Sekce

Galerie

/gallery/Daylah1-mini.jpg

Pro ty, kteří četli ZPÍVAJÍCÍ KREV. Ale nejen pro ně.
Příběh sukuby, která  pomohla Edwardovi překonat volání zpívající krve. Ďábelská upírka, životu nebezpečná svůdkyně, jejíž úděl je možná ještě beznadějnější než osudy našeho Edwarda. Její prokletí předčí prokletí upírů. Edward a Isabella jí nikdy neměli zkřížit cestu, nikdy jí neměli otevřít oči…

Celá postava vychází z jediné zmínky u sukubách, která se objevila v Twilight. Potom stačilo si najít krátké vysvětlení toho pojmu: Sukuba: ve středověké křesťanské mytologii druh démona - astrálního upíra, který svádí muže, zvláště pak mnichy, pohlavně se s nimi stýká a přitom je vyčerpává, někdy až k smrti.

Nebylo třeba hledat víc, fantazie se rozběhla a Daylah byla na světě a nakonec se objevila jako vedlejší postava ve Zpívající krvi. A tohle je její příběh – to, co jsme se z Krve nedozvěděli.

 

 

 

Daylah

 

 

Daylah 1/2

 

Běžím, utíkám, ale ne dost rychle. Ten tlak se nedá snést. Nohy se mi třesou potřebou běžet rychleji, nahromaděná energie uvnitř mě si hledá cestu ven a nemá kudy. Co se to, sakra, stalo? Co to má znamenat? Zčistajasna si uvědomím, že mé oči jsou rozšířené úžasem, neochotou pochopit.

Tak tohle tedy ne! Zuřím.

Ale vím moc dobře, že ano. Že se stalo právě to, právě před chvílí. To, čeho jsem se někde pod povrchem bála celých těch tři sta let. To, před čím mě Roslyn tolikrát varovala. A pro vlastní dobro jsem se celé ty roky vší silou snažila držet ty dveře zavřené.

Kolem mě se míhají stromy, listy, vzdálená světla Seattlu v černé tmě. Daleko za svými zády slyším šplouchat vodu v jezeře. Tráva pod mýma nohama je už tak vlhká a ještě k tomu začíná pršet. Rozbouřená síla ve mně mě nutí běžet rychleji, rozříznout vzduch svým tělem. Dokážu běžet rychleji, musím běžet rychleji! Kdo by mě tady mohl vidět? Ve tmě a v dešti… Kašlu na lidi, kašlu na všechno a zrychlím. Běžím z plných sil, oblečení mokré během okamžiku, přilepené na mé kůži větrem. Energie ze mě tryská ve vlnách, zakláním hlavu úlevou a mezi zuby procedím tlumený výkřik.

V hlavě mi zní jeho slova.

Kliď se odsud, nedostaneš to, co chceš.

Tuhle zeď neprorazíš, ani teď ani jindy.

Některé síly na světě jsou silnější než ty.

Prokletý Edward! Před očima mám jeho oči. Rozhodnuté, silné, ztrápené oči plné bolesti a… lásky k ní, jeho Isabelle. Lásky, zatraceně. Do háje s tím!

Zastavím se a rozhlédnu. Jsem vysoko, není už kam dál běžet, jsem na vrcholu kopce, který se zvedá od břehu jezera. Ze všech míst jsem se musela objevit právě tady! Přede mnou se zvedají bílé, tvarované, zdobené stěny kostela. Zasyčím nesouhlasem, ale zůstanu na něj zírat. Zamčený, prázdný kostel, svítící do tmy na vrcholu kopce nad jezerem. Jistě velmi malebný pohled z druhého břehu, ale do mě jakoby ten obraz vypaloval díru.

Přesto na něj dál zírám. Voda mi stéká po vlasech, po obličeji, ale je mi to jedno.

Jak je možné, že mi odolal? Že mě odmítnul?! Není přece možné odmítnout sukubu! Jak se to mohlo stát! Nebyla jsem snad dost dobrá? Dokážu přece svést každého muže, na jejich vůli nezáleží!

Aniž bych si to uvědomila, mám hlavu v dlaních, zatímco zírám na nesmlouvavé, protivně svaté stěny kostela.

A vím, že odpověď znám a právě to mě tak děsí.

Protože ji miluje. Miluje. Tak neskutečně, tak bezvýhradně, tak úplně. Jeho láska je dokonce silnější než mé kouzlo! Dokázal mě pokořit, odhodit, jen díky ní! Tohle je tedy láska, čistá láska. Černý štiplavý kouř, před kterým mě vždycky varovali. Jednou se nadechneš a je pozdě se vrátit. Kouř, který je pro náš druh horší než jed.

Tisknu si spánky v marném pokusu se toho zbavit. Nic z toho nemám zapotřebí! Namísto toho se mi znovu vrací jeho pohled. Spalující bolest, kterou byl ochoten podstoupit jen kvůli ní. A síla jeho odhodlání ji milovat sahající až za hranice jeho vůle.

Přestávám dýchat a stisknu čelisti, až to zaskřípe.

A přitom vím, že nechci nic jiného, než mít možnost cítit právě takovou lásku. Nesmyslné šílené přání, nejhorší, jaké můžu mít. Má podstata je nemilovat.  Ale pokud je tohle láska… chci ji.

Černý kouř naplňuje mou hlavu a ta pečlivě střežená propast se pode mnou otevírá.

- - -

Dívám se na střechy domů pode mnou. Nejsou blízko ani daleko. A pod těmi střechami – oběti. Stačí si vybrat, stejně jako vždycky. Se zavrčením skáču ze zdi, mé nohy dopadají na zem. Uhladím si oblečení a odfrknu si. Na koho se snažím vrčet? Hnusím se sama sobě. Tvrdá, obávaná Daylah se proměnila v hromádku měkkého slizu. Musela jsem se zbláznit.

Láska! Takový nesmysl. To ani omylem. Láska – jakoby se řeklo smrt. Tak stejné to je. Nehodlám se nechat srazit, ne tak hloupě.

Muselo mi přeskočit. Ale teď už jsem klidná, ta bouře je za mnou. A vidím to střízlivě. Konec s vyváděním.

Zadívám se do mraků visících mi nad hlavou, jak se na mě šklebí. Také se na ně ušklíbnu. Jakoby se z nich na mě dívala sama Roslyn. Kolikrát jsem to od ní slyšela? A kolikrát jsem se za poslední dobu snažila dostat tu vzpomínku z hlavy? Přesto pořád otravuje, už mi jde na nervy. Jak ráda jsem dříve její tvář vídala, trávila s ní čas… Byla to vždycky ona, kdo mě držel na nohou, možná jenom díky ní jsem se z toho nezbláznila. Stará, zkušená sukuba, která mě naučila… nejspíš všechno. Jenom díky ní se to dalo snést, od samého začátku. Když zemřela, myslela jsem, že se zblázním. Nedovedla jsem si to bez ní představit.

Ale zrovna teď ji vidět nechci. Už jí mám dost, chci ji dostat z hlavy.

A přesto na mě z mraků zírají její velké tmavě hnědé oči, jako její přízrak. A znovu mě plísní.

Láska je pro nás jako mor. Je naším nejhorším prokletím. Nikdy na to nesmíš zapomenout. Láska ti nesmí zkřížit cestu, patří jen lidem. Pro nás existuje jiná nejvyšší rozkoš, víš dobře, o čem mluvím. Ber si plnými hrstmi, naber si dosyta a nech se uspokojit.. Ale láska je kříž, děvče. Ty si nemůžeš vybírat.

Má pravdu. Vždycky měla pravdu. Mezi námi a lidmi je tlustá zeď. A muži? Jsou jen požitek. Muži k nám patří, vlastníme je, beze zbytku. Jak bezbranní proti nám jsou! Stačí jen dostat chuť, každý z nich mi může poskytnout dvojitou rozkoš. Fyzickou a mentální vášeň. Žádný upír nedokáže utéci volání po krvi. A stejně tak žádná ze sukub nedokáže ovládnout svůj další chtíč. Nedokáže odolat, ne napořád. A muži nedokáží odolat nám. Podléhají až příliš snadno, málokdy pochopí, že jsme je přišly vysát, zničit, připravit o všechno. Jen upíři někdy pochopí, tím hůře pro ně.

Zavírám oči a hlavou mi víří myšlenky. Muži. Celá řádka mužů, lidé nebo upíři, stovky, možná tisíce… ovládnutí a poddajní. Oslepení vášní tak silnou a omamující, že větší sotva někdy zažili. Myšlenky příliš svůdné a příliš vtíravé na to, abych je dokázala hned odehnat. Proč taky? Jsem a vždycky budu taková. Z toho jsem stvořena. Přivedu je na pokraj šílenství, nechám je žhnout vášní a chtíčem a vezmu si všechno, co chci. Nechám je vstoupit do ráje smyslnosti, nechám je svíjet se v mých rukách tak dlouho, jak dlouho se dokážu sama ovládat. A potom jim vezmu jejich sílu. Všechnu  jejich smyslnou podstatu, která mě na nich dráždí a uchvacuje a která je mojí životní energií. Jsou moji. Nakonec je každý můj. Nikdo přede mnou není v bezpečí, i když možná upíři to mají snazší než slabí bezmocní lidé. Lidští muži nemohou dál žít bez té síly, o kterou je okradu. Bez energie ve které se v nich spojuje život a touha. Chvíle, kdy ji vezmu do svých rukou a pohltím ji do sebe, pro ně znamená smrt. Nemají šanci. A proto jejich krev v tu chvíli chutná jako žádná jiná, dvojitá slast. Nakonec jsem nasycená jejich silou a krví. Příliv všech těch šťáv znamená nejsilnější extázi.

Upíry nelze zabít tak snadno. Přesto je dokážu spálit jejich vlastní vášní, tak prudkou, až z nich vyšlehnou plameny.

Zakláním hlavu v přílivu touhy. Mám ráda plameny. Jsou tak prudké, tak uchvacující.

Ano, mohu je také nechat jít potom, co si vezmu, co chci. Mohu je ušetřit. Jen jejich oči zůstanou beznadějně prázdné, vyčerpané a trvá dlouho, než se znovu naplní. Ale kolikrát byla moje vášeň silnější než má vůle? Kolik nebohých upírů uhořelo, navzdory mým nejlepším úmyslům? Jak často se dokážu slitovat?

Jsem démon mezi upíry.

Z úst mi uniká vzdech, otevírám raději oči. Extáze a prokletí v jednom. Ušklíbnu se. Kolik jich ještě bude? Budu chtít další a další… vždycky, napořád? Nikdy to neskončí? Otravná vtíravá myšlenka, která mě provází už po staletí.

Tohle je můj svět a nesmím chtít víc. Nesmím se cpát někam, kam nepatřím. Ne do jejich světa, do světa ovládaného city. Je v něm příliš mnoho lásky, příliš mnoho smrti.

Budu tím, čím jsem. Tak jako doposud. Mohla bych ho mít, Edwarda. Mohla bych to zkusit, znova a znova. Ať si nechá svou lásku pro sebe. Ať ji miluje třeba sebevíc. Bude můj, jednou ho přesvědčím. Od první chvíle jsem ho chtěla. Žádná láska přece nemůže být silnější než kouzlo sukuby. Dokážu si podmanit každého. Uvidíme, kdo s koho.

Jednou rukou si projedu vlasy a vzadu nad krkem je obemknu prsty v jednom silném pramenu. Zatáhnu a přehodím si je dopředu přes rameno. Mé tělo se chvěje frustrací a ponížením. A potřebou. Chtělo by to rozcvičku, návrat do starých kolejí. Rozejdu se směrem k červeným střechám, dole ve městě znám jedno skvělé místo pro lov.

- - -

„Na vlastní kůži zažiješ, cos ještě nezažil,“ přejedu mu několika prsty vzhůru po stehně a on se zachvěje. Jakéže je jeho jméno? Phil? Phillip? Copak na tom záleží… Dívá se na mě svýma ostrýma modrýma očima a energie se v něm jen vaří. Jeho krásné tělo ovládá napětí.

Bar kolem nás je už prázdný, unavený barman sotva vnímá. Je nad ránem, trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodla. Jako by mi dnes žádný z nich nebyl dost dobrý.

Zvednu jeho ruku, sevřu mu ji v pěst a zuby přejedu její hřbet. Přivře oči a zrychlí se mu tep. Vychutnávám si vůni jeho krve sálající přes tenkou kůži.

„Půjdeme?“ zeptám se. „Vím o jednom místě.“

Tma kolem nás je dokonalá, vůně půdy se mísí s jeho podmanivou vůní muže. Je v pasti, už není cesta zpátky, domů se nevrátí. Leží pode mnou na vlhké zemi a dovolí mi cokoliv. Touží po každém mém dalším doteku, beznadějně omámený. Nedokážu myslet na nic víc, vlny rozkoše rozechvívají jeho tělo a hluboký les kolem nás všechno zakrývá. Jsem svázaná se zemí a svázaná s ním. Cítím, jak se jeho energie stahuje do jediného bodu, jak v něm pulzuje, jak mění svou barvu. Začíná zářit temným červeným světlem. Cítím ji, vidím ji a chci ji pohltit, nasát do sebe… Můj dech je rychlý a jen stěží dokážu odolat. Poryvy chtíče naráží na dno mé vůle. Ještě ne, ještě ne…

Zaryje prsty do mých zad a vykřikne v další extázi, která pohltí jeho smysly. Ten výkřik splyne s mým, když v mé hlavě zůstane jen prázdný bílý prostor, bez myšlenek, bez vůle, bez ovládání. Chci jen jedno. Jeho tělo se prohne, když zabořím své prsty doprostřed toho zářivého červeného světla a lačně ho pohltím. Mým tělem procházejí vlny sladké agónie, když se jeho energie spojí s mou, postupně, jedna vlna za druhou. Jeho světlo pohasíná a září uvnitř mě. Hřeje a naplňuje mě. Jeho oči jsou ještě otevřené, v němém slábnoucím úžasu. Omámeně se skláním k jeho tepně, ve které ještě proudí život. Zuby prokousnu jeho měkkou kůži a ochutnám. Propadám deliriu dvojnásobné rozkoše. Svět ztrácí svůj tvar a mé uši pohladí jeho poslední mělký výdech.

Ten příliv energie mě vyčerpal. Jsem naplněná a sytá. Zůstávám skloněná nad jeho blednoucím tělem a do mých nozder opět proniká drsná vůně země, na které ležíme. Pomalu otevírám oči a dívám se na jeho tvář. Ani nyní jeho krása nezmizela, jen jeho oči jsou nehybné a jako ze skla. Zavírám jeho oční víčka.

Slast a uspokojení stále naplňuje mé tělo, když zabořím své nehty do jeho kůže a rozsápu ji i s oblečením, které mu zbylo. Jeho smrt připíšou divoké zvěři. A bude to pravda. Daylah, nepolapitelná divoká šelma, hladová nejen po krvi.

Udělám všechno, co je třeba, všechno co vždycky. Nakonec se postavím a sáhnu pro svůj široký pásek. Jeho nápadné zdobení – výstupky na jeho zevní části – pomalu vtiskávám do půdy kolem nás. Otisk tlapy stříbrné lvice.

Stromy rychle ustupují vzad, jak se od toho místa vzdaluji. Okolí je zcela prázdné, nikde nikdo, mohu si vybrat směr. Na nebi se objevují první známky svítání a jak se čas posouvá, začíná být světlo patrné, až nakonec se stíny změní v den.

Světlo. Najednou je všechno jiné. Jiný svět. A ten slastný pocit jako by zůstal zavřený ve tmě, která odešla. Energie, které jsem plná, se už ukáznila a poslušně se poddala nárokům mého těla a mysli. Rozkoš a slast zmizely s prvním ranním světlem.

Vystoupím z lesa a za jeho krajem se ukáže obloha. A ranní slunce mezi mraky. Několik jeho paprsků se mezi nimi prodírá a dopadá až na zem.

Všechno se ve mně sevře. Nechci den, nechci světlo, nechci slunce. Má intuice mě varuje.

V jeho záři to znovu uvidím. Edwardovy oči, jeho lásku k ní.

Zpropadené slunce.

Ale nedokážu tu vzpomínku zahnat. Nechci! Nořím se do ní znovu, hlouběji. Toužím po ní. Toužím si na to zase sáhnout. Na jeho oddanost, bezmeznou odevzdanost do jejích rukou. Na jeho ochotu projít třeba všemi pekly světa, jen pro ni. Na to všechno, co mi bere dech. Na to všechno, co jsem dodnes neznala, neviděla a nechtěla poznat.

K čertu s Edwardem!

Vztekle se rozeženu a jedním švihem rozkopnu starý pařez vedle mých nohou na třísky. Jako by mi to snad mohlo pomoci.

Nestojím o jeho lásku, nestojím o lásku vůbec. To, co mám a mohu mít, mě uspokojí tisíckrát lépe. Láska je pro slabé, poddajné ovce. Prostě půjdu a vezmu si ho. Jsem silnější než on!

Edward. Zavrtím hlavou.

Edward. Skloním hlavu k zemi.

Edward a Isabella. Nic krásnějšího jsem nejspíš ještě neviděla. Zavírám oči a nastavuji svou tvář slunci. Jen na okamžik se přestat bránit. Alespoň na chvíli to zažít, sáhnout si na to.

Milovat.

Být milována.

Ta slova zaplaví mou mysl jako nejtěžší přiznání.

Povolím svou vůli, pustím ji z rukou.

Přesně to chci. Strašně to chci. Jaký má smysl to popírat? Jak dlouho bych to ještě dokázala? Den? Dva?

A dovolím si toužit naplno. Láska! Prosím!!! Proč zrovna já ne?

Vím dobře proč.

Stisknu zuby v potlačovaném napětí a… zakřičím. Prohrála jsem. Jsem ztracená, prokletá, odsouzená.

Jak asi chutná věčná touha? Hořce se zasměju.

- - -

„Tvůj vztek je k smíchu, Aymone,“ procedím mezi zuby, zatímco on stojí naproti mně a vyhrožuje mi. Čím vlastně? Smrtí? Směšné. Jenom by se mě dotknul a byl by v koncích. Nehledě na to, že by to neudělal. Už jednou mě zachránil… A přízrak Roslyn se vznáší nad ním podobně jako nade mnou. Naše minulost nás k sobě poutá.

„Svůj dluh jsem splatila víc než vrchovatě. Všechno má své meze, i můj vděk. A jestli je ti to málo, zkus mě donutit,“ propíchnu ho pohledem.

„Day, musíš mi pomoct,“ zahrozí, oči mu planou.

„Nemusím. Jak říkám – stačilo,“ stisknu rty. Nehodlám mu vykládat, že nemůžu, jednoduše nemůžu. Že nemám dál sílu ničit něco takového. Něco, co bych si chtěla urvat pro sebe, kdyby to jen trochu šlo. Něco, co je neuvěřitelně správné, co má právo žít a přetrvat. Edward mě o tom přesvědčil, aniž by chtěl.

„Zachránil jsem ti život!“ křikne na mě, v další vlně vzteku. "Ještě pořád mi dlužíš!"

Po kolikáté mi tohle už připomíná? Hlavou mi opět prolétává vzpomínka. Hranice pro čarodějnici, na které jsem měla skončit. Čarodějnice nebo sukuba, vlastně nebyli tak daleko od pravdy. A pohled na Aymona v katově rouše, zapalující oheň pod svázaným tělem úplně jiné ženy. Její podoba se mnou byl nejspíš její jediný prohřešek a kam zmizel opravdový kat jsem si nemusela dlouho domýšlet. Nezůstala jsem, abych se podívala, jak shoří hranice určená pro mě. Věděla jsem, že na i vděčnost bude dost času později. Jediné, co jsem chtěla, bylo se z toho místa co nejrychleji ztratit.

Nebýt jeho… Ale co bylo, bylo!

Stoupám si přímo k němu a jednou rukou ho chytnu pod bradou. Pevně. Snaží se mi vykroutit, ale zmrazím ho jediným dalším dotekem. „Já vím,“ řeknu, „A musím říct, že jako kat jsi byl… hmmm… k sežrání,“ přimhouřím oči a dívám se na něho. „Ale od té doby už jsem toho pro tebe udělala dost. Moje vděčnost má své meze. Nebudu už ti pomáhat. Končím, rozumíš?“

Stiskne čelisti a zasyčí mi do dlaně. „Ne, musíš mi pomoct!“ Tentokrát to zní už pomalu jako prosba..

„Nemusím. Už ne. A jestli se mě budeš snažit donutit, dej si bacha. Ani ty nejsi proti mně imunní,“ věnuji mu jeden mnohoznačný poloúsměv. „A já proti tobě. Odolávám ti už dlouho.“

Pustím ho. Promne si bradu a odfrkne si.

„Nepochybuju o tom, že si beze mě nějak poradíš.“ Otočím se a odcházím. Nehodlám se už vracet.

„Ty… mrcho!“ křikne za mnou.

Jo, přesně! Ušklíbnu se do prázdna.

- - -

Zadívám se na balíček ležící na sedadle vedle mě a potom upřu oči skrz přední okno mého auta. Nad černou kapotou je plno zelených stromů obklopujících parkoviště na jižním konci Seattlu. Jako bych se na ten balík bála podívat a bála se si přiznat, že jsem to udělala.

No, tak jsem to udělala! Na co si snažím hrát? Jsem sukuba, která touží po lásce. A tohle je navíc pro dobrou věc.

Sundávám jednu ruku z volantu a vezmu balíček do ruky. Prsty druhé ruky přejedu po hřbetech starých svázaných dopisů. Mohou Edwardovi pomoci? Najde v nich nějaké řešení? Naberu vzduch do plic a jazykem si přejedu přes zuby jako bych to znovu promýšlela. A znovu zabřednu do bahna, do kterého jsem se zabořila poslední dny.

Bahna?!

Sledovala jsem Edwarda celé dny, zatímco jsem si dávala dobrý pozor na svůj pach a na směr větru. Nesměl o mě vědět. Nikdo o mě nesměl vědět.

Mírně se zachvěju, když si poněkolikáté zpětně uvědomím, že mě možná mohly prozradit moje myšlenky. A že jsem na to ani nepomyslela. Vím já, do háje, co všechno může slyšet? Ale ne, uklidňuji se. Kdyby mě slyšel, už dávno by se mě zbavil. Anebo ne?

Prostě jsem ho sledovala a nic na tom nezměnilo ani to, že jsem si přitom připadala jako hlupák. Že jsem měla pocit, že mi přeskočilo. Poté, co jsem Aymona poslala k čertu, jsem si nedovedla pomoct.

Když jsem pochopila, že se vrátil do Forks za Isabellou, musela jsem to vidět. Fascinovalo mě to. Teď už jsem chápala, jaká síla v tom vězí, a proto jsem to musela vidět o to víc. A viděla jsem to všechno: jejich první setkání potom, co ho vytáhli z pekla, jejich první cestu na louku. jeho vyčerpávající vnitřní boj,  jeho ustavičné pokusy jí odolat a jeho selhávání. I její rozhodnutí to utrpení ukončit a odejít od něj, jeho bolest a jeho další vzepětí. Jeho odhodlání najít řešení, bez ohledu na to, jestli vůbec nějaké je.

Toužila jsem ho mít. Toužila jsem mít to, co ona. Zabíjelo mě to a uchvacovalo zároveň. A navzdory všemu, čím jsem si za tu dobu prošla, jsem s tím nedokázala přestat. Hltala jsem je, je oba, a to, co bylo mezi nimi. Snila jsem, vztekala se, nadávala si a zase snila. V hlavě mi praskal ohňostroj a oslepoval mě. A já to chtěla.

Chtěla jsem to ochutnat, ponořit se do toho, nechat se pohltit. A naproti tomu jsem se nechala rozdírat pocitem, že nic takového nikdy mít nebudu. Že tohle je možná jediná příležitost, jak se k lásce alespoň přiblížit. Tím spíš jsem tomu propadla, byla to závislost, mánie. Ale potřebovala jsem to! Trochu si ukrást. Nemohla jsem přestat. Dívala jsem se a kradla si všechny jejich chvíle, které jsem dokázala. Plazila jsem se za nimi jako bídný pes.

Jistě, mohla jsem ho mít pro sebe. Kdybych se snažila, zlomila bych ho, jednou by podlehl. Kolikrát jsem před očima viděla jeho bílé skvostné tělo, jeho přivřené oči a jeho nádhernou tvář, jak leží přede a poddává se mi, zcela mimo své smysly, mimo svůj rozum! Kolikrát jsem si představovala dotek na jeho nahé kůži a okouzlující dráždivou energii jeho těla spojenou v jediný bod, připravený pro mě, jen pro mě.

Ale potom jsem vždy uviděla plameny, ve kterých jeho tělo černá. Jak se mění v popel. Anebo prostě jen jeho prázdné oči, až bych ho obrala o jeho vnitřní sílu, a nechala ho jít.

A přesně to jsem odmítala. Všechny mé instinkty, všechny mé potřeby a touhy byly přesně to, co jsem nechtěla. Všechno, po čem jsem toužila, by tak rázem skončilo v ohni.

Ano, mohla jsem ho mít. Ale nikdy bych ho neměla.

A proto mě tak okouzlovaly jeho oči. Nedotknutelné a nedostižné. Viděla jsem je jen z dálky, ale i tak jsem viděla, jak se na ni dívá. Jak měkké a zároveň silné jeho oči jsou. Bylo v nich všechno. To bylo přesně to, co bych musela zničit, kdybych ho donutila mi podlehnout. A věděla jsem, že nebyl jediný způsob, jak bych mohla mít alespoň kousek toho, co dával jí.

Chtěla jsem taky! Ale ani vztek ani lítost ani prosby ani výhružky, nic na světě mě nemohlo spasit. Sukuba a láska. Podobné jako peklo a nebe.

Rozhlédnu se opět po parkovišti. Znovu mě zaplaví hořkost. Jako už tolikrát. Ušklíbnu se. Když už nic víc, dočkám se alespoň smíření? Možná.

Ale teď musím udělat to, co musím udělat. Vím, že Edward ty dopisy potřebuje. Dávné Craigovy dopisy, po kterých se už před lety slehla zem. Díky nim možná dokáže něco, co sotva někdo před ním. Možná nad tím opravdu vyhraje.

Na rozdíl od něj jsem já věděla, kde je hledat. Craig - to jméno jsem si dobře pamatovala. Kdyby se stále neskrýval, podobně jako já, nepochybně by byl legendou mezi upíry. Nikdy jsem nepochopila jeho schopnost ovládat své instinkty. On to dokázal, překonal volání krve. Možná právě to bylo tajemství, které mohlo pomoci Edwardovi.

A právě proto jsem právě tady a právě teď. Motor mého auta byl ještě teplý po dlouhé a rychlé cestě tam a zpátky. Sáhnu do přihrádky spolujezdce a vytáhnu Lisbethin hřebínek do vlasů. Ten mu taky dlužím, nepatří mi. Vyndám klíčky ze zapalování a vystoupím, s balíčkem v podpaží. Zabouchnu dveře auta, jednou rukou se odpíchnu od jeho střechy a vyrazím k Forks.

Zastavuji se až u jeho domu. Jeho okna jsou prázdná. Počkám, za poslední dobu jsem se naučila čekat. Tentokrát mi tu dobu ale neúnosně prodlužuje vědomí, že tohle setkání bude poslední. Až mu dám, co potřebuje, odejdu. Už toho bylo dost.

Poslední setkání. Poslední šance se ho dotknout, aspoň na dálku. Naposledy se nechat pohltit. A potom se vypařím někam do tmy.

Odfrknu si, když zjistím, že se mi třesou prsty, a zavrtím hlavou sama nad sebou.

Mlč, Roslyn!!! Vykřiknu skoro nahlas.

Jako bych to všechno dávno nevěděla, přesto mě Roslyn pronásleduje jako stín. Kárá mě a spílá mi a všechno na nic, pochopitelně. Copak neví, že beztak nemám šanci? Že jsem podlehla?

Najednou ucítím jeho vůni, otáčím se, dívám se na něj, mluvím s ním, sotva můžu myslet… a než se otočím zpět, je pryč z mého života. A já odcházím z jeho. Mohlo to být tak rychlé? Popadám dech, zatímco běžím lesem pryč odtamtud, pryč z Forks, pryč, prostě pryč.

Děkuju, Daylo. Proč to vůbec děláš? Znějí mi v hlavě jeho slova.
Promiň, radši půjdu… Má zbabělá odpověď.

Co bylo mezitím?

Jediné, co mi zůstává v hlavě, jsou opět jeho oči. A v nich vyčerpání z dlouhého boje a z osamění, údiv a překvapení z mé nečekané návštěvy. A nová naděje, která se v nich objevila, když v rukou sevřel dopisy, nové vodítko v jeho úsilí.

Hotovo. Vyřízeno.

A já teď běžím, znovu běžím lesem, jako už tolikrát za poslední dny. A v hlavě mi vzniká panika. Co bude dál? Otevírá se přede mnou děsivé prázdno, ve kterém mám jen jedinou jistotu: touhu po lásce, kterou nikdy nedostanu.

Jak dlouho bude trvat, než se s tím naučím žít? Roky, desetiletí? Kolik sil mě to bude stát? Jak hluboko pod kůži se mi tahle zatracená touha zažere?

Nadávám energii, která mě tvoří a svazuje. Proklínám jediný způsob, kterým mohu žít. Proklínám lásku, která se v mém světě drží ruku v ruce se smrtí. Hlavou se mi znovu honí ty děsivé myšlenky. Nikdo nemůže milovat stvůru jako jsem já. A i kdyby se přece jen nějaký pomatenec našel, nedokázala bych ho nezabít. Možná jednou, dvakrát bych ho nechala žít… Ale jednou by se to stalo. Nedokázala bych ho nesvádět a nedokázala bych se ovládnout. To puzení bylo silnější než já, dokonce silnější než sladkost krve.

Jaká představa byla horší? Toužit po lásce a nemilovat, anebo milovat, alespoň jednou a na krátký čas, a zabít? Který kříž by bylo těžší vláčet?

Nadechuju se ostrého jarního vzduchu a jedno vím jistě. Leží přede mnou čas, zdánlivě nekonečný. A ten čas je jediná jistota, co mám. Věčnost uprostřed kletby, kterou nedokážu prolomit.

 

DAYLAH 2/2

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

Cathlin

48)  Cathlin (01.12.2011 21:53)

Juli... To se povedlo.

Cathlin

47)  Cathlin (01.12.2011 21:47)

Bosi - jen do toho, i když s tím hadem má Julie naprostou pravdu... Já tomu stejně jednou neodolám a Juli to ví moc dobře! Tak tak se držím na řetězu!!! B) B) B)
PS: Ale pokud někdy, tak do Vánoc to rozhodně nebude! Musím se na to sakra nadechnout, protože až to napíšu, budu i já sama na dně svých sil, rozdrásaná mrazivou bolestí...
Nedá se nic dělat, k té zvrhlosti se veřejně přiznávám! :D

Bosorka

46)  Bosorka (01.12.2011 21:47)

Takže je odkázána na platonickou lásku.....Neboj, Daylah - nejsi v to sama! ;)

Cathlin

45)  Cathlin (01.12.2011 21:44)

Evelyn - moooc ráda tě tu vidím!
Day je dokonalá svůdnice, a když pomineme běžné upíří oslňování, tak pokud nebude nějakého toho muže přímo svádět, myslím, že by se mohla vyznat v tom, co je a není pravdivé. Čili jinak řečeno: dokud nezačne s případnými erotickými manévry, muži nejsou pod jejím vlivem... Ale to je asi její jediná výhoda. V tom ostatním máš pravdu. Když už někdo jejímu mámení podlehne a svede ho, beztak skončí buď mrtvý anebo jako bez duše... Čili co s tím...? Mohla by se někoho dotknout?, to je otázka číslo jedna. Otázka číslo dvě: dokázala by vůbec dotykům odolat, když je na nich bytostně závislá...? Vsázela bych na to, že nedokázala...

Bosorka

44)  Bosorka (01.12.2011 21:41)

Julie - díky bohu, že je už po srazu

julie

43)  julie (01.12.2011 21:22)

Bosorko, já ti asi vyvážím vánoce !!!! takhle dráždit hada boso...rčinou nohou !!!!

Evelyn

42)  Evelyn (01.12.2011 21:02)

Cath, tenhle vnitřní boj Daylah je vlastně ještě víc zničující a niternější než ten Edwardův. Edward stál proti touze po krvi a proti svému přesvědčení, že on ani žádný jiný upír nemá a nemůže mít duši. Pral se se svou podstatou upíra, snažil se rozhodnout se správně podle morálních měřítek. Daylah se kromě touhy po krvi musí utkat s touhou po něčem, čím má pohrdat a co je jí zapovězené. Nechce nikoho konkrétního, ale cit, ten chce zcela konkrétní. Milovat a být milována... Něco tak běžného a svým způsobem obyčejného a přesto je to nepředstavitelné. Vždyť kdyby se jí skutečně podařilo milovat, kde by měla jistotu, že on její cit skutečně opětuje, že to není jen mámení její podstaty? A kdyby to hodila za hlavu, mohla by se ho vůbec dotknout? Její láska přeci zabíjí...
Dokonalá sonda do duše

Bosorka

41)  Bosorka (01.12.2011 20:36)

Ani nevíš, Cathlin, jak jsem ráda, že i v tobě je cosi "zvráceného" - v tom dobrém slova smyslu ;)
Snad se toho dočkám, co nejdříve, protože potřebuji nějak vyvážit Vánoce. Potřebuji nějaký drasťák!

Cathlin

40)  Cathlin (01.12.2011 13:32)

Bosi, hele, nevěš hlavu... Já jsem taky Edwarduvěrná, ne? A přesto jak vidíš...
Slibuju, že jestli něco takového spáchám (a jako že jsem nemohla kvůli tomu ani usnout!), podělím se s tebou.

Bosorka

39)  Bosorka (01.12.2011 11:38)

takže žádná tragédie, žádné kolektivní hroucení čtenářstva....:( TO je taková škoda! ;)
Tak a teď se jdu schovat před Edwarduvěrnými

Cathlin

38)  Cathlin (01.12.2011 09:58)

AMO, tak jak se ti spalo?
No ano, psychodrama - přímo si to o to říkalo. (A ptám se: šlo by to vůbec jinak??? ) A ta tvá další náruč tragédií by mě velmi zajímala, řekni mi o ní!
Ale ucelený příběh - na to je taková krátká povídka prostě moc krátká, musely jsme to vzít letem světem, i tak je to jedna informace za druhou!
Takže líbilo? No, jsem zvědavá na druhou část. B) B) B)

AMO

37)  AMO (01.12.2011 00:52)

Panečku, Káťo... ježíši
To je nádherný...já tušila, že to bude psychodrama a tohle je mega...
Když jsme o Daylah mluvily, čekala jsem nějaký příběh... o vzniku, jejím zrození a následném údělu...
Jenže takhle podané. Minulost se střídá se současností a do toho Edward odolává... Ten popis přijímání její rozkoše, vysátím až zabitím... vlastně rozsápáním. To je tíha.
Čekala jsem vnitřní utrpení a dodalo se mi ho v plné palbě. Mě už zase myšlenky lítají všemy směry a znáš mě, že už zase si dosazuji do mezi řádků další náruč tragédií. Fakt jsem věděla, že to bude dokonalý, ale je to víc...
P.S. A to mám jít, teď, spát. Umíš si představit ty sny?

Janeba

36)  Janeba (30.11.2011 22:52)

verýšku, tobě věřím!!! Ty to báječně ukočíruješ! ;)
Ale Cath, , ta se v tom vyřádí!!!

Cathlin

35)  Cathlin (30.11.2011 22:51)

Juli, Ale řekla jsem, že mlčím, tak mlčím...

julie

34)  julie (30.11.2011 22:32)

Jj, u Cath jsem už kolikrát měla trnutí na páteři, protože jsem si už nedovedla představit, že by mohl být konec jiný, než SE s plnou nádherou (a to myslím úplně vážně,Cath by z něj určitě udělala tsunami)...a ona to zatím vždycky dokázala ukočírovat

Twilly

33)  Twilly (30.11.2011 22:17)

Janičko, já vím, že SE nejsou zrovna oblíbené, ale krásný SE je někdy tisíckrát krásnější než vynucený HE :p

julie

32)  julie (30.11.2011 22:15)

Janebko který příběh máš konkrétně na mysli?

Janeba

31)  Janeba (30.11.2011 22:12)

Cath, ...."nahoru a dolů"... Krása! ..... to je jiný příběh!!!

Cathlin

30)  Cathlin (30.11.2011 22:08)

Julinko, ááááách... Úžasné! Děkuji, že jsi se s námi podělila... Ani nevíš, jak moc mě těší, že tě příběh donutil k takovému zamyšlení a že se tu zase objevují má oblíbená slovní spojení jako: "dostat pod kůži", "jako jed", "nahoru a dolů"... Krása!

Janebko+Juli: Co se týká SE, tak už mlčím!!! (Ale občas je to vážně těžký! ;) )

Janeba

29)  Janeba (30.11.2011 22:00)

No právě!!!!
Bojím se, že z vašeho spolčení a notování moc nadšená nebudu!!

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still