07.08.2010 [08:00], DeSs, ze série Dcera temnot, komentováno 5×, zobrazeno 2817×

Snad to překousne...

První část Belliny budoucnosti...

10. kapitola - Snad to překousne...

Stál v nevábně vonícím sklepení, ze stropů pomalu kapala voda, slídil tu hmyz a stály čtyři rakve. Tři vepředu a jedna strašidelná úplně vzadu, zdobená kostmi. Lidskými. Pak tu byla jedna police plná starých ručně vázaných a snad i psaných knih, plus na zemi načmáraný obrazec a několik svíček. Vedle něj Bella a přímo před ním dvě zahalené postavy. Byly jim vidět akorát rudě žhnoucí oči, ale tentokrát ho neděsily. Měřili si ho a něco nesrozumitelně prskali.

„Tak vám asi budu muset s tím představováním nakonec pomoct, no,“ povzdechla si Bella. Mávla rukou směrem k těm dvěma a představila je: „Ta menší je Drusilla, je jí sotva stovka a v lidských letech jí je patnáct.“

„Patnáct a půl!“ zaprskala a její hlas ho překvapivě taky neděsil, oproti tomu, kterým ho tak vystrašila Bella.

„Můžete si to odpustit, je pod mým štítem,“ ušklíbla se Bella a pokračovala: „A tohle je Atanas, tomu je už přes tři sta a v lidských asi třicet dva, nechce nám říct pravý věk.“

„Já jsem Edward, je mi sto dva a v lidských sedmnáct,“ představil se sám a stejně jako Bella.

„No to mě teda fakt těší!“ ohrnul nos Atanas a stáhnul si kapuci, aby na něj mohl vypláznout jazyk – v této podobě hadí jazyk. Edward se lekl a raději o krok ustoupil, vypadal stejně nevábně jako Bella v druhé podobě. Drusilla následovala jeho příklad a stáhla si kapuci, ta však vypadala jen jako obyčejná stařena – až na ty oči. Asi je to prostě věkem.

„Je sice pořádný stařík, ale chová se jako dítě,“ ukázala na jeho vyplazený jazyk. „Ty dva potkal stejný osud jako nás. Drusilla byla tehdy člověk a Atanas ji proměnil.“

„Proměnil? Jak to vlastně chodí? A to spíte v rakvích?“ zajímal se Edward.

„Všechno ti ukážu,“ zamumlala Bella.

„Tak my vám necháme soukromí,“ zamumlal rozpačitě Atanas, když viděl jejich pohledy, jakými se na sebe dívají. Popadl Drů a přenesl je oba pryč.

Bella se na něj povzbudivě usmála a vzala z police nad knihami skleněnou kouli. Položila ji na jednu z rakví a dotkla se jí rukou. Když pak otevřela oči, zašeptala: „Můžeš. Stačí se jí dotknout, uvidíš v ní celý můj život, lidský i upírský. A pokud zavřeš oči, uvidíš to jako bys tam byl.“

Edward přikývl, nervózně polkl a nedočkavě přitiskl svoji dlaň na zamlžené sklo. Zavřel oči a vycítil, jak mezi ním a koulí proudí energie. A pak najednou proud ustal, ale zůstal v něm. A jemu se začal před očima vytvářet obraz, zostřoval se, až rozpoznal do detailu vše okolo. A tehdy se začal hýbat.

Mladá dívka pobíhala zahradou s šátkem na očích a smála se. Všude okolo byly po pas vysoké túje a z nich vytvořený labyrint. Okolo ní se právě do všech stran rozutíkávaly další dívky. Všechny na sobě měly šaty až po zem se šněrovačkou, vyčesané a natočené vlasy.  V té s šátkem na očích poznal Bellu. Nic neviděla, šátrala před sebou pomocí rukou, smála se a hledala své přítelkyně. Slunce svítilo a kdesi v dálce slyšel zurčení řeky nebo potoka.

Ani si neuvědomoval, že se usmívá. Najednou se obraz zastavil, jakoby někdo stiskl pauzu. Viděl jen usměvavou Bellu, šátek na očích a ruce v hledajícím gestu natažené před sebou.

„Byla jsem španělská princezna, dcera Isabelly Kastilské a Ferdinanda Aragonského. To odpoledne jsem trávila se svými dvorními dámami v zahradách, hrály jsme slepou bábu,“ promluvila zasněně. Než se jí stihl na cokoliv zeptat, nebo vstřebat svůj údiv, film za jeho očními víčky se znovu spustil.

Byla kdesi vzadu v zahradách, všude bylo ticho. Ptáci nezpívali, nikdy nepoletoval hmyz. Bella se snažila zjistit, kde je. Nahmatávala pouze kmeny stromů porostlé mechem a starou studenou kamennou zeď. Zalezlo slunce, v červenci a ve Španělsku docela neobvyklé.

„Ztratila ses, krasavice?“ ozval se za ní příjemný mužský hlas. Bella si šátek okamžitě strhla a otočila se za zvukem. Spatřila muže ve středním věku, s prošedivělými vlasy i knírkem, trochu objemnějšího.

„Kdo jste?“ Byla si jistá, že ho ještě neviděla. Byl bledý jako měsíc, dokonce víc, než ona a měl úplně černé duhovky.

„Tvoje smrt,“ usmál se zákeřně. Pak omdlela – viděla, jak se jeho tvář mění. Zestárla a zvrásnila se, nyní vypadal jako stařec. Ale důvod jejího omdlení byl jiný – vysunutý horní ret a pod ním dva špičaté dlouhé zuby. A rudě žhnoucí oči. Znala Transylvánskou legendu…

„Na trhnu jsem zaslechla zvěsti o Vladovi III.. A když jsem ho pak viděla – vypadal stejně, jak ho ta ženská popisovala. Ty zuby a oči! Strašně jsem se bála. Přeměnil mě,“ ozvala se Bella. V tu chvíli už ale sledoval další výjev.

Díval se na hřbitov, na velký mramorový náhrobek a kříž. Hrob byl honosný, takový, jak se pro princeznu hodí. Houkala sova, šustila křídla nočních ptáků…

Pak vše utichlo.

A ozvalo se podivné škrábání a bušení – přímo zpod hromádky hlíny navršené nad oním hrobem. Zaslechl to hrobník, právě nedaleko hloubil další hrob. Vzal olejovou lampu a šel blíž. Sklonil se nad hrobem a pátravě poslouchal ony zvuky. Srdce mu tlouklo děsivě rychle a oči měl rozšířené hrůzou. Pak z hromady hlíny vyrazila mrtvolně bledá ruka třpytící se v záři měsíce. Chytla ho přímo pod krkem, byl skloněný, šlo to snadno.

Pak se najednou ohromující rychlostí vynořila i hlava a trup, zuby to zakouslo do hrobníkova krku. Za chvíli letěla jeho mrtvola na druhou stranu hřbitova lámajíc větve statného dubu. Z hrobu vstala dívčí postava, od rtů jí kanula krev a rukama si oprašovala bílé šaty.

V nedalekém houští praskla větvička. Dívka se tím směrem otočila, v tu chvíli se hřbitovem roznesl vyděšený dětský křik. Než však stačil někoho přivolat nebo utéct, tatáž dívka ho již svírala pevně pod krkem a přibližovala se rty k jeho hrdlu. Vzápětí letělo i tělo asi desetiletého hrobníkova syna za otcem, lámajíc další větve.

Zakrvavená dívkami otřela rty a nadechla se. Trhavým pohybem se rychle ohlédla. V oněch polámaných větvích seděl starý známý, muž, který jí tohle způsobil. Udělal z ní příšeru a odtrhl ji od rodiny, vzal jí duši i svědomí, nárok na posmrtný život v nebi.

Usmála se.

„Musíme je rozsekat, děvenko, jinak budou jako my,“ usmál se. Bella se podívala na své dlouhé odporné drápy, které měla místo nehtů a zákeřně se usmála. Vzápětí jimi cupovala tělo nedorostlého kluka a nadšeně se u toho smála.

„Hezký začátek nového, života, ne?“ zasmála se hystericky. Edward se ještě vzpamatovával ze zažité hrůzy. Čekal, že se vrhne na toho chlapa, ne na to ubohé mrtvé dítě.

„Ráda bych tě ušetřila několik následujících let. Vzal mě sem, do Sedmihradska, a učil vše, co sám uměl. Vybral si mě za ženu, nechtěl být sám. Po nocích jsme mučili ženy, děti i muže, divoce se milovali, kradli, smáli se. Jen postupně mi docházelo, že takhle to nechci. A pak se mu stalo to, co nám…“

Její slova doprovázely i obrázky. Edwardovi se dělalo špatně, chvílemi sledoval, jak zabíjí, cupují, straší, porcují těla i drásají hrudníky. Pak viděl, jak se oddávají živočišné touze, řvou na celé lesy, koušou se… Když domluvila, viděl zase jinou, pomalou část.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o Soartě?“ usmál se muž.

„Jistě,“ přikývla Bella a hladila ho po holé hrudi. Chytil její ruce do svých a silou je přitiskl k jejímu tělu.

„Stalo se mi to, zamiloval jsem se do jedné pradleny. Jmenuje se Vladěna a vždy před rozbřeskem chodí prát prádlo kus za pevnost,“ usmál se a otvíral víko Belliny rakve. „Dneska jí jdu nabídnout svoji ruku, jsem si jistý, že až mě uvidí, bude souhlasit. Ono jí nic jiného nezbude,“ usmál se.

„Měl by ses prospat, aby se tě nelekla. A můžeš za ní zítra, v noci se nakrmíš, abys jí neublížil,“ přesvědčovala ho Bella, zalézajíc do své rakve.

„Dobrý nápad,“ promnul si bradu a nakonec ulehl do své kostěné rakve. „Ještě že tě mám.“

„Jo, to máš štěstí,“ zamumlala si zhrzeně Bella a byla ráda, že nedává pozor. „Ta lidská nicka ho úplně oblbla.“ V tu chvíli už naštěstí spal pod dřevěnou deskou své rakve.

 Sledovala jeho mizející záda, vydal se do vedlejší vesnice napít se trochy krve. Sama se vydala opačnou stranou, tam, kde bydlela ta jeho pradlena.

Skočila otevřeným oknem do jejího pokoje. Spala tam ještě se dvěma sestrami. Zlehka se dotkla její ruky a přenesla je dál do lesa. Už měla za sebou dvacet let a právě k tomuto výročí dostala tuto schopnost. Nechtěla, aby trpěla. Navíc se bála, aby na to nepřišel. Nečetl jí myšlenky, nehlídal Vladěnu, neslyšel, co se tu děje, nerozmyslel si to.

Zakousla se jí do krku, když její srdce uhodilo naposledy, začala její tělo trhat. Kusy masa létaly všude okolo, jen krev nikde žádná. Kosti se zabodávaly do země, maso hnojilo trávu. Ve stejnou chvíli se o několik kilometrů dál ozval prudký bolestivý výkřik a bezmocné Drákulovo tělo spadlo jako mrtvé k zemi.

Bella mu přeci jen dopřála poslední poctu, vzala jej domů, do jejich sklepení a položila do jeho rakve, kterou vzápětí odsunula do nejvzdálenějšího a nejtmavšího kouta.

„Když zemře ten, koho tak moc milujeme, nejde žít dál. Já využila jediné jeho slabiny a skrz ni ho zničila,“ zašeptala Bella.

Edward nevěděl, co si myslet, bylo toho na něj moc. Nevěděl, jestli chce pokračovat, možná o ní neměl chtít nic vědět. Bella lítostivě pozorovala jeho vnitřní boj a nevěděla, které straně fandit.

„Potřebuju nějaký čas, potom budeme pokračovat, ano?“

„Dobře,“ usmála se a sklonila hlavu. „Stejně bude brzy svítat. Večer?“

„Budu tu,“ usmál se a chtěl odejít. Pak si to rozmyslel. Rychle k ní přeběhl a vlepil jí rychlou pusu na tvář. Nemohl to neudělat…

Bella se trochu usmála a zašeptala si: „Snad mě pochopí, snad to překousne…“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Alicejazz (24.01.2011 17:50)

MUHEHEHEHEHÉÉÉ, to je ono!! Taková zlá a krvežíznivá, to se mi líbííí. letím dáál

4)  Texie (08.08.2010 20:04)

Wauu, zlá, zlá, moc zlá Bella a je to příjemná změna.

2)  mima19974 (07.08.2010 12:39)

Toto som vážne o Belle netušila!Dúfam,veľmi dúfam,že to Edward pochopí..Bude,dúfam,ďalší dielik čo najskôr!

1