Sekce

Galerie

/gallery/Dvě%20podoby%20lásky-perex.jpg

Začátek nového života a Edward "dobrotivý"...

22. kapitola

Skoro bez peněž jsem se vydala na autobusové nádraží, abych si koupila nechutně drahou jízdenku do Seattlu, a to jsem si myslela, že ušetřím, když nepoletím, a pak tam seděla a čekala a vzpomínala, truchlila, nadávala a tak dále. Bylo toho moc.

Cesta do Seattlu byla dlouhá a vyčerpávající. Zkoušela jsem se nějak zabavit, tak jsem začala vymýšlet, co řeknu strýčkovi Cyrusovi. Moc jsem toho nevymyslela, takže to vypadalo na improvizaci.

V Seattlu jsem si vzala taxi, které mě mělo zavést na uvedenou adresu. Čekala bych cokoliv, ale ne ohromnou vilu, které se svou velikosti podobala té Montgomeyových, možná byla ještě větší. Co tady strýček může dělat?

Taxikář mě vysadil u hlavního vchodu a zase odjel. Nerozhodně jsem si stavbu prohlížela. Už jsem při pohledu na ni mi bylo úzko a co teprve vejít dovnitř. Ale představa, že za těmi dveřmi je můj jediný žijící příbuzný… Vyšla jsem schody a zazvonila.

Dveře se otevřely v cukuletu, až jsem leknutím poskočila.

„Přejete si?“ zeptal se mě muž, který by podle věku mohl být klidně mým dědečkem, ale věděla jsem, že je to on. Můj strýc Cyrus.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Já… dobrý den,“ zopakovala jsem a nevěděla jak dál.
„Dobrý den,“ řekl strýček. „Jdete za panem Edwardem nebo Felipem?“ Netušila jsem, o kom mluví. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Přisunula jsem si kufr blíž k sobě. Podívala jsem se strýci přímo do očí.

„Jmenuju se Adele Sulivanová,“ představila jsem se. Jestli jsem čekala, že budu dumat, kdo je Adele Sulivanová, byla jsem na omylu. Oči se mu rozzářily a na strnulém obličeji se objevil úsměv.
„Adele,“ zopakoval mé jméno. Přikývla jsem a už mě mačkal ve své náruči. Taky jsem ho objala a blízkost někoho, kdo mě rád vidí a kdo na mě nezapomněl, povolila stavidla a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Cyrusi,“ řekl přísný hlas. Lekla jsem se a honem hledala, kdo to mluví.

Na schodech stál muž s holkou. Drželi se za ruce. On se mračil, ona mile usmívala. Ten chlap mi byl na první pohled nesympatický. Ač to byl fešák, jeho vystupování, a to tam jen tak stál, mi bylo proti srsti.

„Ano, pane?“ zeptal se strýček.
„Co to má znamenat?“ To jsem si mohla myslet. Jeho zavrčení jen podtrhlo můj názor. Nějakej pracháč, co si myslí, že řídí svět. Vypadalo to, že holka po jeho boku se dobře baví, tohle je fakt k popukání, pomyslela jsem si ironicky.
„To je moje neteř, pane, Adele Sulivanová.“ Oba se zdáli tou informací překvapení.
„Vaše neteř?“ Holka skákala pohledem ze mě na strýčka a zase zpátky. Chlap nasadil neutrální masku a mlčel.
„Ano, slečno,“ odpověděl strýc. „Pane, budete mě teď potřebovat?“ Pán se podíval na mě, pak zavrtěl hlavou a odcházel nahoru, holku táhl za sebou a ona se celou cestu zvědavě otáčela.

„Kdo to byl?“ Rukou jsem mávla ke schodům, kde zmizeli.
„To byl pan Edward, syn majitelů a přítelkyně pana Felipeho,“ zarazil se. Ta holka nevypadala jako přítelkyně někoho jiného. „Vlastně asi pana Edwarda,“ opravil se po chvíli zamyšlení. „Pojď se mnou.“

Vzala jsem si kufr a nechala se odvést do kuchyně.

„Posaď se,“ ukázal na židli u velkého kuchyňského stolu a šel postavit vodu. „Dáš si čaj nebo kávu?“
„Čaj, děkuju.“ Strýc všechno připravil. Obdivovala jsem jeho hbitost. V jeho věku to bylo obdivuhodné. I v mých vzpomínkách byl starý, tak kolik mu mohlo být dnes?

Teprve, když na stůl naservíroval čajový servis a každému nalil šálek, se zeptal: „Co tě sem přivádí Adele? Dlouho jsme se neviděli.“ Sklopila jsem oči. Měla jsem trochu výčitky, že jsem strýčka Cyruse tak dlouho neviděla a najednou se tu ukážu jako by nic.
„No, já…“
„Moc rád tě vidím,“ vytrhl mě z rozpaků. „Jak se mají rodiče.“ Zmínka o rodičích byla bolestná, ale dala se očekávat. On nevěděl, co se stalo.
„Zemřeli,“ špitla jsem. „Už to bude dva roky.“ Vypadal otřeseně. Chvíli jsem se strachovala, aby nedostal třeba infarkt, ale ujistil mě, že je v pořádku.
„Proč jsi za mnou nepřijela dřív?“ ptal se. Nechtělo se mi říkat, že dřív mě to ani nenapadlo. Dřív jsem někoho měla, ale až teď, když jsem zůstala sama, vzpomněla jsem si na něj. Ach jo, neměla jsem sem vůbec jezdit.
„Jen jsem tě chtěla pozdravit,“ řekla jsem tedy. „Hned zase pojedu.“ Už jsem se chtěla zvednout a vyloženě utéct, ale zarazila mě suchá teplá ruka na mé.
„Ani se nehni. Koukej si vypít ten čaj a pověz mi všechno,“ poručil mi jako malé holce. A já stejně jako ta mála holka poslechla. Usrkla jsem z výborného bylinkového čaje a ukousla z čokoládové, zjevně domácí, sušenky.

Za chvíli jsem už povídala o nespravedlnostech života, nevykládala jsem mu všechny podrobnosti, ona i jen ta podstata stačila, a nakonec jsem ze sebe v průběhu pláče dostávala omluvy: „Nechtěla jsem tě tady tak přepadnout. Jistě máš spoustu svých problémů. Ale nevěděla jsem kam jít a tak…“ Hlasitě jsem se vysmrkala do kapesníku, který mi podal.

Tohle byl první pláč od doby, co jsem se dozvěděla o Jeffersonově bokovce a o tom… dítěti. Stále pro mě bylo bolestivé myslet na to, že ona ho s ním mít bude a já ne. Jak rychle vyprchala naše láska. Obviňovala jsem ho z toho, že mi ublížil, že mě nechal samotnou v době, kdy jsem jeho podporu potřebovala úplně nejvíc. To už prostě nešlo vzít zpátky. Tatam byla omámenost a zamilovanost, kterou jsem cítila. Mně prostě není přáno zamilovat se na celý život a už vůbec ne prožít klidný život. Už v mládí jsem si mohla všimnout, že chlapi jsou parchanti, ale pořád jsem tak nějak doufala, zbytečně. Byli takoví všichni.

Když jsem se konečně uklidnila, nalil mi strýček další hrnek čaje, který jsem vyzunkla na ex.

„Moc ti za všechno děkuju a ještě jednou se omlouvám, nechtěla jsem… takhle se tu složit,“ pokrčila jsem omluvně rameny. S tímhle jsem opravdu nepočítala.
„To se může stát každému.“
„Mně se to nestává.“ Poslední dobou jsem se naučila skrývat, co si myslím. Po tom, co se Jefferson začal odtahovat, jsem své nejniternější pocity nechávala tam, kde byly, přišlo mi to tak bezpečnější. Ztrátu dítěte a hlavně ten smutek, který ve mně vyvolala nemožnost mít nějaké další, jsem dusila v sobě, abych tím neobtěžovala okolí. Možná jsem si naivně myslela, že tím Jeffersona získám zpět.

„Měla bych jít,“ zvedala jsem se. „Ráda bych tě zase někdy viděla,“ pousmála jsem se.
„Bydlíš někde ve městě?“
„Zatím nevím,“ zamyslela jsem se. „Asi v hotelu.“ Spíš v motelu, peněz mi díky cestě docela ubylo.
„Mohla bys zůstat tady,“ navrhl.
„Ne, to ne.“
„Proč by ne. Tady to nikomu vadit nebude. Zůstaneš u mě,“ plánoval. Představila jsem si nabručeného chlapa na schodišti. Tomu vadit budu, to je jasný.
„Nechci překážet,“ bránila jsem se.
„Promluvím si s panem Edwardem. Stejně tu teď nikdo není a jsem si jistý, že ani pánům to vadit nebude. Chvilku tu vydrž a já to dojdu vyřídit.“ Než jsem stačila říct půl slova, byl pryč. Rezignovaně jsem si zase sedla a připravila se na Edwardův, tak se zjevně ten protiva jmenoval, odpor.

Ale stejně jsem se musela usmát. Kam zmizel ten chladný prkenný muž, který mi otevřel? Neměla jsem ponětí. Místo něj tu byl milý starostlivý stařík a musím přiznat, že se mi líbil o moc víc.

 

Bella

Ozvalo se klepání na dveře a na Edwardovo vyzvání vešel Cyrus. Opět to byl ten muž, kterého jsem znala. Tvář skoro bez výrazu, vzpřímené držení těla.

„Pane.“
„Copak Cyrusi,“ pobídl ho Edward, když komorník mírně zaváhal, což u něj nebývalo zvykem.
„Chtěl bych vás o něco požádat, pane,“ začal. „Moje neteř právě přijela do města a ještě si nestihla zařídit ubytování. Nevadilo by vám, kdyby zůstala nějakou dobu u mě?“
„Nejsme žádný hotel, Cyrusi,“ poznamenal Edward. To snad nemyslí vážně, vždyť mají tak velký dům.
„Ale, pane…“
„Může tu zůstat,“ přerušil Cyruse Edward. Stařík se rozsvítil jako sluníčko.
„Děkuji, pane. Ani nebudete vědět, že tu je. Ubytuju ji u sebe.“
„To není nutné. Může zůstat v hostinském pokoji. Aspoň dokud se rodiče nevrátí.“ Koukala jsem jako blázen, kde se v něm tolik dobra bere?
„Mockrát vám děkuji, pane,“ řekl ještě Cyrus a pak vycouval ze dveří, snad aby si to Edward ještě nerozmyslel.

„Nepoznávám tě,“ usmála jsem se, sedla si vedle něj na pohovku a objala ho kolem krku. Pohotově si mě vytáhl na klín a políbil mě.
„Já sebe taky ne. Myslím, že za to můžeš ty,“ brumlal a při tom mi přejížděl rty po čelisti.
„Vypadala mile.“
„Kdo?“ Mezi rty mi stiskl ušní lalůček. Vzdychla jsem a snažila se udržet myšlenky pohromadě.
„Adele.“
„To je kdo?“ Musela jsem se smát. Bouchla jsem ho rukou do ramene. Au. Neměl by tolik posilovat.
„Cyrusova příbuzná přeci.“
„Mě žádná příbuzná nezajímá.“ To mě samozřejmě těšilo. Zajímala jsem ho já, jen já, aspoň jsem v to doufala.

ȵȵȵȵȵ

V sobotu večer se Edward rozhodl, že si vyrazíme někam mezi lidi. Trochu mě to překvapilo, ale neprotestovala jsem a docela se i těšila. Nechala jsem se od Debbie trochu vylepšit, abych nedělala ostudu a mohli jsme jít.

Edward mě vyzvedl přesně v osm.

„Vypadáš skvěle,“ pochválil mě. Začervenala jsem se.
„Děkuju.“
„Za pravdu se neděkuje,“ zašeptal mi do ucha a pak mě na něj políbil.

Jeli jsme do centra, Edward mi nechtěl prozradit, kam směřujeme a já neměla ani tušení, dokud nezastavil a za ruku mě nedovedl k podniku, který jsem už jednou navštívila.

Straus.

Podívala jsem se na Edwarda. „Můžeme jít jinam, jestli nechceš sem.“
„Je to perfektní.“ Tady jsem si tak nějak poprvé všimla, že Edward přece jen není tak hrozný člověk. A ten večer, co jsme tu byli, mi poprvé řekl křestním jménem.

„Dobrý den, pane Anthony,“ pozdravil Edwarda číšník. Anthony? Zvědavě jsem koukla po svém společníkovi.

„Edward Anthony Cullen,“ vysvětlil, když jsme se usadili v boxu stranou od ostatních. „To je moje celé jméno.“
„Pan Anthony,“ vzpomínala jsem. „Tehdy… tys za nás tehdy platil!“ vykřikla jsem svůj objev tak hlasitě, až jsem se chytila za pusu. „Jsi majitel?“
„Tichý společník. Byl to perspektivní podnik bez klientů, tak jsem jim trochu pomohl. Vždycky jsem chtěl něco podobného vlastnit. Lidi si sem můžou přijít zahrát a občas je tu i někdo z branže, takže…“
„Další věc, kterou bych do tebe neřekla. Líbí se mi poznávat tvou druhou stránku,“ přiznala jsem.
„Není žádná druhá strana,“ odporoval. „Jen dávám lidem šanci. Hudba je můj koníček, to je všechno.“
„Ne, je protivnej Edward, který okolí pije krev,“ Edward se bůhví proč zašklebil, „no a pak je můj Edward, který má i nějaké ty dobré vlastnosti.“
„Když to říkáš ty, pak to musí být pravda.“ Vzal mě za ruku a políbil do dlaně. Jo, tohle byl můj Edward.

ȵȵȵȵȵ

Pohoda netrvala dlouho. V pondělí jsem šla zase do práce. Jestli jsem myslela, že se to přes mou nepřítomnost uklidní, mýlila jsem se. Pohledy kolegů mě provázely na každém kroku. Kudykoliv jsem prošla, ozýval se šepot a někdy se s ním ani nenamáhali a mluvili nahlas.

„To je ona. Ta co podvedla Felipeho a teď spí s Edwardem.“

„Zlatokopka, jeden jí prostě nestačil.“

„O takovou bych si ani kolo neopřela.“

A to byly ještě ty slušnější. Myslela jsem, že mi to nebude vadit, že jsem na to připravená. Dalo se přeci čekat, že tohle nastane, věděla jsem, co bude, ale když jsem byla přímo v centru dění, bylo mi z toho smutno a úzko. Nejraději bych se otočila a utíkala se někam schovat. Bylo těžké stát tomu tváří v tvář.

U nás v kanceláři to bylo všelijaké. Bylo vidět, že se snaží chovat normálně, ale křeč tam přece jen byla. Proto jsem dělala tiše svou práci a moc na sebe neupozorňovala.

Jen co jsem skončila, sbalila jsem si saky paky a mazala jsem pryč. I přes rychlost, kterou jsem nasadila, mi neuniklo pár jedovatých poznámek. A co se nestalo, opravdu mě to rozlítostnilo natolik, abych domů dorazila se slzami v očích.

Tohle přece není fér. Já to neplánovala. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla někdy prožít něco takového. To se přece děje jen v knížkách a filmech, ne?

Holka se zaplete se svým šéfem, to je jasný scénář. Jen já se liším v tom, že mám ty šéfy rovnou dva a ještě ke všemu úplně stejný. To je pak peklo. Ale přesto všechno jsem věděla, že bych se už Edwarda nevzdala. S Felipem jsem byla šťastná a spokojená. On byl strašně milý a hodný, a i přesto, že Edward dokáže být hodně protivný a nikdy není tak úplně dokonalý jako jeho bratr, bylo mezi námi něco víc. S ním jsem se cítila celá, úplná. Když jsem ho uviděla, rozbušilo se mi srdce a sevřel žaludek. To jsem nikdy s nikým necítila. A proto jsem věděla, že tohle je ono. Ať si říká kdo chce, co chce.

No jo, ale i tak jsem si vzala do náruče Lulu a chvíli si pobrečela. Nikdy jsem nebyla z těch holek, co by kluky střídaly, podváděly nebo přebíraly svým kamarádkám, koho by napadlo, že jednou z nich stanu zrovna na vysoké.

„Bylo to hodně zlé?“ Vyjekla jsem a střelila pohledem ke dveřím. Stál tam a trochu rozpačitě se na mě díval.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Chtěl jsem tě odvézt domů, ale prý jsi odešla.“
„Šlo to,“ zalhala jsem.
„Ty kecko,“ řekl něžně a šel mě obejmout. „Mrzí mě to. Můžu za to já.“
„Jasně a já jsem se asi jen dívala, když…“ zrudla jsem. Zasmál se a sevřel můj obličej ve svých dlaních.
„Dělala jsi něco mnohem lepšího,“ řekl a v očích mu jiskřilo.
„Tak vidíš. Stalo se to a nelituju toho. Miluju tě a nechtěla bych nikdy nic z toho vrátit.“ Palcem mi setřel poslední slzu, kterou jsem uronila a já si nakázala, že už kvůli lidem v práci a v mém okolí brečet nebudu. Nemá to cenu. Je to přeci můj život a já si můžu dělat, co chci. Je to jen mé rozhodnutí a na jejich mínění pranic nezáleží. Radši jsem Edwarda pěvně objala a užívala si jeho vůni a hlavně jeho blízkost. Jen na tom záleželo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

eMuska

13)  eMuska (28.05.2012 21:20)

ach jo, sa mi páči, že to nie je úplný obrať Edwarda ako by sa dalo čakať pri menej úrovňových poviedkach, ale Edwardov charakter je taký istý, len je teraz zamilovaný. niekedy sa po spoznaní Belly zmení úplne. a mne sa páči, že si tomuto autorskému tiku nepodľahla

Silvaren

12)  Silvaren (03.04.2012 15:18)

Adele je holka podle mého gusta. Těším se, co pro ni a pro ostatní vymyslíš. Reakce lidí v práci mi přišla, stejně jako Belle, přirozená a očekávatelná. Prostě to tak je. Časem to snad bude lepší. A Edward dobrotivý mě dostal.:D :D :D

Bosorka

11)  Bosorka (03.04.2012 11:55)

Aspoň, že se má Adele ke komu přichýlit...
Ohledně těch lidí v práci...já vám nevím.. , co byste si o tom mysleli vy, kdyby se to stalo ve vašem okolí? Opravdu by vám hlavou neprobleskla ani jedna myšlenka o zlatokopce a lehké děvě?

Lenka326

10)  Lenka326 (03.04.2012 11:26)

Takže Adele se nám zabydlela. A Edík měkkouš to dovolil! Ten chlap opravdu dobře skrýval, že má i dobré vlastnosti!
Jen nevím, jestli to v práci bude lepší. Časem asi jo, otázka je, jak dlouhý ten čas bude, lidi jsou bestie, co si budeme namlouvat.

Marcelle

9)  Marcelle (03.04.2012 08:35)

Pevně doufám, že Adele bude tou pravou pro Felipeho. Edward se díky Belle hezky mění. Já být Bellou, tak už jsem do práce vůbec nešla, protože to se dalo čekat. ... Další krásná kapitolka

8)  viki (02.04.2012 23:05)

Moc pěkné !

Nosska

7)  Nosska (02.04.2012 22:41)

Teda, já čekala že Edouše zpacifikuje Bella, ale on se uklidnil sám od sebe. To je divný, to je moooc divný... On ji asi vážně miluje

Domik

6)  Domik (02.04.2012 20:06)

moc se těším na další díl!

Sabienna

5)  Sabienna (02.04.2012 17:24)

Já bych šla taky, to bych nevydržela tohle... Lidi jsou prostě zvláštní Sice se Edward choval docela protivně, ale podstatné je, že tam Adele nechal Kdo ví, jestli by ji tam nechal kdyby nebyl tak Bellou opilý :D A co Felipe? Kde pak je mu konec? Jak tohle bude pokračovat dál Hlavně aby to bylo brzo!

4)  Scherry (02.04.2012 17:23)

Moc hezké, Belly je mi opravdu líto, ale snad se to zlepší

Twilly

3)  Twilly (02.04.2012 16:20)

Já bych odešla :p. Okamžitě!!!

2)  Niki (02.04.2012 15:45)

nádherné... jsem zvědavá kdy se vrátí Fellipe

BlackBeauty

1)  BlackBeauty (02.04.2012 15:41)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek