Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/dokonalé%20nebezpečí%201.jpg

Terapie...

14. kapitola

„A co teď?“ zeptala jsem se Edwarda se zoufalým podtónem v hlase. Držela jsem prsten mezi dvěma prsty a točila s ním. Nejprve na jednu stranu, pak na druhou. Žádného většího výsledku jsem nedosáhla. Byla jsem tu už hodinu a prsten celou dobu jen držela. Nebyla jsem schopná pohnout s ním nahoru a neuvěřitelně mě to štvalo.
„Uklidni se. Tohle není otázka jednoho odpoledne,“ řekl Edward. Natáhl ke mně ruku. Chvíli jsem váhala, ale pak se jí chopila. Vedl mě k okraji mýtiny. Našim cílem byl statný vzrostlý dub, jehož kořeny se táhly po okolí, někde vystupovaly ze země, jinde se zase schovávaly.

„Tady,“ ukázal přímo ke kmenu, do prohlubně mezi dvěma chapadly kořenů. Zatvářila jsem se pochybovačně. „Sedni si tam,“ zopakoval a kývl hlavou. S povzdechem jsem ho poslechla. Zády jsem se opřela o hladkou kůru. Moje záda do ní perfektně pasovala. Pohodlně jsem se tam uvelebila. Edward mě spokojeně sledoval. „Zavři oči a zhluboka pravidelně dýchej.“ Opřela jsem si i hlavu a plnila jeho rozkazy. Nádech, výdech, nádech, výdech… Kolem mě se rozléhal šum listí v mírném vánku, který se lesem proháněl, sem tam jsem zaslechla zacvrlikat nějakého ptáka. Soustředila jsem se jen na dýchání. „Uvolni se, hezky pomalu,“ radil mi dál. „Dostaň se ze své hlavy…“

Pokoušela jsem se uvolnit všechny svaly. Vzala jsem to od noh až po ramena, která jsem měla poslední dobou pořád ztuhlá. Snažila jsem se dostat z hlavy všechny myšlenky. Vyprázdnit ji, uvolnit to věčné napětí. Jsem jen já, mimo své tělo, mimo svou mysl, opakovala jsem si.

„Nejde to,“ vyhrkla jsem zoufale a upřela oči na Edwarda. „Já to prostě nezvládnu.“ Nejsem dost šikovná na to, aby se mi podařilo obelstít mou vlastní hlavu. Prostě se na to vykašlu a nechám to tak jak to je. Copak se mám špatně?

Edward si ke mně přiklekl, aby byl na stejné úrovni a mohl se mi dívat do očí.

„Zvládneš to, jsi dost silná. Jen musíš být trpělivá. Chce to čas. Uvidíš, že to dokážeme,“ přešel do množného čísla. „Jsem tu na to s tebou. Pomůžu ti, ano?“

Oči mi plavaly v slzách. Nedokázala jsem kontrolovat své emoce.

„Bude to dobré, věř mi to… aspoň to…“ Přikývla jsem. „Možná bychom toho pro dnešek mohli nechat. Pro začátek sis vedla skvěle,“ pochválil mě s úsměvem. Zavrtěla jsem záporně hlavou. Byla jsem hrozná, neposunula jsem se ani o kousek. Tímhle tempem bych se mohla o hloupé sundání jednoho prstenu pokoušet několik týdnů!

Přiznávám, tak nějak jsem očekávala, že mi Edward prozradí jak na to, já prsten stáhnu a bude vymalováno. Byla jsem naivní, já vím, ale naděje umírá poslední.

Doma jsem si uvařila silnou kávu, posadila se na terasu a sledovala zahradu. Byl krásný podvečer, který si říkal o procházku. Rozhodla jsem se počkat na Ryana a projít se s ním. Bude to romantika. Západ slunce, cvrčci… Uchopila jsem hrnek oběma rukama a usrkla. Tohle jsem potřebovala, dobít baterky. Vychutnávala jsem si hořkou chuť na jazyku a uvažovala. Myšlenky mi utíkaly směrem, který byl všechno jen ne dobrý. Vykašlu se na Edwarda i nějaké sundávání prstenu. Nestojí mi to za to. Mám krásný láskyplný vztah, který si přece nenechám zničit jen kvůli nějakým narážkám…

Je ale pravda, že v něčem měl možná pravdu. Ač to bylo hodně těžké, nepila jsem nic, co mi podal Ryan nebo Diane. V klubu jsem si pro pití chodila sama a brala jsem si jen balené lahve, i přesto, že mě barevné koktejly neuvěřitelně lákaly. Doma to bylo snazší. Předstírat, před Ryanem, že piju, bylo snad to nejhorší, co jsem kdy dělala. Pokaždé jsem se pak rychle klidila z jeho dohledu, i když většinou byl on ten, kdo odešel do pracovny a nechal mě s nápojem samotnou. Obsahy sklenic jsem vylévala do odpadu a pak je pečlivě myla, kdyby tam náhodou zůstaly zbytky… čehokoliv.

„Bello?“ zaslechla jsem z útrob domu. „Tady jsi.“ Ryan vyšel na terasu. Věnovala jsem mu svůj nejkrásnější úsměv. Moc ráda jsem ho viděla. I přesto všechno, co jsem dělala, jsem ho stále nesmírně milovala.
„To jsem ráda, že jsi doma.“ Neváhala jsem vstát a jít ho řádně přivítat polibkem. „Co se jít projít po zahradě? Dneska je tak krásně,“ přednesla jsem mu okamžitě svůj návrh a už se chystala vyrazit, když mě chytil za ruku a zastavil na místě.
„Později, musím ještě pracovat.“
„Potom už bude tma,“ ohradila jsem se a hodila po něm smutný pohled. „Prosím, jen kousek.“
Povzdechl si. „Dobrá.“ Zatetelila jsem se radostí, ale nemohlo mi ujít, že z toho rozhodně nemá takovou radost jako já.

Držela jsem ho za ruku, co noha nohu mine, jsem se brouzdala trávou. Boty jsem nechala na terase, vzpomněla jsem si, jak bylo fajn chodit bosa v trávě. Díky dokonalé péči byla zelená, sestřižená na stejnou výšku. Bylo to skoro jako jít po koberci. Došla jsem k závěru, že tráva na louce je příjemnější.

„Jaký jsi měl den?“ zahájila jsem konverzaci.
„Samá jednání, nic zvláštního. Byla jsi v klubu?“
„Byla, Diane tě pozdravuje,“ vzpomněla jsem si na dlouhé dopoledne strávené v klubu. Byl by hřích přinést si s sebou knížku, zašít se někde v koutku a číst si? Usoudila jsem, že by si mě Diane našla a zapojila do jejich programu, který mě prostě nedokázal zaujmout.
„To je od ní milé. Co kdybychom je s Geofreym pozvali na večeři? Třeba v pátek.“
„No…“ zaváhala jsem. V pátek jsem se chtěla sejít s Edwardem, nebyla jsem si jistá, že to všechno stihnu. Ovšem to jsem Ryanovi říct nemohla a… vždyť vlastně ani nevím, jestli v tom budu pokračovat. „To by bylo hezké, Diane bude určitě ráda.“
„Fajn, tak jí to zítra řekni, já to vyřídím s Geofreym. A teď už půjdeme zpátky.“ Otočil nás čelem k domu a zrychlil krok. Byly jsme venku sotva pět minut. Zamračila jsem se.
„Máš práci?“
„Ovšem.“ Tón, jenž použil, byl značně netrpělivý. Pokradmu jsem se podívala na svou levou ruku, jejíž prsteníček byl ozdoben diamantovým prstenem. Však já tě sundám, slibovala jsem mu v duchu. Prostě musím, i když vlastně sama nechci.

≈≈≈≈≈

K prvnímu viditelnému pokroku došlo o dva dny později. Zírala jsem jak blázen, když se mi podařilo posunout prstýnek asi o půl centimetru vzhůru. Nebylo to moc, ale pro mě to znamenalo neuvěřitelně velký krok, první vlaštovku úspěchu. Už jsem věřila, že začnou létat další.

Nebýt tohohle posunu, asi bych ztropila hysterickou scénu. Pomalu se k tomu schylovalo. Moje neschopnost mě vytáčela a já se nedokázala uklidnit a uvolnit, jak mi radil Edward. Musel mi téměř vyhrožovat, abych se jakžtakž zklidnila. Ale stálo to za to. Mohla jsem poděkovat jen jemu a nikomu jinému.

„Je to tvoje práce, jsi dobrá,“ říkal on, ale nebýt jeho, byla bych stále na začátku. Jako výraz největší vděčnosti, jsem položila dlaň na hřbet jeho ruky a jemně stiskla. Usmál se tak krásně, že nebýt zamilovaná, musela bych se zamilovat znovu. Takhle pro mě žádná jiná láska nepadala v úvahu.

Večeře s Diane a Geofreym, kteří byli naším pozváním nadšení tak, že na okamžik zachvátilo i mě, překazila mou páteční tajnou schůzku s Edwardem. Musela jsem vařit a všechno připravit, takže jsem to s Edwardem odvolala. Bála jsem se, že veškerý pokrok, kterého jsem dosáhla, přijde vniveč, dost na tom, že následoval víkend, kdy bude Ryan doma. Tak moc jsem mu nechtěla lhát, ale asi to jinak nepůjde. Potřebuju pokračovat, posouvat se dál a dál, jak nejrychleji a nejčastěji to bude možné.

Večeřela jsem bez valné chutě. Dost často jsem byla myšlenkami nepřítomna a Ryan mě za to nejednou nenápadně napomenul. Nešlo to jinak. Vybavovala jsem si ten okamžik, když jsem posunula prsten. Pocit jak kov klouže po kůži, pocit vítězství a radosti, který se mě při tom zmocnil. Při té samotné představě mě polila vlna vzrušení. Bylo to znamení, že to dokážu, že na to prostě mám!

V sobotu jsem se vymluvila na Sybil. Stýkala jsem se s ní celkem pravidelně a Ryan to věděl. Moc se mu to nelíbilo, ale nemohl s tím nic dělat, věděl, že se se Sybil budu přátelit, ať už je jeho názor jakýkoliv. Samozřejmě jsem za Sybil nešla. Dojela jsem autem k jejich domu a pak se nechala Edwardem odvézt do lesa na další terapii.

Byla jsem maličko nervózní a výjimečně měla moje nervozita jiný důvod než obavu z toho, jak mi to půjde. Znepokojoval mě Ryan, tedy spíš to, že jsem mu lhala, a kdyby se to dozvěděl… Ale jak by se to mohl dozvědět? Moje auto stojí tam, kde mám být, nic nehrozí, upokojovala jsem se, ovšem ani toto ujištění mi nepomohlo k tomu, abych se plně soustředila na náš cíl.

Domů jsem jela frustrovaná a naštvaná sama na sebe, protože jsem tentokrát nedokázala vůbec nic. Byla jsem myšlenkami mimo a soustředit se na ten jediný nejdůležitější úkol se mi nějak nedařilo.

„Příště to bude lepší. Vždyť už jsi tak blízko,“ povzbuzoval mě Edward. „Tohle se občas stává.“
„Ale nemělo by,“ zavrčela jsem a mračila se na louky, které jsme míjeli.
„Jsi na sebe moc tvrdá.“
„A ty zase moc měkký. Nechceš náhodou, abych si ten krám co nejdřív sundala?“ zeptala jsem se jedovatě.
„Chci, ale vím, že to nebude jen tak hned,“ odpověděl klidným hlasem.

Musela jsem se stydět. To já byla ta netrpělivá, do všeho hrozně hrrr, chtěla jsem to hned, a když to nebylo, akorát jsem si stěžovala.

„Víš, možná je to tak lepší.“
„Cože?“
„To, že postupuješ pomalu… je hodně věcí, které se změní, až si ten prsten sundáš. Nebude to pro tebe snadné,“ vysvětlil, ovšem ne zrovna jasně.
„Vzpomenu si na svůj život,“ řekla jsem se stínem pochybnosti. Pořád jsem to brala spíš jen jako pokus.
„Mimojiné.“ Edward zajel ke krajnici a zastavil. „Asi jsem ve svém vysvětlování nebyl dost důsledný. Uvidíš, věci, co do teď ne. A dost bych se divil, kdyby tě neděsily.“
„Jaké věci?“ ptala jsem se.
„My,“ tím jedním slovem shrnul všechny obyvatele městečka, „jsme jiní, tím myslím, na pohled jiní.“ Musela jsem se tvářit nechápavě, protože dodal. „Poznáš to sama, ale mám pocit, že bych tě měl varovat. Nebude to příjemné.“
„Dobře,“ přikývla jsem, jakože to beru na vědomí, ale stejně jsem mu moc nerozuměla.

Zbytek cesty jsme mlčeli. Edward mě vysadil u jejich domu a já dál pokračovala po své ose domů. Náladu jsem stále měla na bodu mrazu a moc tomu nepřidal ani Ryanův naštvaný pohled, kterým mě přivítal. Neměla jsem náladu na nějaké dohadování.

„Vím, že jsem se zdržela, ale…“
„Kde jsi byla?“ zeptal se přísně.
„Se Sybil.“ Nechápala jsem, o co tu běží. Přeci jsem mu to říkala odpoledne.
„Jsi si jistá?“
„Proč se ptáš?“ přimhouřila jsem oči. Cítila jsem, že za tím něco je. Bála jsem se cokoliv říct, aby to náhodou nebylo špatně.
„Viděl jsem Sybil, když jsem se vracel od Jacka.“ Zalapala jsem po dechu. A sakra! „Ty jsi s ní nebyla,“ dodal, kdybych to náhodou nepochopila. Mysli, Bello, mysli!
„No… já jsem tam byla, ale jen chvíli. Dostala jsem pak chuť na procházku. Je tam dneska docela hezky,“ mávla jsem rukou k oknu.  A kousala si spodní ret. Modlila jsem se, aby mu to jako vysvětlení stačilo. „Byla jsem se pak projít. Sybil se nechtělo, tak jsem šla sama.“
Bylo vidět, jak nad mou odpovědí uvažuje. „Aha. Užila sis to?“

Ze srdce se mi spadl ohromný balvan. Šla jsem Ryana obejmout, abych aspoň nějak ulevila svému špatnému svědomí. Lhaní mi nikdy nedělalo dobře a lhaní Ryanovi mě pomalu ale jistě užíralo. Bohužel jsem nemohla jinak a dobře jsem to věděla, takže pokaždé, když se mi na jazyk drala slova pravdy, kousla jsem se do něj, abych nemohla promluvit. Musela jsem to prostě ještě chvíli vydržet. Až mi bude jasné, jak to všechno je, sama se rozhodnu, co dál.

≈≈≈≈≈


„Jsi strašně ztuhlá.“ Zašklebila jsem se na toho chytrolína. Ať ti to zkusí sám. Zřetelně jsem cítila tlak, který mi drtil ramena. Byla jsem kousek za prvním kloubem. Už se blížil konec a to na mě tlačilo víc než cokoliv jiného. „Uvolni se,“ radil mi.
„Snažím se o to!“ vykřikla jsem. Měla jsem těch jeho rad tak akorát. Uvolni se, nepřemýšlej, dýchej… ať si to zkusí sám, když si myslí, že je to tak snadné.
„Já, vím, promiň,“ stáhnul se se zvednutými dlaněmi.

Znovu jsem pevně stiskla víčka a snažila se o opuštění své mysli. Tak pojď. Pojď, prosím. Nedokázala jsem do toho proniknout.

Něco se mě dotklo na ramenou. Otevřela jsem oči a pohlédla na Edwarda. Trochu zatlačil, aby si za mnou udělal místo. Posadil se. Opřel se o strom v místě, kde předtím spočívala má záda a znovu si položil ruce na má ramena. Jistými a přesto opatrnými pohyby mi začal masírovat zatuhlé svaly. Bylo to tak příjemné. Ze rtů mi unikl slastný povzdech. Pod jeho prsty jsem tála jako nanuk na slunci. Postupoval od šíje, hezky pomaloučku k okraji ramen a zase zpět. Z mých svalů se stávalo želé a já se mu postupně víc a víc pokládala do teplé měkké náruče. Hlavu jsem si opřela o jeho pevné rameno a se zavřenýma očima si užívala jeho doteky, které se přesunuly na mé paže. Třel je. Přejížděl po nich nahoru a dolů, jako by mě chtěl zahřát. Neuvěřitelně mě to uklidňovalo.

Pohrávala jsem si s prstýnkem na svém prstu. Otáčela jím, stahovala a vytahovala. Edwardův dech mě šimral na uchu. Pousmála jsem se. Pohodlněji jsem se uvelebila v jeho pažích a říkala si, že takhle bych mohla trávit každý den, každou hodinu, minutu…

A najednou se to stalo! Prsten mi zůstal v ruce. V šoku, který mnou prostoupil, mi zmrtvěly prsty pravé ruky a prsten dopadl na mé nohy, kdyby to bylo možné, řekla bych, že jsem slyšela vítězné cinknutí.

V tu chvíli se změnilo několik věcí. Pololežela, poloseděla jsem v podivně tvrdé náruči, teplo, které jsem dosud cítila, zřetelně zesláblo. Přes tenký svetřík, který jsem si oblékla, mě studily Edwardovy dlaně. A jeho dech, doteď pravidelný, nyní nerovnoměrný, byl jako mrazivý zimní vítr. Roztřeseně jsem se nadechla.

„Bello,“ řekl Edward opatrně.

Sedla jsem si. Všechno vypadalo jako ve zpomaleném filmu. Svět kolem mě se přestal hýbat. Otáčela jsem se, abych se podívala za sebe, abych viděla… něco.

Vteřina se zdála jako celá hodina. Než se do mého zorného pole dostal Edwardův obličej, trvalo to celou věčnost.

Zírala jsem na něj. Oči se mi rozšiřovaly. Srdce překotně bušilo. Ústa se otevřela v němém výkřiku. Natáhl se po mně. V ten okamžik se všechno vrátilo do normální rychlosti. Vykřikla jsem a pokoušela se co nejrychleji odsunout co nejdál od něj. Do bezpečí!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

anetta

7)  anetta (13.03.2013 16:01)

Konečně Honem další

6)  Night Mist (13.03.2013 13:53)

No.... a teď to teprve bude děsivý. Páni, už se nemůžu dočkat dalšího pokračování...

Dennniii

5)  Dennniii (13.03.2013 13:21)

Hurá podařilo se!!!
Ikdyž zrovna se mi nelíbí, že se Edwarda bojí, vždyť on je ten jediný kdo jí nelže a pomáhá jí, snad to byl jen prvotní šok.

No a teď jsem moc zvědavá co bude dál a jak bude vypadat to podívný místo bez moci prstenu

Moc se těším na pokračování

Lenka

4)  Lenka (13.03.2013 10:53)

Moc pěkné a napínavé.

Jalle

3)  Jalle (12.03.2013 20:43)

konečne, tejto kapitoly som sa nemohla dočkať a oplatilo sa čakať
wow, tak sa jej to podarilo a začala sa správať "normálne"
úžasné, čo najskôr ďalšiu, lebo sa od zvedavosti rozpúšťam

2)  nath (12.03.2013 20:28)

Aaaa! To je uzasne!!! To jsi to teda utnula na spatnym miste!!! Doufam, ze dalsi kapitola bude co nejdriv!! Jsem zvedava zda si upiry nejak pozmenila, rekla bych, ze ne, ale mozny je vsechno.. Ja se tak tesim!!

Marcelle

1)  Marcelle (12.03.2013 19:29)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek