Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/2975430182_f56f7548bf.jpg

Naše parta dojela na místo a nebude sama.


Cesta ze San Francisca trvala bezmála pět, možná šest hodin. Všichni se bavili, jen já jsem svůj zrak celou cestu neodrvátila od dění venku. Ubíhající cesta, lesy, louky, pole... Bylo toho tolik. Vše mě fascinovalo a já se nemohla vynadívat. Ale zároveń jsem se nemohla dočkat, až budeme na místě.

Cesta totiž ubíhala hrozně pomalu. I když jsem si přála být konečně tam, netěšila jsem se. Lhala jsem, když jsem odpověděla, že ano. Jako kdybych cítila, že se stane něco špatného, ale dokázala bych to vymluvit spolužákům? Ani náhodou. To byl předem prohraný boj, proto jsem se o to ani nepokoušela. Dopadlo by to stejně, jako kdybych jim oznámila, že nikam jet nechci.

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se nad svými představami, které jak jinak, nevedly nikam. Bylo to vtipné. Polemizovat a přitom nevědět, jak to bude. Copak jsem nějaká věštkyně? Nejsem a jsem za to ráda.


„Tak jsme tu,“ ozval se Erik. Všichni jsme se rozhlédli okolo a usoudili, že to není až tak špatné místo.

Nikdo z nás neváhal, proto jsme se nejrychleji vydrali celí pomačkaní z auta a čekali na příjezd auta druhého, které jelo za námi.

Bylo nás totiž tolik, že bychom se ani na střechu neposkládali. Musím se přiznat, že polovinu lidí jsem v životě neviděla. Nejspíš známí ostatních.

Opřela jsem se o Erikovo černé auto a protáhla si záda. Byla jsem neskutečně zmačkaná a zadek mě bolel, jako snad nikdy. Připadala jsem si, jako kdybych seděla celý den v kině.

Zanedlouho se ze začátky objevilo další auto. Jak jsem si všimla, bylo to krásné stříbrné BMW. V autech jsem se nikdy moc nevyznala, ale musela jsem přiznat, že majitel tohoto má velice dobrý vkus.

Odvrátila jsem zrak ke svým přátelům a čekala, co se bude dít dál. Nikdo z nich se k žádnému slovu neměl. Na jejich tvářích se zračila únava. Řekla bych, že všichni byli rádi, že jsou konečně na místě a nemohou se dočkat, až zalehnou do postelí, stejně jako já.

Ze stříbrného krasavce vystoupili tři lidé. Dva kluci a jedna holka.

Pomalým krokem se blížili k nám, tudíž jsem měla spoustu času na to si je  dokonale prohlédnout.

V předu šel vysoký kluk hubenější postavy s černými polodlouhými vlasy a na tváři mu pohrával úsměv. Že by byl rád, že konečně dojeli?

Další dva z nich si byli velice podobní. Kluk s hnědými vlasy po boku vyšší brunetky. Stejné hnědé a uhrančivé oči a skoro stejné rysy. Možná sourozenci... Ani jeden z příchozích mou osobu neuchvátil. Spíš mi přišli tak nějak... navíc. Raději jsem se otočila zpět na svou partu s očekáváním.


„Zdravíme,“ ozval se hnědovlasý kluk.

„Ahoj, ahoj, ahoj,“ odpověděl Erik a my hned po něm. Erik a Mike si s nimi začali povídat a já si připadala jediná, kdo je nezná. A taky jsem měla pravdu. Popošla jsem k Angele a snažila se vyzjistit, kdo je to zač.

„Promiň, já zapomněla, že je neznáš. Ale z toho si nic nedělej, já vlastně taky ne, až na jejich jména. Ten hnědovlasý klučina je Sebastian, ta brunetka vedle něho je jeho sestra Naomi a ten poslední je prý Mark,“ odpověděla. "Není k sežrání?" zasmála se.

„A čí známí to vůbec jsou?“ nevnímala jsem její posední poznámku. Byla jsem zvědavá, i když mi to na druhou stranu bylo úplně jedno.

„Prý Erika a Mike ho taky zná. Já je viděla jenom jednou,“ usmála se a popošla k nim, aby se s nimi mohla pozdravit.

„Bello, pojď sem. Musíme tě představit,“ zavolal na mě Mike.

„Takže tohle je Seb...“

„Já vím. Já jsem Bella, jen Bella,“ potřásla jsem si s nimi rukou a vlezla si zpátky do vyhřátéhou auta. Byla už skoro tma a venku se ochladilo.

Jak jsem tak čekala na ostatní, rozhlížela jsem se okolo. Nad námi se tyčily obrovské skalnaté hory. Vrcholy prokýval čerstvý sníh, zatímco v nížinách rostla tráva. Byl to zvláštní kontrast, který se mi moc líbil.

Všude okolo bylo spousta chatiček a braráčků lidí odsud. Vypadalo to jako nějaké podhorské domorodské městečko a my jsme tu jako přistěhovalci, imigranti, nebo kdo ví, co ještě. Byla to zvláštní změna prostředí, to rozhodně.


Když se všichni naskákali na své obvyklé místa do auta, konečně jsme se rozjeli a pokračovali dál v cestě. Jak jsem si mohla všimnout, odjížděli jsme směrem výš, do hor. Což také šlo cítit ve vzduchu.

Cítila jsem větší a vlezlejší zimu a také se mi hůř dýchalo, ale to nebylo nic zvláštního. Určitě se po pár hodinách aklimatizuju a bude to v pohodě.

Skoro jsem usnula, když auto zastavilo a já sebou škubla. Otevřela jsem oči a viděla před sebou rozmazanou chatku. Promnula jsem si oči a pak ji konečně viděla rozostřeně. Krásná dřevěná chata spolu s terasou a posezením. Byla úchvatná.

Vysoukala jsem se z auta a z kufru posbírala pár svých věcí. Jeden batoh a větší cestovní tašku. Ostatní se už dávno rozvalovali na židlích na terase a já je následovala. Byla to úleva vědět, že už se nebudeme muset nikam trmácet. Teď si jen vybalit a užívat si ten klid.

„Rozdělte si pokoje, je jich tam dost, takže žádné hádání,“ poroučel Mike a my se chopili úkolu.

Vybrala jsem si pokoj v druhém patře hned vedle větší koupelny. V pokoji byl totiž úžasný výhled na les, který se rozprostíral všude kolem. A ta koupelna hned vedle? To bylo to pravé pro mě.

Také jsem mohla vidět vrcholy hor, tyčící se nad chatou. Připadala jsem si jako v pohádce. Neváhala jsem ani minutu a rozházela své věci všude po pokoji. Na vybalování jsem neměla sebemenší chuť. Zvažovala jsem, jestli bych se neměla porozhlídnout okolo. Nakonec padlo rozhodnutí, že ano.


„Nechceš se jít projít?“ poprosila jsem Angelu, která v zápětí kývla na souhlas. Vzaly jsme si bundu a vydaly se ven. Byla už tma. Skoro jediné, co šlo zřetelně vidět, byl sníh na horách a také měsíc, který se tyčil nad nimi.

Vrátila jsem se zpátky do chaty pro baterku. Bylo to přece jenom jistější, než první den někam spadnout a ani nevědět kam.

Angela mě chytla kolem paže a vydaly jsme se na průzkum.

„Máš strach?“ zeptala se.

„Ty snad jo?“ zasmála jsem se. Přišlo mi hrozně vtipné, když se někdo bál a já zrovna ne. Připadala jsem si taková... silnější a bojácnější.

„Ne, vůbec ne,“ snažila se popřít svoje pocity a vyvrátit své tvrzení, já ale věděla, že je to kecka.

„Ang, neboj se. Co by tu tak mohlo být?“

„Nevím, vlci? Jiná zvěř? Lesní lidi?“

„Neblázni,“ uklidnila jsem ji a pokračovaly jsme po lesní cestě nedaleko chaty.

Snažily jsme se jít tak, abychom vždycky viděly na chatu. Ztratit se by se nám vůbec nehodilo.

„Slyšelas to?“

„Co bych měla slyšet? Ang, nestraš mě.“

„Ale já vážně něco slyšela. Tak poslouchej.“

Zaposlouchala jsem se do ticha a i když jsem se hrozně snažila, neslyšela jsem nic. Mávla jsem nad tím rukou, když v tom jsem přece jenom něco zaslechla. Nedaleko od nás zašustilo křoví a možná zapraskalo pár větví, ale co když to byl jen vítr?

„Bello, tohle je divný.“ Angele doslova přeskakoval hlas. Ještě tu zešílí.

„Holky, vraťte se, skoro není vidět,“ zakřičel hlas do lesa. Obě dvě jsme hned poznaly Erikovo hlas a neváhaly jsme se vrátit zpátky.

Celou dobu jsem sledovala, kam jdeme, kam šplapeme a přitom jsem se rozhlížela všude možně. Dokonce i za sebe. Bylo to divné, vážně divné.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  Anette (08.12.2012 10:41)

Bude další kapitola??

Jalle

1)  Jalle (14.10.2012 14:33)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek