Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/rain1.jpg

Jednorázová povídka o tom, co se stane, když udělá upír chybu. Jak se s tím vyrovná Rosalie, která se pyšnila čistým štítem, dokáže s tím žít?

Podívala jsem se ven, přestože jsem věděla, co tam uvidím. Mokro. Pošmourno. Smutno.

Déšť, který už třetí den vytrvale bubnoval do oken, přesně vystihoval moji náladu. Možná chtěl nahradit slzy, které jsem neměla. Kdybych mohla brečet, už dávno by se z mých očí řinuly potoky slz. Mé slzy vyschly už dávno. Bylo to součástí toho, čím jsem se stala. Tohle bylo moje prokletí, můj trest.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Každý pohled, každá krabice, každý krok někoho z mé rodiny mi připomínal, co se stalo. Tohle už tu bylo tolikrát. Poprvé kvůli mně.

Nemohla jsem tam zůstat. Vyšla jsem před dům a nechala se omývat kapkami. Jako kdyby mi mohly odplavit trochu z bolesti, kterou jsem cítila. Nešlo to. Mohla jsem za to jen já. Byla to moje vina. Moje chyba. Tolik let jsem byla pyšná na svoje sebeovládání a teď se všechno zbořilo jako domeček z karet. Nikdy bych nevěřila, že je tolik těžké odolat, když krev zpívá.

Nemůžu říct nemožné, protože Edward to dokázal. Odolal a dokonce byl schopen vedle ní žít. Líbat ji. Držet ji v náručí. Pít ji a včas přestat. Můj bratr, kterým jsem dřív pohrdala…

 

Proč ta holka musela být zrovna na té ulici. Vlastně jsem si z toho večera moc věcí nepamatovala. Jen ji, jak přechází. Pak vše pohltila a zastřela její vůně. Cítila jsem ji každým milimetrem svého těla. Mé svaly se napjaly, v ústech jsem měla záplavu jedu. V tu chvíli zvítězil instinkt zabijáka.

Neměla šanci. Skočila jsem po ní. Byla po smrti dřív, než si alespoň jedna z nás stihla uvědomit, co se děje.

Teprve ve chvíli, když jsem její mrtvé tělo pustila na mokrou silnici, mi došlo, co jsem udělala. Svezla jsem se vedle ní na mokrou zem. Pršelo. V kalužích jsem zahlédla svou podobu. Své rudé duhovky. Stala se ze mě zrůda. Napadlo mě, že se jí musím zbavit a pak… Odejít. Nemůžu nechat celou rodinu trpět svou chybou. Nemůžu se vrátit a podívat se na ně očima zabijáka.

Nejhorší pro mě bylo, že by se na mě nikdo nezlobil. Podle rodiny to patří k našemu životu. Smutná chyba, která se mohla stát každému z nás. Jen já to odmítala přijmout. Teď musím odejít.

Zvedla jsem se a sklonila se pro tělo dívky.

V tu chvíli vedle mě zastavilo auto.

„Alice?“ zasténala jsem poraženě. Nikdo mi neodpověděl. Nebylo to potřeba. Bylo to až příliš jasné. Proč jen to nemohla vidět dřív? Proč mi v tom nemohl někdo zabránit?

Carlisle vystoupil a zkušeným pohledem zhodnotil situaci. Kolikrát už něco podobného zažil? S Edwardem, Esmé, Emmettem, Jasperem…

„Uklidím. Ty si nastup,“ poručil mi. V jeho hlasu jsem neslyšela žádné emoce. Kdyby se zlobil, křičel na mě… Možná by mi to pomohlo.

Poslušně jsem se posadila na místo spolujezdce. Pohladil mě po vlasech a zabouchl dveře. Měla jsem pocit, že se mu ulevilo. Vypadal, že má strach o mně! Já si to ale nezasloužím. Vždyť jsem zabila!

„Odvez ji domu,“ přikázal klidným hlasem Jasperovi, který seděl za volantem.

„Máš mě uklidnit?“ zeptala jsem se, když jsme se rozjeli.

Pokrčil rameny. „To nepomůže. Nic ti nedokáže pomoci, když selžeš. Jen ty sama. Musíš si odpustit a věř mi, že to nebude hned.“

„Tak proč?“ Třeba to bylo jasné, ale nebyla jsem schopná myslet. Pořád jsem před sebou viděla tu dívku. Cítila její krev. Znechuceně jsem zatřásla hlavou.

„Alice řekla, že to tak bude nejlepší.“ Tolik bezmezně a bezvýhradně jí věřil. „Nesmíš na ni myslet jako na člověka. Je to kruté, ale pomáhá to,“ poradil mi tichým hlasem.

Asi mluvil pravdu. Kolik lidí měl na svědomí on? Dlouhá léta byl on naším nejslabším článkem. Vždycky jsem na něj křičela, zlobila se.

Chytil mě za ruku. Poprvé jsem cítila, že je opravdu mým bratrem, za kterého se tolik dlouho vydává.

 

„Nesmíš na to pořád myslet,“ řekl Carlisle. Došel až ke mně. Taky se posadil. Kdyby nás někdo pozoroval, viděl by otce a dceru. Nebo mileneckou dvojici. Viděl by lidi, za které jsme se dlouho vydávali.

„Kdy odjedeme,“ úmyslně jsem změnila téma. Už jsem o tom nemohla a nechtěla mluvit. Ne s ním. Nesnesla jsem pouhé pomyšlení na to, že by mi znovu opakoval, že za to nemůžu.

„Ty můžeš jet třeba hned. Ale záleží jen na tobě,“ zvedl ke mně své zlaté oči. „Rose…“ Věděla jsem, co řekne. Že nemá cenu, abych tu zůstávala. Nemohla jsem jim pomoci. Měla jsem rudé oči. Bylo nebezpečné jít mezi lidi. Co kdybych selhala znovu?

„Musím zjistit, co byla zač, Carlisle.“ Skočila jsem mu do řeči a znala jeho odpověď. „Musím tam jít,“ zamumlala jsem. Potřebovala jsem o ní něco vědět. Byla tolik mladá. Co když se teď její rodiče trápí nad jejím zmizením? Co když měla děti? Co když měla manžela? Třeba bych pro ně mohla něco udělat.

Stiskl mi rameno. „Ty tu musíš zůstat. Dokud neodjedeme.“

 

Procházela jsem tichou ulicí. Nad hlavou jsem si držela deštník. Prohlížela jsem si malé, staré a notně zchátralé domy. Bydlet tu jako člověk, tak se o sebe bojím. Tady žila ona. Našla jsem její řidičák u Carlisla. Musel o ní zjistit, jestli ji náhodou nemohou dát s do spojitosti s námi.

Ulice byla prázdná. Bylo pondělí. Všední den. Většina lidí byla asi v práci. Byla jsem ráda. Méně pozornosti. Poslouchala jsem, co si ti zbylí povídají. Na jedné z dřevených verand seděly dvě starší ženy. Kus dál si hrálo v ohrádce batole. Cpalo si něco do pusy.

„Fuj, Bene.“ Okřikla ho jako psa jedna z žen. Pak se obrátila k přítelkyni. „Jestli si pro něj jeho matka nepřijde dnes večer, zavolám sociálku,“ řekla a byla čím dál podmračenější. „To, že jí ho hlídám za takovou almužnu, neznamená, že mi ho může nechat na krku takovou dobu.“

„Přesně. Co si ti mladí o sobě myslí?“ přidala se ta druhá a napila se kávy. „Beztak bude někde opilá nebo zdrogovaná. Kdyby byla slušná, tak by tu těžko žila.“

Jejich rozhovor mě zaujal. Zkontrolovala jsem si sluneční brýle a šla jsem blíž. Velmi brzy si mě všimly. Hned jsem se stala středem jejich zájmu. Odhadly mě jako zhýčkanou dceru multimilionáře, co se nudí a obtěžuje normální lidi.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a snažila jsem se být co nejvíce okouzlující.

„Dobrý den,“ odpověděly a čekaly, jak budu pokračovat.

„Jsem sestra Susan Brownové, bohužel moje sestra měla nehodu, tak mě požádala, abych vyzvedla jejího syna u jedné milé sousedky, která ho hlídá,“ zkusila jsem a jen jsem doufala, že to vyjde. Taky to může být někdo úplně jiný.

„No konečně,“ vyhrkla ta žena a velice rychle mi cpala chlapce do náruče. „Vyřiďte vaší sestře, ať si to nezvyká.“

Ujistila jsem ji, že se to určitě už vícekrát nestane. Ona mi několikrát zopakovala, že sice chápe, že moje sestra je na chlapce sama, ale takhle to prostě dál nejde. Pak si mě prohlédla lépe.

„Jste opravdu sestra Susan? Jste tolik rozdílné? Proč vlastně žije tady, když máte peněz dost.“ Začala mi pokládat dost nepříjemné otázky.

„Susie měla menší rozepře s našimi rodiči,“ vysvětlila jsem a podala jí deset tisíc dolarů. Doufala jsem, že to umlčí další dotazy. Odhadla jsem ji přesně. Žena se usmála a dál nic neříkala. Peníze zajistily, že mě nikdy neviděla. Co jí bylo do cizího dítěte. S vřískajícím Benem v náručí jsem se vydala pryč. Byla jsem pevně rozhodnutá se o něj postarat. Jen tak mi bude lépe, jen tak budu moci napravit svou chybu. Přesto jsem věděla, že si ho nebudu moci nechat. V mé hlavě se rodil plán.

 

„Nessie, posloucháš mě?“ zeptala jsem se své neteře, která byla dokonale okouzlena dítětem v mé náruči. Dívka nepřítomně kývla. Věděla jsem, jak moc si přeje mít dítě, které jí a Jacobovi nebylo zatím dopřáno.

„Ty od nás odejdeš?“ zeptala se mě přímo. Podívala se mi do očí a já na malou chvíli viděla tu malou dívenku, kterou jsem pomáhala vychovávat. V ten okamžik jsem si byla naprosto jistá, že jsem se rozhodla správně.

„Ne, Ness. Odjedu napřed, přesně tak, jak mě žádal Carlisle.“ Otec schvaloval to, co jsem se rozhodla udělat. Promluvila jsem si s ním o tom a on se vším souhlasil. Všechno prověřil, zajistil pro chlapce nové dokumenty.

„A on?“ ukázala prstem na dítě.

„Zůstane tu s vámi. Do nového města přijede jako váš syn.“ Usmála jsem se a podala jí ho. Bylo to neskutečně těžké, přestože mi nikdy nepatřil. Věděla jsem, že to dělám pro jeho dobro. Dávám mu tu nejlepší možnou rodinu. Políbila jsem jeho i Nessie na čelo a odešla do garáže. Emmett na mě čekal ve svém Jeepu.

„Za pár let se vrátíme,“ zašeptal a stiskl mi ruku.

„Já vím.“ Otočila jsem se na mizející dům. Věděla jsem, že to nemusím udělat, ale cítila jsem to tak. Potřebovala jsem pár let, než se smířím s tím, co jsem udělala. Pár let než se všechno srovná.

Venku zase pršelo. Déšť vytrvale bubnoval do oken. Nahrazoval mé slzy. Dával mi naději, že zase jednou bude všechno v pořádku.

 

 


Gassie

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

12)  kajka (15.03.2012 00:32)

Gassie, opravdu hodně se mi líbí tvé povídky o Jazzovi, o to víc jsem překvapená, jak moc mi přirostla k srdci i tvá Rosalie. Začínám ji mít ráda, i přes tu její chybu nebo právě proto. V tvém podání je tak "lidská". Píšeš skvěle. Dalo by se říct, že z mého pohledu jsi odborník na ty nejednoznačné, ne právě sympatické charaktery. Dovedeš se jim dostat pod kůži. Pomáháš mi pochopit jejich emoce, touhy a tajemství. Díky.

SarkaS

11)  SarkaS (30.05.2011 15:13)

Panečku, bylo těžké u téhle zpovědi nebrečet. Asi nejvíc když se vzávala toho po čem nejvíc toužila, a trestala se tak za své selhání. Už nevěřila že nejlepší volbou je ona a to je velká změna

Zombichlerka

10)  Zombichlerka (30.05.2011 13:29)

Páni, já nevím jak vyjádřit, co cítím... asi zmatenost, ale jsem i ráda, protože i dokonalý "člověk" může udělat chybu... Bylo to dokonalé, já se klaním...

Yasmini

9)  Yasmini (16.09.2010 21:28)

Krásný úhel pohledu :) líbí se mi, že i ta dokonalá bytost zakopla. Líto je mi té dívky, a souhlasím s Lioness, že by si jej Rosalie chtěla nechat sama.
Děkuji za povídku Y.

Marketa

8)  Marketa (23.08.2010 12:40)

Krásný chudák Rosalin

Gassie

7)  Gassie (09.08.2010 22:27)

Holky, moc vám děkuju.

Lioness

6)  Lioness (03.08.2010 16:00)

Rosalie, snad ta nejnedokonalejší z Cullenů, povýšená, pyšná, sobecká. Složitá, komplikovaná, raněná. Porozuměla jsi jí a dokázala ji převést do svých slov opravdu úžasně.
Chyby bolí vždy a o to více ty, o kterých jsme přesvědčeni, že se jich nemůžeme dopustit. I tento fakt jsi interpretovala a předala nám naprosto fantasticky.
Jsem ráda, že na mě právě dopadají sluneční paprsky. Déšť by znamenal přílišný příval Rosaliiny bolesti.
Jediné, co mi tu nesedělo, bylo to, že Bena předala Nessie. Myslím, že v tom momentě by se projevila sobecká Rosalie toužící po dítěti a nechala si ho.

ambra

5)  ambra (03.08.2010 14:06)

Gassie, Ty prostě umíš psát. Zní to banálně, ale je to "prostý" fakt. Moje kapacita mi nedovoluje číst od Tebe věci na pokračování, ale i tato "věcička" stačí, abych o Tvém kumštu měla definitivně jasno. Detaily i celek, atmosféra, příběh, trojrozměrnost hlavních, ale i každičké vedlejší postavy... Skvělé. Teď mám pocit, že jsem zatím zmiňovala jen psací řemeslo. Důležitější možná je, že mi Tvůj příběh sevřel srdce. Bolestně, a přesto krásně...

Stelletta

4)  Stelletta (31.07.2010 12:12)

Překrásné. To jak jsi popsala rosiiny pocity bylo úžasné. Vystihla jsi to úplně přesné. Ten pocit bezmoci, zklamání, znechucení nad sebou a nenávisti k sobě sama.
Úžasné to je to slovo, které zde patří.
P.S. Vím, že v rámci bezpečnosti dítěte muselo zůstat u neupírů, ale mohla jsi ho nechat u Rose.

Evelyn

3)  Evelyn (26.07.2010 20:26)

Úžasně jsi mě vtáhla do té atmosféry nevěřícnosti a smutku z vlastního selhání. Taková, jakous ji popsala, Rose je. Pokládá se takřka za dokonalou a bezchybnou a o to víc ten střet s nedokonalostí, selháním a zbořením svých jistot musí bolet a zasáhnout...
Jediné, co mi moc nesedělo, byl ten chlapeček předaný Nessie, ale to je absolutně jediné, co mě na téhle povídce nechytilo za srdíčko

2)  belko (26.07.2010 20:18)

Gass,co jsi to provedla s nafoukanou Rosalií? Kde je její povýšenost, její pýcha a sebestřednost?
Je úžasné, jak dokážeš vystihnout momentální pocity a cestičky myšlenek
Gassinko, zůstane jen u jednorázovky?

sfinga

1)  sfinga (26.07.2010 18:42)

Hleďme, hleďme - pyšná, dokonalá Rosalie zakopla. Ta, která dokázala za sebemenší chybu odsuzovat všechny kolem sebe. Madam mravní síla.
Hm, tak proč je mi jí líto? :( Najednou se z ní oloupala dokonalá fasáda a před námi stojí smutná holka. Dívka, která je zničená zoufalstvím. Žena, která sice nedokáže napravit svou chybu, ale alespoň zmírní její následky.
Gassie, moc se ti to povedlo.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still