26.09.2010 [20:30], Katie, ze série Den jako každý jiný, komentováno 4×, zobrazeno 1790×

Jak na nově objevený cit mezi Bellou a Edwardem zareaguje Lewis? A co se potom stane v noci?

12. kapitola

(Strach)

„Už bych měl asi jít, je pozdě a Lewis tady bude každou chvíli,“ zašeptal Edward do dokonalého ticha. Zdola se pouze ozývaly kroky a občasné cinkání, jak Rosalie chodila po kuchyni a připravovala nějaké jídlo.

Seděli v těsném objetí, Bella měla hlavu uvolněně položenou na jeho rameni a po dlouhé době se cítila naprosto klidně. Ovšem po těchto slovech ji klid začal zrádně opouštět.

Její křehké ruce ho křečovitě sevřely, bály se ho pustit, bály se osamět. Srdce se jí strachy rozbušilo. Co ten muž, který za to všechno může? Bude tady i dnes večer? A ona tady bude muset být sama?

„Copak se děje?“ reagoval Edward okamžitě na tu náhlou změnu.

Neodpovídala, pouze se snažila přemluvit vyděšené slzy, který se s každým okamžikem tlačily víc a víc ze slzných kanálků ven. Ale nebylo jí to nic platné, protože jedna stejně proklouzla a chvilku na to už se jí po tvářích kutálely další a další.

„Bells, srdíčko, co se stalo?“ naléhal Edward, pokoušejíc se skrýt zděšení ve svém hlase. Provedl jí něco? Lituje toho, co se mezi nimi dnes stalo?

„Nenechávej mě tady samotnou,“ zamumlala a snažila se ho přitom sevřít ještě pevněji. Tak moc, aby už nemohl odejít.

„Budu hlídat venku, kdyby se tady objevil. Neboj se, nebudeš sama,“ utěšoval ji a konejšivě jí přejížděl dlaní po zádech.

„Ale co když ti něco udělá?“ zaštkala a až teď, když to vyslovila, si pořádně uvědomila tu bolest, kterou by cítila, kdyby se Edwardovi něco stalo. Kvůli ní… to by nepřežila.

Pokusil se zasmát, aby odlehčil situaci, avšak naprosto jistý si svými následujícími slovy být nemohl. „Mně se nemůže nic stát.“ Přeci jenom ten muž byl upír a nikdo nevěděl, jak mocný. Už jen to, že svůj pach dokázal zamaskovat, mu hrálo do karet. Co když toho umí skrývat víc? Svou budoucnost, své myšlenky, své pocity… Jak by pak Cullenovi proti němu mohli mít šanci? Jak by věděli, co chystá?

Bella mlčela. Bála se přiznat nahlas svůj strach, zoufalost a touhu utéct, když se v tomto pokoji octne sama. Co by si o ní Edward pomyslel? Už tak jistě musí dumat nad tím, zda není případ vhodný pro blázinec.

„Bells,“ povzdechl si Edward. „Já vím, že tě ještě něco tíží. Nemusíš se bát mi to říct. Jsem tady od toho, abych ti pomohl.“ Políbil ji něžně do vlasů a poté sladce nasál jejich krásnou vůni. „Jsem tady a vždycky tady budu,“ opakoval přesvědčivě.

Ale ona stále mlčela. Jak by se mohla tak ponížit přiznáním, že ještě stále má strach ze tmy, ze samoty a vůbec ze všeho, čeho se bojí malé děti? To přece nešlo.

„A bude tam venku někdo s tebou?“ zeptala se, ale hlas se jí zlomil.

„Ano, řeknu Emmettovi s Jasperem, ale až mi konečně povíš, co se děje.“ Jeho hlas byl stále zoufalejší a zoufalejší.

„Nic,“ vyhrkla okamžitě. Až moc si uvědomovala, jak moc se v Edwardově objetí cítí v bezpečí. Nechtěla o to přijít. Ale nemohla nic dělat, tak si prostě jen vychutnávala poslední okamžiky, jak nejvíc to šlo.

„Nelži mi. Možná se neznáme nijak dlouhou dobu, ale já poznám, že tě něco trápí,“ říkal tiše.

Nakonec Bella jeho něžný nátlak stejně  nevydržela. Snažila se opravdu statečně, ale bylo jí to na nic, když ji lehoučce políbil na rty v polibku šeptal prosebná slůvka.

„Bojím se,“ vydechla nakonec. Hlas se jí třásl. Raději zavřela oči, aby se na Edwarda nemusela dívat.

Ale na očních víčkách brzy ucítila jeho něžný dotyk. „Nemáš se čeho bát,“ šeptal přesvědčivě. „Nepustíme ho k tobě. Nedovolíme, aby ti zkřivili byť jen jediný vlásek.“

„Ale já se nebojím o sebe.“

„Říkal jsem ti přece, že nám nic neudělá. Je sám a nás je sedm.“ Na jeho možné schopnosti však raději nemyslel.

„Edwarde,“ vydechla napůl zoufale, napůl se studem.

„Bells, co se děje?“

„Prosím, zůstaň tu se mnou,“ zašeptala. Připadala si hrozně. Přemlouvat ho, aby byl s ní? Teď by se nejradši propadla do země.

Chvílí se díval na temeno její hlavy, snažíc se přijít na to, co se  ní zrovna honí. Ale to mu nebylo dovoleno. „Dobře, zůstanu,“ řekl nakonec a trochu se usmál. Splnil by jí každé přání, jen si přál vědět důvod toho všeho.

„Děkuju,“ zamumlala s pravou a nefalšovanou vděčností. Jeden kus kamene jí spadl ze srdce a ona tak mohla dýchat zase o něco uvolněněji.

* * *

„Ani jsem se tě ještě dneska nezeptal, jak se ti spalo,“ vyhrkl Lewis s plnou pusou.

„Dobře,“ odpověděla tiše, pohled upřený do jídla. Lewis zvedl pohled do její úrovně a zamračeně si ji prohlédl. Když tady byl před chvílí Edward, při odchodu se na něj něžně usmívala, tak proč najednou zase ten starý ztrápený výraz?

„Děje se něco?“

„Ne,“ zakroutila okamžitě hlavou.

Lewis si povzdechl. „Bells, nemusí se dít jen ošklivé věci.“

Trochu se začervenala, a když to Lewis zpozoroval, na jeho tváři se pomaloučku rozlil zářivý úsměv. „Že ono se něco mezi vámi dvěma stalo?“ ptal se potutelně. Nebral ohledy na to, že si připadal jako stará drbna, najednou prostě pocítil nutnost si s Bellou popovídat, ne jako strýček, ale jako její kamarád, kterým pro ni v dětství vždy byl.

Bella se začervenala ještě víc. Nechtěla mu o nově objeveném citu říkat, ale ani mu nechtěla lhát. Tak co tedy říct, když střední cestu nenacházela?

„Tak co? Nemusíš se bát, já vám hlavu neutrhnu,“ zasmál se a při tom si na vidličku nabíral další sousto.

„Možná… se něco změnilo,“ přiznala, snažíc se hlas ztlumit do nesrozumitelného mumlání. Ale Lewis ji i tak slyšel.

„Ale to je přece skvělé, ne?“ Byl upřímně rád, že se v Edwardovi nemýlil. Líbil se mu. Byl to přesný typ chlapce, kterého si každý otec vysnívá pro svou dceru. A i když Bella jeho pravým potomkem nebyla, nebylo těžké si to představit.

„Asi jo,“ potvrdila s pohledem upřeným na desku stolu a při vzpomínce na kouzelné odpoledne v jeho objetí se pousmála.

„To jsem moc rád.“ Lewis si šťastně povzdechl. Konečně dostala alespoň jeden klíč ke štěstí. A teď už je jenom na ní, jestli jím ty dveře odemkne.

* * *

Za okny už vládla tma. Bella měla kolena přitisknutá k bradě a v rukou nervózně žmoulala lem peřiny. Začínala mít strach. Než Lewis přišel, Edward jí slíbil, že se vrátí hned, jakmile se Bella octne v pokoji sama.

Ale už tady seděla skoro půl hodiny a on se stále nikde neobjevoval. Už se doopravdy bála. Co když venku přece jenom na toho muže narazil? Co když byl sám a něco se mu stalo?

Ale než její katastrofická mysl stihla vytvořit další spoustu různých pohrom, které by se mu mohly stát, dveře balkonu se tichoučce otevřely.

Edward vstoupil váhavě dovnitř. Mohla si to rozmyslet. Mohla si uvědomit, že mít v noci jednoho upíra u postele je nebezpečné. Nebo jí mohlo napadnout dalších mnoho důvodů. No, přeci jenom je to mladá dívka. Mohlo jí dojít, že spát v přítomnosti skoro cizího kluka může být… trapné.

Ale jakmile jej zpozorovala, srdce jí štěstím poskočilo a ona, aniž by si přesně uvědomovala, co dělá, vyskočila na nohy a úlevně mu padla kolem krku. Pevně ji objal kolem  pasu a hlavu jí zabořil do vlasů.

„Stalo se něco?“ ptal se tichoučce. Nemohl tušit, jestli to byla reakce na jeho osobu, nebo jen potřebovala rychlou útěchu.

Zavrtěla hlavou. „Jen… bála jsem se, že nepřijdeš,“ přiznala provinile, ale on se pouze usmál.

„Jak bych mohl nepřijít? Vždyť jsem ti to slíbil.“ Odtáhl si ji kousek od svého obličeje. Do tváří se jí nahrnula světlá červeň a on si opět musel připomínat, jak je krásná a jaké má štěstí, když může být s ní.

Lehoučce ji políbil na špičku nosu. Maličko se pousmála a sklopila oči dolů. Jeho přítomnost byla tak uklidňující. S ním ji netrápily žádné starosti. Vše se zdálo být přesně tak, jak má.

„Jsi unavená?“ zašeptal a prsty přeje jí po andělsky krásné a hebké tváři.

Chtěla zakroutit hlavou, ale její tělo nejspíš ne. Unavená byla dost, takže se zmohla jen na nenápadné zívnutí.

Edward se tichoučce zasmál. „Tak si pojď lehnout.“ Podívala se na něj se skoro neznatelným strachem v očích. Okamžitě pochopil. „Nemusíš se bát, budu tady. Celou noc.“ Povzbudivě se na ni usmál, a když se potom maličko klidněji vydala zpět k rozestlané posteli, neubránil se myšlence, že musí být ze všeho vystrašená víc než malé dítě.

Tolik mu jí bylo líto. Sám by nic takového nikdy nechtěl prožít, ale teď by si s ní klidně místo vyměnil, jen aby se nemusel dívat na její ztrápený obličej.

Jako když otcové ukládají své malé dcerky ke spánku, přitáhl jí deku až k bradě a dal jí pusu na čelo. Ovšem on se necítil, jako by měl být jejím rodičem. Pouze to byl ten nejstarostlivější přítel, který ji nadevšechno miloval.

„Krásně spinkej,“ pošeptal jí do ouška a potom se posadil do křesla, které bylo u stěny hned vedle postele. Přímo jako by ho tam při zařizování pokoje dali pro něj.

Všude byla tma, nikde nebyl ani jediný proužek světla. Kolem byly jen vysoké černé stíny. Nehýbaly se, pouze stále setrvávaly na místě jako sochy. Trvalo jí dlouhou chvíli, než si uvědomila, že je v lese. Sama…

Byla zoufalá, bloudila tam a zpátky a nemohla najít žádné východisko. Strach a beznaděj visely všude nebezpečně ve vzduchu a využívaly každé příležitosti na ni dolehnout.

Jak dlouho už tady tápala? Byly to vteřiny, minuty nebo hodiny? Existovala vůbec nějaká cesta ven?

Slzy ji v očích pálily, ale když jí stekly na tvář a zanechaly tam po sobě mokré cestičky, naskakovala jí z toho husí kůže. Vítr kolem ní sílil. Mohutné větve se začaly naklánět do všech stran a působily tak ještě děsivěji.

Zoufale se ohlížela kolem sebe. Proč tady vlastně je? A jak se tady dostala?

Najednou se jí pod nohy připletl nějaký kus kořene. Nestihla včas vyvážit rovnováhu a pak už jen cítila, jak padá k zemi.

Do dlaní se jí něco zapíchlo Musela ležet v nějakém popínavém keři s ostrými trny. Chtěla vstát, ale nešlo to. Po několika marných snahách se už jen bezmocně svezla na zem a nechala hlasité vzlyky vyplout napovrch.

Ale proč vlastně plakala? Proč se cítila naprosto beznadějně? A proč s ní tady nebyl Edward?

Najednou v šumu větru zaslechla ještě něco jiného. Šustivé kroky a hlasité vrčení. Nebyla tu sama? Ale kdo se stal jejím společníkem?

Zvuky se stále přibližovaly. Když už si myslela, že musí být jen na dosah ruky, utichly. Místo nich se však těsně nad ní ozval zlomyslný smích, ze kterého ji běhal mráz po zádech.

„Tak jsem tě konečně našel, Isabello…“

„Bello! Bello?“ Někdo s ní třásl. Ale ona nebyla schopna se vrátit do reality.

„Tak dlouho jsem na tebe čekal,“ smál se ten hlas dál. Téměř hmatatelně cítila jeho blízkost. Musel se sklánět nad ní.

„No tak! Probuď se!“ Rozeznávala Edwarda. Takže tady někde přeci jen je? Chtěla se rychle vrátit k němu, ale nešlo to. Něco ji v tom snu pevně drželo a nechtělo ji to pustit dál.

Ledové ruce jí přejely po mokré a špinavé tváři. „Jsi velmi krásná, víš to?“ šeptal dál hrozivě. Potom si povzdechl a jeho dech jí ovál tvář. Do nosu ji uhodil pach rzi a kovu, začalo se jí dělat zle. „Taková škoda, že tě musím zabít.“ A pak už se jí jen něco ostrého zabodlo do krku a ona dokázala jen tiše vykřiknout…

Prudce otevřela oči. Slyšela svůj vlastní nevyrovnaný dech. Chtěla se posadit a rozsvítit. Už nemohla být ve tmě. Ne, tma byla nebezpečí!

Ale její pokusy byly marné, něco ji drželo. Bylo to silnější než ona, neměla šanci…

„Bells, no tak. Všechno je pořádku, jen se ti něco zdálo,“ šeptal někdo přesvědčivě.

„Edwarde,“ hlesla najednou. Musel to být on. Pomalu si začala uvědomovat i měkkou postel pod sebou. Nebyla nikde venku. Byla u sebe v pokoji.

„Jsem tady. S tebou, jsi v bezpečí,“ odpověděl tiše. Když se jí trošičku zklidnil tep, trochu povolil pevné sevření.

Ihned nabyté svobody využila. Nic neviděla, ale podle hlasu tušila, kde bude. Padla mu kolem krku a pevně ho objala. Ale teprve tehdy, když jí jeho paže pevně stiskly, pocítila tolik vytoužené bezpečí.

„Jsem s tebou, nic ti nehrozí,“ opakoval pořád dokola. Ale ona se ho stejně nehodlala pustit.

Dnes už poněkolikáté ji musel přirovnat k malému, vystrašenému dítěti. Ale to bylo úplně jedno. Potřebovala ho a i když by nemělo, trochu ho těšilo, že ji alespoň trochu jeho přítomnost uklidňuje.

Jedním kolenem klečel na posteli, a tak jednu svou ruku přesunul na Belliny nohy, lehce si ji vyzvedl do náruče a i s ní se posadil do polštářů.

Stulila se mu na klíně a on ji uklidňujícími pohyby hladil po zádech a ve vlasech. „Měla jsi noční můru?“ odvážil se zeptat.

S odpovědí chvíli váhala, ale nakonec jen nepatrně přikývla. Opět se jí vybavil nepříjemný hlas a ten puch. Roztřesenou rukou rychle nahmatala na nočním stolku lampičku a pokoj zalilo modré světlo. Bylo dost slabé, ale alespoň už jí nepřipomínalo noční scénu.

Všimla si Edwardova obličeje kousek nad sebou. Tvářil se starostlivě, a tak se pokusila o maličký úsměv, nechtěla, aby se tím zbytečně musel trápit i on.

„Ale už je to v pořádku,“ zašeptala.

„Víš to určitě?“ Stále nevěděl, zda si má být jistý jejím tvrzením. Ale vzpomínka na její neklidné převalování a zoufalé skuhraní mu jasně říkala, že ne.

Sice přikývla, ale její oči souhlas nevyjadřovaly.

Povzdechl si. „Měla bys ještě spát.“

Chvíli nad tím přemýšlela. Byla hrozně unavená, ale zamhouřit oči se bála. Co když se to vrátí? Dozvěděla by se alespoň, jak to dopadlo? Zabil by ji?

Mezitím, co přemýšlela, pomaloučku ji začal ukládat zpět do postele. Ale když už se zvedal, aby se vrátil zpět do křesla, chytila ho za ruku a podívala se na něj vystrašeným pohledem. „Prosím, zůstaň tu se mnou,“ zašeptala. Uvědomila si totiž, že sama by stejně neusnula. Pořád by musela myslet jen na svůj sen a ráno by pak stejně byla nevyspaná.

„Vždyť jsem s tebou,“ konejšil ji a volnou rukou ji pohladil po tváři. Jak si mohla myslet, že by odešel?

Ale ona jen zakroutila hlavou. Zvedla se do sedu, a když chtěl protestovat, gestem ruky jej umlčela. „Nejsi,“ zašeptala. Políbila ho na rty. Jen lehce se o ty jeho otřela a pak se mu zadívala do očí. „Vím, že už teď si o mně musíš myslet, že jsem naprostý blázen.“

„Nemyslím si to!“ přerušil ji honem, ale ona to nebrala na vědomí.

„Jenomže já… když jsem sama, bojím se. Jsem zoufalá a mám noční můry. Ale když jsem s tebou, když mě držíš za ruku nebo mě objímáš, nastane mi v duši klid.“ Zahanbeně sklopila oči a nervózně si skousla spodní ret.

Edward ji chvíli sledoval, snažil se z jejích výrazů vyčíst, co se jí honí hlavou. Ale bezúspěšně.

Tak ji pouze chytil kolem pasu a věnoval jí vroucný polibek. Potom už se jen svezl do lehu a ji si stáhl na svoji hruď.

„Taky jsem klidnější, když tě mám u sebe,“ usmál se a natáhl se pro přikrývku, aby jí v noci nebyla zima.

Tohle byl poslední díleček, co jsem měla napsaný do zásoby. Takže teď záleží na vás, jestli mám přidávat další. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Jalle (12.10.2012 20:14)

krása

2)  Evelyn (27.09.2010 13:32)

Tak z takového snu bych se taky jen tak nevzpamatovala...
Ale Edward je úplně úžasný
Na další díl se těším

1)  krista81 (26.09.2010 20:56)

Celkem hororová noční můra chudák Bella, ale naštěstí na to není sama
Edward je zlatej
Moc se těším na další díl, prosím prosím co nejdříve.

1