Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/normal_Kdy%C5%BE-um%C5%99e-h%C5%99bitov-IV.jpg

Nehledejte upíry ani vlkodlaky, je to povídka z čistě reálného světa, kde představy zahánějí zlé duchy a léčí duši, ale tak tomu nemůže být na pořád... Silvestr. Dnešní kapitola patří Edwardovi.

Silvestr


„Pojedeš s námi na silvestra?“ přemlouvala mě Jessika již po několikáté.

„Do kdy to potřebuješ vědět?“ Nechtělo se mi, zoufale se mi nechtělo.

„Včera už bylo pozdě, ale že jsi to ty tak mi dneska do večera zavolej. V obou případech, rozumíš.“ Probudil se v ní malý generál.

Mobil mi zmizel z ruky.

„Pojede, kdy a kam ji mám dovézt?“ sdělil mámin hlas Jessice. „Ano, ano, měj se, ahoj.“ S posledním slovem zaklapla telefon a zářivě se na mě usmála.

„Mami, ale já se ještě nerozhodla,“docela zbytečně jsem protestovala.

„A co bys tu s námi dělala?“ Nedovolila mi ani pokus o nějaký odpor a šla mi zabalit věci. To udělala naposledy na výlet v osmé třídě, od té doby jsem si balila sama.

Druhého rána jsem byla dotlačena do auta i se zabaleným zavazadlem, na místě prozkoumám, co mi v něm chybí.


Chata byla nějakého Jessičina kamaráda, měl se taky ukázat, ale až zítra. Dnes to byla čistě dámská jízda.

„Víte, že začala Renča chodit s Martinem? Prý se dali dohromady na tom předvánočním večírku u Petra.“ Přesně u třetího jména jsem se ztratila.

Dala jsem si panáka, bylo to průhledné, zachytávalo se to na stěnách sklenky olejovitým povlakem a pálilo to v krku. Vodka.

„Jdu se nadýchat čerstvého vzduchu,“ pronesla jsem směrem k nezaujatému publiku. Renata byla stále tahákem číslo jedna.

Vyšla jsem na verandu, kterou oddělovaly od obývací části jen plastové a dřevěné dveře. Stačil jediný krok a příroda byla na dosah. Voněl tu les a nějaký pomýlený pták do ticha pěl svojí píseň.

Plamen v tu chvíli působil dost nepatřičně. Přesto rozkvetl, přiložila jsem na jeho špičku mé špínky. Tabák zčervenal a v okamžiku, kdy jsem ji přestala zásobovat kyslíkem, špička trochu pobledla. Plíce se naplnily jedovatým plynem plným nikotinu. Ještě jsem nebyla závislá, ale tak zatraceně to pomáhalo. A ta hranice byla téměř neviditelná. Uvědomovala jsem si to, jen jsem byla příliš slabá s tím něco dělat, ne teď.

Potáhla jsem další várku a zvrátila hlavu. Nekonečno mě praštilo mezi oči. Ve městě se ten pocit nicotnosti a malosti sebe sama ztrácí. Hvězdy zmizí pod příkrovem světla pouličního osvětlení.

Tady byly všechny jako na dlani.

Na příjezdové cestě se ozvaly brzdy.

„Ahoj,“ zazněl od auta mužský hlas. Znala jsem ho od vidění, možná jsme spolu někdy i mluvili.

„Ahoj.“ Nejspíš jsem nezněla dostatečně nadšeně.

„Zvládli jsme všechno zařizování dřív, tak jsme se rozhodli, že vás tu přepadneme,“ dal se do vysvětlování, při kterém vybaloval věci z auta společně s ostatními.

„Není to náhodou tvoje chata?“ Musela jsem mu připadat zmatená.

„Jo, je,“ přitakal a já se málem rozesmála nahlas.

Potáhla jsem z cigarety a vypustila do ovzduší teatrální obláček tabákového dýmu. “Tak přeci nemusíš nic vysvětlovat. Rozhodně mně ne.“ Upřeně jsem na něj hleděla. Byl hrozně nervózní, jako bych ho při něčem nachytala.

Byl vysoký a strašně hubený. Prohrábl si rukou vlasy v tolik familiérním gestu, po kterém majiteli vznikalo na hlavě vrabčí hnízdo. Šibalsky se usmál.

Pozornost jsem věnovala zpátky hvězdám. Uvnitř mě se rozlilo neznámé teplo, hřálo a šířilo se až do konečků prstů.


Ten večer nás tam bylo místo plánovaných pěti holek dohromady deset. Moje věci se tak neurčitě válely synchronizovány v jednom koutě. A u svého dalšího panáka jsem si byla vědoma, že je můj poslední. Musím si dát pár litrů vody a jít spát.

„Kam se můžu uložit? Jsem hrozně ospalá,“ zeptala jsem se Jessiky.

„Ještě chvilku vydrž. Nebo tě to tu nebaví?“ Starost v jejím hlase byla frustrující.

„Bavím se jako nikdy, jen už jsem rok pořádně nic nepila. Jsem unavená.“ Promnula jsem si rukou oči a zastavila prsty nad kořenem nosu.

„Budeme spát po dvou na posteli, nebo můžeš spát nahoře na půdě, tam bude spát taky víc lidí, jen ve spacáku,“ pronesla s těmi jejími organizátorskými sklony.

„Beru půdu.“ Vytáhla jsem z batohu svůj spacák.

Vysvlékla jsem se jen do trička a kalhotek, vlezla do spacího pytle a o vteřinu později jsem usnula.


Převalovala jsem se. Přicházel nezřetelně, postupně, ale někde v podvědomí jsem cítila jeho blízkost. Sen, noční můra.

Všude se válely cáry mlhy, cítila jsem ji na kůži, jak mě obklopuje.

V očekávání jsem ucítila bolest, procházela od pravého ramene směrem levému boku. Nejvíc mě bolela hruď, plíce stlačené hrudním košem neměly prostor k nádechu, jen s úpornou snahou a bolestí jsem se donutila přijmout molekuly vzduchu do dýchacích cest. S chrčením a pískáním jsem vrátila obraz do své reality. Temnota, která mě obklopovala, se s každým nádechem pomalu rozplývala, jako mizí pára ze zrcadla. Svět byl vzhůru nohama, stromy zarůstaly vzhůru směrem k nebi do zelené trávy a dole se černala noc. Neustálý tlak, který se táhl nad mou nově vzniklou modřinou a zlomenými žebry napovídal, že gravitace funguje a já jsem hlavou dolů.

Začala jsem poznávat i okolí - plast a krémový kožený vnitřek nevypadaly tak zánovně jako před několika minutami. Sklo po mé pravé straně bylo rozbito větví, která končila pár centimetrů od mé pravé ruky, stejně jako zbytek stromu splývala se zelenou barvou auta, prolínala se s ním a těžko se dalo poznat, kde začíná jeden a končí druhý.

Rozdíl bezpečně pozná až vyprošťovací vůz, prolétlo mi hlavou.

Ticho, které mě obklopovalo, najednou prasklo jako bublina a já jsem začala vnímat i zvuky. Bolestné sténání zrychlilo můj srdeční tep, krev proudila v žilách vysokou rychlostí, nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Stačilo pootočit hlavou.

Seděl vedle mě a hleděl upřeně vpřed. Krev se vsakovala do látky kolem jako voda do houby. Tak lačně lapala ty litry tmavě rudé kapaliny prýštící z důležitých orgánů. Rukama jsem se snažila zabránit krvácení, křičela jsem, ať někdo zavolá záchranku, na někoho, kdo tam vůbec nemusel být.

Proud krve se zmírnil v ten okamžik, kdy mi přijde, že tě zachraňuji, mi dojde, co jsou ty kousky růžové hmoty kole mě.

Podíval se na mě. Pod mými neohrabanými prsty se posune jeho hlava, tak že mu vidím do očí. Jen vše, co mělo být za nimi, chybí, tvoje hlava je prasklá, část lebky chybí. Tím nárazem.

V duchu ti nadávám a ven křičím nezřetelné skřeky, které vydávají neartikulovaně mé hlasivky.

„To bude dobré,“ šeptá mi do ucha neznámý. Objímá mě vroucíma rukama.

Vpíjím se do pocitu bezpečí té náruče. Sen se rozplývá a vzdaluje, aby se mohl vbrzku vrátit. Ten záchranný kruh zůstává.

„Tady jsi v bezpečí,“ pokračuje ten neznámý.

Prudce jsem otevřela oči a hleděla do těch jeho zelených zázraků. Objímal mě a hladil.

„Křičela jsi,“ sdělil mi.

„Co jsem říkala?“ Nikdy mě nenapadlo, že křičím doopravdy.

„Něco o Danovi.“ Nedokázal se mi při tom dívat do očí. Já ty svoje raději také zavřela.

Otočila jsem se k němu zády. Vzala jsem jeho ruku a dala si ji kolem pasu. Jen tak pro jistotu, aby se ten sen už nevrátil. Jen aby mě měl kdo zachránit.


Vstala jsem potichu, abych ho nevzbudila. Měl ruku položenou na mých zádech, cítila jsem, že tam patří a dlouho jsem se přemlouvala, než jsem se z jeho ochranitelského gesta uvolnila. Bylo ráno a s prvními paprsky se rozplynuly děsy uplynulé noci. Přesto mi teplo z jeho ruky scházelo. Naplňovalo mě.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Jess o patro níž u přípravy snídaně.

„Dobré, tak jak se ti spalo.“ V tu chvíli ke mně došla otázka, ke které jsem se díky alkoholu nějak nedostala včera.

„Prosím tě, jak se jmenuje ten kluk, co to tu vlastní. Vypadlo mi jméno.“ Totálně jsem zasklila otázku na spánek.

„Copak, nevíš, s kým jsi spala?“ Tak krásně dvojsmyslně se zeptala, bylo z toho cítit touhu po informacích. Tak jsem jí nějaké poskytla.

„Tak nějak,“ mrkla jsem do jejího překvapeného obličeje. Stálo to zato.

„Eda,“ pronesla to tak zvláštně. „Znáš ho přece. Už se s tebou několikrát bavil.“ A sakra, má paměť či stupeň ignorace okolí, něco z toho jsem měla opravdu na úrovni.

„Hm.“ Pro věrohodnost mé odpovědi jsem si nacpala do pusy nějaké pečivo. Popravdě jsem nějak neměla tušení. Radši jsem si šla uvařit čaj, černý jako bota, aby mě vykopal do toho zamračeného dne.

Všichni se vláčně probouzeli. Pozvolně, aby se neřeklo. Pila jsem svůj druhý čaj a četla si knížku, co jsem dostala k Vánocům. Byla jsem poměrně začtená, ale proud vzduchu ke mně donesl tu povědomou vůni cizince z mého snu.

„Ahoj.“ Červenala jsem se, cítila jsem ty žilky, jak se otvírají a pouštějí víc krve do mých lící.

„Dobré ráno,“ pronesl se šibalským úsměvem a nakročil ke mně. Proč? Pak si uvědomil, že tam nejsme sami a zarazil se. Kdyby šli všichni k šípku či jinému keři, v okolí je celkem výběr.

Oči jsem zabořila do knihy a on taky zmizel, jen vůně se vznášela ve vzduchu notnou chvíli. Přehrávala jsem si, jak mě v noci držel kolem pasu, krásně hřál a nic víc si nedovolil. Jen jsme tam leželi, nehnutě jako porcelánové panenky.

Celé dopoledne bylo unavené od propařené noci.

„Půjdeme se někam najíst?“ Odpovědí mi bylo ticho. Všichni akčně pochrupkávali a já jsem je svým nenadálým výkřikem vzbudila.

„Já bych šel,“ stál za mými zády, nejspíš už nějakou dobu. Ed.

„Znáš něco dobrého poblíž?“ Při té otázce jsem se otočila, stál blízko. Stačilo pohnout malíčkem a dotkla jsem se ho. Jen jsem se neodvážila. Srabe.


Z hospůdky sálala pravá venkovská atmosféra, dřevěné obklady, vůně chmelu a několik místních štangastů hrajících karty. Eda tu znali, pár mužů mu kývlo na pozdrav. Muž za barem monotónně čistil sklenice a se samozřejmostí začal plnit půllitry pivem.

Sedli jsme si stranou a dívali se na crkot okolí.

„Na co máš chuť?“ zeptal se a v ruce svíral jídelní lístek.

„Podívám se, až si vybereš,“ usmála jsem se na něj.

„Nemohu dovolit, aby si dáma, když je zvána, vybírala z lístku, kde jsou uvedeny ceny. V pětihvězdičkové restauraci by nám jej nabídli, bohužel místní blízké a daleké okolí nabízí pouze tuto čtyřhvězdičkovou.“ Tvářil se naprosto vážně, mně by cukaly koutky.

„Tak pokud je tomu tak, můj milý Edwarde, seznam mě prosím s místní honosnou nabídkou,“ přijala jsem jeho hru na pána a dámu z vyšší společnosti.

„Guláš z kančího masa a houskový knedlík?“ podíval se na mě tázavě.

„Hm, co tam máme dál?“

„Kynuté knedlíky s meruňkami,“ přečetl druhý chod.

„Myslím, že máme vítěze,“ pronesla jsem do vyčkávavého ticha.

„Tak to bylo rychlé.“

V tu chvíli jsme měli před sebou žlutý mok a mně jen proletělo hlavou, že to bude super kombinace s těmi knedlíky.

Pak jsme si jen povídali, dlouho jsem si tak odlehčeně s někým nepromluvila. Ta myšlenka proletěla mojí hlavou a před očima jsem měla obraz člověka, se kterým to bylo naposledy.

Vypadla jsem z rytmu usmívání se, kývání a mrkání v ten správný okamžik. Myslím, že jsem zapomněla i dýchat. Před minutou mi to nedělalo problémy. Rozklepaně jsem si vytáhla z kapsy krabičku a našla jednu hřebíčkovou.

Zvláštně se na mě podíval. Divila jsem se, že s křikem neutekl. Jednou jsem se dívala do zrcadla a přerod z usměvavé tváře do téhle chudinky byl zdrcující i pro mě. Klepala se mi ruka a nějak jsem se třásla celá.

„Promiň, povídej nějaký vtip. Ono to hned přejde.“ Nepřesvědčivě jsem zvedla koutky vzhůru.

Pouze mě pohladil po tváři a společně s tou nikotinovou náplastí vpravenou do mé plíce jsem se znovu stávala sama sebou.


* * *


Dany a Ed, byli si tak podobní, ale jen jeden z nich tu se mnou zůstával.

Poslední okamžiky s ním si budu pamatovat napořád. Smál se, zvonivě a upřímně nějakému vtipu, co pronesl náš řidič. Bezstarostně jsem se dívala z okna, když auto proťal výkřik.

„Brzdi!“ Výraz ve tváři se během vteřiny změnil z pobaveného na vyděšený. Byl jak vytesaný do skály.

Brzdy kvílely, ale náledí udělalo své a auto pokračovalo v pohybu beze změny. V protisměru se na nás řítilo karmínové auto. Jelo na naší půlce vozovky. Tvář muže uvnitř byla naprosto klidná jako hladina rybníka za bezvětří. Bez jediné vlnky, bez pohnutí jediného svalu se zařadil zpět na svoji polovinu vozovky a pokračoval v jízdě.

Volant nereagoval, dostali jsme smyk. Auto se nekontrolovatelně pohybovalo ke krajnici, která byla lemována vzrostlými stromy.

Jejich kůra se přibližovala neuvěřitelně rychle. Kamínky uvolněné z krajnice začaly skřípat pod koly auta. Následný zvuk mačkajícího se plechu se vrýval do mých uší jako třísky pod nehet. Moje tělo bylo odhozeno do sedačky silou nárazu i rotací auta, které mělo dostatek pohybové síly.

Čelní sklo v jednom okamžiku průhledné a čiré protkala jemná nitka pavučin. V další vteřině střípky štěstí pokryly celé auto. Všechny, co doletěly až ke mně udělaly znamínka do mé tváře. Jemné krvavé podpisy na mém obličeji.

Okolí potemnělo ztrátou vědomí.



* * *


„Občas mě dohání minulost a já nestíhám utíkat.“

„Minulost je za námi a ty už s ní nic neuděláš,“ pronesl do ticha, které se nad námi nepřirozeně vznášelo.

Nevěděla jsem, kolik toho o mně ví.

„Zemřel mi bratr.“ Ta věta pročísla místnost. „Dvojče. Byli jsme dvě poloviny jednoho celku. Když zemřel, ještě dlouho jsem viděla jeho siluetu mihnout se pokojem. Jen koutkem oka, jen záblesk, co zabolí,“ pokračovala jsem tiše v monologu šílence.

„Slyšel jsem o té nehodě, ale povídej.“ Pomůže ti to. Bezhlesně dodal a opakoval tak slova mé psycholožky.

„Šli jsme do hospody, sednout si, popovídat s ostatními. Klasický pátek večer. Někoho napadlo, že se pojedeme podívat na otvírání nového klubu Havranů, měla tam hrát Danyho oblíbená kapela.“ Dnes mi to připadalo jako hloupý nápad. „Dva kluci celý večer nepili, bohužel jsme se nevešli kamarádovi do auta, tak se nabídl Teodor, že nás sveze.“ Jak naivní a hloupá jsem tehdy byla. „Že jeho hlavním koníčkem je konzumace marihuany jsem nevěděla a asi ani vědět nemohla. Vybourali jsme se.“ Neplakala jsem, ani kapka. „Dany neměl zapnutý pás. Zemřel hned na místě.“

Automaticky jsem sáhla po krabičce poslední záchrany a zapálila jsem si další.

„Víš, že s tím nic neuděláš. Nemůžeš. Tak se prosím neobviňuj. Tím zraňuješ hlavně sama sebe.“ Ten hlas byl jako samet, hebký, jemný a tmavě modrý. Uklidňoval mě a bezdůvodně kryl ještě živé rány, stačilo ho jen slyšet. Poslouchala jsem ráda.

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ireen

10)  ireen (08.04.2012 23:14)

Cítím tu bolest, odkapává z každé věty, vidina naděje mě naplňuje pokojem. Díky!

9)  MayaMystery (05.04.2012 12:45)

:) :)

Yasmini

8)  Yasmini (25.03.2012 21:07)

Bye, jsem ráda, že jsem tě nevehnala do deprase v sobotu ráno, to bych se neměla ráda. :) :):) A ano Edward naději má, nebudeme si nic nalhávat. ;) ;) ;) ;) Díky za komentář.
Y.

Bye

7)  Bye (24.03.2012 09:43)

Uch... Jasmínko, co mě to popadlo, že si tu Tvou melancholii dávám v sobotní prosluněné ráno ke snídani?
Ale nemusíš se bát, nepokazilas mi ho. Spíš zpříjemnila. Protože jsi tu tíhu a realismus těžké noční můry (za kterou Ti, co se týče řemesla, musím zatleskat!) vyvážila plnou hrstí naděje v podobě Eda.
Navíc zas ten Tvůj styl, žejo. To je lahoda!

Yasmini

6)  Yasmini (22.03.2012 22:54)

Děkuji všem za komentáře. Teď už bude jenom líp, poslední kapitola je pozitivněji laděná, ale nemůžete chtít zázraky. :):):)
Kouzelnému korektorovi děkuji a klaním se (doufám, že toho nebylo moc).
Y.

5)  hela (22.03.2012 21:32)

dojemné, smutné zajímavé

Fanny

4)  Fanny (22.03.2012 20:56)

Ponuré, ale krásné

Lucinka

3)  Lucinka (22.03.2012 12:37)

Moc dojemné:'-( Eda jako vždy kavalír:)

ambra

2)  ambra (22.03.2012 12:22)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Ty mě zabiješ. Dokonalost. Zase spousta "namalovaných vět" - jo takhle jsem si pro sebe nazvala tu tvou krásnou specifickou češtinu .
A chybky jsou pryč;) .

Marcelle

1)  Marcelle (22.03.2012 10:35)

:'-( :'-( :'-( Smutné, ale moc krásné. Eda jí určitě pomůže.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella