Sekce

Galerie

/gallery/Edward%20books-sm.jpg

James a chuť Belliny krve.

 

Midnight sun

 

 

ANDĚL

(Twilight – cca kapitoly 21,22,23)

 

Tohle nedávalo smysl. Na tomhle místě jeho stopa končila. A to přesto, že jsem jasně cítil, že Bellina, vlastně Rosaliina, stopa pokračuje dál.

Vrátil se po svých stopách zpět, museli jsme to přehlédnout.

„Zatraceně!“ vši silou jsem zavrčel a praštil do stromu, na kterém jasně ulpívala Bellina vůně. Strom se zakymácel a v místech úderu z něj opadala kůra. Otočil jsem se na Carlislea a Emmetta. Emmett vypadal naštvaně, kořist mu unikla, a Carlisle usilovně přemýšlel, co dál.

„Pochopil, že sleduje falešnou stopu,“ promluvil soustředěně. „Musíme zjistit, co plánuje. Za každou cenu ho musíme najít.“

Sžírala mě ukrutná nenávist k té kreatuře - k Jamesovi. Chce ji zabít, chce její krev… a najde si způsob, jak to udělat. Zjevně byl chytřejší, než jsme doufali. Neskočil nám na to, nedal nám šanci. Kdyby ano, za několik minut mohlo být po něm.

Před očima mi přeběhl obrázek z našeho odpoledního setkání. Viděl jsem ho, jak lačně nasává její vůni, oči zavřené, hlavu zakloněnou. A znovu jsem slyšel jeho předchozí myšlenky, přímo jsem cítil požitek, který mu její vůně přinášela. Zvrácený odporný požitek, probouzející zvrácenou odpornou touhu po její krvi. Áááách… tak sladká, tak lahodná… Tahle holka bude moje. A možná to bude docela legrace, pomyslel si při pohledu na mě. Moje zděšení mu neušlo.

Zachvátila mě další vlna nesnesitelné zuřivosti a nenávisti. „Ten bastard…“ procedil jsem skrz zuby výraz, který se mi dral na jazyk.

Carlisle a Emmett se po mně překvapeně otočili. Nikdy jsem takhle nemluvil.

„Rosalie, je konec. Jestli mě slyšíš, vrať se domů,“ promluvil potom Carlisle zdánlivě k lesu. I tak ho ale Rosalie mohla slyšet na několik kilometrů.

Běželi jsme zpět po jeho stopě, hledajíc únikovou cestu, kterou se nám předtím ztratil z dohledu. Měl jsem jednu hrozivou jistotu – zcela určitě není nikde poblíž, slyšel bych jeho myšlenky, kdyby byl v dosahu asi tak tří mil.

Objevili jsme místo, kde se setkal s tou ženou – Victorií. Jeli v tom společně, nebyl na to sám. Hned potom se ale jejich stopy rozdělily a zjistili jsme, že poté co navštívil několik míst ve Forks – její pokoj!!!, školní kancelář!!! – zamířil na letiště.

Nasedli jsme do auta a vydali se za ním. V tom mi zazvonil mobil. Alice. Nikdy jsem nebyl vděčnější, že ji máme mezi sebou a můžeme využít její nadání. Jenom díky ní jsme v této chvíli před ním mohli mít alespoň nějaký náskok.

„Alice?“ vyhrkl jsem bez pozdravu.

„Je tady! V bytě Belliny matky.“ Zatnul jsem pěsti, ale bojovné napětí v mém těle se nijak neuvolnilo. Je v Seattlu. Nedokázal jsem odhadnout, jestli ví, že zrovna tam se skrývá Bella s Alicí a Jasperem anebo tam jel jen proto, aby o ní získal další informace. V jejím předchozím bytě.

„Edwarde, nejspíš má nějaký plán. Zatím to nedává smysl. Ale viděla jsem jeho a Bellu v sále plném zrcadel. Bella říká, že je to baletní studio, kam chodila tančit, když byla malá… A, Edwarde…“

Její hlas zněl až příliš neklidně a vážně.

„Co???!!!“ vyštěkl jsem.

„Bella v tom bytě nechala vzkaz na záznamníku pro svoji matku. Zrovna před chvílí.“

Zařval jsem a nemohl jsem pochopit takovou lehkovážnost. Sotva jsem se ovládal.

Nesmíme ztrácet čas. „Alice!“ přerušil jsem ji. „Musíme ji odtamtud dostat. V žádném případě ji nespouštějte z očí!!! Přiletím za vámi, jak nejrychleji to půjde a odvezu ji někam pryč… Co nejdál…“ řekl jsem, ačkoli jsem věděl, že nikde na zemi není dost daleko. „A vy ho budete muset zlikvidovat. Nesmí jí nijak ublížit, rozumíš? Nesmí!“

„Já vím…“ řekla Alice tiše, protikladně k mému poplašnému tónu.

„Kde je teď? Myslím Bella,“ řekl jsem o poznání klidnějším hlasem.

„Spí…Jasper dělá, co může…“

„Díky Jasperovi. Až to budu vědět, zavolám, kdy přiletíme. Připravte se na cestu na letiště. Tam si ji vezmu a prvním letadlem ji odvezu kamkoli…“

Nemohl jsem se dočkat, až ji budu mít u sebe. Když byla tak daleko, cloumala mnou nejistota mnohem větší, než kdybych byl s ní. Doufal jsem, že ji po příletu uvidím. Jak moc je James mazaný? Co všechno by mohl vymyslet, než se tam dostanu?

Neublíží jí! Držel jsem se veškeré naděje.

Představoval jsem si, jak ji na letišti chytnu a už ji nepustím, dokud nebude po všem… A nejspíš ani potom. Hlavou mi prolétla vzpomínka na poslední polibek, těsně předtím než jsem ji musel nechat vyklouznout z mých rukou a svěřit ji do rukou Alice a Jaspera. Polibek prodchnutý hrůzou a naději. Věděl jsem, že jsem si v té chvíli vzal o trochu víc, než bych měl, když jsem ji líbal, beznadějně ztracený, zatímco moje rodina čekala, ale na tom v ten moment naprosto nezáleželo. Kdybych mohl, vůbec bych ji nepustil.

Zdálo se mi, že se letadlo v mracích sotva hýbe a každá minuta letu byla jako celá hodina. Ačkoli i Emmett a Carlisle také velmi dobře vnímali to napětí, Emmett ve svých myšlenkách jako obvykle všechno zlehčoval. Vyřídit Jamese byla v jeho představách hračka a těšil se na požitek ze souboje… Doufal v souboj…A zatím se mohlo dít, kdo ví co. Jeho myšlenky mě otravovaly a dráždily, radši jsem se soustředil na rozvážnou mysl mého otce. To bylo mnohem snesitelnější. Ačkoli jsem to přirozeně byl já, koho rozdíraly nejhorší obavy.

Konečně jsme přistáli. Neměl jsem tušení, že to nejhorší mě teprve čeká. V příletové hale byla jen Alice a Jasper, oba vyděšení a zoufalí.

Doufal jsem, že se mi to jenom zdá.

„Kde je Bella?!“

„Zmizela, utekla…“ řekla nesoustředěně Alice a propadla se do svého nepřítomného pohledu.

„Cože??? Jak? Kam?“ zaskřípal jsem zuby.

Probrala se z transu. „Jde za ním. Do toho baletního studia. Vylákal ji tam, podle všeho tam drží i její matku.“

„Víš, kde to je?“

Kývla.

Nebyl čas na nic dalšího, nebyl čas nechat se rozptylovat vztekem, nenávistí, zuřivostí… Jednali jsme efektivně, abychom se co nejdřív dostali za ní. Utekl jsem jim, jejich rychlost byla ve srovnání s mojí zoufale pomalá. Byl jsem vděčný, že už je tma a příliš jsem se nezdržoval snahou o utajení. Spoléhal jsem na to, že v takové rychlosti mě beztak nikdo neuvidí. A i kdyby, bylo mi to jedno. Jediné, na čem záleželo, bylo zužitkovat každou vteřinu.

Zaplavoval mě děs při představě, že ona je v jeho rukou. Je s ním v jedné místnosti, bezmocná oběť. Teď už neměla jedinou šanci sama uniknout. Raději jsem si nic nepředstavoval, jen ze všech sil doufal.

- - -

Bez rozmýšlení jsem proskočil oknem, když jsem se dostal na místo.

Skláněl se nad ní, okamžitě mě obklopila vůně její … krve! …Na zlomek vteřiny mě ochromilo nekonečné zděšení, hned potom nekonečná úleva. Hýbala se.

Kromě spalující žízně, kterou jsem nenáviděl a ignoroval, mě okamžitě zachvátila spalující zuřivost. Odhodil jsem ho od ní na druhý konec sálu a postavil se před ní, abych ji chránil. Setkali jsme se pohledem. Její oči byly smrtelně vyděšené, zároveň z nich ale sršela bojovnost. Ležela na zemi a kromě pořezané ruky měla jednu nohu zlomenou.

To zvíře! Takhle ji zřídit, čistě pro zábavu… Moje zuřivost nebrala mezí. V tom mě Jamesův prudký útok odhodil stranou. Najednou mě držel pod krkem, moji tvář přitisknutou na jednom ze zrcadel. „Jsi sám. Jsi tu první, protože jsi nejrychlejší,“ konstatoval. „Ale ne nejsilnější.“ Nebude tak těžké tě zabít, pomyslel si.

„Jsem silnější než ty,“ zasyčel jsem a odhodil ho stranou. Propadl jedním ze zrcadel. Okamžitě jsem využil příležitost, vzal Bellu do náruče a skočil směrem k oknu.

Jeho ruce nás oba stáhly zpět na zem. Bella se odkutálela ke stěně. Slyšel jsem tříštící se sklo a její výkřik. Hned potom se mě James pokusil prohodit vysokým oknem. Nestihl jsem zareagovat a narazil na cihlový sloup mezi okny, který se roztříštil. Kde jsou ostatní? Pomyslel jsem si zoufale. Začínal jsem pochybovat o své síle, o tom, že bych nad ním mohl vyhrát. Byl příliš silný, příliš dobrý, příliš zkušený.

Snažil jsem se zachytit rámu a získat rovnováhu. Nooo… a teď, pomyslel si James s potěšením, ať to hošánek vidí. Zpozoroval jsem jeho zlomyslný úšklebek. Otočil jsem se. Byl přímo u ní, skláněl se nad ní.

NE!!!

Odrazil jsem se s dvakrát takovou silou, než bych kdy věřil, že jsem schopen. Skočil jsem po něm, chytil ho a smýkali jsme se spolu stranou, pryč od ní. Prkna na podlaze se pod námi tříštila. Slyšel jsem Belliny zmučené výkřiky plné bolesti a děsu. To ve mně probouzelo neskutečnou zuřivost. Zuřivost větší než za deset upírů najednou. Proměnil jsem se ve vraždící monstrum, nemyslel jsem na nic jiného než na to tu zákeřnou nechutnou kreaturu rozdrtit, zničit. Okamžitě a definitivně.

Bojoval jsem a cítil neobyčejnou sílu, která se najednou objevila v mém těle a vědomí. Bylo po něm! Byla to jen otázka času. I samotná moje nenávist by ho mohla ve vteřině spálit na prach.

Najednou jsem ho držel pod krkem, přitiskl ho ke stěně. Nemohl se hnout. Věděl jsem, že ho nepustím. Zuřivě jsme na sebe vrčeli. Necítil jsem nic než spalující nenávist, utápěl jsem se v ní, běsnící a vražedný. Nebyl jsem nic víc než ďábelská, smrtící stvůra. Nečekal jsem na nic. Věděl jsem, že by se to dalo udělat líp, čistěji, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem ho roztrhat, vlastními zuby, tak bestiálně jak jen to bylo možné. Slyšel jsem Bellu, jak se dál svíjí a řve bolestí. Zakousl jsem se mu do krku a urval jeho část, dřív než on mohl udělat to samé.

V tu chvíli skočili oknem do místnosti Carlisle, Emmett, Jasper a Alice. Alice se okamžitě skláněla nad Bellou a Carlisle stál u mě. Viděl moje běsnění a položil mi ruku na rameno.

„Synu,“ řekl a počkal, až se na něj otočím. Chvíli mi to trvalo.

Emmett mezitím chytnul Jamese, abych ho mohl pustit.

„Mysli na to, kdo jsi,“ připomněl mi.

Při pohledu na jeho vyrovnaný ušlechtilý výraz zmizela clona zuřivosti a nenávisti, která mě oslepovala. Uvolnil jsem čelisti, vydechl jsem a podíval se stranou.

Zuřivá maska v mém obličeji povolila. V tu chvíli jsem zadoufal, že toho Bella moc neviděla.

„Postaráme se o něj. Bella tě potřebuje.“

Otočil jsem se k ní.

Její krev je tak neuvěřitelně sladká… Nevěřil jsem svým uším. To byl Alicin „hlas“. Jak mám tomuhle odolat? „Carlislee!“ zavolala zděšeně. Okamžitě byl u ní. „Alice, jdi pryč,“ řekl jen. Emmett a Jasper potřebovali její pomoc. Drželi Jamese bezmocného a zapalovali oheň, aby mohli spálit kousky jeho těla, až ho roztrhají.

Zvedla se, přeběhla k nim, na nic nečekala a bez slitování utrhla Jamesovi hlavu. Vydechl jsem si úlevou a v ten okamžik jsem byl u Carlislea a u Belly.

Tak blízko u ní jsem zaváhal. Z jejího poranění na stehně vytékala krev a ta hloupá, přízemní touha mě zase ochromila. Nenáviděl jsem ji, ale nemohl jsem se jí zbavit. Bylo to zkrátka příliš silné. Okamžitě jsem přestal dýchat, ale moc to nepomohlo.

Proč, u všech svatých, se vždy musí objevit! Odporná posedlost. V hrdle mě pálilo a polovina mojí mysli se zabývala nízkými odpornými pudy. Druhá polovina šílela bolestí nad jejím utrpením. Síla její bolesti byla zdrcující.

Zkus na to nemyslet, pobídl mě Carlisle, potřebuju tvojí pomoc. „Má poraněnou stehenní tepnu a ztrácí příliš krve.“

Bella se zmítala v bolestech, křičela. Prožíval jsem její bolest, jako by byla moje vlastní.

„Zastavte ten oheň!“ zakřičela zoufalým sípavým hlasem.

Oči mi padly na její předloktí. Kousnul ji! Z její světlé měkké pokožky na mě zíral obrys jeho zubů. Nemohl jsem tomu uvěřit. Myslel jsem, že jsem ho stihl zastavit.

Ne, pro všechno na světě, ne…Další vlna zděšení.

„To dělá ten jed,“ řekl Carlisle. Přitom se snažil zaškrtit přívod krve do její poraněné nohy a zároveň najít morfin a další věci, které potřeboval k tomu, aby mohl ošetřit všechna její zranění.

Podíval se na mě a řekl vážně. „Musíš se rozhodnout, jestli to zastavíš nebo necháš proměnu proběhnout. Ještě je šance, pokud vysaješ všechen jed z rány. A pokud to uděláš, já musím zastavit to krvácení, jinak je po ní.“

Stěží jsem mohl myslet, tak strašlivá to byla situace. Nic nebylo jasnější, než to, že to rozhodně chci zastavit. Jen jsem nevěděl jak. Pro všechno na světě, JAK? Představil jsem si, jak tisknu svoje rty na její kůži a vysávám její krev. V hlavě se mi okamžitě zatmělo.

Jak to mám proboha udělat? Jak ji mám nezabít?

„Ne,“ řekl jsem. „Mám nějakou jinou možnost?“

Vložila se do toho Alice. „Vím, že se promění, viděla jsem to.“

Carlisle zakroutil hlavou. „Nemusí to tak být.“

Stále se snažil zastavit krvácení. Ale já jsem potřeboval jeho pomoc.

„Carlislee!“ zavolal jsem ho zoufale.

Otočil se ke mně. „Zkus ten jed vysát.“

„Ne-do-ká-žu přestat,“ řekl jsem důrazně.

„Musíš najít vůli. Zbývá jen pár minut.“

Opět se prohnula v dalším záchvatu bolesti a její výkřik se podobal řevu zraněného zvířete. Nemohl jsem ji nechat trpět, už ani vteřinu.

„Pomůžu ti, Bello…“ podíval jsem se do jejích zmučených očí a roztřásl jsem se nejistotou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to musím dokázat. Nemám na výběr. A nesmím udělat chybu.

Sklonil jsem se, přisál se k jejímu zranění a ochutnal její krev. V okamžení jsem se propadl do osidel vášně tak silné, tak sladké, tak omračující. Moje mysl zmizela z mého dosahu, zbyla jen nezměrná slast, ve které jsem chtěl setrvat navěky. Bylo to jako utopit se v nejsladším nektaru. Přesně jako dávka drogy, která okamžitě zaplavila mé tělo a odmrštila mé vědomí. Nevzpomínal jsem si, kde jsem, ani proč…

Zdálky se ke mně donesl Carlisleův hlas. „Edwarde, stačí!“ Sotva jsem ho vnímal.

„Přestaň! Najdi vůli!“ ten hlas zněl prosebně a silně zároveň.

„Edwarde, přestaň, zabíjíš ji!“

„Edwarde!“ uslyšel jsem její hlas. „Prosím, zůstaň se mnou…“

Současně s těmi slovy, s tím hlasem, jejím hlasem, který byl víc než cokoli na světě, jsem začal vnímat. Vzpamatoval jsem se. Pustil jsem ji a podíval se znovu do jejích očí. Byla zesláblá a vyčerpaná.

Zaplavilo mě příšerné vědomí, že za to můžu já.

Carlisle mi položil ruku na rameno. „Dobře.“ Podíval se na mě s neskrývaným uznáním. Tak vrcholně nevhodným – právě jsem ji málem zabil!

„Její krev chutná čistě,“ konstatoval jsem. „Cítil jsem chuť morfinu.“

Náhle se skrz moje výčitky prodral silný pocit úlevy.

Bella žije. Je mimo nebezpečí.

Zavřel jsem oči a zaklonil hlavu. Procházely mnou vlny vděčnosti. Nic už ji neohrožuje, ačkoli se nesporně potřebuje dostat do nemocnice. Ať je to jak chce, dokázali jsme to. Měli jsme neuvěřitelné štěstí.

„Děkuji, Edwarde,“ řekla unaveným polohlasem. Morfin už nepochybně také dělal svoji práci.

„Miluju tě,“ odpověděl jsem.

„Musíme ji odvézt,“ řekl Carlisle.

„Chci spát,“ hlesla.

Vzal jsem ji do náruče. „Můžeš spát, srdíčko. Já tě ponesu.“ Cítil jsem v náručí její tělo a život v něm. Nic na světě nebylo důležitější.

- - -

Bella byla v péči doktorů, kteří ošetřovali její zranění. Krvácení už bylo zastaveno, dostala infůzi náhradní krve a chirurgové sešívali její rány. Ze zřejmých důvodů jsem na ni čekal na chodbě, i když po dnešku jsem si byl jistý, že jsem překonal své největší pokušení.

Jakmile ji přesunou na pokoj, věděl jsem, že budu u ní, ať už mi to ošetřující personál dovolí, nebo ne.

Hlavou mi vířily myšlenky a míchaly se ve mně všechny možné i nemožné pocity a dojmy. Vděčnost, láska, nenávist, bolest, smutek, radost, úleva, napětí… sotva jsem se v tom vyznal.

Vše přehlušoval jeden dojem, jedna čerstvá vzpomínka. Chuť její krve. Úplně mě to odrovnávalo. Nemohl jsem uvěřit, že její krev, podstata jejího života, ještě před několika chvílemi stékala mým hrdlem. Nemohl jsem pochopit, v jaké nesmyslné absurdní paralelní realitě by tohle mohlo být možné. Dřív jsem byl přesvědčený, že se to nikdy nestane. Nyní jsem byl přesvědčený, že se to nestalo. Tomu jsem prostě nemohl uvěřit.

Ale vzpomínka na nekonečnou, vše překonávající slast, která mě přitom zachvátila, mě usvědčovala. Nenáviděl jsem se za to. Za ten pocit, za tu slabost, které jsem v té chvíli propadl. Nenáviděl jsem se za to, že jsem si nedokázal udržet čistou hlavu. Síla výčitek a zklamání, které jsem cítil sám ze sebe, mě drtilo na kousky. Naprosto a úplně jsem prohrál sám nad sebou.

Ale Bella žije, upozornil mě jakýsi střídmý hlas přicházející z jiné části mého mozku. Navzdory tomu všemu.

Nechtěl jsem si připustit jakoukoli svojí vlastní zásluhu na tom šťastném výsledku. Bylo jen nesmírné štěstí, náhoda, že vedle mě byl Carlisle, že Bella v tu chvíli promluvila a její hlas mě přivedl k vědomí.

Ale pomalu jsem začínal chápat, že tam nebyla žádná další síla, která by mohla ovlivnit, zda ji zabiju anebo ne. Jen já. V tu chvíli ležel Bellin život jen v mých rukou a celý, naprosto celý, závisel na mém rozhodnutí a mé vůli.

Nepřipisoval jsem si žádné body k dobru, ale nic nemohlo vyjádřit moji vděčnost nad tím, že to takhle skončilo. Že, ať už z jakéhokoli důvodu, jsem se v poslední chvíli ovládl a pustil ji.

Uvědomil jsem si, že to musela být moje láska k ní, co ji zachránilo. Láska, silnější než já, silnější než moje hrozivá základní podstata.

Představil jsem si sílu té lásky, která se nad námi vznášela, a začal jsem doufat, že se vždycky objeví a vždy ji ochrání před tím nejhorším. Věděl jsem, že já sám bych to nedokázal.

Doufal jsem, že se tahle záhadná, mocná síla nad námi bude vždy vznášet, jako zářivý anděl.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

16)  Jalle (28.10.2012 18:56)

chýba mi tam Bellino prebudenie a jej list, ktorý nechala Alice, ale nevadí

Cathlin

15)  Cathlin (26.09.2012 13:29)

Hani, ano... mně to tam taky chybělo. Proto jsem si tak trochu neodpustila to do toho, co jsem psala, ve velké míře doplnit. Nikdy mi nesedělo, že díky Belle Edward to všechno prostě překonal a tradááá. Takže u mě si toho užiješ až až. Jedna celá má povídka se jmenuje Zpívající krev, že ano... Proč myslíš? Protože prostě to pokušení, které Bella v Edwardovi vzbuzuje, to si vychutnávám... :) :) :)

14)   (25.09.2012 14:55)

to bylo to,co mi chybělo - Edwardovo upíří šílenství z její krve,jeho boj se svou podstatou a láskou k Belle - jen jsem si to představovala ..- a ty jsi tomu dala úžasný tvar

Cathlin

13)  Cathlin (01.10.2011 13:16)

Janeb, no jo, je to návrat ke kořenům viď? Taky mě to po roce docela udivilo. Ale ta záhadná a mocná síla jejich lásky, která je větší než oni dva (a jsme opět u Jedu, já se picnu... :D ), ta je tu pořád a všude.

Janeba

12)  Janeba (01.10.2011 10:54)

Stejné a přesto naprosto nové!!! Kačenko , znovu jsi mě uvedla do pocitu POPRVE a to, když jsem poprve viděla film Stmívání a pak začala číst!!! Ale ten strach a emoce tam jako poprve byly!!! Skvěle si pohráváš se slovíčky a já se jimi vždycky nechám polapit a strhnout!!!
...... záhadná, mocná síla nad námi bude vždy vznášet, jako zářivý anděl..... Nádherné!!!
Děkuji!!!

P.S. Alice už dávno měla připravené náhradní čočky!!! Co kdyby!!! Pro jistotu!!! :D

Twilly

11)  Twilly (23.09.2011 11:12)

Bosi, alespoň někdo z naší dvojice :D

Bosorka

10)  Bosorka (23.09.2011 11:12)

Vtipálku! ;)

Cathlin

9)  Cathlin (23.09.2011 10:55)

Silvaren: Jsem ráda, že se líbí i tobě. A Stephenie o tom urcitě musí dávno vědět... Když už vím i já. ;)

Bosi: No jo, holt máš cit pro detail a bryskní mysl. :D Až budu potřebovat něco zkontrolovat, zavolám ti, jo?

Babčo: Ehe! Super! Díky.

8)  Babča S. (23.09.2011 10:07)

Silvaren

7)  Silvaren (23.09.2011 09:19)

Taky líbí a moc! Tohle je prostě jiná liga
A ta červená kukadla jsem si vůbec neuvědomila! Napsal o tom někdo Stephenie?

Bosorka

6)  Bosorka (22.09.2011 21:09)

Moc líbí!
A v předloze o tom též nebyla zmíňka....což mě prostě deptá! Ano, občas se zaseknu na maličkostech a klidně si nechám ujít zásadní problémy...:D

Cathlin

5)  Cathlin (22.09.2011 21:06)

Bosi: Líbí se, líbí? Hurá!
No a... asi jsem holt zapomněla... Kdo má pořád myslet na všechno...! (A v předloze nejspíš tady nic takového nebylo, nebo jo? )

Bosorka

4)  Bosorka (22.09.2011 20:26)

Jak já tyhle tvoje "jeho" pohledy zbožňuju!
OVšem zase mě deptá jedna věc! Jakto, že mu nezčervenala kukadla!!!!!!

Cathlin

3)  Cathlin (22.09.2011 13:34)

AMO: Hehe, to je hotové literární dílo, něco jako báseň v próze. To se ti povedlo. A jsem víc než ráda, že to znovu prožíváš, i když to už znáš, dokonce i v této verzi...

Marcelo: To jsem opravdu ráda! ;)

AMO

2)  AMO (22.09.2011 11:47)

Buší mi srdce... Zmizel jim, ztratili ho, ne on našel jinou cestu!
Lekám se a bušení srdce se zrychluje... ona není na letišti, utekla za ním, za vrahem!
Spěchám, společně s Edwardem, lapám po dechu... perou se, ne to je boj o žití a existenci! Čí? Jich obou! Už všechno chápu, je s ní spojený.
Konečně záchrana? NE! NE! Nesmí umřít ani se změnit...
Dostal ji do nemocnice, stále bojuje sám se sebou. Myšlenkou mu probíhá, že jejich láska je nejen mocná síla, ale i anděl.
Omyl... to on je ten anděl, v jejích očích a v její mysli. Dokonce i v jejím srdci!

I přesto, že všechno už znám, všechno jsem viděla a četla. Stejně a znovu to prožívám, jako poprvé

1)  marcela (22.09.2011 11:32)

Moc se mi líbí tvůj pohled.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Isle Esme