavost jsem musel uznat, že její plán je fér. Ze všech sil chtěla být jako já. A já jsem ze všech sil chtěl, aby zůstala taková jaká je.

Poslední pokus vysvětlit jí to, donutit ji vnímat všechny důsledky, představit si všechnu tu bolest, která ji čeká (a tím nemyslím jen bolest proměny), nahnat jí strach detailním popisem znetvoření, které to obnáší, opět selhal.

Stáli jsme proti sobě jako dva pilíře, kterými není možné pohnout. Ani jedním, ani druhým. A když vymyslela, že necháme rozhodnout moji rodinu, souhlasil jsem s tím. Neochotně, ale přece.

Být to na mně, unesu ji někam hodně daleko a nedám jí nejmenší možnost nad tím nesmyslem dál uvažovat. Nenechal bych o tom rozhodovat nikoho jiného, ani ji ne. Ani kdyby se sebevíc snažila, nemohla by si plně uvědomit, do čeho jde. Nehledě na to, že ona se nesnažila.

A navíc tu byl ten problém, že od té doby, co jsem se vrátil, odmítala uvěřit, že ji už neopustím. Mohl jsem s ní strávit kolik jsem chtěl času, stále jako by čekala, že zase zmizím.

Nic jsem si ale nedokázal představit míň než tohle. Až příliš jasně jsem se přesvědčil o tom, že takové řešení by nás mohlo zabít. Oba. Nicméně, ať jsem jí to vysvětloval jakkoli, nepřestávala se bát.

„Ty ale nespíš, Bello,“ zavrčel jsem odpověď. „Však já si získám zpátky tvoji důvěru.“

„Já ti věřím,“ řekla tiše.

Zavrtěl jsem hlavou. „Tak v čem je tvůj problém?“ zastavil jsem se a přiměl ji, aby se postavila.

„No… Nejsem pro tebe dost dobrá. Nemám vůbec čím si tě udržet.“

Jak absurdní, hloupá obava. Nic na světě jí nehrozilo míň než tohle. „Máš pro mě trvalé a nezlomné kouzlo. O tom nikdy nepochybuj,“ pokusil jsem se jí, jako už několikrát předtím vysvětlit. Zřejmě opět marně. „Nad hlavou ti každou chvíli visí nějaké smrtelné nebezpečí a ty se trápíš takovými nesmysly.“

Zatvářila se provinile. „Volturiovi, James, Victoria… by mě mohli nejhůř zabít. Ale ty mě můžeš opustit.“

Hluboce jsem si povzdechnul. Co jsem jí to udělal, že ji nic na světě neděsí víc než tohle. „Kdyby jenom existoval nějaký způsob, jak tě přesvědčit, že už to nikdy nemůžu znova udělat,“ zašeptal jsem poraženě. „Snad se to časem zlepší.“

„Dobře,“ trochu pookřála. „Tak když už se mnou tedy zůstáváš, můžeš mi vrátit moje věci?“

Měl to být pokus o pozdvihnutí nálady? Docela to fungovalo. „Jsou ve tvém pokoji,“ řekl jsem jí a nepřekvapilo mě, že se zatvářila překvapeně. „Neměl jsem to srdce ti nic nenechat. A… nedokázal jsem zpřetrhat úplně všechno. To CDéčko, fotky, letenky jsou u tebe pod podlahou.“

Vydechla. „Myslím, že jsem to tak nějak věděla…“ řekla zamyšleně.

„Co tím myslíš?“

„Nějaká část mé osobnosti nikdy nepřestala věřit, že ti přese všechno záleží na tom… na mně. Proto jsem asi slyšela…“ zarazila se, ale uvědomila si, že když už tu větu začala, musí ji dokončit. „…tvůj hlas,“ hlesla.

„Můj hlas?“ zamračil jsem se. Co tohle zase mělo znamenat?

Zdráhala se, ale mluvila dál. „Slyšela jsem tvůj hlas ve své hlavě. A občas viděla tvůj obraz… To je na dlouhé vyprávění…“

„Já mám čas,“ řekl jsem přísně, protože mě opět zachvátilo tušení, že jde o něco, co se mi nebude líbit a co bylo tak závažné, že to přede mnou doteď tajila.

Podívala se na mě a kysele skousla rty. „Je to vlastně dost ubohé.“

Čím dál tím líp. Dál jsem si ji měřil pohledem a čekal na vysvětlení. Co se za tím proboha zase skrývá? Snad ne nějaká nebetyčná hloupost. Slíbila přece…

„Víš, jak jsem mluvila o tom útesu, o zábavě a adrenalinových sportech…“

Přikývl jsem v temné předtuše. Kdyby to bylo možné, můj pohled by ji nejspíš proměnil v kostku ledu.

„Zjistila jsem, že když se dostanu dostatečně blízko nebezpečí, objevíš se vedle mě.“

Zařval jsem, nebo spíš zavrčel. Měl jsem sto chutí jí pořádně vynadat. Zatřást s ní, aby se probudila. Tentokrát by si to opravdu zasloužila. „Jaké nebezpečí máš asi tak na mysli?“ procedil jsem skrz zuby.

Nadechla se a začala mluvit velmi rychle, jako by se bála, že to co nestihne říct teď, už nikdy neřekne. Obě dlaně svírala v pěst, až jí zbělely klouby. „Jízda na motorce, cizí lidi, útesy… nebo setkání s Laurentem, které ovšem nebylo v plánu. V těch chvílích jsem tě cítila tak blízko, cítila jsem, že ti na mně záleží, viděla jsem tě a slyšela tvůj hlas. Až příliš jsem to potřebovala…“ řekla zahanbeně a pak se její tvář zkroutila bolestnou vzpomínkou. „Tolik jsi mi chyběl…“ Naprázdno polkla. „Chytila jsem se těch… halucinací… jako záchranného lana. Chtěla jsem tě vidět, slyšet a cítit znova  a znova… Za jakoukoli cenu.“

„Bello!!!“ křikl jsem na ni, když už jsem se neudržel. Byl jsem vzteky bez sebe. „Ty… jsi… riskovala svůj život, abys slyšela…“ a potom mě přepadlo maximální ohromení. Být ještě člověkem, určitě bych se neudržel na nohou.

Tak neuvěřitelně moc mě milovala… „Bello…“ řekl jsem o poznání něžněji.

„Počkej…“ zastavila mě. „Něco mi došlo. Nebylo to jen tak…“

Mlčky jsem stál a byl jsem rád, že ji mohu nechat mluvit. Nevěděl jsem totiž, co bych v té chvíli sám řekl.

„Ty mě miluješ,“ vydechla, jako by to byl objev století, jako by jí to doteď nebylo jasné.

„To si piš, že tě miluju,“ ujistil jsem ji, jako už tolikrát předtím. Jen v tom chyběla obvyklá dávka rozčarování nad tím, že to stále nechápe. Najednou jsem si dovedl představit, že míra jejích pochyb se nejspíš téměř úplně shodovala s tou mou.

„A ty miluješ mě,“ dodal jsem se stejnou dávkou šokované jistoty.

Zírali jsme jeden na druhého, jako bychom se nikdy předtím neviděli. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Byla tak neodolatelně nádherná, její odevzdanost mě naprosto odzbrojila.

Moje Bella…

Vzal jsem její obličej pevně do svých studených dlaní a líbal ji, dokud jsem si dokázal udržet poslední kousek jasné mysli. Potom jsem opřel své čelo o její a čekal, až naberu nějakou sílu na další cestu.

- - -

Když jsme vstoupili do našeho domu, tiše jsem vyslovil jména všech členů své rodiny. Zničehonic stáli všichni před námi. Bella vypadala trochu překvapeně, stále si nemohla zvyknout.

„Ráda bych s vámi mluvila o něčem důležitém,“ řekla, nechala mě dokonale v pozadí a začala vysvětlovat situaci. Chtěla po nich, aby hlasovali pro a nebo proti její proměně.

Zůstal jsem stát stranou a přál jsem si, aby se moje rodina postavila na moji stranu. Tušil jsem, ale že moje šance jsou mizivé. Nikdo z nich nikdy příliš nemyslel na to, co jsme vlastně zač. Nikdo se netrápil tím, co bude. Snad jedině Carlisle. Ale u něj jsem dobře věděl, že nebude ochotný ztratit mě. Jednou. Jednou, až tu Bella nebude. Věděl, že bez ní tu nezůstanu ani já.

A tak jsem se tisknul ke stěně a každý hlas „pro“ mě probodnul. Jediná Rosalie hlasovala proti. Protože by sama byla ráda, kdyby tenkrát Carlislea někdo zadržel. Ale její a můj hlas nic neznamenal.

Bylo tedy rozhodnuto. Věci se děly bez toho, abych je mohl nějak ovlivnit. Bella se domluvila s Carlislem, že ji promění.

Promění! Promění v netvora. Jako by o nic nešlo. Všechno se ve mně vzpíralo. „Proč mi to děláte?“ zeptal jsem se všech najednou, ale odpověď jsem nedostal.

Dokázal jsem jedině uhájit trošku času na to, abych se mohl pokusit ji ještě zlomit. Nestane se to hned, ale až po maturitě. Zbývaly dva měsíce.

„Máš moje slovo,“ ukončil celou debatu Carlisle a pohladil Bellu po ruce.

Nejspíš jsem se tvářil jako na pohřbu. Tohle byla moje jednoznačná prohra. Před očima mi přeběhla představa Belly - upírky. Nechtěl jsem to vidět, a tak jsem ten obraz vymazal. Mělo se to stát tak brzo…Tak odporně brzo. Hmf! Zuřil jsem.

Otočila se ke mně a postavila se bleskům sršícím z mých očí. „Dobře. Můžeš mě vzít domů.“

Popadl jsem ji a vylétl s ní ven dřív, než by jí Carlisle mohl slíbit ještě něco dalšího. Vztek mnou cloumal a měl jsem co dělat se udržet, abych neběžel příliš rychle. Než jsme se dostali zpět, trochu jsem vychladl. Zůstalo spíš zklamání, bolest, smutek. Pocit bezmoci. Vrátilo se mi jasnější uvažování. Musím něco udělat, cokoliv…

Věděl jsem, že přesvědčit ji nedokážu. Nezbývalo než zaútočit nečekaně, ze strany. Ale z jaké strany…? Musel jsem jí nabídnout něco, co chtěla ještě víc, pokud něco takového bylo.

A něco mě napadlo. Okamžitě jsem si uvědomil, že je to zákeřný úskok, ale jak ji jinak mám přemluvit? Mohl jsem jedině využít…zneužít… toho, že jsem si uvědomil, co chce, dřív než ona. Musel jsem se na to spolehnout. Jistotu jsem sice neměl, bylo to jen jakési intuitivní tušení, ale ta intuice byla až příliš silná. Téměř jsem věděl, že se nemýlím.

A kdyby se mi tak přesto nepodařilo získat nějaký další čas, mohl bych ji o něco požádat... Poprvé a jako by z čistého nebe jsem mohl reálně pomyslet na jedno z mých hluboko skrytých přání. Dosud jsem ho považoval za tak nesplnitelné a tak vyloučené, že jsem na něj myslel vlastně jen uprostřed nocí, kdy všechno a všichni spali. Když jsem ji svíral tichou v náručí, představoval jsem si, jaké by to bylo… úžasné. Bella, ani nikdo jiný, o tom neměl nejmenší tušení. Znal jsem ji příliš dobře na to, abych věděl, že  v tomhle jsme si vzdáleni asi tak milion světelných let. Ale teď poprvé jsem ucítil náhlou a velmi nepravděpodobnou naději.

Posadil jsem ji na postel a začal jsem přecházet pokojem. Zvažoval jsem pro a proti. Byla překvapená, čekala ode mě výbuch hněvu, čekala, že ji přiváži k posteli a už jí nikdy nedovolím udělat jediný pohyb bez mého svolení. Ale rozhodně nečekala moji tajemnou zamlklost.

Podezřívavě mě pozorovala. „Ať plánuješ cokoli, nevyjde ti to,“ upozornila mě.

Nereagoval jsem a tak sebou praštila na postel a přetáhla si peřinu přes hlavu.

Posadil jsem se k ní a tu peřinu z ní zase odrhnul. „Byl bych radši, kdybys přede mnou neschovávala svůj obličej. Musel jsem bez něj žít až moc dlouho,“ konstatoval jsem. „A teď mi něco pověz.“

Čekala.

„Kdybys mohla mít cokoli na světě, co by to bylo?“

„Tebe…“ odpověděla jednoduše.

„Něco, co ještě nemáš…“ upřesnil jsem.

Chvíli přemýšlela a zaznamenal jsem moment, kdy ji to napadlo. Zakroutila hlavou, jako by měla na mysli něco, co bylo v jejích očích naprosto vyloučené. To jsem přesně potřeboval.

„Co je to? Řekni,“ pobídl jsem ji.

„Chtěla bych, abys mě proměnil ty,“ řekla beznadějně.

Vzdychl jsem. Takže jsem se nemýlil. Zamračeně se na mě podívala. Čekala nejspíš zase výbuch hněvu, který se nedostavil, a to ji mátlo. Netušila, co tím sleduju. Sotva jí to mohlo dávat smysl.

„A za co bys to byla ochotná vyměnit?“

„To je nějaké vyjednávání, nebo co?“ začínala chápat.

„Pět let?“ vystřelil jsem.

Zprudka vydechla a srdce se jí na chvilku zastavilo, když pochopila můj úmysl. Vytřeštila na mě oči. „Ty…“ nejspíš hledala nějakou trefnou nadávku. Potom se opanovala. „Ne, to je moc.“

„Tak tři?“ navrhl jsem a zamyslel se nad tím, jestli by takový nepatrný zlomek času vyvážil svojí protihodnotu.

„Ne,“ řekla zarytě. „Maximálně rok.“

To bylo příliš málo. Vzdychl jsem a vzdal jsem to. Bylo příliš zjevné, kolik sil ji stojí vyrovnat se s představou, že by měla obětovat byť je jeden další den.

„Dobře, zapomeň na časové limity,“ ukončil jsem to. S hořkou příchutí na rtech, protože jsem tím uzavíral možnost rozumného časového odkladu. Když už to tedy muselo být.

„Ale přesto chceš, abych to byl já?“

„Ano,“ přikývla.

Tím jsem se ale dostali až příliš blízko k bodu, ve kterém jsem jen těžko mohl skrýt svoje vlastní, osobní zanícení. Ke splnění snu, který jsem ještě před pár minutami považoval za nevyhnutelně nesplnitelný. Zamrzelo mě, že něco takového má být součástí vyjednávání, ale uvědomoval jsem si, že to jinak nepůjde.

Vůbec jsem neočekával, že by mohla souhlasit, ale doufal jsem, že nad mojí nabídkou bude aspoň uvažovat. Že pro ni a pro sebe získám trochu času, že se nebude umět rozhodnout… A uvědomil jsem si, že když už ji požádám, ze všeho nejvíc si budu přát, aby nakonec řekla ano. Čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem si připouštěl, jak hodně to pro mě znamená.

Takže co jsem chtěl zrovna teď víc slyšet? Ano nebo ne?

Na paradoxy v našem světě jsem si už zvyknul. Bez nich by nejspíš bylo něco špatně.

Dívala se na mě zkoumavě a já jsem se odhodlával to vůbec vyslovit. Nedovedl jsem si představit, že to vyslovím nahlas. Nic takového jsem si nepřipravoval... „Jestli chceš, abych to byl já… mám jednu podmínku,“ snažil jsem se, aby můj hlas zněl vyrovnaně.

Zjevně slyšela stejně dobře jako já v každém mém slově údery osudu. Visela mi na rtech.

„Podmínku?“

Párkrát jsem se naprázdno nadechnul. „Vezmi si mě.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)   (26.09.2012 08:35)

Zamrzelo mě, že něco takového má být součástí vyjednávání, ale uvědomoval jsem si, že to jinak nepůjde.

Takže co jsem chtěl zrovna teď víc slyšet? Ano nebo ne?



děkuji

AMO

10)  AMO (17.10.2011 19:31)

Červenám...? Jen ze zvyku, to víš my stydlíni!!!
Na třetí knihu? No, protože vím, že existuje!!!

Cathlin

9)  Cathlin (17.10.2011 19:22)

AMO: Na třetí knihu??? Tak teď si lámu hlavu pročpak... Co tě tam tak zaujalo, že se červenáš?
A jestli je Edward dospělejší než v knize, tak to mě těší. Ale já ho tak viděla i v knize. Pokusila jsem se ho vylíčit přesně takového, jak na mě v sáze působil. B) :)

AMO

8)  AMO (17.10.2011 18:24)

Už je to tu zase... usmívám se nad klávesnicí a vzpomínám, jak jsem četla knihu poprvé a říkala si, co se mu honí hlavou,. Proč a nad čím přemýšlí? Čím mne překvapí? Jaké má svoje vlastní priority...
A heleme se... najednou odpověď! A jaká? Těch několik minut trvající scéna v pokoji a kolik myšlenek a nápadů chlapec vymyslel. Tvůj Edward není malým chlapcem, ale tady se chová opracdu dospěle.
Já už se těším na třetí knihu...

Cathlin

7)  Cathlin (17.10.2011 09:21)

Janebko, hehe, co tím jako chceš říct "než chlap něco pochopí"? :D

Juli..., vážně? Tak teď si lámu hlavu co asi tak tím můžeš myslet. B)

julie

6)  julie (14.10.2011 22:45)

Jo,ale Cathlin,Tvůj Edward má v sobě přece jenom...trošku víc,než jenom ušlechtilou duši.

Janeba

5)  Janeba (14.10.2011 21:33)

Cathlinko , nádherné, skvělé, konečně!!! Než chlap něco pochopí .... , o to větší radost to pak může být!!! ;)
Děkuji!!!

Cathlin

4)  Cathlin (14.10.2011 18:13)

Bosi? :D :D :D Jak jiný??? Já ho takhle vnímám odjakživa! Pro mě je to Edward - originál od Steph!!! Ušlechtilá duše, která si mě právě proto tak získala!

Bosorka

3)  Bosorka (14.10.2011 17:48)

Tak tohle bylo přímo úžasné!!!! A jak nádherně licitoval.... uf tvůj Edward je tak jiný, umíš ho popsat tak, že se mi neotvíra kudla v kapse :D

Cathlin

2)  Cathlin (14.10.2011 16:25)

Marcelo, jsem moc ráda, že to tak vnímáš. Já takhle Edwarda prostě viděla. :) :) :)

1)  marcela (14.10.2011 12:22)

Moc se mi líbí,že z Edwarda neděláš uslintanýho blbečka.Moc hezký.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek