Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/4f6daec15c_50952642_o2.jpg

Tohle moje starší jednorázovka, něktečí z Vás ji znají, jiní ne...

Edward odešel a už se nikdy nevrátil...

Drahý Edwarde…


Isabella

Stála jsem na verandě domu, kde se ještě před pár dny ozýval šťastný smích. Ale dnes ne. Všude v domě se nesl šepot a vzlyky. Snažila jsem se utéct od všeho, pohlédla jsem na oblohu. Byla zamračená a pršelo. Jako by i samo nebe vědělo, že dnes odešel někdo, koho jsem velmi milovala. Počasí dnes plně vystihovalo mou náladu, při tom pomyšlení se mi sevřelo srdce a do očí mi vstoupily slzy. Zafoukal studený vítr a já se otřásla. Měla jsem na sobě jednoduché černé šaty. Ty šaty už si nikdy na sebe nevezmu, připomínaly by mi dnešní den. Tak bych chtěla vrátit čas zpět. Tak moc. Tolik věcí, co jsem neřekla a měla říct. A teď už to nejde. Znovu se ozvala bolest, ale tentokrát byla silnější. Z mých úst vyšel vzlyk. Objaly mě paže. Paže mé tety.

„Isi, drahoušku, pojď sem. Víš, že by nechtěla, abys byla smutná,“ promluvila teta. Bello mi nikdo neřekl od té doby, co umřela. Připomínalo mi jí to. Jen jsem kývla. Věděla jsem, že kdybych promluvila, hlas by se mi zlomil. „Pojď do domu. Babička chtěla, abych ti něco dala v den jejího pohřbu.“ Při těch slovech jsem sebou trhla, ale teta pokračovala: „Nikdo se do toho nesměl podívat, jen ty to prý pochopíš.“

Opět jsem jen kývla. Teta mě vedla do domu. Do domu, kde babička prožila své dospívání, svou lásku svého života, největší ztrátu… Do domu, který byl na kraji města ve městě Forks. Teď už nemám nikoho. Rodiče zemřeli před třemi roky a od té doby jsem žila tady s nejmilovanějším člověkem.  Má babička se jmenovala Isabella Marie Swan.

 


Před rokem a půl

Vyklízela jsem s babičkou pokoj v jejím domě ve Forks. Tenhle pokoj býval její a teď bude můj. Babička se nikdy nechovala jako moje babička, byla spíše mou přítelkyní. Každý, kdo se podíval na mě a pak viděl fotky babičky, když jí bylo osmnáct, říkal, že jsem ji z oka vypadla. Na tato srovnání jsem byla patřičně hrdá, protože babička byla krásná dívka.

Po smrti dědy, to stalo asi před dvěma lety, se chtěla vrátit do města, kde dospěla v ženu. Babička s dědou se měli hodně rádi, byli jako dvojčata, ale v babiččiných očích bylo celou dobu něco smutného. Nikdy jsem to nechápala. Pokoj byl vyklizený, zdál se teď o tolik větší. Babička byla dole a připravovala oběd. Pozorně jsem se dívala na podlahu, v jednom místě byla divně odchlíplá. Šla jsem blíž, klekla si na kolena a dlaní přejížděla po prkně. Zajela jsem rukou pod prkno a zabrala, to se uvolnilo a já koukala na zaprášené věci pod ním. Opatrně jsem je začala vytahovat. Byly tam fotky. Fotky, na kterých byla babička s tolika krásnými lidmi. Pak babička s mladým mužem, zatajil se mi dech. Dívali se na sebe s takovou láskou. I z té fotky byla patrná jejich láska. Položila jsem si fotky vedle sebe a opět jsem se koukla do tajného úkrytu, bylo tam cédéčko s nápisem „Pro lásku mé existence… Edward.“ To bude nejspíš ten kluk z fotky. Byly tam i dvě sametové krabičky. Jedná větší a druhá menší. S třesoucími prsty a bušícím srdcem, jsem je vytáhla. Věděla jsem, že bych je neměla otevírat, ale něco mě na tom tolik lákalo. Už jsem ji chtěla otevřít, když jsem slyšela zalapání dechu ode dveří. S úlekem jsem se otočila a tam stála babička. V očích měla slzy.

„Kde… kde jsi to našla?“ zeptala se s třesoucím hlasem a mě bylo jasné, že zadržuje pláč. Nikdy jsem neviděla babičku plakat. Smutnou ano, ale plakat nikdy. Ani na dědově pohřbu.

„Já… bylo to v podlaze, promiň, babi,“ zašeptala jsem. Babička pomalým krokem přešla po prázdném pokoji a posadila se vedle mě. Očima zavadila o fotky ležící vedle mě.

„Edwarde…“ zašeptala.

„Babičko?“ Vzhlédla. „Kdo to je?“ zeptala jsem se. Babička smutně povzdechla a podívala se na mě. Najednou se jí kolem očí vytvořily vějířky a na rtech vykouzlil úsměv. V ten okamžik vypadala o tolik mladší.

„To jsou Cullenovi. Rodina, kterou jsem velmi milovala, obzvláště…“ hlas se jí zlomil a očima sledovala fotku toho mladého muže.

„Edwarda?“ zeptala jsem se. Kývla. „Babi, nemusíš mi o tom vyprávět.“

„Bell, nikdy jsem to nikomu neřekla. A myslím, že bych měla ulevit své duši. Možná si budeš myslet, že jsem blázen, možná to budeš považovat za pohádku, ale ona to byla skutečnost.“ A začala vyprávět. Mluvila o nich s takovou láskou. O tom, jak se poznali, jak se zamilovali. Co zažili. Mluvila o Edwardovi, Alici, Esme, Carlisleovi, Jasperovi, Rosalii a Emmettovi. Na její tváři byl něžný úsměv. Vysvětlila mi vše o upírech, o tom, že Cullenovi jsou jiní, neloví lidi, ale zvířata. Zprvu jsem jí nevěřila, ale pak mi ukázala jizvu na svém zápěstí. Jizva ve tvaru půlměsíce. Vyprávěla mi, jak k ní přišla. James, sadistický upír, ji chtěl zabít a Edward ji na poslední chvíli zachránil. Naše povídání by trvalo věčnost, kdyby si babička nevzpomněla, že peče maso. Odešly jsme spolu do kuchyně a ona pokračovala dál v povídání. Vzpomněla jsem si na ty krabičky.

„Babičko, ještě jsem tam našla něco. Zaběhnu pro to.“ Vychrlila jsem a pádila nahoru do pokoje. Vzala jsem krabičky a utíkala zpět. Cestou jsem si narazila bok o dveře v kuchyni. Babička se zasmála a zavrtěla hlavou. Takhle se smát jsem ji nikdy neslyšela. Vypadalo to, že jakmile o všem začala mluvit, tak se jí ulevilo.

„Jsi stejná jako já, a to nejen vzhledem,“ řekla. Podala jsem jí krabičky. Vzala si je a její ruce se klepaly. Nejdřív otevřela tu větší. Byl v ní řetízek s bílého zlata. Na řetízku se houpal přívěšek ve tvaru srdce. Srdce bylo vykládané modrými kameny. Babička si ho prohlížela a do očí ji opět vstoupily slzy. Otočila přívěšek a nahlas přečetla: „V srdci navždy spolu.“ Podívala jsem se na ni. „To mi dal na mé poslední narozeniny, které jsme strávili spolu. Pak odešel,“ řekla. Zbývala ještě jedna krabička. Babička odložila řetízek a vzala ji. Roztřesenými prsty ji otevřela a z úst ji vyšel vzdech. Byl tam prsten, ale ne obyčejný. Takový, který dává muž ženě, když s ní chce být celý život. V hlubším víčku jsem si všimla lístečku.

„Babi…“ zašeptala jsem a cítila, jak mě v očích pálí slzy. Babička opatrně vytáhla lísteček a rozbalila ho. Slzy jí tekly přes tváře. Zavrtěla hlavou a podala mi ho. Zhluboka jsem se nadechla a začala číst:


„Bello,

to, že jsem tě opustil, byla ta nejtěžší věc na světě. Naše vzpomínky jsem ukryl pod podlahou ve tvém pokoji v naději, že je jednou objevíš. Doufám, že jsi v životě šťastná. To je mé největší přání. Ten prsten patřil mé matce. A já ho měl dát osobě, kterou nejvíce miluji. Ta osoba jsi byla a vždy budeš jen ty. Snad se sejdeme v příštím životě a bude nám přáno více než v tomto.

Miluji tě, navždy tvůj E.


Babička se dívala na prsten a nemluvila. Chtěla jsem ji nějak uchlácholit, ale nevěděla jsem jak.

„Půjdu si lehnout. Promluvíme si zítra,“ řekla a odešla do své ložnice. Celou noc jsem slyšela vzlyky z její ložnice. Druhý den mi o nich opět povídala. Všimla jsem si, že nosí Edwardův prsten. Čas plynul jako voda. Až moc rychle. Ne, že bychom si povídali pouze o nich, ale byli hodně často tématem našich hovorů. Jen jedno mi babička neřekla, proč ji opustil. Nechtěla jsem se ji na to ptát, ale jednou mě přemohla zvědavost.

„Babi? Proč tě opustil?“ zeptala jsem se. Babička mi začala vyprávět o jejích posledních narozeninách. O tom, jak se řízla a Jasper ji chtěl zabít. O tom, že ji Edward kvůli tomu opustil. Nechtěl, aby se stala tím, čím on. Vyprávěla mi o těch hrozných dvou rocích poté, co odešel. Nechtěla žít, ale pak potkala dědu. Děda byl nejprve její kamarád a pak se do něj zamilovala. Vysvětlila mi, že dědu opravdu milovala, ale Edward byl ten, kterému odevzdala své srdce.

„Věděl děda, že jsi milovala někoho jiného?“ zeptala jsem se.

„Bell, to on mě znovu naučil žít. Věděl vše, jen ne to, že byli upíři. A ty to nikdy nesmíš říct,“ řekla. Kývla jsem.

 


Současnost

To vše mi připadalo tak dávno. Teta Angela mě vedla do babiččiny ložnice. Posadila jsem se na postel a ona mi podala dřevěnou zdobenou truhličku. Měla jsem tušení, co v ní bude. Když ji otevřu, jen potvrdím pravdivost toho, co se dneska děje.

„Bylo to její poslední přání. Nechám tě tady,“ řekla teta a odešla. Dívala jsem se na truhličku a nevím, kolik času uběhlo, než jsem se ji odvážila otevřít. Byli tam všechny věci od Edwarda a tři dopisy. Jeden adresovaný mě, druhý Alici Cullenové a třetí Edwardovi. S velkým chvěním u žaludku jsem otevřela dopis adresovaný mě. Začala jsem číst:

 

Má nejdražší Bello,

byla a jsi ta nejmilejší osoba, jakou jsem kdy potkala. Jsem hrdá na to, že jsi moje vnučka. Jsi mi tolik podobná. A jsi velmi silná. Vím, že to zvládneš. Všechno, co jsem kdy měla, je teď tvoje. Mám k tobě velmi velkou prosbu, přání, říkej tomu, jak chceš. Svět je zlý a proto potřebuješ ochranu. Najdi Cullenovy, oni se o tebe postarají. Slib mi, že je najdeš a nebudeš jim nic vyčítat. Udělali to, co předpokládali, že je pro mě nejlepší. Prosím, pokus se je najít. Předej dopisy, které máš přiložené k tomu svému. Všechno bude v pořádku. Věř mi. Jen to pro mě udělej. Miluji tě z celého srdce, Isabell Alice Grey, byla jsi moje sluníčko v posledních letech mého života.

S láskou tvá babička Bella

 

Nemohla jsem uvěřit tomu, co po mě chce. To nikdy neudělám, je to pitomost.

Taková pitomost, opakovala jsem si během jízdy v autě. Mé auto ujíždělo směrem Denali, kde by Cullenovi měli žít. Našla jsem si na internetu, že v tamní nemocnici pracuje Carlisle Cullen, velmi nadaný doktor. Díky bohu za Google. Bylo týden po pohřbu. Týden mi trvalo se rozhodnout, jestli k nim pojedu. Měla bych tam být asi za dvacet minut. Musím zastavit. Zastavila jsem auto na krajnici a zhluboka se nadechla. Na krku se mi houpal babiččin řetízek od Edwarda. Paradoxně mi ho dala na mé poslední narozeniny, které se mnou oslavila. Bylo to před pěti měsíci. Bylo mi osmnáct. Na levé ruce jsem měla prstýnek, ano ten prstýnek. Dokážu to, znovu jsem se nadechla a rozjela se. Přijela jsem do města a zastavila u místní restaurace. Měla jsem sice sevřený žaludek, ale od rána jsem nejedla. Trocha jídla nezaškodí a pak pojedu k nim. Alespoň to bude za mnou.

Vešla jsem do restaurace, číšnice u mě byla v mžiku a já si objednala. Když mi donesla jídlo, zeptala jsem se na Cullenovy. Popsala mi cestu, já dojedla a jela. Cestou k autu mě provázel udivený pohled číšnice. Nevšímala jsem si ho. Jela jsem asi půl hodiny, bydleli za městem. Zastavila jsem před nádherným domem. Byl podobný tomu ve Forks. Babička mě tam jednou vzala. Ze dveří vyšla dívka. Krásná dívka, podle fotografií, které jsem měla s sebou, to byla Alice. Vystoupila jsem.

„Bello!“ vykřikla a už mě svírala v náručí, ale okamžitě mě pustila a o krok ustoupila. „Kdo jsi?“ zeptala se.

„Ahoj Alice, jsem Isabell Alice Grey. Vnučka Belly.“ Promluvila jsem a můj hlas zněl překvapivě klidně.

„Bella je…“ hlas se jí zlomil. Neměla jsem sílu ji odpovědět, a proto jsem jen přikývla. Z úst se jí vydral vzlyk. Jemně jsem ji objala kolem ramen. Najednou se přiřítili další dva. Esme a Jasper.

„Alice, co se děje? Bello?!“ zeptal se Jasper šokovaně. Jeho tvář se zkřivila bolestí. Cítil Alicinu bolest.

„To je Bellina vnučka. Má jméno po ní a po mně. Pojďme, uvnitř si vše povíme,“ řekla zkroušeně Alice. Vzala jsem z auta věci, které jsem pro ně měla nachystané, společné fotky, fotky babičky a to nejdůležitější. Dopisy. Jakmile mě zavedli do obývacího pokoje a usadili se, rozhostilo se ticho. Bylo slyšet jen tikající hodiny.

„Babička… Bella,“ nevěděla jsem jak to říct, „mě požádala, abych Vás našla. Já mám předat toto.“ Řekla jsem a pohled jsem upřela na dopisy v mé ruce. „Chci Vám říct, že Vás velmi milovala a chápala, proč se vše stalo, jak se stalo. Alice, tenhle je pro tebe.“ Vstala jsem a nesla jí dopis, cestou jsem zakopla a kácela se k zemi. V tom mě chytily pevné chladné ruce. Esme.

„Celá naše Bella,“ vyhrkla Esme a hned se jí úst vydral vzlyk. Postavila mě a já dopis předala Alici. Roztrhla obálku a začala nahlas číst:

 

Drahá Alice,

už ses asi seznámila s mojí vnučkou Bellou Alicí. Ano, jméno jsem jí vybírala já. Když jsem ji poprvé uviděla, byla tak roztomilá a v očích měla jiskřičky, tolik mi tě připomínala. Je neuvěřitelné, jak se mi podobá a to nejen vzhledem. Alice, nebuď smutná z toho, že už nejsem. Já jsem tam, kde mě nic nebolí. Nezlobím se na tebe, že ses mi nikdy neozvala. Bylo to sice pro mě kruté, ale měla jsem manžela, dceru a pak Bellu. Bella, ona byla moje sluníčko. A teď je sama.

Druhý dopis je určen Edwardovi, kde ho žádám, aby se o ni postaral. Pokud to odmítne, prosím udělej to ty. Nikdy jsem tě o nic neprosila, ale toto je důležité. Ví o Vás vše. To ona našla všechny věci a mně se vzpomínky vrátily. Jsem ráda, že jsem se o ně mohla s někým podělit. Prosím tě dej na ni pozor. Byla jsi vždycky v mém srdci. Ať Edward neudělá nějakou hloupost. Miluju celou tvoji rodinu, naši rodinu. Popros Esme ať ji příjme jako svou dceru. Chyběli jste mi, všichni. Nemějte výčitky. Hlavně ne Jasper, prostě nám nebylo souzeno…

S láskou tvoje Bella

 

Alice to dočetla a podívala se na mě. Všimla si mého přívěšku a prstýnku. Smutně se usmála. Esme vedle mě vzlykala bez slz. Esme zvedla hlavu a promluvila.

„Samozřejmě, že tady zůstane. Ztratili jsme Bellu, jednou jsme ji zklamali, ale podruhé to neuděláme. Zavolám Carlislea a ostatní,“ řekla Esme a šla k telefonu. V tom se otevřely dveře a v nich stál kluk jako hora a nádherná blondýnka. Emmett a Rosalie.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Emmett. „Bello?“

„Bello, jsi to ty?“ zeptala se Rosalie. Babička říkala, že ji neměla ráda. Záviděla jí její lidství. Všichni měli stejnou reakci. Asi ji opravdu milovali. Ale ten, na koho čekám nejvíce, tady není.

„Ráda bych mluvila s Edwardem,“ řekla jsem.

„Není tady, nežije s námi od té doby, co jsme odešli od… z Forks. Chce být sám. On těžce nesl, že ji musel opustit. Nikdy ji nepřestal milovat,“ řekla Alice a všichni jen smutně kývli hlavami. „Zavolám mu.“

„O co tady jde?“ zeptal se Emmett. A opět začalo vysvětlování. Potřebovala jsem si odskočit a Esme mě navigovala. Šla jsem kolem pokoje a slyšela Alici.

„Edwarde, ne, prostě přijedeš. Je to důležité! Jde o život, rozumíš?! Dobře zítra tady budeš.“ Ukončila hovor a otočila se na mě.

„Nechtěla jsem poslouchat,“ řekla jsem.

„Já vím. Nechce být s námi. My ji milovali, pořád na ni myslíme a on to slyší. Dokonce i Rosalie chybí,“ řekla. „Pojď za mnou, musíš mi všechno vyprávět. Máš ráda nákupy, nebo jsi jako Bella?“ zeptala se s náznakem smíchu.

„Vždycky říkala, že jsi maniak. Ale půjdu s tebou,“ řekla jsem. Alice se usmála. Později přijel Carlisle a vše jsem vyprávěla znovu. Všichni opět poslouchali a někteří vzlykali. Ukázala jsem jim fotky. Přivezla jsem s sebou babiččino album. Pozdě večer, když jsem usínala, nebo se spíše snažila usnout, někdo zaklepal na dveře.

„Bello? Jsi vzhůru?“ byla to Rosalie.

„Pojď dál Rose. Prosím, neříkej mi Bello. Babička mi tak říkala a všichni ji tak znáte. Teta Angela mi říká Izy,“ řekla jsem a posadila se. Jen kývla a pomalu přicházela k posteli.

„Byla šťastná?“ zeptala se a prolomila ticho.

„Naučila se znovu žít. Naučil ji to děda. Ale řekla mi, že její srdce si odnesl Edward. Nikdy ho nepřestala milovat. Když o něm nebo o vás mluvila, byla šťastná,“ odpověděla jsem.

„To je dobře. Já stydím se, jak jsem se k ní chovala. Teď to můžu napravit. A já to napravím,“ řekla a odcházela. S tímto jsem pomalu usínala. Už svítalo.

Probudil mě hluk. Je tady? Rychle jsem si natáhla oblečení, popadla obálku a utíkala dolů. Seběhla jsem schody a na posledním se mi zvrtla noha. Alice rychle přiskočila a chytla mě. Jediné co mě zajímalo, bylo to, jestli je tady on. Vzhlédla jsem a tam stál on. Edward. Díval se na mě s nevěřícným výrazem a takovou bolestí. Celá rodina očima střídavě sledovala mě, jeho, mě… Věděla jsem, že už ví, proč jsem tady a taky co pro něj mám. Stál tam jako socha a já se k němu vydala. Cestou jsem si sundávala prstýnek. Došla jsem k němu a beze slova mu podala obálku. Vzal si ji, ale pořád mě sledoval. Chytla jsem ho za ruku, trochu sebou škubl, a do dlaně jsem mu vložila prstýnek. Podíval se do dlaně a klesl na kolena. Začala se mu třást ramena a mě nenapadlo nic jiného, než ho obejmout. Začala jsem plakat.

„Je mi to líto. Přečti si ten dopis,“ řekla jsem, když jsem se trochu uklidnila. Edward kývl, rozlepil obálku a četl. Jeho tvář byla stažena bolestí. Jasper už před nějakou chvílí opustil dům, nemohl snést tu bolest. Edwardova ramena se otřásala vzlyky. Jakmile dočetl, vzhlédl ke mně. Věděla jsem, o co ho babička žádá a opravdu jsem si přála zůstat s rodinou, kterou ona tolik milovala. Znala jsem je z babiččina vyprávění. Edward stál už nějakou chvíli a pak mi dopis podal:

 

Drahý Edwarde,

vím, jak je to teď pro tebe těžké. Zapomenout na minulost je nemožné a věř, že já nikdy nezapomněla. Každou noc jsem snila o naší louce, o tobě, tvém hlasu… Vím, proč jsi mě opustil. Nebylo to proto, že jsi mě nemiloval, ale proto, že jsi miloval příliš. Pochopila jsem vše až časem. Nebudu ti lhát. První dva roky jsem se utápěla v žalu. Ale nevyčítej si to. Díky tomu jsem se naučila být silná. Pak jsem potkala Thomase. Znovu mě naučil žít. Smát se. Byla jsem s ním šťastná. Prožila jsem krásný dlouhý život, tak jak jsi chtěl. Ovšem nikdy tě nenahradil v mém srdci. Mé srdce odešlo s tebou. Měla jsem syna, který bohužel zemřel společně se svou ženou, zbyla mi jen Isabell. Ona je slunce mého žití. Je mi tak podobná, a proto tě žádám, abys ji opatroval. Ona nemá nikoho, Edwarde, nikoho! Jediný, komu bych ji svěřila, jsi ty a tvá rodina. Zapomeň na minulost a žij přítomností. Isabell ví o nás a o vás vše. Řekla jsem jí to, protože našla věci, které jsi mi dal, v podlaze mého pokoje. Bylo to krásné vzpomínání. Všechny věci jsem dala Isabell. Jak ji znám, prstýnek ti už vrátila, že? Je dokonalá, lepší než já. Pokud se někdy zamiluješ, do kohokoliv, nebraň se tomu. Buď šťastný. Nám dvěma láska nebyla souzena, možná se setkáme v příštím životě. Budu na Vás všechny dávat pozor. Postarej se mi o ni. Miluju tě, vždy jsem tě milovala a milovat budu.

S láskou tvá Bella

PS: Neudělej nějakou hloupost.

 

Ona ho opravdu milovala tak moc. Jen jsem stála a nebyla schopna pohybu. Byla jsem rozhodnutá, že pokud mě budou chtít, zůstanu.

„Musím na lov,“ řekl Edward a vyšel ven z domu. Rosalie s Emmettem se vydali za ním. Esme přišla a objala mě.

„Zvládneme to zlatíčko. Vše bude v pořádku. Pojď se najíst,“ řekla. Později, když Edward přišel, povídali jsme si. Chtěl vědět úplně vše o své milované. Asi po týdnu se zeptal, jestli bych s ním nejela do Forks. Jakmile to vyslovil, byla u nás Alice, že chce jet také. Nakonec jela celá rodina…

Když jsme dojeli do Forks, naše první kroky vedli na hřbitov. Edward pohladil náhrobek s babiččiným jménem, položil bílé růže před něj a zašeptal:

„Slibuji, že tě nezklamu a postarám se o ni. Je stejně nešikovná jako ty. Budu ji chránit před čímkoliv a kýmkoliv. Děkuji, že si mě zachránila a dala mi důvod žít.“ Stáli jsme tam všichni tiše hodně dlouho. A pak jeli zpět do Denali.

Bylo pěkné mít kolem sebe lidi – upíry -, kteří vás mají rádi. Svou nešikovností jsem Edwarda párkrát rozesmála. Alice se mi později svěřila, že se Edward nesmál nikdy, co opustili Forks. Vypadalo to, že já jsem jejich náplast na bolest a oni byli mou. Bolest ze ztráty milované osoby se nikdy nevytratí, jen se o něco zmírní. Cullenovi mi pomohli přežít a já je znovu spojila v jednu rodinu. Moji rodinu.  

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kajka

19)  kajka (12.03.2012 18:27)

I když jsem původně dneska už nic smutnýho číst nechtěla, nelituju. Jenom mi je líto, že konec je tak nějak hopem, víc by se mi líbilo, kdyby povídka byla trochu delší a Izyno poznávání s upíří rodinou podrobnější.;)

18)  ireen (11.03.2012 17:56)

Alrobell! Já přes slzy neviděla na řádky. Moc se mi to líbilo. DĚKUJU, tohle je přesně to, co si chci a budu číst!!! :) :)

17)   (26.06.2010 16:52)

Jo jo, jsme v klidu. :D

tak to je docela nesmysl, no.. ale jak myslíš. xD
1) ne, používám to jako běžné slovo bez bližšího určení.. takový zlozvyk.. wow, říkají? no, tak to by mě skutečně nenapadlo. :D
2) nemám ráda klasické ff. ;) tohle se zdálo nadějnější.
no, je obvyklé, že kratší odstavce - snáz se to čte. ;)
omg. xD očividně nebudeš tak v pohodě, když se tu do mě navážíš. ;D ale což už.

Alrobell

16)  Alrobell (25.06.2010 16:13)

Ale děvčata, no tak...

K chybám v povídce - o jméně vím, ale nějak to k tomu patří... nechtěla jsem to opravovat - lenost? Zavtrzelost? To je na Vás...

Kritika? Beru... nejsem úzkoprsný člověk a né každému se vše líbí... 100 lidí, 100 chutí... Prostě se každému líbí něco jiného

Ranya: na tebe mám pár otázek...
1) to oslovení Hell - nevím, jestli se známe, nebo je to náhoda... každopádně mi tak říkají... jen by mě zajímalo, jestli to bylo oslovení...
2) když namáš ráda ff, proč je čteš? Nemyslím to zle, jen by mě zajímalo, proč ztráíš čas něčím, co se ti příčí. Já osobně to nedokážu.
Vysvětlení k odstavcům: nemyslím si, že je to nepřehledné... jen prostě nechci za každou cenu používat enter.
Jo a ještě je jedna chyba, kterou si nezmínila a já ni tam schválně nechala - v jednu chvíli je tam zmínka, že Isabella měla syna a pak, že dceru - no asi nebueš tak pozorná čtenářka, jak se prezentuješ.:D

Noth: nerozčiluj se a pěkně dýchej... tohle tě nemůže vytočit, když to nevytočilo mě... Jen pěkně nádech dva tři a výdech dva tři...

Tak tohle je asi vše...
Tadytady dá
Al

15)   (24.06.2010 17:03)

Noth: a ještě jedna maličkost. když si někdo nevšimne, že je psáno špatně jméno jedné z hlavních postav.. :D to taky o něčem svědčí. stejně tak je docela zvláštní, pokud někomu přijde přirozené, že se vše zase dalo do pořádku. ;) tak rychle. a vůbec.. stačí nehltat a na okamžik zapnout mozek. :) troufám si říct, že můj komentář nebyl moc kritický. vlastně.. když autor zveřejní povídku, měl by čekat i negativní názory. jsou stejně přirozené jako názory kladné a můj byl vesměs pochvalný. spíš si říkám.. četlas to po mně, nebos jen hledala, co mi na mém komentáři vytknout? :)
každopádně ten, kdo je tu kritický, jsi ty. já jen řekla svůj názor, protože od toho tu ta povídka je, to mi nevymluvíš, když se něco někde zveřejní, s názory se musí počítat. ale.. k tomu, abys rozebírala, pitvala a kritizovala to, co já si myslím, čeho já si všímám a hned si z toho odvozovala o tom, jaká jsem atp., k tomu tě nikdo nevyzval a nikdo tě o tvůj názor na názor nežádal. :) a oh ano. jsem tak strašlivě nechápavá, žes tu větu musela vytrhnout z kontextu a podat to tak, abych byla za tu špatnou. :) povšimni si slůvek "nic proti".. kdo nesnese kritiku, neměl by nic nikam posílat. a když ji nesneseš jako čtenář svého milovaného díla, nečti si nic víc než povídku samotnou a ignoruj komentáře od ostatních. ;)

14)   (24.06.2010 17:00)

Noth: chápu, že někoho neustálé opakování těch samých zápletech kolem těch samých postav fascinuje, ale mě to nebaví. :) pokud ti vadí můj komentář, neměla sis ho číst, jen cos poznala, že v něm bude kritika. nemám potřebu jenom chválit, když vidím chyby či když se mi něco nelíbí. ;) takže nevím, jestli jsi vyloženě proti vyjadřování vlastního názoru a akceptuješ jen ty ubulené, které se nad tím budou rozplývat, ale názor odlišný od názoru většiny netřeba okamžitě odsuzovat jako špatný, dětinský či něco podobného. ;) díky za toleranci, pochopení a přátelský přístup. ^^ a velice se ti omlouvám, že text vnímám z pohledu toho, kdo píše, a tedy mě právě ty "detaily", o kterých to přitom je, vyloženě praští do oka. ;)

Alrobell

13)  Alrobell (22.06.2010 18:52)

Drahá Noth,

Děkuji ti za tvůj povzbuzující komentář, kterým si roznesla ten kritický na kopýtka a mě vehnala červeň do tváří...

Ano, oslovení si pochopila správně...
Ano, ne každému se povídka líbí - mě osobně to nevadí...

Celkem chápu, že jsi utekla od prvního čtení... tuhle jednorázovku jsem psala v době, kdy mi opravdu nebylo do smíchu a myslím, že se to tam celé promítlo...

Opravdu ti děkuji a vlastně děkuji všem!

Al

Noth

12)  Noth (22.06.2010 17:58)

Druhý:

„Jen mi něco spadlo do oka, nic jiného v tom není, vážně..."
Touto větou se v intervalu posledních pěti minut oháním na všechny strany.
Mám pocit, že jsem tuto Tvou povídku již částečně četla, začátek si dobře pamatuji, ovšem patrně jsem od ní dříve než v polovině utekla.
Byl to nepochybně značně zbabělý počin, i když je nesporné, že kdybych se k této povídce vůbec nevrátila, cítila bych se o hodně lépe.
Přesto nelituji.
S každým odstavcem jsem si jako posvátnou mantru opakovala, že přeci nejsem z cukru, abych tu začala slzet jako malá holka.
Po chvíli jsem však svůj marný boj s emocemi vzdala a jsem na sebe pyšná.
Jsem pyšná na to, že patřím k té „bulící" většině komentujících čtenářek Tvé jednorázovky.

V každém případě Ti děkuji za jedinečný emoční zážitek, který jsi mi poskytla

Ranya: bez komentáře...

krista81

11)  krista81 (22.06.2010 00:33)

Zatraceně to bylo tak smutný, že budu snad brečet :( ( njn včera Proroctví, dneska tohle - já snad z toho bulení nevýjdu)
ale moc krásný.

Popoles

10)  Popoles (21.06.2010 23:35)

Alinko, už jednou jsi mne touhle jednorázovkou rozbulela a já nána pitomá, jsem si řekla, že to teď s odstupem času, nebude mít takový grády...no a co bys řekla? :'-(
Potopa je proti mě jen loužička vody...ach jo,to bylo tak...ach jo

9)   (21.06.2010 20:45)

"...prostě nám nebylo souzeno…"
najsmutnejšia časť vety...
Pekne popísané, hoci viac by mi tam asi sadol skôr Sad End, ale inak veľmi nemám čo vytknúť.
Tie listy boli napísané veľmi precítene. Pekné.

Joana

8)  Joana (21.06.2010 17:53)

nějak mne to dneska obzvlášť dojalo, a že se mi to normálně nestává

7)   (21.06.2010 16:52)

hell.. nic proti, jen.. nechápu. :D
"„Isi, drahoušku, pojď sem. Víš, že by nechtěla, abys byla smutná,“ promluvila teta. Bello mi nikdo neřekl od té doby, co umřela."
- bello? já tam teda vidím isi.. asi jsem fakt nechápavá. Oo

každopádně.. zbytek.. ne, fakt nemám ráda čtení twilight jednozárovek, ještě s bellou a edwardem.. vlastně ani kapitolovek.. ale neodolala jsem a četla.. a četla.. a začetla jsem se.. a docela mi z některých částí běhal mráz po zádech. oO akorát emmett je emmett, ne emmette. a místy moc dlouhé odstavce.. a nepřehledný text, kapku. ale nevadí.. třeba ta scéna s edwardem - to bylo dojemný. dost. jen.. moc rychlý, nuu. nevadí.. každopádně ten konec.. nevím, moc nevěřím tomu, že se to srovnalo. celé to působilo příliš smutně a bolestně, než aby se to zase srovnalo.. ale bez happy endu (relativního) by to nebylo ono. :) dobře ty.

Raduska97

6)  Raduska97 (21.06.2010 14:34)

Tak potomhle přečtení, jsem byla celá ubrečená :'-( :'-( :'-(
Ale děkuji za krásnou povídku a taky za zpříjemnění dne

5)  belko (21.06.2010 11:41)

no teda Alrobell...na to že jsem taková stará nána, tady sedím a čtu a bulím a čtu a bulím... co mi to prosím tě děláš? Jednou bys to měla přeplodit na menší kopitolovku
Fakt dobrý!

Cam

4)  Cam (21.06.2010 11:03)

Bylo to krááásné To bylo jako pohlazení na duši

sakraprace

3)  sakraprace (20.06.2010 18:24)

Al, tak zrovna od tebe jsem to fakt nečekala. Normálně jsi mě rozbrečela. Tak smutné, ale přesto krásné. Díky

2)   (20.06.2010 17:56)

Krásný a tak strašně smutný!
Probrečela jsem komplet celou povídku od začátku do konce, i když už ji znám z dřívějška. Věděla jsem, co mě čeká a stejně mě to semlelo jako při prvním čtení.
Parádní, vážně vážně vážně!

Alrobell

1)  Alrobell (20.06.2010 17:07)

Tak jsem Vám zde hodila jednu jednorázovečku!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek