Sekce

Galerie

/gallery/kopretina 2.jpg

Nesmrtelnost... Jaké to je, když nakonec dojde na Edwardova slova? Jak těžké je vzdát se Vašich milovaných? Ztráta přítele leckdy bolí víc, než by se mohlo zdát...

hudba

 

Nepršelo, nefoukal vítr ani nebylo zataženo. Naopak byl to jeden z nejnádhernějších dní tady ve Forks. V nejdeštivějším městečku, které jsem kdy navštívila. Zelené stromy šuměly ve větru, slunce zářilo a hřálo mou chladnou kůži. Beze strachu jsem si ten pocit užívala, ostatní hlídali a dávali mi čas. Odhodila jsem si vlasy z tváře a nastavila ji slunci. Jak příjemně a lehounce se paprsky dotýkaly mé tváře. Jako prsty nejněžnějšího milence, zanechávaly teplá místečka všude kde se dotkly. Usmála jsem se. V tuto chvíli jsem věřila, že Bůh existuje. Musel a ona je v tuto chvíli určitě s ním. Nesměle se usmívá po jeho boku a prohlíží si nás, které tu nechala. Vzpomínky zaplavily mou prostornou mysl. Byly zšeřelé, lidské, ale existovaly a já za to byla vděčná.

 

První školní den. Byla jsem nervózní a přílišná zvědavost všech okolo mi nebyla příjemná. Každý se vyptával, radil a snažil se spřátelit. Jen ona ne. Věnovala mi nesmělý úsměv a tichounce se představila. V tu chvíli jsem věděla, že jsme stejné. Stejně jiné.

Rty se mi lehce zvlnily v návalu smutku. Přála jsem si plakat, ale nešlo to. Raději jsem si znovu nechala zaplavit hlavu vzpomínkami.

 

Výlet na do Port Angeles. Její hlava byla zaplněná tím záhadným Edwardem, ale s ní se dalo zapomenout. Bavila se jemně a nevnucovala nikomu své myšlenky ani názory. Zbytečně se neptala a přece bylo snazší svěřit se jí, než všem ostatním.

„Vezmi si tyhle,“ řekla jsem a ukázala na vybrané boty.

Ano, tehdy mě dokázala uklidnit, i když netušila, co mě vlastně rozrušilo. Jak dlouho jsme se znaly? Pár týdnů, měsíců? Už si nejsem jistá, ale vím, že mi rozuměla už tehdy.

 

Podívala se na mě, aby zjistila, jestli to tak opravdu chci. Mrkla jsem na ni. Zabránila Jess, aby se ještě zapojila do hovoru a odtáhla ji k autu s tím, že se uvidíme zítra ve škole. V tu chvilku jsem ji milovala.

Vždy mě zasvětila do všeho co jsem svou zasněností prošvihla. Pomáhala mi. A to i tehdy, když Edward… odešel. Nikdy mě neodepsala. A po jeho návratu mě zase bez výhrad přijala. Co víc, přijala i jeho. Ona jediná se jich nikdy nestranila.

 

Pomalu jsem se sesunula do trávy. Byla stejně měkká jako její srdce. Kolem ní byla aura klidu a míru. Přímo zázračně působila na všechny ve svém okolí. Další vzpomínka.

 

Zbabělý útěk před stříbrným volvem a její bezpečná náruč. Schovala jsem se u ní a strávila s ní nádherné odpoledne. Bohužel se blížil konec školy a já se jí musela vzdát. Své kamarádky. Spřízněné duše. Jediné které jsem tak nerada lhala.

Pochopila by to, věděla jsem, že ano. Jediné co mi zabránilo jí vše říct, byl strach o její bezpečí. Nechtěla jsem jí z čiré sobeckosti zničit život. Kdyby to věděla, nic by pro ni nebylo jako dřív. A to jsem jí nemohla udělat.

 

Naše cesty se rozešly. Jediné co mi zbylo byly dopisy a e-maily. Ani zavolat jsem jí nemohla. Můj hlas byl až příliš jiný. Příliš Cullenovský.

Tak jsem jen z povzdálí sledovala, jak její život plyne. Když dokončila univerzitu radovala jsem se s ní, i když o mně nevěděla. Sledoval jsem ji v prvním zaměstnání. Na její svatbě. Jejich první dítě, holčičku jménem Isabella. Druhé, chlapec Ben, a pak i třetí, Anthony. Tenkrát se Edward dmul jako páv, i když tvrdil opak. A já ji dál hlídala. S pomocí Alice jsem jí strážila rodinné štěstí i holý život. Byla s ní, když k ní došla zpráva o mé a Edwardově smrti při leteckém neštěstí. Viděla jsem její slzy i to jak ji Ben s dětmi utěšují. Viděla jsem i další slzy, když ji opustili její rodiče. Všímala jsem si každé vrásky, která jí zbrázdila obličej. Sdílela jsem její radost, když děti rostly, učily se chodit, mluvit. Jejich nástup do školy i  přijetí na univerzitu. Plakala jsem s ní, když ji Ben po dlouhém boji s rakovinou opustil. Svatby jejich dětí i vnoučátka, která babičku milovala.

To vše jsem prožívala s ní. A když se vrátila ke kořenům do Forks, sledovala jsem i její vlastní zápas s nemocí, o které nikomu neřekla. Dál rozdávala úsměvy a štěstí svému okolí. Ona byla slunce, které Forks potřebovalo.

A teď po dvaasedmdesáti letech jsem tu stála, stejně mladá jako tehdy a nemohla jsem pro ni uronit ani slzu. Slunce zhaslo. Forks zalité světlem té velké hvězdy, zažívalo nejkrásnější a zároveň nejsmutnější den. Anděl se konečně osvobodil z okovů lidského těla a teď se vznášel po boku Boha. Dál bude strážit své blízké, věřila jsem tomu. A možná… možná bude strážit i mě a mou rodinu.

Mou dceru, kterou nikdy nemohla poznat, i když ona o té vzácné osobě slýchala spoustu příběhů. Má drahá přítelkyně. Kus mé duše i mého srdce. Ano, já věřila, že máme duši. Duši, která se tvoří díky lidem, které v životě potkáváme. A moje duše byla taková jaká je i díky ní. Před očima mi proběhla její usměvavá tvář z jednoho obědu za běžného školního dne. Dokázala se radovat z každého okamžiku. I naše dcera to dokázala. Viděla jsem v ní její odraz a byla jsem šťastná.

Natáhla jsem ruku a pohladila studený kámen, na kterém se kroutila ozdobná písmena.

 

Angela Cheney

1987 – 2075

 

Byla andělem všem, kteří to potřebovali.

 

Neudržela jsem se a tiše vzlykla. V dlani jsem sevřela několik stébel trávy, jako by byla mým záchranným kruhem. Nebyla. Místo nich se mého ramene zlehka dotkla ruka. Věděla jsem kdo to je, cítila jsem nádhernou vůni šeříku a slunce, která ho provázela. Lehce a povzbudivě stisknul mé rameno. Pomohlo to.

 

„Nikdy jsem jí to neřekl, ale jen díky ní jsem tenkrát získal tu odvahu být s tebou,“ zašeptal a pak zvedl hlavu k nebi. I on si byl jistý, že má své místo tam nahoře. „Děkuji ti,“ řekl prostě, ale vroucně. Usmála jsem se a zvedla se. Vzala jsem do rukou velkou kytici kopretin a upravila je před náhrobkem. Vtiskla jsem si polibek do dlaně a přitiskla ho ke kameni.

 

„Mám tě ráda, Angelo. Sbohem,“ zašeptala jsem se zavřenýma očima a usmála se. Otočila jsem se od místa jejího posledního odpočinku, ale věděla jsem, že má přítelkyně zůstane už navždy se mnou. V mém srdci, mysli i

v duši.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SarkaS

20)  SarkaS (10.04.2012 00:22)

Díky, Kajko ;) Jestli to an tebe zapůsobilo, pak jsem s tím jak jsem to napsala spokojená

kajka

19)  kajka (10.04.2012 00:14)

SarkaS, jsem dojatá.:'-( Tvoje povídka je překrásná oslava přátelství. Opavdu jsi to napsala skvěle, děkuju.

SarkaS

18)  SarkaS (25.09.2011 21:01)

Děkuji Kryštofe

Krystof

17)  Krystof (14.09.2011 07:45)

Dostalo mě to...:( opravdu krásné.

SarkaS

16)  SarkaS (15.07.2011 16:13)

Děkuji za krásné komentáře a pochvaly.

Lipinko, ke komu myslíš, že jsem se chystala, když jsem tohle psala. Buď si jisté, že ty ses v mých myšlenkách při psaní rozhodně vyskytovala.

HMR

15)  HMR (14.07.2011 20:41)

Nádherné :) :) :)

Lipi4

14)  Lipi4 (13.07.2011 15:51)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Sestřičko , Šáriku já bulím jako malé dítě :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( včera uslzené údolí dneska též :'-( :'-( ... zachvíli mi dojdou kapesníky, jestli to bude pokračovat .....

Je to krásná, nádherná, jedinečná a slovy nepopsatelná povídka

a jen mohu doufat, že to pouto, které má v této povídce Bella s Angelou máme aspoň trošičku i my dvě

Kristiana

13)  Kristiana (13.07.2011 13:41)

U první vzpomínky mi došlo, na kterou ze svých kamarádek vzpomíná.
Při pojmenování dětí po Belle a Edwardovi jsem se rozbrečela a u dalších řádků, kdy Angela postupně ztrácela své milované a přesto zůstávala usměvavvá a silná, jsem přestala slzy potlačovat úplně, protože to stejně nemělo cenu.
Nádherné, velmi dojemné a bolavé.

nikolka

12)  nikolka (13.07.2011 13:34)

môžem plakať? :'-( :'-(

jeanine

11)  jeanine (12.07.2011 11:30)

Tohle bylo nádherný!
Smutný a řeklo to toho tolik!

Zombichlerka

10)  Zombichlerka (08.07.2011 09:22)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Všichni ji opustili, Ben, rodiče. A nakonec i ona...:'-( :'-( Četla jsem a ani nedutala, neskutečně krásné...:'-(

SarkaS

9)  SarkaS (01.01.2011 16:41)

Fanny, Krista81, díky holky. Opravdu mě těší, že jste si to přečetly i to, že jste mi tu nechaly komentík

krista81

8)  krista81 (31.12.2010 23:02)

Moc krásné jsem z toho celá naměkko

Fanny

7)  Fanny (31.12.2010 14:44)

Můžu jen říct, že to bylo víc než nádherné...

SarkaS

6)  SarkaS (31.12.2010 13:47)

Janeba, i já jsem při psaní neviděla na klávesnici. Nějak mě to vzalo... O to jsem radší, že to tak působí i na Vás Díky

Janeba

5)  Janeba (31.12.2010 13:42)

Tak něco takového, jsem zrovna dnes nečekala! Slzy mi máčí klávesnici a já pomalu nevidím na to, co píšu! SarkaS, je to nádherné rozloučení s přítelkyní , snad jednou bude někdo takhle vzpomínat na nás ... a může to být i pomyslné rozloučení se starým rokem! Moc se Ti povedlo! Děkuji!!

SarkaS

4)  SarkaS (31.12.2010 12:55)

Patt: Díky, jsem ráda, že se ti to líbilo. Ani jsem se nesnažila moc tajit kdo to je...
Aalex: Děkuiju, od tebe je to opravdu pochvala protože tvé jednorázovky jsou úžasné
eMuska: Emí, jsi zlato Máš pravdu, tohle byla pocta přátelství všeobecně

eMuska

3)  eMuska (31.12.2010 12:51)

To bolo niečo úžasné. Ani mi nenapadlo, že by to mohlo byť o Angele - a koniec koncov ani nebolo. Bolo to o ľusdkej dši a priateľstve. Krásne...

2)  Aalex (31.12.2010 12:33)

To je tak dokonalé. Naprosto nádherná vzpomínka na statečnou a výjimečnou dívku/ženu. Díky. Je to vážně krásné.

Patt

1)  Patt (31.12.2010 10:14)

Šárí, vyrazilas mi dech. Naprosto a dokonale. Líbilo se mi to, ta atmosféra, jak Bella na Angelu vzpomínala. Poznala jsem, o koho jde, stačilo pár zmínek... A pak mi bylo jasné, že to neskončí dobře. Lituji Angelu, ale pokud podle tvé povídky žila šťastný a klidný život, zaslouží si to. Skonala v krásném věku. Wow, Šárísku...

(i když tohle bych na židli dělat nemohla, mám něco se zádama :D )

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Bree