Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/2975430182_f56f7548bf.jpg

Něco se děje...

 

Když jsem se vrátili zpátky k chatě, naši spolužáci se ohřívali u ohně, který nejspíš rozdělal někdo z kluků. Kdo jiný taky. Nebyl důvod proč se nepřidat.

Tma neustupovala, ba naopak. Ve vzduchu byl cítit sníh a ještě otravnější zima, než před chvílí. Chytla jsem ještě pořád roztřesenou Angelu za ruku, usmála se na ni, snad abych jí dodala trochu odvahy a společně jsme vykročily k ohništi. Angela se posadila vedle Erika a já hned vedle ní.


„Kde jste se toulaly?“ ozval se neznámý hlas, po kterém jsem se vzápětí ohlédla. Byl to ten černovlasý kluk. Jak se jen jmenoval? Aha, už vím, Markus, nebo jen Mark? Vždyť je to jedno, co je mi do nějakých cizích lidí. Neznám je a jaksi jsem v sobě ještě neobjevila chuť je poznat.

„V lese,“ prolomila ticho Angela, která tak trochu drtila mou ruku, doslova a do písmene.

„Au, to bolí, Ang,“ poznamenala jsem a ona se na mě podívala svým omluvným pohledem. Nechápala jsem její reakce, vlastně ano, chápala. Byla vyděšená a to tu jsme sotva pár hodin. Ale přišlo mi, že to prožívá až moc. Vždyť zašustilo křoví a ona z toho dělá bojovku, nebo snad horor? Díky bohu, že já nejsem taková, která se lekne prasknutí první větve.

„Odkdy se městské děvčata toulají večer po lese, zvlášť, když to tu vůbec neznají?“

„A odkdy jsou kluci tak zvědaví?“ opáčila jsem.

„Odjakživa,“ utnul to a já se s odtažitým výrazem podívala do plamenů a představovala si jeho uhrančivé oči, které se tam smaží. Mám to ale představy...

Cítila jsem teplo, konečně to začalo působit. Kdybych byla sama v pustině, nejspíš bych nepřežila jediný den. Mé dovednosti ohledně boje za přežití jsou na bodu mrazu. Jsem snad poslední člověk na světě, kdo neumí rozdělat oheň z přírodních a dostupných věcí. Dobře, tak poslední na světě ne. Poslední tady.

„Já si jdu lehnout, už je mi zima,“ vmísila se do rozhovoru skoro všech tady s tím, že odchází. Ta Jess, vždycky se musí ozvat, když je to nejméně vhodné. I když mně to mohlo být vlastně fuk. Její výpoveď byla mířená hlavně na Mika, který se bouřlivě rozpovídal.

„Dobře, dobrou,“ odpověděl a dál se věnoval těm klukům, kteří chvíli koukali po něm, jindy po okolí a v neposlední řadě se jejich tváře stočily na mě. Jak milé...

„Dobrou,“ řekla jsem směrem k Jessice, která se lehce usmála, sbalila si deku a odcházela do chaty, která byla snad vyhřátá. Alespoň v to doufám.

„Co to mohlo být?“ ozvala se zničehonic Angela, která pořád drtila mou ruku. Sice méně než předtím, ale drtila. Zvláštní, že jsem na to skoro zapomněla.

„Co myslíš?“

„No v tom lese přece.“ Její hlas poskakoval nahoru dolů, jako kdyby tam byl kanibal, který se nás chystá sníst.

„Už jsi paranoidní. Vážně to nic nebylo. Asi jsi dlouho nebyla v lese,“ zasmála jsem se na její účet. Ona mi to oplatila úšklebkem a syknutím.

„Asi taky půjdu,“ řekla jsem jí šeptem a její výraz se náhle změnil. K lepšímu nebo k horšímu? To jsem v té tmě opravdu nepoznala. Ale únava si vybírala svou krutou daň. Byla jsem odhodlaná se jít vysprchovat, zachumlat se do čistých a teplých peřin a spát, spát a spát.

Pomalu jsem se zvedala z plastové židle a chystala se k odchodu.

„Kampak?“ ozvalo se, dnes už podruhé.

„Tam, kam ty nepůjdeš,“ opáčila jsem tomu úžasně otravnému klukovi. Jeho jméno jsem pro jistotu už dávno zapomněla a raději spolu s dekou, kterou jsem měla přes sebe přehozenou, jsem odcházela do chatky.


V pokoji jsem sbalila pár potřebných věcí do koupelny a šla se vysprchovat. Jedna z věcí, které jsem se nemohla dočkat.

Nechala jsem horkou vodu stékat po těle a zavřela oči. Byla to úleva. Po skoro celodenní cestě, únavném a nudném seznamování a dalších pár hodinách cesty sem, do pustiny, to bylo naprosto osvobozující.

Skoro po půl hodině jsem vylezla ze sprchového koutu a pak rovnou zmizela ve svém pokoji. Daleko od spolužáků, a po mém zjištění, i daleko od civilizace.

Když jsem se převlékla do pyžama, neváhala jsem a šla se podívat k oknu. Venku se rozprostírala noc, na obloze šly vidět jasné hvězdy a pofukoval teplý vítr. Na tohle jsem nebyla zvyklá, ale byla jsem si jistá tím, že právě po tomhle se mi bude stýskat nejvíc. Po svobodě.

Doma jsem se z oken skoro nedívala, viděla bych totiž jen jedno. Samé obytné domy, budovy, spoustu aut a nesčetně lidí. Ale koho by napadlo, že se budu dívat na úplný opak?

Netrvalo dlouho a začaly mě pálit oči. Bylo na čase jít spát. Naposledy jsem se vyklonila, abych se mohla podívat, kdo sedí u ohně. Jak jsem zjistila, byli tam jen dva. Jess a Mike. Jess se nejspíš po Mikovi tak moc stýskalo, že obětovala i teplou postel a raději se s ním šla hádat ven.

Celkem nahlas o něčem diskutovali, tak jsem raději zavřela okno, zatáhla sněhobílou záclonu a odšourala se k posteli.

Co nejrychleji, jak jsem dokázala, jsem se zachumlala do peřin, zavřela oči a začala si představovat ty nejrůznější a hlavně nejméně reálné věci, díky kterým jsem po pár minutách usnula a propadla se do tajů snění.


Byla to moje první noc tady na chatě, daleko od domova a hlavně daleko od lidí. Byla jsem si moc dobře vědoma, kde se nacházím a jak hrůzostrašná představa je, že jsme tu nejspíš úplně sami. Možná na pár amatérských horolezců někde v horách...

Právě kvůli těmto faktům jsem usoudila, že má první noc stála za houby. Neustále jsem se převalovala z jedné strany na druhou, muchlala peřinu u nohou, odhrnovala ji a zase se přikrývala...

Bylo to děsné. Když už jsem konečně začala pravidelně oddechovat a ujišťovat se, že za chvíli usnu, málem jsem vyjekla leknutím.

Rychle jsem se posadila a zaposlouchala se. Venku jsem slyšela cvrčky a také jsem poznala sovu, která vehementně houkala do okolí. Zvláštní, já měla za to, že jsem slyšela výkřik...

Má zvědavost byla ale daleko silnější než já. Musela jsem se zvednout z vyhřáté postele a jít se podívat k oknu. A také jsem se musela na sto procent ujistit, co to bylo. Není možné, aby v tuhle hodinu byl někdo venku, nebo snad ano?

Je zima, to za prvé. Za druhé, všichni jsme byli totálně unavení, takže si nemyslím, že si někdo troufl na ranní procházku. A za třetí, vždyť je to strašidelné!

Promnula jsem si spánky a snažila se ze své hlavy dostat ty paranoidní věci. Nedařilo se mi to. Raději jsem toho nechala a vykročila k oknu.

Moment, nebylo náhodou zavřené? Samozřejmě že bylo. Vůbec si nevzpomínám, že bych ho otevírala, tím jsem si jistá.

Na chvíli jsem zapomněla na nějaké pootevřené okno a raději se zaposlouchala víc. Zase ticho a tentokrát to bylo stoprocentní. „Asi se mi něco zdálo, anebo... anebo blázním,“ říkala jsem si.

Okno jsem zavřela na kličku a vrátila se zpátky do postele. Celá zachumlaná jsem se natáhla po budíku, který ukazoval 02:05 hodin. Skvělé, vážně unikátní. A to mám teď usnout?!

 

Ráno mě vzbudilo nedočkavé klepání na dveře pokoje. Zavrčela jsem, ale ani to neodradilo klepající osobu. Účinek to mělo spíše opačný. Klepání se výrazně a hlasitě projevovalo a donutilo mě vstát. Budík ukazoval slastných sedm hodin ráno. Mám to ale vážně smůlu!

„Bello,“ vyjekl Mike. V jeho tváři se zračila bolest a zděšení, nebo snad obavy? Každopádně ať je to, co je to, já za nic nemůžu. Očima jsem mžourala po něm a po chodbě, na které se vzápětí objevila celá skupina lidí a s obrovským zájmem mě sledovali.

„Co se děje?“

Ostatní se tázavě dívali jeden na druhého a pak zpátky na mě. Jako kdybych vážně něco provedla, ale nevěděla o tom.

To vtíravé ticho nakonec prolomil Mike.

„Není tu Jessica?“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

2)  Jalle (14.10.2012 14:42)

to je škoda

Ree

1)  Ree (03.02.2011 19:37)

Za řadovou číslovkou se po tečce dělá mezera (3. kapitola).

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek