Sekce

Galerie

/gallery/Daylah1-mini.jpg


Udrží ji to stéblo, kterého se chytá?
I když je sukuba, dokáže milovat. Slastně nebo hořce?

Daylah

 

Daylah 2/2

 

O 18 let později, Severní Dakota

 

Zadívám se na drsnou zem pod mým nosem, na kterou jsem před chvíli dopadla. Skláním se těsně nad podlahou, na kolenou, nahá a těžce dýchám. Mé ruce pálí mrazem, prsty mám jako v ohni.

Snažil se mě ochránit a odhodil mě stranou. Jako už tolikrát předtím. Ale znovu příliš pozdě.

Kruci! Zase jsem selhala! Nikdy to nedokážu. Nikdy. Má to vůbec smysl?!

On čeká, dává mi chvíli čas. Naše blízkost, naše touha, ještě před chvílí probuzená a živá, se opět ztrácí v nenávratnu.

Snažím se uklidnit, ale z hrdla se mi ozve zklamané zasténání. Ne! Takhle už ne. Jsem plná vzteku a ponížení. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem tak slabá, tak neschopná. Hrdlo se mi samovolně stáhne, ale místo zavrčení, které očekávám, se ozve… vzlyk. Pomyslně protočím oči sama nad sebou! Pláč?! Je to až tak zlé?! Ale v příští minutě se mu poddávám. Všechno házím za hlavu. Opřu své dlaně o zem a křečovitě do ní zaryju prsty, až tvrdá udusaná hlína na podlaze pod jejich tlakem začne povolovat. Zakřičím, mé utrpení a pokoření je zjevné. Jsem k ničemu, bezmocná zrůda. K smíchu. A jsem nešťastná… Neohlížím se na nic a… pláču. Snad sto let jsem neplakala, ať to bylo sebehorší, ale nyní… pláču.

Ucítím, jak si sedá na zem, vedle mě, a něžně mě podebírá pod bradou. Ještě jsem plná vzteku sama na sebe, ale pokouším se ovládnout svůj výraz a podívám se na něj.

Jeho oči jsou vlídné a starostlivé.

„Dokážeš to, Day. Vím, že ano,“ řekne a já mu chci věřit. Jeho hlas mě vždycky donutí se uvolnit. Kleknu si a dívám se na něj, neschopna nabažit se toho pohledu. Žádný z mých mužů nebyl ani z poloviny tak krásný jako Forbs. Jeho statné silné nahé tělo, dokonalé svaly, pevná brada a k tomu jeho vyrovnaný a přitom nesmlouvavý výraz mě od začátku uchvacovaly.

Skloní se ke mně a políbí mě na ústa. Jako by mě chtěl utěšit, uklidnit, polaskat. I nyní, přese všechno, mnou projede závrať. Jeho polibky jsou neuvěřitelné, tak jiné!

Potom zvedne moje ruce a podívá se na ně. „V pořádku?“

Tentokrát žádné rychle mizící černé skvrny. Tentokrát to nebylo tak zlé, spálil mě jen trochu. Potlačím další vzlyk.

Vím, že je silnější než já, vím, že jeho sílu nikdy neprorazím. Je proti mně dobře vybavený. A přesto jsou má vášeň, mé instinkty a nejzákladnější pudy tak silné, že znova a znova opakuji svou chybu. Snažím se, ale má vůle nestačí.

Ruce ještě stále pálí, ale přikývnu. Na tom nezáleží, zahojí se.

„Chceš pokračovat?“ dává mi na vybranou, chápavě.

A já chci bojovat dál. Už mě unavuje se ptát sama sebe, jestli to má smysl. Zkrátka vím, že to musí nějak jít. Nenechám si svou jedinou šanci proklouznout mezi prsty. Udělám cokoliv. Proto přikývnu.

Usměje se a zavrtí hlavou. „Nikdy to nevzdáš, že ne?“

„Ne. Miluju tě,“ odpovídám.

„A já tebe,“ řekne, „Ani nevíš jak. Ty roky předtím nestály za nic. Všechno se změnilo až s tebou. Nejdůležitější je, že jsi vůbec tady.“ Dívá se na mě tak, jak to umí jen on.

Ohromeně na něj zírám, potom stisknu rty a zavrtím se. Ano, jsem tu. Přišla jsem ho zabít a zůstala jsem. Všechno se to stalo, když už jsem to vůbec nečekala a po ničem netoužila. Jeho láska mě překvapila, byla pro mě od začátku nepochopitelná, strhující. Nejspíš nikdy neuvěřím, že je to skutečné. Ale je. Je tu, vedle mě, rozhodnutý zůstat, nenechat mě znovu samotnou, v žádném případě. Dokonce je ochoten tolerovat, kdo jsem. Je ochoten snášet mé potřeby a to, co musím. Mou podstatu vnímá jako holý fakt. Tím neuvěřitelnější.

Přesto je jedna věc, o kterou se pokoušíme a kterou musíme změnit - společně. Ale právě to se nemůže podařit, ne s mým zoufale selhávajícím sebeovládáním. Je to jako chtít obrátit směr otáčení zemské osy.

Sednu si na pokrčené nohy, zůstávám sedět na holé zemi a připadám si beznadějně. Zamyšleně mi prohrábne vlasy.

„Něco zkusíme,“ řekne potom a zvedne se ze země. Podá mi ruku a pomůže mi vstát. „Počkej tady.“

Zůstávám sama uprostřed jeho kovárny. Kolem nás je spousta náčiní - kladiva, kleště, jeho velká kovadlina, ohniště a měchy, hřebenovky, průbojníky… Všechno odpočívá v klidu a pokoji. Dnes má místní kovář jiný program.

Zadívám se skrz velké okno nad velkým dřevěným opracovaným stolem, složené z malých tenkých tabulek vsazených do kovové mříže. A před očima to okno náhle vidím zvenku tak, jak jsem ho viděla tenkrát, když jsem poprvé přišla k jeho ranči. Nezdobené kovové iniciály FT nad vchodem do kovárny se nedaly přehlédnout. Známý Taysonův ranč, ve stepi pod horami jediné kovářství. Stejně tak se nedala přehlédnout statná postava v kožené zástěře, která se uvnitř pohybovala kolem ohně. Chvíli jsem ho pozorovala, se zalíbením tak zvrhlým, jak jen bylo možné u mého druhu. Byla jsem vyhladovělá a neuspokojená. Hledala jsem svou další oběť. Teprve potom se ke mně donesla ta vůně. Jen jsem zdvihla obočí, když jsem pochopila. Upír. Olízla jsem si rty v marné snaze zahnat žízeň. Věděla jsem, že tady se to nepodaří. A široko daleko nikdo další, jen les plný zvěře.

Ale žízeň nebyla jediná potřeba, kterou jsem měla. A tak jsem se rozešla k jeho vchodu, s naprosto jasným úmyslem.

Cvaknutí dveří mě vyruší z mých myšlenek. Forbs přichází až ke mně a stoupne si za mě, než promluví do mých vlasů. „Vím, jakou máš sílu. A vím, jak těžké je se udržet. Vždycky své ruce strčíš, kam nemáš..“ Přejede rukama po mých pažích a chytne je za mými zády.

Ano, to sakra vím. Vždycky to udělám. A jsem to vždycky já sama, kdo za to zaplatí.

„Pokud mi věříš, tak teď se chvíli nehýbej, možná to takhle pro tebe bude snazší“ poslouchám další jeho slova. Jeho dlaně pevně svírají mé paže za zády.

Uslyším cvaknutí a má zápěstí jsou rázem obklopena čímsi tvrdým a pevným. Otáčím se, dívám se za záda. Mé ruce jsou uzamčené v kovové pasti. Otevřu ústa překvapením a panikou. Pouta?! Už jenom tu představu jsem vždycky nesnášela! Vždycky jsem to byla já, kdo ovládal situaci. Překvapením na okamžik zapomínám dýchat a šokovaně si to prohlížím.

Dvě silné kovové desky se dvěma půlkruhovými výřezy naproti sobě, spojené k sobě tak těsně, že vzniklými otvory ruce neprovléknu. Ohromeně si prohlížím důmyslný systém propojení, který mi neumožní uniknout.

Podívám se zpátky na něj a setkávám se s jeho zkoumavým pohledem. Zamračím se a snažím se vyhnat ze svého obličeje známky protestu.

„To by mohlo pomoci udržet tvé ruce. Takhle se už znovu nespálíš. A oba dostaneme, co chceme. Chceš to zkusit?“ zeptá se klidně.

Nedokážu se rozhodnout. Všechno se ve mně vzpírá. Tohle nemůžu, to je příliš nestravitelná představa!

Ale kolikrát už jsem se spálila? Kolikrát se o něj ještě potřebuju spálit, abych se přesvědčila, že to nedokážu? Jsem příliš slabá, nedokážu mu odolat. Nic mě nedokáže změnit, dokonce ani láska, ani oddanost, kterou k němu cítím. Ani má nejtvrdší snaha. Je to stále stejné jako poprvé. Vlny rozkoše a slasti mě pohltí a jeho pulsující energie, probuzená a připravená v jednom jediném bodě zářícím ztemnělým červeným světlem, mě donutí nemyslet. Nevidím, necítím, nechápu nic jiného než to. Nedokážu zadržet touhu ji pohltit. A vždycky to udělám, můj rozum a vůle se ztrácí. Chci ho, chci ho cítit uvnitř, cítit, jak chutná, jak se jeho síla rozlévá uvnitř mě, chci se naplnit rozkoší. Ale namísto extáze – vždy jen bolest, pálení na prstech nebo v očích. Strašná, nesnesitelná bolest.

Forbs je nedotknutelný. Nikdo ho nemůže obrat o nic, co má v hlavě, o nic, co má uvnitř sebe. Každého, kdo se o to pokusí, spálí ledový pancíř, který má uvnitř kolem sebe. Led, který je neúprosný, nezničitelný a velmi krutý. A stejně záhadný jako všechny neobyčejné jedinečné vlastnosti upírů. Ale chrání ho dobře.  Jak hrozná je to bolest, zvláště v očích! Ani jeden ze způsobů, kterými normálně umím to červené dráždivé světlo získat pro sebe, nedokážu použít. Ruce ani oči. Ani jedním ze způsobů si ho nevezmu, jeho síla zůstane navěky jeho, chráněná mrazivým hrozivým zmrzlým příkrovem.

A právě to nás drží pohromadě. Právě to nám dalo čas, abychom zjistili, co to všechno znamená. Proč on chtěl zůstat se mnou a já s ním, navzdory všemu. Jen tak jsme mohli zjistit, že to, co nás spojuje, je opravdová láska. Nemohla bych ho milovat víc, jsem ochotna kvůli němu podstoupit cokoliv.

Dívá se na mě a čeká na odpověď.

„Víš, že jsi se mnou v bezpečí… Nemůže se ti nic stát,“ řeknu jen.

„Vím, ale ty se mnou ne. A já už se nemůžu dívat, jak trpíš a nikam to nevede. Snažíš se, chci ti pomoct.“

Tak tedy cokoliv? Řekla jsem cokoliv…?

„Dobře,“ řeknu nakonec a on se na mě jen zpříma podívá, potěšen mým souhlasem.

„Zkus tedy použít všechnu svou sílu, zkus se z toho dostat,“ navrhne potom a já se okamžitě zazmítám, ale kovová past nepovolí. Je příliš tuhá na to, aby ji mé ruce dokázaly roztrhnout.

„To vypadá dobře,“ pochválí si svou práci. „Ale tím jsme ještě neskončili.“

Překvapeně se na něj podívám a jeho oči si mě chvíli prohlížejí. Jako by zaváhal.

„Co chceš udělat?“ ptám se.

„Pokud to nebudeš chtít, vymyslíme to jinak. Skloň hlavu a zavři oči,“ odpoví a já po krátkém zaváhání udělám, co chce.

Ucítím jeho prsty ve vlasech. Hladí mě, jeho dlaně kloužou po mé hlavě a potom po spáncích. A nakonec ucítím chladný kov na svých očích a přes svůj nos. Vydechnu překvapením. Maska přes oči! Dává mi masku! Cuknu sebou a jeho dotyky se váhavě zastaví. Potom beze slova přikývnu a on pokračuje. Upevní mi masku přes hlavu. Nic neuvidím… ale mé oči nebudou nebezpečné.

Maska mi dokonale sedne, je chladná, kovová, bez jediné chyby kopíruje můj obličej. A nic nevidím, jen její vnitřní stěnu. Jak ji asi vyrobil? Jak získal otisk mé tváře? Ohromí mě, když pochopím, že tohle plánoval. Že se na to připravil a snažil se vymyslet nějaký další způsob, jak nad tím vyhrát, když už nevíme, kudy kam.

„Už žádná bolest pro tvoje oči ani pro tvé ruce, Day,“ zamručí mi do vlasů. „Dokážeš tu masku snést?“

Nedokážu odpovědět. Váhám. Ano? Ne?

„Můžu ti to sundat, můžeme to zkoušet dál tak, jako doteď...“ navrhne.

„Ne, zkusíme to takhle,“ odpovím mu okamžitě. „Určitě takhle. Už žádný led.“ Neváhám.

Přikývne. „Takhle ti nic nehrozí… Neublížím ti.“ Ucítím jeho ruce, jak sjíždějí po stranách mého těla. „A jsi dokonale neškodná,“ zasměje se se rty přitisknutými k mé kůži. Okamžitě mnou projíždí vzdor. A zároveň… touha.

„Nikomu jinému bych nedovolila nic ani vzdáleně podobného,“ odpovím a snažím se nesyčet. „Jsem si naprosto jistá, že jsi jediný muž na světě, který spoutal sukubu, Forbsi,“ poznamenám a ucítím jeho úsměv.

„To proto, že tě miluju,“ odpoví. „A že tě chci…“

A já tebe, pomyslím si a zadoufám. Možná se to konečně podaří… Ohromí mě naděje. Žádný led, žádné pálení, žádný bolestivý konec před koncem. Ta představa je strhující. Možná pro nás přece jen existuje způsob, jak se dostat jeden k druhému. Jak se cítit, milovat.

A proto pochopím, že jsem ochotná udělat mnohem víc. Když tohle nepůjde, mohu i víc. Hořce se kousnu do rtu. Nechci se vrátit tam, kde jsem byla. Myslela jsem si, že vím, jak chutná fyzická láska, ve všech možných podobách. Ale doopravdy jsem to nevěděla nikdy. Všechno, co jsem znala, byla jen rozkoš, neředěný chtíč.

Ale on mi nabízí víc, mnohem víc. Toužím po něm, jinak. A poprvé v životě vím, že jinak je správně. Ale pokaždé, když k němu natáhnu ruku, dostanu jen bolest. Má zrádná slabá mysl!

Kolikrát jsem se už lásky vzdala. Po letech hledání, toužení, vzteku, nenávisti, bolesti a stesku jsem to vzdala. Přijala jsem nevyhnutelné – svůj způsob života. Žila jsem ho dál, neměla jsem jinou možnost. Nemohla jsem nebýt, čím jsem. Nakonec jsem přestala bláhově toužit po něčem, co nebylo pro mě.

Byla jsem sama. Zoufale sama. Kolem mě byla vysoká hráz, nedotknutelný prostor a každý, kdo se dostal příliš blízko ke mně, za to zaplatil. Má nesmyslná existence si mě vtáhla, bezohledně a bezvýchodně. Zůstalo kolem mě jen prázdno, které jsem nedokázala zaplnit, ani vymazat. Má bezbřehá žízeň a má zpropadená slepá touha bylo všechno, co jsem měla.

A nyní ho mám přímo před sebou, na dosah.  Mohu mít to, co jsem kdy chtěla. Po čem jsem toužila tak dlouho, až už jsem ani toužit nedokázala. Je tu, přímo vedle mě, cítím jeho dotek a toužím mu patřit tak, jako ještě nikomu, dát se mu, ucítit váhu svého vlastního těla v jeho rukou. Jen to a právě to.

 

Dovedla bych udělat cokoliv.

Proto právě teď nevidím. Ale cítím ho, všude kolem sebe. Cítím jeho prsty, jeho rty, cítím jeho statnou hruď, jak se o mě opírá, cítím jeho boky, jeho stehna. Chci položit své ruce na jeho záda, chci ho sevřít, dotýkat se. Pokusím se pohnout rukama, ale nejde to.. Jsou uvězněné za mými zády. Chci ho cítit a nemůžu! Sevřu rty němým nesouhlasem a zároveň ucítím jeho rty na svých. Tak nečekaně, tak hladově… tak opojně.

Zavírám oči a nořím se do černočerné tmy za mými víčky a do tmy, která zaplavuje mou hlavu.

A začínám chápat, co musím udělat. Co po mně chce. Musím mu věřit, musím to nechat na něm. Vzdávám se mu, oddávám se do jeho rukou, do náruče jeho lásky a péče. Je všude kolem mě, vnímám ho každým pórem svého těla. Padám do záchranné sítě, kterou pro mě roztáhl a nechávám sama sebe bezvýhradně k jeho dispozici.

Pokud by tohle byla cesta, chci po ní jít. Cokoliv nás spojí, je dobré. Patřím k němu, on patří ke mně. Mé nejhlubší přesvědčení to ví. Věřím mu. Cokoliv udělá, bude dobře. A jeho náruč je jako nejměkčí samet. Poprvé poznávám, jak chutná naprostá oddanost.

„Day…“ zamumlá a cítím jeho pevný stisk. Tlačí mě ke stolu a nadzvedne mě ve svých silných dlaních. Tiskne se ke mně a jeho doteky jsou stále naléhavější. V mé hlavě začíná tepat. Všechno mu vracím aspoň svými rty, doteky svého těla. Jeho reakce mě strhávají sebou a vím, že i já strhávám jeho. Žádná síla, žádná prudkost, jen péče a něha a napětí uvnitř narůstá. Co se stane pak? Co udělám dál? Co bude, až to budu chtít udělat?

Nevidím jej. A nevidím ani to, co vždycky zběsile odhodí mé myšlení a sebeovládání stranou. Nevidím ten zářivý červený pulzující bod v jeho těle. A přesto ho chci, hledám ho. Láká mě a dráždí. Vím, že tu je, kousek ode mě. Zasyčím frustrací a zazmítám se. Přitom pevně stisknu zuby a ztuhnu napětím, ovládám se, neschopna zaútočit.

„Day?“ zeptá se tlumeným hlasem.

„Půjde to, půjde…“ slíbím sama sobě nahlas, pokoušejíc se zkrotit svou vlastní sílu. „Nepřestávej, nech mě se vzepřít, sama sobě… jen tak to půjde. Víš, co mám ráda, jen pokračuj.“

Jeho silné dlaně mě stisknou, až mnou přejede mráz. Strhne mě k sobě. Přesně tak, vydechnu a potlačím další vlnu kruté touhy, odporu a chtíče. Začínám se třást po celém těle a jen stěží dokážu rozhodnout, která touha je silnější. Ale vím, že jen jedna má žádost smí být naplněna.

Prosím!

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Twilly

2)  Twilly (05.12.2011 12:53)

Kačenko, tak TOHLE je to, co tě dělá úžasnou. Promiň, Krev i Jed jsou skvělý, ale TOHLE je to pravý! Ty by ses neměla věnovat ff, ale jenom SVÉ fantazii a svým postavám, protože ty ti prýští z nitra (jo, teď vidím Bos jak se hihňá u slova prýští :p, ale jiné to nevystihuje). Kačenko, upřímně ti za Day tleskám. Je DOKONALÁ!!! A Forbes, TAKY!!!!

AMO

1)  AMO (05.12.2011 11:45)

Tak kováře...? A ještě ten chlapec má dar se bránit. Dokonalé. Spoutání a nasazení krytu očí... JO! Nechal ji, rozhodnout se, nechal ji, prát se samu se sebou.
Normálně, když ji oslovil - Day... Day? Ten hlas jsem úplně slyšela.
Bylo to... bylo to jiné a zvláštní. Není tu krutý konec, ale nádherně otevřený
A ten šokující začátek... zase mne odhodil, pálení prstů a mráz... ty v..e

P.S. Víš, co to se mnou dělá?

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella