Sekce

Galerie

/gallery/2975430182_f56f7548bf.jpg

Přidávám svou kapitolovku abyste ji mohli kritizovat a nebo hezky komentovat.

Snad se Vám to bude líbit.

Začátek je takový seznamovací.

Dívka, která (ne)přežila

Prolog


Může člověk milovat někoho, kdo by si to nezasloužil? Kdo by měl zemřít proto, co dělá, či udělal? Nebo snad proto, jaký je?

Tak jednoduchá otázka... Dříve bych odpověděla: „Ne!“, jenže dnes? Dnes je tomu možná jinak. Ne, dnes je tomu jinak.

Nemám milované přátele, nemám ani „známé“, které jsem měla a to jen díky...

To až jindy.

Začínám být paranoidní. Ano, přesně tak si připadám. Jako blázen, jako ten nejbláznivější blázen jménem Isabella Swan.

Sedmnáctiletá holka, která toho o světě nikdy moc nevěděla, ale i přesto o něm moc ráda polemizovala. Zamýšlela se, diskutovala a poznávala. Taková byla...

Může smrt sebou přinést ovoce? To je jako se ptát, jestli vražda může přinést radost.

Tak nereálné, nepravděpodobné a přece možné.

Život mi dal možnost zažít ty nejhorší zážitky, jaké jsem si ani ve snu nedokázala představit. I přesto všechno za ně, ač velmi neochotně a poněkud nepochopitelně, (to se ovšem nikdo nesmí dovědět) děkuji.

 

Kapitola první

Chystala jsem se do školy celkem brzo. Na svůj obvyklý vstávací čas až velmi brzo. Abych se přiznala, nebylo to proto, že bych se tam těšila. To vůbec ne. Možná právě naopak.

Hlavním důvodem, ovšem, bylo to, že jsem večer usnula nad mou oblíbenou knihou, a tak nějak zapomněla na své každodenní domácí úkoly. Je to nevyhnutelná část mého stereotypního dne, ale já opravdu zapomněla. Samotné mi to přijde velice divné, ale stalo se.

Tudíž mi nezbylo nic jiného, než si zbývající krátký čas doplnit úkolováním. Angličtinou a biologií.

Obojí jsem zvládla celkem rychle, takže jsem do školy nemusela utíkat, nebo snad porušovat dopravní předpisy. Všechno šlo až moc hladce.

 

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se za mnou, když jsem zabouchla dveře auta.

„Ahoj, Eriku,“ pozdravila jsem a lehce se usmála. Za Erikem stála celá naše „tlupa“, která očekávala můj příjezd.

Všichni vypadali, jako kdyby mi chtěli něco sdělit. Divně po sobě pokukovali a dokonce jsem si všimla mrknutí mezi Angelou a Jessicou. Co nevím? Opět se dozvím důležitou věc na poslední chvíli?

„Bello, co plánuješ od zítřka na týden? Víš, že máme prázdniny,“ ozvala se Jess těsně vedle mě.

„Jistě, že to vím a podle tvé otázky bych si neměla plánovat nic a pokud něco mám, měla bych to co nejdřív zrušit. Nemám pravdu?“

Její otázky byly tak okaté. Plánují něco, u čeho já nesmím chybět, i přes své protesty.

„Výborně, Bello. Začínáš s námi spolupracovat,“ zasmál se Mike z plna hrdla.

Je pravda, že do mimoškolních aktivit se svými spolužáky jsem se nikdy moc nezapojovala. Když ano, tak jen z donucení, z nutnosti, nebo z lítosti. Nevím, proč to na mě působilo tak zvláštně, ale nepřipadalo mi to důležité. Raději jsem si doma otevřela knihu, zakousla se do dobrého jídla a odpočívala. Nač trajdat po nocích, upíjet z drinků a dělat bůh ví co? Na to prostě nejsem.

Avšak nemohu odmítat navěky.

Zašklebila jsem se na Mikeovo adresu a raději se otočila zpět na Jess, která vypadala, díky přílivu informací, které mi má sdělit, že za chvíli praskne.

„Plánujeme výlet. A ne ledajaký. Chceme odjet do hor do Oregonu a ty, jak už sis všimla, nesmíš chybět,“ lišácky mrkla na ostatní a vyčkávala, až se vymáčknu.

„Ehm, myslíte, že je to dobrý nápad? Přitahuju katastrofy,“ snažila jsem se vyhnout jejich plánu.

Jako by mi to bylo k něčemu dobré.

„Zkus se vykroutit. Vyzvedneme tě zítra v sedm. Buď sbalená a žádné protesty,“ rozkazovala Angela a mně nezbývalo nic jiného, než přikývnout na souhlas.

Škoda, že můj otec není takový, že by mě nechtěl nikam pouštět. Byl totiž trošku opačného názoru.

Zastával názor typu: „Běž s kamarády a užij si to.“, nebo: „Bello, proč se nesbalíte a na pár dní neodjedete? Vždyť je to moc milé, být déle s přáteli.“, a bla bla bla. S tímhle mu doma udělám radost. Konečně se podle něho zapojím.

 

Den utíkal rychleji, než jsem si představovala.

Ve škole se nedělo nic zvláštního. Žádná katastrofa, žádní noví spolužáci ani učitelé a dokonce nám ani nezkrátili vyučování. Jak já tu školu miluji...

Večer jsem se pustila do balení, samozřejmě po rozpravě s Charliem, který nebyl proti. Těším se na den, kdy mi mé kamarády zatrhne. Jenže na ně byl vždy spoleh. Zvlášt, když jsem byla pod ochranou šéfa policie.

 

Druhý den jsem netrpělivě přešlapovala z místa na místo nejméně hodinu, až to tátu začalo rozčilovat. Nebylo to tím, že bych se těšila, nemohla bych se dočkat, nebo něco podobného.

Ale tak nějak naopak.

Bála jsem se, že by se mohlo něco stát. Nejhorší bylo, že moje pocity se mnohokrát osvědčily. Ale říkat to někomu, nemělo smysl. Každý to přešel s tím, že to bude dobré nebo že mi není dobře. Sváděli to na počasí, na tlak nebo na stres. Ani jedno z toho nevysvětlovalo moje stavy. Pryč s těmito představami, já o ně přeci nestojím.

Auto narvané mými přáteli dorazilo přesně po sedmé. Rozloučila jsem se s Charliem zásobována pepřáky, alarmy a dalšímy zabezpečovacími věcičkami. A také jsem si odnesla jednu velkou pusu na čelo. Na tváři jsem vykouzlila nedočkavý výraz a rozešla se k autu.

„Těšíš se?“ ozvala se Angela, která seděla na místě spolujezdce hned vedle Erika.

„Měla bych?“ rýpla jsem si. Všichni se v zápětí podívali směrem na mě a probodávali mě pohledy.

„Dělám si srandu. Jasně, že se těším,“ dodala jsem. Obyvatelé auta si oddychli a já se raději podívala z okna na ubíhající cestu venku.

„Hurá do hor. Tyhle prázdniny si budeme pamatovat až do konce života!“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

3)  Jalle (14.10.2012 14:25)

není to zlé

2)  Didi (01.02.2011 08:43)

hezké :) těším se na další kapitolu.

1)  LostriS (31.01.2011 15:18)

super prolog, hezky popisuješ :) jsem zvědavá, co se z toho vyklube.. :) zatím jen "přesně po sedmé" je trochu divný.. ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek