Sekce

Galerie

/gallery/Edward%20books-sm.jpg

Nerozdýchala jsem konec Stephina Midnight Sun ve 12. kapitole. Místo prášků na uklidnění jsem ale hrábla po klávesnici a napsala to dál. Jednoduše to muselo spatřit světlo světa. A nezůstalo jen u Midnight Sun. Následovaly ty nejdůležitější scény ze všech knih a k Midnight Sun přibyly ještě Moonless Night, Half Moon a Noon Darkness, dohromady Edward Books.

A tady to je: díl první - Doznání.

To nejúchvatnější ze ságy, viděno očima Edwarda. Všechno pěkně na jedné hromadě v souboru povídek, který dohromady tvoří celkem dlouhé čtení. :-) Nemůžu si pomoct, ale Edwardův svět je v realitě, kterou vytvořila Steph, asi tak stokrát zajímavější, než ten Bellin... Midnight Sun bylo naprosto uchvacující a udělala jsem tedy všechno proto, aby ten zážitek neskončil a pokračoval, věrný své předloze, jak jen to bylo možné.

 

Obsah:

Midnight Sun (tj. Twilight):
Doznání (kapitola 13)
Anděl (kapitoly  21,22,23)
Příležitost (epilog)

Moonless Night (tj. New Moon):
Konec (kapitola 3)
Bezměsíčná noc (kapitoly 4-18)
Volterra (kapitola 20)
Podmínka (epilog)

Half Moon (tj. Eclipse):
Provázek (kapitoly 1,2,3,4,6,8)
Kompromis (kapitola 20)
Oheň a led (kapitola 22)
Misky vah (epilog, podle knihy)

Noon Darkness (tj. Breaking Dawn)
Ostov Esmé (kapitoly 3,5,6)
Dartmouth (kapitoly 7,8)
Proměna (kapitoly 10,11,12)
Dar (kapitola 14)

(Kapitoly Breaking Dawn vycházejí z mé verze poslední knihy: Svítání (Rozbřesk jinak))

 

 

 

Midnight sun

 

 

Doznání

(Twilight, kapitola 13)

 

Strávil jsem celou noc v Bellině ložnici, aniž by o tom věděla. Tyhle noci patřily mezi nejúchvatnější noci v mém životě. Nekonečně se mi líbilo sledovat, jak spí, poslouchat její slova pronesená ve spánku, pozorovat její výrazy. To, jak klidně odpočívá zapletená do přikrývky.

Jako vždy jsem k ránu její ložnici opustil, abych mohl předstírat, že jsem ji za dvě hodiny přišel vyzvednout. Slíbil jsem jí, že jí dnes ukážu, jak vypadám ve slunečním světle, ale zatím nevěděla, kam se kvůli tomu vydáme.

Doma jsem pobyl jen po čas nutný k tomu, abych se přichystal, a když jsem doběhl zpátky k jejímu domu, zjistil jsem, že Charlieho auto už tam není. Zřejmě už odjel na ryby a v domě zůstala jen ona. Přistoupil jsem ke dveřím a měkce zaťukal. Pobavilo mě poslouchat, jak chvíli na to zápolila se zástrčkou od dveří jako by to byla nepřekonatelná překážka, nakonec se ale dveře zeširoka otevřely.

Chvíli vypadala napjatě a zkoumavě mi hleděla do tváře (co jí asi mohlo tak zajímat jsem nevěděl, jako už stokrát předtím a pořád jsem si na to nemohl zvyknout), potom se uvolnila a usmála. Měla na sobě to nejobnošenější oblečení, jaké jsem si dokázal představit – ošoupané džíny a beztvarý svetr. A přesto jí to slušelo. Podněcovalo mě to přemýšlet nad tím, co se skrývá pod tou beztvarou hmotou.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se.

Podívala se na sebe a kontrolovala své oblečení – všimla si, co zaujalo mou pozornost. „Co se děje?“

„Pasujeme k sobě,“ řekl jsem pobaveně.

Prohlédla si mé oblečení, které mělo k obnošenosti daleko, a pozvedla obočí. „Jo.“ Dál si mě prohlížela s podivně zaujatým výrazem, ze kterého se náhle vytratil veškerý humor. Její pohled mě uvedl do rozpaků a snažil jsem se udržet si neměnný výraz. Znova to mučení: na co asi myslela??? Potom se zeptala: „Takže kam vlastně jedeme?“

„Budu tě vést.“ Sedli jsme si do auta a podle svého slibu jsem ji nechal řídit, doufajíc, že tu šnečí jízdu nějak přežiju. „Nejdřív jeď na stojedničku severní, až ti řeknu, zahneme na stodesítku a až úplně na konci silnice bude lesní cesta. Potom půjdeme pěšky. Asi sedm kilometrů.“

„Pěšky?“ vypadala, jako by ji představa procházky lesem vyděsila.

„Tobě to vadí?“ Nepřemýšlel jsem nad tím, že by to mohl být problém, ale teď mi to došlo, jako když cvakne ve věžních hodinách. Zrovna pro Bellu to zcela jistě bude problém. Má potíže s chůzí po rovné podlaze, co potom v lese?

„Ne,“ odpověděla přesně opačně než bych čekal a ukázala tak opět svou statečnost. Snažila se, aby to znělo důvěryhodně, ale její výraz ji usvědčoval. Přemýšlel jsem, jestli s tím ještě můžu něco udělat. Mohl bych jí tam samozřejmě odnést a byli bychom tam za minutu… Ale ne, to by zatím bylo příliš.

Nic dál neříkala, ale na její tváři se střídaly všemožné těžko čitelné výrazy. Týkalo se to pořád té cesty lesem? „Na co myslíš?“ zeptal jsem se nakonec netrpělivě.

„Jenom přemítám, kam jedeme.“

Pochopil jsem, že doopravdy nemluvila o tom, co se jí honilo hlavou. Dávala si pečlivý pozor na to, co říká a to mě popuzovalo.

„Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí,“ odpověděl jsem a nechal si zajít chuť se alespoň částečně dozvědět, co se jí opravdu honí hlavou.

„Charlie říkal, že bude dneska teplo.“

„A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?“

“Ne.“

Cože? Teď jsem se pro změnu vyděsil já: „Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?“

„Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil – což je pravda.“

Báječné, chtělo se mi zavrčet. Netvor ve mně ucítil příležitost (se sladkou Bellou… a úplně sami…) a zaradoval se. Snažil jsem se to ignorovat. Je vůbec možné, že by existoval někdo, kdo jde na rande s upírem a nikomu nepoví, kde ho hledat??? Někdo, kdo tak lehkovážně hazarduje se svým životem? „Nikdo neví, že jsi se mnou?“

Ticho. Ale dívala se na mě zpříma jako by byla přesvědčená, že není potřeba se alespoň trochu chránit.

To je tak absurdní. „Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?“ zeptal jsem se jízlivě.

„Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys… kdybychom spolu byli veřejně.“

Ještě hůř! „Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně, kdybys ty nepřišla domů?“

Přikývla. Na něco takového se těžko hledala odpověď. Bylo to zároveň odzbrojující a zároveň popuzující… Byla až příliš dobrá a až příliš lehkovážná. Jako by si neuvědomovala, jak snadno ji mohu zabít. Jako by pro ni slova zabít, umřít, smrt nic neznamenala! Proč to pořád nechápala? A proč musela myslet víc na ostatní než na sebe? Zatraceně.

Když jsme vystoupili z auta, vydala se směrem k lesní pěšině. „Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme,“ zastavil jsem ji.

„Nepůjdeme po pěšině?“ zeptala se a očividně se snažila zastřít další vlnu zděšení. Proč se tak moc děsila chůze lesem a neděsila se toho, čeho by opravdu měla? Ta dívka mi prostě nedávala smysl.

„Nedovolím, aby ses ztratila.“ Otočil jsem se na ní a musel jsem se usmát její něžné pošetilosti. Zírala na mě zase tím znepokojujícím pohledem, ve kterém se mísil obdiv, úžas, přetrvávající statečnost a děs… Vypadala tak trochu – zmučeně. „Chceš jet domů?“ donutil jsem se nabídnout jí, když jsem jí tak viděl. A samozřejmě jsem si přál, aby neřekla ano.

„Ne,“ zaznělo a  rychle mě dohonila. Vědomí, že přes to přese všechno chtěla zůstat se mnou, mě potěšilo, mírně řečeno. Potlačil jsem úsměv.

Projít těch sedm kilometrů bylo nejspíš těžké pro ni stejně jako pro mě. I když pro každého jinak. Ona si dávala neuvěřitelný pozor na cestu a všechnu svoji energii věnovala tomu dostat se o pár metrů dál. Já jsem jí alespoň odstraňoval z cesty všechny případné překážky a neustále jsem bojoval s pokušením ji tam odnést. Viděl jsem to pořád před sebou – jak ji beru do náruče, držím ji a plujeme spolu lesem jako jedna bytost. Ne příliš rychle, ale určitě rychleji… Doslova jsem ji cítil ve své náruči. Okouzlující představy.

Občas jsem se k ní dostal až příliš blízko, když jsem jí pomáhal překonat složitější úsek cesty a všemi možnými způsoby jsem odrážel útoky mých nejhorších instinktů, které se draly na povrch. Tady v lese, kde obvykle získávaly převahu a volnost, to bylo o něco těžší. Pokoušel jsem se od Belly držet dál, pokud to šlo.

Když jsme došli na dohled mýtiny, kam jsme mířili, a ona ji zpozorovala, zastavil jsem se a nechal jsem ji jít první. Tiše jsem ji následoval. Vyšla na sluncem zalité prostranství a pozoroval jsem jak jako by v posvátné úctě kráčela měkkou travou, pohupujícími se žlutými a fialovými květinami a měkkým zlatavým vzduchem. Následoval jsem ji ukrytý ve stínech stromů a nemohl z ní spustit oči. Byla tak oslnivě a tajemně krásná. Její vlasy ve slunci měnily barvu a její oči se blýskaly. Připadal jsem si vedle ní tak titěrný a bezvýznamný. Monstrum vedle anděla.

Otočila se směrem k místu, kde jsem stál předtím, a když zjistila, že tam už nestojím, pátrala po mě očima, až mě našla. Dívala se přímo na mě.

Povzdechnul jsem si - byl čas to udělat. Rozepnul jsem si košili a vstoupil do sluneční záře.

Oči se jí  rozšířily úžasem, brada poklesla a oněměle mě pozorovala. Doslova strnula ohromením z tisíců jiskřiček, kterými se třpytila moje kůže všude tam, kde se jí dotklo sluneční světlo. „To je nádhera!“ vydechla.

Zašklebil jsem se nad tím výrokem. Ta slova byla nesmyslná, ale ona to zjevně nechápala. Dívala se na kůži zabijáka. Nehledě na to, že nádherná byla ona, ne já.

Nemohl jsem před ní jen tak stát a dívat se na její reakci – nedalo se to snést. Popošel jsem až k ní, její oči se vpíjely do každého mého pohybu. Kéž bych před tím pohledem mohl nějak utéct, úplně mě spaloval svou intenzitou. Tentokrát nebylo vůbec těžké ten výraz přečíst – nepochybně se jí zdálo, že nic krásnějšího ještě neviděla. Zase jedna z jejích špatných reakcí, jak jinak. Tak trochu jsem doufal, že jí to bude připadat nepřirozené, děsivé…

Stáhl jsem jí na trávu a lehl si vedle ní, abych se mohl vyhnout jejímu fascinovanému pohledu. Modré nebe nad hlavou s občasným bílým mráčkem bylo na pohled velmi uklidňující, ačkoli jsem i tak vnímal, že mě stále pronikavě pozoruje. Potom váhavě natáhla jeden prst a pohladila mě po hřbetě ruky. Bylo to jako elektrický šok, měl jsem pocit, že se rozpadnu na tisíc malých kousků. Podíval jsem se na ní a přemáhal chuť se jí také dotknout.

Sotva dýchala a slyšel jsem, jak jí zrychleně bije srdce. Bála se? „Neděsím tě?“ zeptal jsem se s opravdovou zvědavostí.

„Ne víc než obvykle,“ řekla a zmařila mojí snahu o to udržet si čistý rozum, když se přitáhla blíž ke mně a konečky prstů obkroužila moje předloktí. Ruce se jí přitom chvěly.

Zato ty děsíš mě, chtělo se mi říct. Tohle by neměla dělat. Bylo to příliš… krásné. Nic jsem ale neřekl, namísto toho jsem pod tíhou toho doteku zavřel oči a vychutnal si příjemné mrazení po celém těle. Pocit, který jsem dosud neznal.

"Nevadí ti to?“ zeptala se. V tom hlase byla starost.

„Ne,“ odpověděl jsem, ale oči nechal zavřené. „Nedokážeš si představit jaký je to pocit.“

Zlehka přejížděla prsty po mé paži, zastavila se v loketní jamce. Bojoval jsem sám se sebou, jako by se měla celá moje existence převrátit kamsi do neurčita. Intenzita příjemných pocitů, které ve mně vyvolávala, byla nesnesitelná. Nutil jsem se nehýbat. Natáhla se pro moji druhou ruku, chtěl jsem jí to usnadnit a rozevřel jsem dlaň, ale zapomněl jsem, že se mám hýbat lidskou rychlostí. Lekla se, tak rychlý pohyb nečekala.

„Promiň, s tebou je tak snadné zapomenout,“ omluvil jsem se hned.

Přiblížila si mojí dlaň ke svému obličeji, aby si mohla detailně prohlédnout ten třpyt a cítil jsem na své dlani její teplý dech. Bylo to jako vlna omamné látky vstupující mi do mozku, zavřel jsem oči ještě pevněji.

Pečlivě jsem odtáhl záclonu, která mi víc a víc zahalovala mysl a snažil se soustředit na ni. Byla tak tichá, tak tajemná. „Na co myslíš?“ Kolikrát jí asi ještě položím tuhle sžíravou otázku…

Odpověděla bez přemýšlení a naprosto upřímně. „Přála bych si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála bych si, abych se nebála.“

Takže přece jenom, možná, má trochu rozumu, pomyslel jsem si napůl zoufale a u srdce mě píchlo. „Nechci, aby ses bála,“ řekl jsem jako výsměch všemu, co jsem měl říct.

„No, to není zrovna přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení.“

Cože? Zprudka jsem se posadil, opět až příliš rychle. Svou ruku jsem nechal dále v její dlani a zadíval se jí do očí. Co tím myslí? Proč vždycky řekne něco, čemu vůbec nerozumím? „Tak čeho se tedy bojíš?“

Namísto odpovědi se mi zadívala tak hluboko do očí, že jsem z ní nemohl odtrhnout pohled. Naklonila se blíž a ucítil jsem její teplý dech. Sladký, lahodný… A bušící srdce. Netvor ve mně ucítil znova svojí příležitost, jed mi v ústech začal proudit. Jak snadné by bylo podlehnout a přisát se k jejímu skvostně lákavému hrdlu… Neviděl jsem nic jiného než její bílou měkkou kůži na krku…a cítil krev, která se jí v ten moment začala hrnout do tváří. Zasyčel jsem a zprudka vydechl.

Nemohl jsem zůstat vedle ní, zaplavilo mě zděšení z toho, co bych mohl udělat. Zatnul jsem zuby a donutil se před tím utéct.

Stál jsem na druhém konci louky a pozoroval její překvapení, vdechujíc čistý vzduch, který mi projasňoval hlavu. Snažil jsem se nevnímat, jak blízko jsem byl tomu udělat to nejhorší, čeho jsem byl schopen. Jak málo scházelo k dokonalé tragédii. Opanovalo mě zděšení a úleva zároveň. Vděčně jsem si uvědomil, že navzdory všemu jsem to neudělal. Jako by mě nějaká neznámá síla od ní odtrhla a nedovolila to.

„Já… se omlouvám… Edwarde,“ zašeptala. Věděla, že jí slyším?

Získal jsem zpět kontrolu, a když jsem měl pocit, že jsem zase sám sebou, vrátil jsem se k ní. „Je mi to moc líto,“ řekl jsem a zaváhal, jak pokračovat. „Pochopila bys, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?“

Přikývla a v jejím výrazu se troška humoru mísila se … strachem. Opravdu to tak vypadalo. Nejspíš pochopila nebezpečí, kterému právě o tisícinu vteřiny unikla.

Měl bych jí to všechno názorně předvést. Měl bych jí donutit pochopit, proč se mě má bát. Musí tomu dokonale rozumět, aby věděla, co doopravdy dělá. Nemůžu ji přece nechat tvářit se a dokonce snad přímo věřit tomu, že o nic nejde. Musí mě začít vidět reálně, ze všech stran. Chtěl jsem, aby to pochopila a chtěl jsem to víc, než jsem se bál, že to doopravdy pochopí a uvědomí si, že by se mi měla vyhýbat. Při té představě se ve mně všechno sevřelo, ale i tak jsem věděl, že jí to musím ukázat, co nejlépe. Musím to udělat, dlužím jí to.

Zhluboka jsem se nadechl. „Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mě tě vábí – můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach.“

V té chvíli jsem se zvednul a svojí přirozenou rychlostí oběhl louku. Tvářila se zmateně a hledala mě očima, až mě našla.

„Jako bys mi mohla utéct!“ řekl jsem hořce.

Natáhl jsem ruku a jedním pohybem ulomil z kmene jedle dvě stopy tlustou větev. Odhodil jsem ji na vedlejší kmen, o který se rozlomila, a strom se ještě chvíli potom třásl.

A už jsem stál krok od ní. „Jako kdybys mě mohla přeprat,“ řekl jsem něžně při pohledu do jejích měkkých zmatených očí. Viděl jsem ji – koťátko s odhodláním tygra – jak by se mi eventuelně chtěla postavit… Vypadala tak zranitelně a bezbranně.

Díval jsem se na ni a hádal jsem se sám se sebou. Měl bych v tom představení pokračovat, měl bych jí ukázat jak hladce a náhle umím zaútočit, jak ostré jsou moje zuby, jak z nich prýští ochromující jed… Měl bych jí dokázat, že naprosto nic pro mě neznamená překážku. Že jediné překážky si před sebou musím vystavět sám. Měl bych jí předvést jak snadné je pro mě podlehnout svým instinktům zabijáka. Svým nejsilnějším instinktům.

Ale nemohl jsem. Byla tak křehká. Byl to tak velký rozpor. Nedokázal jsem se pod jejím pohledem vysvléknout z kultivované masky člověka.

„Neboj se,“ zašeptal jsem místo toho poraženě. „Slibuju, přísahám, že ti neublížím.“ Tak moc jsem o tom sám chtěl být přesvědčený.

Zdálo se mi, že nemůže promluvit. Jen si mě zase pronikavě prohlížela. Viděla mě teď novýma očima? Odhodlaně stiskla rty. „Nebojím se tě,“ řekla potom. „Vím, že mi neublížíš.“

Byl jsem v koncích. Nic horšího říct nemohla. Vložila svůj život z kdovíjakého důvodu do mých rukou. Do mých zrádných nejistých rukou. Kdo byl větší blázen? Ona nebo já?

Neschopen slova, položil svojí ruku zpátky do její dlaně. Začala prsty objíždět čáry na mé dlani. Ještě jednou ke mně vzhlédla a plaše se usmála.

Nechtěla nic povědět ve chvíli, kdy jsem si nejvíc přál, aby mluvila. Umíral jsem zvědavostí zjistit, co se v ní odehrává. Nepochyboval jsem, že i ji zachvátil stejný vír neslučitelných myšlenek a pocitů jako mě.

Zkusil jsem alespoň pokračovat v předchozím nedokončeném rozhovoru. „Nebojíš se mě, ale říkala jsi, že se přesto něčeho bojíš.“

„Mhm, hm,“ řekla jen a dál mi soustředěně hladila ruku.

„Tedy?“

„Bojím se… protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, víc než bych měla.“ Sklopila oči. Dýchala mělce a nepravidelně. Z jejích tváří jsem mohl lehce vyčíst, co všechno se za tím prohlášením skrývá.

Ta slova by donutila mé srdce tlouct rychleji, kdyby ještě tlouklo. Jedna část mě zahořela. Ta druhá se zachmuřila. Sebral jsem všechnu sílu k vážné odpovědi, namísto toho, abych ji štěstím sevřel do náruče. „Ano, to je skutečně důvod ke strachu, chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu.“

„Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo,“ zavrtěla hlavou.

Chmurné téma ve chvíli, která by normálně měla být šťastná. Právě mi přece řekla, že nejvíc ze všeho chce být se mnou…„Přál bych si ti pomoct. Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď hned. Snažím se to dokázat.“

„Nechci, abys odešel.“

„Což je přesně ten důvod, proč bych měl odejít.“ Absurdnost naší situace neměla mezí. „Ale příliš toužím po tvé společnosti na to, abych udělal, co bych měl,“ proklínal jsem svoji sobeckost.

„To jsem ráda.“

„To nebuď,“ vytrhl jsem svojí ruku z její dlaně a sevřel jsem ji v pěst. „Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím. Na to nikdy nezapomínej. A zrovna pro tebe jsem nebezpečnější než pro jiné.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se překvapeně a vzala si moji ruku zpátky do své. Sevřela ji oběma rukama, z každé strany jednou teplou dlaní.

Zavřel jsem oči a vychutnal si ten pocit. „To je příjemné, to teplo,“ řekl jsem a přitom se pokusil si srovnat myšlenky „Jak bych ti to vysvětlil…"

Naše situace na mě dolehla. Viděl jsem nás jako by z výšky, jak tu sedíme v trávě a bavíme se o tom, jak ji chci zabít, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. A ona přitom něžně svírá moji ruku. To nemohlo být skutečné, museli jsme být v nějakém pokřiveném snu.

Nadechl jsem se, vrátil se k naší konverzaci.„Je to jako bych byl beznadějně závislý na drogách… a tvoje krev je moje osobní značka heroinu,“ řekl jsem a zaskřípal zuby nad tím, jak trefné to bylo přirovnání. „Nikdy jsem nikoho podobného tobě nepotkal. Touha po tvé krvi je silnější než cokoli, co jsem kdy poznal. Je přímo drtivá. Tvoje blízkost, tvoje vůně mě nesnesitelně dráždí. Je těžké ti odolat.“

Na chvíli přestala dýchat a v očích se jí znova objevil děs. Opět jsem ji přinutil cítit nebezpečí. Všechno se ve mně sevřelo. Potom ale pevně sevřela rty a řekla: „Takže kdybychom se potkali třeba… no třeba v temné ulici nebo tak něco…“

Jenom jsem přikývl. „Stálo mě to všechny síly, abych nevyskočil uprostřed třídy plné lidí a…“ nechtěl jsem dokončit.  Ta vzpomínka byla ohavná. „Nenáviděl jsem tě, že jsi mě nutila tak strašně tě chtít.“ Ponořil jsem se zpátky do té první hodiny, kdy jsem se pokoušel vzdorovat tíze celého vesmíru, která se na mě zřítila. „Nenáviděl jsem tě dokud…“ zvedl jsem oči a podíval jsem se jí přímo do tváře, čímž jsem opět pozastavil její dýchání. Netrpělivě čekala, jak větu dokončím. „…dokud jsem nezjistil, že k tobě cítím i něco úplně jiného, protichůdného… Zjistil jsem, že tě stejnou měrou chci chránit. Kdykoli to šlo, byl jsem ti nablízku, i ve chvílích, kdy jsi o tom sama nevěděla. Byl jsem spokojený jedině, když jsem se na tebe mohl dívat a hlídat tě…Jsi teď pro mě to nejdůležitější na světě…“ stiskl jsem její ruku pevněji.

Věděl jsem, že jsem ztracený. „…a tak se stalo, že se lev zamiloval do jehňátka,“ řekl jsem rezignovaně.

„Hloupé jehňátko,“ řekla vpíjejíc se do mých očí. Už se nebála.

„A šílený masochistický lev,“ odpověděl jsem hořce, uvědomujíc si, že před touto podobou nemám nejmenší šanci uniknout. Alice měla pravdu.

Byla tak blízko a srdce jí bušilo jako o závod.  Sledoval jsem její tep a pomalu položil ruku na její krk. Všichni démoni se v té chvíli seběhli, aby mě mohli přeprat, ruka se mi chvěla a celé moje tělo hrozilo, že se vymkne mé kontrole. Jedním prudkým vnitřním pohybem jsem je setřepal.

Její pleť se začala červenat, ale umínil jsem si, že to musím umět překonat. Musím to dokázat. I kdyby se o mě měly pokoušet všechny síly světa.

Její krása mě ohromovala. Její blízkost mě lákala. Někde mezi tím vším se proplétala další touha, další hlad, který mě přemáhal. Chtěl jsem ji cítit, dotýkat se jí. Červeň v jejích tvářích spolu s tím, co se skrývalo pod ní, byla tak neodolatelná. Skoro jsem cítil, jako by mnou pohybovala neznámá síla, která mě nutila být k ní blíž, proti mému rozumu. Nemohl jsem odtrhnout zrak od jejích rtů. Cítil jsem i její touhu, kterou se snažila ukáznit, a která zesilovala tu moji. Věděl jsem, že déle neodolám.

Dotkl jsem se její tváře, měkce jsem jí pohladil. Ten dotyk mě pálil a celý svět se převracel. Podržel jsem její obličej ve svých dlaních. Zůstala jako přimražená a její podmanivá horkost mě opíjela.

„Buď velmi klidná, prosím.“ zašeptal jsem, zadržel dech a položil svou tvář do důlku mezi jejím ramenem a krkem. Cítil jsem v ní život, tak protikladný k mé věčné strnulosti a mrtvolnému chladu. Byl tak opojný, tak magický. Posunul jsem svou hlavu na její hruď a poslouchal její srdce, jedinečné a pulsující. Blízkost života, kterou jsem už tak dlouho necítil, mě ohromila. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, naprosto jedinečného. Byl jsem už dávno zvyklý, že život si ode mě držel odstup. Moje přirozenost ho odpuzovala a nepamatuji si, kdy jsem mu naposledy byl tak blízko. A když, tak jenom na pomíjivou chvíli dokud jsem ho nezničil, zaslepený vražedným nutkáním.

Její hruď se zachvěla, srdce poskočilo a vnímání její bezprostřední přítomnosti mě pohltilo. Pocítil jsem touhu se nadechnout a ucítit její opojnou vůni, která mě sice nesnesitelně pálila a dovedla vždy všechno dokonale zvrátit, ale zároveň v ní bylo něco … nekonečně důvěrného. Bylo to jako ponořit se do její jedinečnosti, do její podstaty a utopit se v ní. Sváděla mě a podněcovala mou vášeň. Obě mé vášně. Cítil jsem teď její chuť na kořeni jazyka a nemohl překonat to okouzlení. Pomalu jsem se nadechl. Zasáhlo mě to jako blesk, zatmělo se mi před očima a i přesto jak to bylo děsivé, dokázal jsem na pár okamžiků vnímat tu sladkou opojnost. Víčka se mi zachvěla a prsty se složily v pěsti.

Musel jsem ji pustit a nabrat čistý vzduch. Odtáhl jsem se, podíval jsem se stranou a tak trochu nevěřil tomu, co jsem právě dokázal. Před několika dny by se mi něco takového zdálo naprosto nemožné. Vyloučené. Nemohl jsem uvěřit, jakou mi láska k ní dává nepoznanou sílu. Nechápal jsem to. Zdálo se mi to jako zázrak.

„Nebude to zase tak těžké,“ řekl jsem překvapeně.

„Tohle bylo hodně těžké?“ Zdálo se, že si uvědomuje alespoň něco z toho, co mezi námi visí ve vzduchu. Chvílemi mi připadalo, že do mě vidí, že ví, co prožívám. Docela jistě vnímala to, jak jsem byl napjatý.

„Míň, než jsem si představoval,“ zvedl jsem její ruku k mé tváři. „Tady, cítíš, jak je teplá?“

Přikývla a  ruku nechala zdviženou. Hladila mě po tváři, dotýkala se mých očí, tváří, nosu. Mých rtů. Bylo to nesnesitelné a neodmítnutelné zároveň. Nechal jsem oči zavřené a snažil se zastavit prudké otáčení světa. Cítil jsem, jak se mě opět zmocňuje neznámá nová touha. Představy, které to ve mně vzbudilo, mě zaskočily. Chtěl jsem ji k sobě přitisknout… Zjistil jsem, že nedýchám. Tak jako ona.

To napětí jsem už nevydržel, otevřel jsem oči, zatnul zuby a díval se na ni. „Přál bych si,“ zašeptal jsem a váhal jak pokračovat. Nejraději bych jí řekl všechno to, co jsem si přál udělat – obejmout ji, sevřít ji v pase, políbit ji, ztratit se v ní – „abys mohla cítit tu spletitost, ten zmatek, který cítím,“ dokončil jsem místo toho.

„Vyprávěj mi o tom,“ řekla zvědavě.

„Už jsem ti vyprávěl o svém hladu - žízni, kterou sotva můžeš pochopit, ale…“ zvedl jsem ruku a dotkl se jejích rtů „ale zjevně jsou i jiné hlady…“ Nevěděl jsem jak pokračovat.

„Možná tomu rozumím líp, než si myslíš,“ řekla a se sklopenýma očima se mírně usmála.

„Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky.“ sevřel jsem její ruce. „Nevím, jak ti být blízko. Nevím, jestli to dokážu,“ cítil jsem se vyčerpaně, ačkoli jsem nic jako únavu už dlouho nepamatoval. Upíři nemohli být unavení.

„Jsi v tom lepší, než si myslíš,“ řekla jen s dlouhým těžkým výdechem.

---

Slunce se začínalo ztrácet za stromy a stíny se protáhly.

„Ukážu ti, jak se pohybuji v lese,“ řekl jsem a nějak jsem ji přemluvil vylézt mi na záda a pevně se chytit rukama kolem mého krku, nohama kolem mého pasu. Pocítil jsem radost a potěšení z tepla, kterým mě její tělo zahřívalo, a vyrazil jsem lesem zpět směrem k autu. Svou obvyklou rychlostí.

U auta jsem šokovaně zjistil, že je Bella z toho rychlého běhu celá zelená. „Asi to nebyl nejlepší nápad,“ omlouval jsem se.

„Ne, bylo to velmi… zajímavé,“ řekla slabým hlasem.

„Příště měj zavřené oči.“

„Příště…“ začala se při té představě hroutit.

Musel jsem se usmát, ačkoli jsem věděl, že to nebylo nejtaktnější. Zdvihla obočí a taky se pousmála. Dal jsem jí nějaký čas se vzpamatovat a potěšilo mě vidět, že opět nabírá barvu. Dostala se z toho rychle. A byla pořád tak krásná… moje oči se opět, dnes už asi po miliónté, zastavily na jejích rtech.

„Když jsem běžel, myslel jsem na to…“ odmlčel jsem se.

„Abych nenarazil do stromů, doufám,“ řekla úsečně.

„Hlupáčku…“ usmál jsem se. „Běhání je moje druhá přirozenost, na to nemusím myslet.“

„Vejtaho,“ zamumlala.

„Myslel jsem na to, že chci něco zkusit.“

Zadíval jsem se na ni a vzal její obličej do rukou. „Vůbec se nehýbej.“ Naklonil jsem se k ní a zaváhal. Samozřejmě jsem nedýchal, ale i tak jsem musel ovládnout nutkání, které se objevilo vždy jako první impuls, jakmile jsem jí byl blízko. Potom jsem zaměřil pozornost na její rty, které se malinko pootevřely. Cítil jsem, jak se v mých rukou téměř neznatelně chvěje. Věděl jsem, že v téhle chvíli nepředstavitelně riskuji a nedokázal jsem pochopit svou nekonečnou sobeckost, ale dnes už jsem to chtěl udělat tolikrát, že jsem nedokázal myslet na nic jiného. Snažil jsem se chvíli v sobě podpořit rozumné jednání, pustit ji a ochránit ji před nebezpečím, ale zrovna v tu chvíli jsem se dotknul svými rty těch jejích.

Pod kůží na mém těle mě píchlo tisíc horkých jehliček, ale dřív než jsem si to stačil vůbec uvědomit, zalapala po dechu, prudce se pohnula a prsty mi vjela do vlasů. Přitiskla se k mým rtům těmi svými a pootevřela je. Bylo to jako výbuch, před očima se mi zatmělo. Přestal jsem myslet, ale přesto se mi před očima rozblikalo tisíc vykřičníků. Příliš jasně jsem si uvědomil, že tohle je hranice, kterou nesmím v žádném případě překročit. Ztuhl jsem a odstrčil ji od sebe co možná nejopatrněji, využil jsem tak vteřinu sebeovládání. Starost o její bezpečí byla silnější, cítil jsem ji i v tom neskutečném víru, který mě teď zachvátil.

„No páni…“ vydechla.

„To je slabé slovo,“ upřesnil jsem.

Viděla můj vnitřní boj a zkusila se odsunout ode mě dál, aby mi to ulehčila.

„Dá se to vydržet?“ zeptala se.

„Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět.“

„Ráda bych o sobě řekla to samé, omlouvám se,“ zase se začervenala.

Co jsem na to mohl říct? Probudila ve mně největší lidskou touhu, jakou jsem kdy poznal. Neměla se za co omlouvat. Přemýšlel jsem, jaká z mých vášní byla silnější. Tohle bylo něco, co jsem si dodnes nepředstavoval. Nemohl jsem se soustředit a přemýšlet nad tím. Byl jsem naprosto zmatený. Jedno ale bylo jisté – miloval jsem ji tak nekonečně a úplně jak to jen bylo ve všech případných realitách možné. A nebyla jiná cesta než najít způsob jak smířit nesmiřitelné. Nevyhnutelně.

- - -

Cestou domů, před jejím domem, jsem se jí přiznal k tomu, že bývám v jejím pokoji, když o tom neví. V noci. Zdálo se mi, že víc, než to, že jsem tím porušil veškerá společenská pravidla, ji rozrušila představa toho, co na sebe nevědomky po nocích prozradila. To byla celá Bella, čemu jsem se divil?

Musel jsem ji potom na chvíli odevzdat Charliemu a předstírat, že jsem se vrátil do svého domu. Místo toho jsem ale čekal v jejím pokoji, až připraví večeři, navečeří se, prohodí s Charliem pár slov a přijde nahoru. Věděla, že na ní čekám, ale to že jsem si k tomu lehnul do její postele, to jí nejspíš zaskočí. Darebácky jsem se těšil na její reakci…

V její posteli byla její vůně všude. Byl jsem na ní po dnešku tak zvyklý, že ani tolik nepálila. Byla téměř… příjemná.

V hlavě jsem se znovu vracel ke všemu, co se dnes odehrálo. Snažil jsem se nějak srovnat s absurditou celé situace. A postavit se čelem té nové komplikaci – lidské přitažlivosti, která mě zachvacovala. Jako by toho už tak nebylo dost – teď jsem hořel nadvakrát.

Definitivně jsem pochopil, že jedno je jisté. Nedokážu odejít, i kdyby pro to bylo sto tisíc nejlepších důvodů. Démon, který tohle všechno zinscenoval, mě měl v hrsti. A stejně tak dobře jsem věděl, že neodejde ani ona. Ta past byla naše společná. A ačkoli mě zachvacovalo neuvěřitelné štěstí z toho, že se mnou přese všechno (a ten seznam byl opravdu dlouhý a tučný) chce zůstat, zároveň mě zachvacoval děs.

Co bude dál? V hlavě jsem přeskakoval z jedné z Aliciných vizí na druhou. Jedna byla znepokojivější než druhá. Cítil jsem tu tíhu, jak na mě doléhá. Jediné, co ji mohlo ochránit přede mnou, jsem byl zase já. Nevyzpytatelný, bezhlavě zamilovaný upír. Jak příšerná tahle bilance byla? Připadalo mi to jako bych se měl pokusit zastavit proud řeky holýma rukama.

Jedna věc mě ale nepřestávala překvapovat. Znova a znova jsem vzpomínal na chvíle, kdy jsem se přes nejhustší clonu omámení dokázal ovládnout. Místo, abych propadl, zůstal jsem stát a hlavu jsem měl čistší než bych čekal. Pokaždé, když hrozba byla příliš velká, můj strach o její život předčil vše ostatní a donutil mě se ovládnout. Čím víc jsem na ty chvíle vzpomínal, tím víc se mi zdálo, že to začínám chápat.

Bylo to něco, s čím jsem nepočítal. Strach o její bezpečí, strach o její život byl silnější než cokoli. Bylo to něco jako pud sebezáchovy.

Tenhle objev částečně sejmul tu tíhu, která na mě ležela. Kolikrát jsem jí už navzdory všemu dokázal neublížit? Měla snad Esme pravdu, když říkala, že to nějak půjde? Měl jsem pravdu já, když jsem si umiňoval, že tady musí být pro nás nějaká cesta? Ačkoli jsem nevěděl, nakolik si můžu věřit (a věděl jsem, že některé situace jsou i přesto vrcholně nebezpečné), věděl jsem jistě, že ublížit jí by bylo horší než cokoli. Všechno bych dokázal snést lépe než tohle. Rozhodně to byl můj nejsilnější strach. A tak jsem zahlédl proud jasného světla pronikající do mých chmurných myšlenek. Opatrně jsem se usmál a zem pod mýma nohama se najednou zdála o něco stabilnější.

Prohlížel jsem si její pokoj, všechny její věci, některé tak osobní, tak hřejivé. Spousta maličkostí vypovídajících o životě jednoho člověka. Křehký malý svět. Tak křehký jako ona sama. A v něm já. Nadzvedl jsem obočí a stisknul rty nad tím kontrastem.

Obstoupila mě něha. Chtěl jsem ji chránit, hýčkat. Ona si přece zaslouží slunce a teplo. Chtěl jsem nést tu tíhu sám. Přál jsem si odstranit všechny ty černé mraky stranou tak, aby na ní nedopadal jediný stín.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

20)  Jalle (28.10.2012 18:35)

fú napísať toto muselo byť veľmi náročné a hlavne časovo veľmi rada si to všetko prečítam z Edwardovho pohľadu

Cathlin

19)  Cathlin (26.09.2012 13:27)

Hani, omluva vůbec není na místě. Je to o náhodě - kdo koho začne číst... A já jsem navíc teď tady prakticky neviditelná... Jsem moc ráda, že ses mi tu objevila!

A že se cítíš hezky...? Krásný!

18)   (25.09.2012 09:57)

po všech těch posledních peripetiích jsem potřebovala atmosferu TW,toho prvního a nepřekonatelného ,ve kterém je tak krásně zachyceno poznávání tajemství,vzájemné jiskření přetavované v lásku navždy , a nic mě nemohlo naladit víc než tenhle tvůj Edwardův pohled na nebezpečnou situaci ,cítím se tak nějak hezky ... Cath,omluva za to ,že jsem tě objevila až teď je velká

Cathlin

17)  Cathlin (28.08.2012 22:51)

TerryBells, děkuju!!! Jsem moc ráda především za to, že ti případá, že se to nese v podobné náladě jako originál.

TerryBells

16)  TerryBells (03.08.2012 23:59)

Páni, napsala jsi to úžasně. Úpně si se naladila na vlnu S. Meyerové. Prostě úžasné. Všechny ty pocity, tak jak jsi vykreslila Edwarda. No prostě nádhera. Kdyby mi někdo řekl, že to napsal někdo jiný než autorka této knihy, tak se mu vysměju do tváře! Vážně...
Bylo to procítěné, nešetřila jsi slovy a to se mi líbilo. Tak jako jsem se při této kapitole dokázala vžít do Belly, tak jsem se teď dokázala vžít do Edwarda. ;)

Janeba

15)  Janeba (01.10.2011 13:33)

Já se picnu, jsem odhalena!!!!

Cathlin

14)  Cathlin (01.10.2011 13:14)

Janebko! Ty dneska nevaříš, neobědváš? Nejdeš ven???
Sleduju tě a vidím, že jsi přikovaná u počítače! A čtu, co mi píšeš... Od rána snad neděláš nic jiného!
A úplně chápu, že jsi svůj skluz začala dohánět u Svítání a EB, kde víš, co tě čeká, než u jiné nejmenované povídky, kde je to vždycky doslova skok do neznáma... ! B)
Děkuji, že EB znovu čteš...

Janeba

13)  Janeba (01.10.2011 09:55)

Kačenko , krásné!!! EB prostě miluju a tys to naprosto skvěle podala!!!
Tak nějak jsi mě připravila o slovní zásobu a já nevím, co napsat dál!!! ;) Jen cítím záplavu povznášejících pocitů, které jsi svým psaním vyvolala a nechám unášet dál!!!
Děkuji!!!

12)  Afrodita_Alice_Cullen (18.09.2011 19:11)

Já tě miluju!!!!!

Cathlin

11)  Cathlin (18.09.2011 10:57)

AMO: Vím, proč to oslovení! Znovu jsi mě překvapila!
A že jsi nikdy dřív nenapsala komentář , to ti klidně a mileráda odpustím , když to teď napravíš! A budu se na tebe pokaždé děsně těšit! A pokud to ještě k tomu budeš číst současně se Stmíváním (a s kousky dalších knih...) tak to bude úplně perfektní!

A že už víš, proč mě máš ráda? Jenom zírám... Vystihlas to dokonale! Ano, dialogy jako takové příliš nepotřebuji (tady jsem se ale musela držet předlohy... ), zatímco to ostatní, to je to důležité. A přesně jak říkáš: pro mě typické! AMO... :) :) :)

AMO

10)  AMO (18.09.2011 10:39)

Ahoj tygřice, víš proč to oslovení?
Já se totiž šíleně a naprosto jednoduše stydím (já nikdy nenapsala komentář)
Tak předpokládám, že přesně takhle budeš řádit...
Zkusím to trošku napravit... je to dlouho! :'-( :'-( :'-(
Je to déle než rok a stejně mě to srazilo na kolena. A znovu přemýšlím, že si Stmívání přečtu znovu, současně s Edwardovou knihou... podle návodu.
Už vím, proč Tě mám ráda a jaké věci jsou pro Tebe typické. Jeho a jejich vnitřní monology. Není potřeba mnoho dialogů. Gesta, úsměvy, dotyky dokáží říct mnohem víc.

Cathlin

9)  Cathlin (16.09.2011 13:58)

Marcelo, dvakrát za sebou?! Nádhera!
Viki: Já děkuju! :)

8)  marcela (16.09.2011 07:05)

Páni,četla jsem to dvakrát za sebou (né proto,že bych to nepochopila).Je to překrásný.

7)  viki (15.09.2011 22:29)

Hezký ! Děkuji

Cathlin

6)  Cathlin (15.09.2011 22:05)

Anna: Jééééééééé, jééééé, rozplývám se. To měl být EDWARD. A pokud byl i pro tebe... ááááá Díky!

Anna43474

5)  Anna43474 (15.09.2011 21:48)

To byl EDWARD!!! Úplný on
Dostává mě ta snadnost jazyka při čtení a volně plynoucí text... Absolutní bomba
TKSATVO

Cathlin

4)  Cathlin (15.09.2011 21:44)

Elie - to mě těší! Krása. :)

3)  elie_darrem (15.09.2011 21:15)

super, přečetla jsem to jedním dechem, kouzelně

Cathlin

2)  Cathlin (15.09.2011 17:59)

Koukám na to jako blázen, jak se to mohlo stát?! Jsem úplně slepá, nejspíš. :D Opraveno.(Tedy doufám!)

Ajjinka

1)  Ajjinka (15.09.2011 16:43)

Máš moc velký perex obrázek, maximum na výšku je 100px. Oprav si to, a pak znovu zaškrtni, že je článek hotov

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek