Sekce

Galerie

/gallery/Daylah1-mini.jpg

Pro ty, kteří četli ZPÍVAJÍCÍ KREV. Ale nejen pro ně.
Příběh sukuby, která  pomohla Edwardovi překonat volání zpívající krve. Ďábelská upírka, životu nebezpečná svůdkyně, jejíž úděl je možná ještě beznadějnější než osudy našeho Edwarda. Její prokletí předčí prokletí upírů. Edward a Isabella jí nikdy neměli zkřížit cestu, nikdy jí neměli otevřít oči…

Celá postava vychází z jediné zmínky u sukubách, která se objevila v Twilight. Potom stačilo si najít krátké vysvětlení toho pojmu: Sukuba: ve středověké křesťanské mytologii druh démona - astrálního upíra, který svádí muže, zvláště pak mnichy, pohlavně se s nimi stýká a přitom je vyčerpává, někdy až k smrti.

Nebylo třeba hledat víc, fantazie se rozběhla a Daylah byla na světě a nakonec se objevila jako vedlejší postava ve Zpívající krvi. A tohle je její příběh – to, co jsme se z Krve nedozvěděli.

 

 

 

Daylah

 

 

Daylah 1/2

 

Běžím, utíkám, ale ne dost rychle. Ten tlak se nedá snést. Nohy se mi třesou potřebou běžet rychleji, nahromaděná energie uvnitř mě si hledá cestu ven a nemá kudy. Co se to, sakra, stalo? Co to má znamenat? Zčistajasna si uvědomím, že mé oči jsou rozšířené úžasem, neochotou pochopit.

Tak tohle tedy ne! Zuřím.

Ale vím moc dobře, že ano. Že se stalo právě to, právě před chvílí. To, čeho jsem se někde pod povrchem bála celých těch tři sta let. To, před čím mě Roslyn tolikrát varovala. A pro vlastní dobro jsem se celé ty roky vší silou snažila držet ty dveře zavřené.

Kolem mě se míhají stromy, listy, vzdálená světla Seattlu v černé tmě. Daleko za svými zády slyším šplouchat vodu v jezeře. Tráva pod mýma nohama je už tak vlhká a ještě k tomu začíná pršet. Rozbouřená síla ve mně mě nutí běžet rychleji, rozříznout vzduch svým tělem. Dokážu běžet rychleji, musím běžet rychleji! Kdo by mě tady mohl vidět? Ve tmě a v dešti… Kašlu na lidi, kašlu na všechno a zrychlím. Běžím z plných sil, oblečení mokré během okamžiku, přilepené na mé kůži větrem. Energie ze mě tryská ve vlnách, zakláním hlavu úlevou a mezi zuby procedím tlumený výkřik.

V hlavě mi zní jeho slova.

Kliď se odsud, nedostaneš to, co chceš.

Tuhle zeď neprorazíš, ani teď ani jindy.

Některé síly na světě jsou silnější než ty.

Prokletý Edward! Před očima mám jeho oči. Rozhodnuté, silné, ztrápené oči plné bolesti a… lásky k ní, jeho Isabelle. Lásky, zatraceně. Do háje s tím!

Zastavím se a rozhlédnu. Jsem vysoko, není už kam dál běžet, jsem na vrcholu kopce, který se zvedá od břehu jezera. Ze všech míst jsem se musela objevit právě tady! Přede mnou se zvedají bílé, tvarované, zdobené stěny kostela. Zasyčím nesouhlasem, ale zůstanu na něj zírat. Zamčený, prázdný kostel, svítící do tmy na vrcholu kopce nad jezerem. Jistě velmi malebný pohled z druhého břehu, ale do mě jakoby ten obraz vypaloval díru.

Přesto na něj dál zírám. Voda mi stéká po vlasech, po obličeji, ale je mi to jedno.

Jak je možné, že mi odolal? Že mě odmítnul?! Není přece možné odmítnout sukubu! Jak se to mohlo stát! Nebyla jsem snad dost dobrá? Dokážu přece svést každého muže, na jejich vůli nezáleží!

Aniž bych si to uvědomila, mám hlavu v dlaních, zatímco zírám na nesmlouvavé, protivně svaté stěny kostela.

A vím, že odpověď znám a právě to mě tak děsí.

Protože ji miluje. Miluje. Tak neskutečně, tak bezvýhradně, tak úplně. Jeho láska je dokonce silnější než mé kouzlo! Dokázal mě pokořit, odhodit, jen díky ní! Tohle je tedy láska, čistá láska. Černý štiplavý kouř, před kterým mě vždycky varovali. Jednou se nadechneš a je pozdě se vrátit. Kouř, který je pro náš druh horší než jed.

Tisknu si spánky v marném pokusu se toho zbavit. Nic z toho nemám zapotřebí! Namísto toho se mi znovu vrací jeho pohled. Spalující bolest, kterou byl ochoten podstoupit jen kvůli ní. A síla jeho odhodlání ji milovat sahající až za hranice jeho vůle.

Přestávám dýchat a stisknu čelisti, až to zaskřípe.

A přitom vím, že nechci nic jiného, než mít možnost cítit právě takovou lásku. Nesmyslné šílené přání, nejhorší, jaké můžu mít. Má podstata je nemilovat.  Ale pokud je tohle láska… chci ji.

Černý kouř naplňuje mou hlavu a ta pečlivě střežená propast se pode mnou otevírá.

- - -

Dívám se na střechy domů pode mnou. Nejsou blízko ani daleko. A pod těmi střechami – oběti. Stačí si vybrat, stejně jako vždycky. Se zavrčením skáču ze zdi, mé nohy dopadají na zem. Uhladím si oblečení a odfrknu si. Na koho se snažím vrčet? Hnusím se sama sobě. Tvrdá, obávaná Daylah se proměnila v hromádku měkkého slizu. Musela jsem se zbláznit.

Láska! Takový nesmysl. To ani omylem. Láska – jakoby se řeklo smrt. Tak stejné to je. Nehodlám se nechat srazit, ne tak hloupě.

Muselo mi přeskočit. Ale teď už jsem klidná, ta bouře je za mnou. A vidím to střízlivě. Konec s vyváděním.

Zadívám se do mraků visících mi nad hlavou, jak se na mě šklebí. Také se na ně ušklíbnu. Jakoby se z nich na mě dívala sama Roslyn. Kolikrát jsem to od ní slyšela? A kolikrát jsem se za poslední dobu snažila dostat tu vzpomínku z hlavy? Přesto pořád otravuje, už mi jde na nervy. Jak ráda jsem dříve její tvář vídala, trávila s ní čas… Byla to vždycky ona, kdo mě držel na nohou, možná jenom díky ní jsem se z toho nezbláznila. Stará, zkušená sukuba, která mě naučila… nejspíš všechno. Jenom díky ní se to dalo snést, od samého začátku. Když zemřela, myslela jsem, že se zblázním. Nedovedla jsem si to bez ní představit.

Ale zrovna teď ji vidět nechci. Už jí mám dost, chci ji dostat z hlavy.

A přesto na mě z mraků zírají její velké tmavě hnědé oči, jako její přízrak. A znovu mě plísní.

Láska je pro nás jako mor. Je naším nejhorším prokletím. Nikdy na to nesmíš zapomenout. Láska ti nesmí zkřížit cestu, patří jen lidem. Pro nás existuje jiná nejvyšší rozkoš, víš dobře, o čem mluvím. Ber si plnými hrstmi, naber si dosyta a nech se uspokojit.. Ale láska je kříž, děvče. Ty si nemůžeš vybírat.

Má pravdu. Vždycky měla pravdu. Mezi námi a lidmi je tlustá zeď. A muži? Jsou jen požitek. Muži k nám patří, vlastníme je, beze zbytku. Jak bezbranní proti nám jsou! Stačí jen dostat chuť, každý z nich mi může poskytnout dvojitou rozkoš. Fyzickou a mentální vášeň. Žádný upír nedokáže utéci volání po krvi. A stejně tak žádná ze sukub nedokáže ovládnout svůj další chtíč. Nedokáže odolat, ne napořád. A muži nedokáží odolat nám. Podléhají až příliš snadno, málokdy pochopí, že jsme je přišly vysát, zničit, připravit o všechno. Jen upíři někdy pochopí, tím hůře pro ně.

Zavírám oči a hlavou mi víří myšlenky. Muži. Celá řádka mužů, lidé nebo upíři, stovky, možná tisíce… ovládnutí a poddajní. Oslepení vášní tak silnou a omamující, že větší sotva někdy zažili. Myšlenky příliš svůdné a příliš vtíravé na to, abych je dokázala hned odehnat. Proč taky? Jsem a vždycky budu taková. Z toho jsem stvořena. Přivedu je na pokraj šílenství, nechám je žhnout vášní a chtíčem a vezmu si všechno, co chci. Nechám je vstoupit do ráje smyslnosti, nechám je svíjet se v mých rukách tak dlouho, jak dlouho se dokážu sama ovládat. A potom jim vezmu jejich sílu. Všechnu  jejich smyslnou podstatu, která mě na nich dráždí a uchvacuje a která je mojí životní energií. Jsou moji. Nakonec je každý můj. Nikdo přede mnou není v bezpečí, i když možná upíři to mají snazší než slabí bezmocní lidé. Lidští muži nemohou dál žít bez té síly, o kterou je okradu. Bez energie ve které se v nich spojuje život a touha. Chvíle, kdy ji vezmu do svých rukou a pohltím ji do sebe, pro ně znamená smrt. Nemají šanci. A proto jejich krev v tu chvíli chutná jako žádná jiná, dvojitá slast. Nakonec jsem nasycená jejich silou a krví. Příliv všech těch šťáv znamená nejsilnější extázi.

Upíry nelze zabít tak snadno. Přesto je dokážu spálit jejich vlastní vášní, tak prudkou, až z nich vyšlehnou plameny.

Zakláním hlavu v přílivu touhy. Mám ráda plameny. Jsou tak prudké, tak uchvacující.

Ano, mohu je také nechat jít potom, co si vezmu, co chci. Mohu je ušetřit. Jen jejich oči zůstanou beznadějně prázdné, vyčerpané a trvá dlouho, než se znovu naplní. Ale kolikrát byla moje vášeň silnější než má vůle? Kolik nebohých upírů uhořelo, navzdory mým nejlepším úmyslům? Jak často se dokážu slitovat?

Jsem démon mezi upíry.

Z úst mi uniká vzdech, otevírám raději oči. Extáze a prokletí v jednom. Ušklíbnu se. Kolik jich ještě bude? Budu chtít další a další… vždycky, napořád? Nikdy to neskončí? Otravná vtíravá myšlenka, která mě provází už po staletí.

Tohle je můj svět a nesmím chtít víc. Nesmím se cpát někam, kam nepatřím. Ne do jejich světa, do světa ovládaného city. Je v něm příliš mnoho lásky, příliš mnoho smrti.

Budu tím, čím jsem. Tak jako doposud. Mohla bych ho mít, Edwarda. Mohla bych to zkusit, znova a znova. Ať si nechá svou lásku pro sebe. Ať ji miluje třeba sebevíc. Bude můj, jednou ho přesvědčím. Od první chvíle jsem ho chtěla. Žádná láska přece nemůže být silnější než kouzlo sukuby. Dokážu si podmanit každého. Uvidíme, kdo s koho.

Jednou rukou si projedu vlasy a vzadu nad krkem je obemknu prsty v jednom silném pramenu. Zatáhnu a přehodím si je dopředu přes rameno. Mé tělo se chvěje frustrací a ponížením. A potřebou. Chtělo by to rozcvičku, návrat do starých kolejí. Rozejdu se směrem k červeným střechám, dole ve městě znám jedno skvělé místo pro lov.

- - -

„Na vlastní kůži zažiješ, cos ještě nezažil,“ přejedu mu několika prsty vzhůru po stehně a on se zachvěje. Jakéže je jeho jméno? Phil? Phillip? Copak na tom záleží… Dívá se na mě svýma ostrýma modrýma očima a energie se v něm jen vaří. Jeho krásné tělo ovládá napětí.

Bar kolem nás je už prázdný, unavený barman sotva vnímá. Je nad ránem, trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodla. Jako by mi dnes žádný z nich nebyl dost dobrý.

Zvednu jeho ruku, sevřu mu ji v pěst a zuby přejedu její hřbet. Přivře oči a zrychlí se mu tep. Vychutnávám si vůni jeho krve sálající přes tenkou kůži.

„Půjdeme?“ zeptám se. „Vím o jednom místě.“

Tma kolem nás je dokonalá, vůně půdy se mísí s jeho podmanivou vůní muže. Je v pasti, už není cesta zpátky, domů se nevrátí. Leží pode mnou na vlhké zemi a dovolí mi cokoliv. Touží po každém mém dalším doteku, beznadějně omámený. Nedokážu myslet na nic víc, vlny rozkoše rozechvívají jeho tělo a hluboký les kolem nás všechno zakrývá. Jsem svázaná se zemí a svázaná s ním. Cítím, jak se jeho energie stahuje do jediného bodu, jak v něm pulzuje, jak mění svou barvu. Začíná zářit temným červeným světlem. Cítím ji, vidím ji a chci ji pohltit, nasát do sebe… Můj dech je rychlý a jen stěží dokážu odolat. Poryvy chtíče naráží na dno mé vůle. Ještě ne, ještě ne…

Zaryje prsty do mých zad a vykřikne v další extázi, která pohltí jeho smysly. Ten výkřik splyne s mým, když v mé hlavě zůstane jen prázdný bílý prostor, bez myšlenek, bez vůle, bez ovládání. Chci jen jedno. Jeho tělo se prohne, když zabořím své prsty doprostřed toho zářivého červeného světla a lačně ho pohltím. Mým tělem procházejí vlny sladké agónie, když se jeho energie spojí s mou, postupně, jedna vlna za druhou. Jeho světlo pohasíná a září uvnitř mě. Hřeje a naplňuje mě. Jeho oči jsou ještě otevřené, v němém slábnoucím úžasu. Omámeně se skláním k jeho tepně, ve které ještě proudí život. Zuby prokousnu jeho měkkou kůži a ochutnám. Propadám deliriu dvojnásobné rozkoše. Svět ztrácí svůj tvar a mé uši pohladí jeho poslední mělký výdech.

Ten příliv energie mě vyčerpal. Jsem naplněná a sytá. Zůstávám skloněná nad jeho blednoucím tělem a do mých nozder opět proniká drsná vůně země, na které ležíme. Pomalu otevírám oči a dívám se na jeho tvář. Ani nyní jeho krása nezmizela, jen jeho oči jsou nehybné a jako ze skla. Zavírám jeho oční víčka.

Slast a uspokojení stále naplňuje mé tělo, když zabořím své nehty do jeho kůže a rozsápu ji i s oblečením, které mu zbylo. Jeho smrt připíšou divoké zvěři. A bude to pravda. Daylah, nepolapitelná divoká šelma, hladová nejen po krvi.

Udělám všechno, co je třeba, všechno co vždycky. Nakonec se postavím a sáhnu pro svůj široký pásek. Jeho nápadné zdobení – výstupky na jeho zevní části – pomalu vtiskávám do půdy kolem nás. Otisk tlapy stříbrné lvice.

Stromy rychle ustupují vzad, jak se od toho místa vzdaluji. Okolí je zcela prázdné, nikde nikdo, mohu si vybrat směr. Na nebi se objevují první známky svítání a jak se čas posouvá, začíná být světlo patrné, až nakonec se stíny změní v den.

Světlo. Najednou je všechno jiné. Jiný svět. A ten slastný pocit jako by zůstal zavřený ve tmě, která odešla. Energie, které jsem plná, se už ukáznila a poslušně se poddala nárokům mého těla a mysli. Rozkoš a slast zmizely s prvním ranním světlem.

Vystoupím z lesa a za jeho krajem se ukáže obloha. A ranní slunce mezi mraky. Několik jeho paprsků se mezi nimi prodírá a dopadá až na zem.

Všechno se ve mně sevře. Nechci den, nechci světlo, nechci slunce. Má intuice mě varuje.

V jeho záři to znovu uvidím. Edwardovy oči, jeho lásku k ní.

Zpropadené slunce.

Ale nedokážu tu vzpomínku zahnat. Nechci! Nořím se do ní znovu, hlouběji. Toužím po ní. Toužím si na to zase sáhnout. Na jeho oddanost, bezmeznou odevzdanost do jejích rukou. Na jeho ochotu projít třeba všemi pekly světa, jen pro ni. Na to všechno, co mi bere dech. Na to všechno, co jsem dodnes neznala, neviděla a nechtěla poznat.

K čertu s Edwardem!

Vztekle se rozeženu a jedním švihem rozkopnu starý pařez vedle mých nohou na třísky. Jako by mi to snad mohlo pomoci.

Nestojím o jeho lásku, nestojím o lásku vůbec. To, co mám a mohu mít, mě uspokojí tisíckrát lépe. Láska je pro slabé, poddajné ovce. Prostě půjdu a vezmu si ho. Jsem silnější než on!

Edward. Zavrtím hlavou.

Edward. Skloním hlavu k zemi.

Edward a Isabella. Nic krásnějšího jsem nejspíš ještě neviděla. Zavírám oči a nastavuji svou tvář slunci. Jen na okamžik se přestat bránit. Alespoň na chvíli to zažít, sáhnout si na to.

Milovat.

Být milována.

Ta slova zaplaví mou mysl jako nejtěžší přiznání.

Povolím svou vůli, pustím ji z rukou.

Přesně to chci. Strašně to chci. Jaký má smysl to popírat? Jak dlouho bych to ještě dokázala? Den? Dva?

A dovolím si toužit naplno. Láska! Prosím!!! Proč zrovna já ne?

Vím dobře proč.

Stisknu zuby v potlačovaném napětí a… zakřičím. Prohrála jsem. Jsem ztracená, prokletá, odsouzená.

Jak asi chutná věčná touha? Hořce se zasměju.

- - -

„Tvůj vztek je k smíchu, Aymone,“ procedím mezi zuby, zatímco on stojí naproti mně a vyhrožuje mi. Čím vlastně? Smrtí? Směšné. Jenom by se mě dotknul a byl by v koncích. Nehledě na to, že by to neudělal. Už jednou mě zachránil… A přízrak Roslyn se vznáší nad ním podobně jako nade mnou. Naše minulost nás k sobě poutá.

„Svůj dluh jsem splatila víc než vrchovatě. Všechno má své meze, i můj vděk. A jestli je ti to málo, zkus mě donutit,“ propíchnu ho pohledem.

„Day, musíš mi pomoct,“ zahrozí, oči mu planou.

„Nemusím. Jak říkám – stačilo,“ stisknu rty. Nehodlám mu vykládat, že nemůžu, jednoduše nemůžu. Že nemám dál sílu ničit něco takového. Něco, co bych si chtěla urvat pro sebe, kdyby to jen trochu šlo. Něco, co je neuvěřitelně správné, co má právo žít a přetrvat. Edward mě o tom přesvědčil, aniž by chtěl.

„Zachránil jsem ti život!“ křikne na mě, v další vlně vzteku. "Ještě pořád mi dlužíš!"

Po kolikáté mi tohle už připomíná? Hlavou mi opět prolétává vzpomínka. Hranice pro čarodějnici, na které jsem měla skončit. Čarodějnice nebo sukuba, vlastně nebyli tak daleko od pravdy. A pohled na Aymona v katově rouše, zapalující oheň pod svázaným tělem úplně jiné ženy. Její podoba se mnou byl nejspíš její jediný prohřešek a kam zmizel opravdový kat jsem si nemusela dlouho domýšlet. Nezůstala jsem, abych se podívala, jak shoří hranice určená pro mě. Věděla jsem, že na i vděčnost bude dost času později. Jediné, co jsem chtěla, bylo se z toho místa co nejrychleji ztratit.

Nebýt jeho… Ale co bylo, bylo!

Stoupám si přímo k němu a jednou rukou ho chytnu pod bradou. Pevně. Snaží se mi vykroutit, ale zmrazím ho jediným dalším dotekem. „Já vím,“ řeknu, „A musím říct, že jako kat jsi byl… hmmm… k sežrání,“ přimhouřím oči a dívám se na něho. „Ale od té doby už jsem toho pro tebe udělala dost. Moje vděčnost má své meze. Nebudu už ti pomáhat. Končím, rozumíš?“

Stiskne čelisti a zasyčí mi do dlaně. „Ne, musíš mi pomoct!“ Tentokrát to zní už pomalu jako prosba..

„Nemusím. Už ne. A jestli se mě budeš snažit donutit, dej si bacha. Ani ty nejsi proti mně imunní,“ věnuji mu jeden mnohoznačný poloúsměv. „A já proti tobě. Odolávám ti už dlouho.“

Pustím ho. Promne si bradu a odfrkne si.

„Nepochybuju o tom, že si beze mě nějak poradíš.“ Otočím se a odcházím. Nehodlám se už vracet.

„Ty… mrcho!“ křikne za mnou.

Jo, přesně! Ušklíbnu se do prázdna.

- - -

Zadívám se na balíček ležící na sedadle vedle mě a potom upřu oči skrz přední okno mého auta. Nad černou kapotou je plno zelených stromů obklopujících parkoviště na jižním konci Seattlu. Jako bych se na ten balík bála podívat a bála se si přiznat, že jsem to udělala.

No, tak jsem to udělala! Na co si snažím hrát? Jsem sukuba, která touží po lásce. A tohle je navíc pro dobrou věc.

Sundávám jednu ruku z volantu a vezmu balíček do ruky. Prsty druhé ruky přejedu po hřbetech starých svázaných dopisů. Mohou Edwardovi pomoci? Najde v nich nějaké řešení? Naberu vzduch do plic a jazykem si přejedu přes zuby jako bych to znovu promýšlela. A znovu zabřednu do bahna, do kterého jsem se zabořila poslední dny.

Bahna?!

Sledovala jsem Edwarda celé dny, zatímco jsem si dávala dobrý pozor na svůj pach a na směr větru. Nesměl o mě vědět. Nikdo o mě nesměl vědět.

Mírně se zachvěju, když si poněkolikáté zpětně uvědomím, že mě možná mohly prozradit moje myšlenky. A že jsem na to ani nepomyslela. Vím já, do háje, co všechno může slyšet? Ale ne, uklidňuji se. Kdyby mě slyšel, už dávno by se mě zbavil. Anebo ne?

Prostě jsem ho sledovala a nic na tom nezměnilo ani to, že jsem si přitom připadala jako hlupák. Že jsem měla pocit, že mi přeskočilo. Poté, co jsem Aymona poslala k čertu, jsem si nedovedla pomoct.

Když jsem pochopila, že se vrátil do Forks za Isabellou, musela jsem to vidět. Fascinovalo mě to. Teď už jsem chápala, jaká síla v tom vězí, a proto jsem to musela vidět o to víc. A viděla jsem to všechno: jejich první setkání potom, co ho vytáhli z pekla, jejich první cestu na louku. jeho vyčerpávající vnitřní boj,  jeho ustavičné pokusy jí odolat a jeho selhávání. I její rozhodnutí to utrpení ukončit a odejít od něj, jeho bolest a jeho další vzepětí. Jeho odhodlání najít řešení, bez ohledu na to, jestli vůbec nějaké je.

Toužila jsem ho mít. Toužila jsem mít to, co ona. Zabíjelo mě to a uchvacovalo zároveň. A navzdory všemu, čím jsem si za tu dobu prošla, jsem s tím nedokázala přestat. Hltala jsem je, je oba, a to, co bylo mezi nimi. Snila jsem, vztekala se, nadávala si a zase snila. V hlavě mi praskal ohňostroj a oslepoval mě. A já to chtěla.

Chtěla jsem to ochutnat, ponořit se do toho, nechat se pohltit. A naproti tomu jsem se nechala rozdírat pocitem, že nic takového nikdy mít nebudu. Že tohle je možná jediná příležitost, jak se k lásce alespoň přiblížit. Tím spíš jsem tomu propadla, byla to závislost, mánie. Ale potřebovala jsem to! Trochu si ukrást. Nemohla jsem přestat. Dívala jsem se a kradla si všechny jejich chvíle, které jsem dokázala. Plazila jsem se za nimi jako bídný pes.

Jistě, mohla jsem ho mít pro sebe. Kdybych se snažila, zlomila bych ho, jednou by podlehl. Kolikrát jsem před očima viděla jeho bílé skvostné tělo, jeho přivřené oči a jeho nádhernou tvář, jak leží přede a poddává se mi, zcela mimo své smysly, mimo svůj rozum! Kolikrát jsem si představovala dotek na jeho nahé kůži a okouzlující dráždivou energii jeho těla spojenou v jediný bod, připravený pro mě, jen pro mě.

Ale potom jsem vždy uviděla plameny, ve kterých jeho tělo černá. Jak se mění v popel. Anebo prostě jen jeho prázdné oči, až bych ho obrala o jeho vnitřní sílu, a nechala ho jít.

A přesně to jsem odmítala. Všechny mé instinkty, všechny mé potřeby a touhy byly přesně to, co jsem nechtěla. Všechno, po čem jsem toužila, by tak rázem skončilo v ohni.

Ano, mohla jsem ho mít. Ale nikdy bych ho neměla.

A proto mě tak okouzlovaly jeho oči. Nedotknutelné a nedostižné. Viděla jsem je jen z dálky, ale i tak jsem viděla, jak se na ni dívá. Jak měkké a zároveň silné jeho oči jsou. Bylo v nich všechno. To bylo přesně to, co bych musela zničit, kdybych ho donutila mi podlehnout. A věděla jsem, že nebyl jediný způsob, jak bych mohla mít alespoň kousek toho, co dával jí.

Chtěla jsem taky! Ale ani vztek ani lítost ani prosby ani výhružky, nic na světě mě nemohlo spasit. Sukuba a láska. Podobné jako peklo a nebe.

Rozhlédnu se opět po parkovišti. Znovu mě zaplaví hořkost. Jako už tolikrát. Ušklíbnu se. Když už nic víc, dočkám se alespoň smíření? Možná.

Ale teď musím udělat to, co musím udělat. Vím, že Edward ty dopisy potřebuje. Dávné Craigovy dopisy, po kterých se už před lety slehla zem. Díky nim možná dokáže něco, co sotva někdo před ním. Možná nad tím opravdu vyhraje.

Na rozdíl od něj jsem já věděla, kde je hledat. Craig - to jméno jsem si dobře pamatovala. Kdyby se stále neskrýval, podobně jako já, nepochybně by byl legendou mezi upíry. Nikdy jsem nepochopila jeho schopnost ovládat své instinkty. On to dokázal, překonal volání krve. Možná právě to bylo tajemství, které mohlo pomoci Edwardovi.

A právě proto jsem právě tady a právě teď. Motor mého auta byl ještě teplý po dlouhé a rychlé cestě tam a zpátky. Sáhnu do přihrádky spolujezdce a vytáhnu Lisbethin hřebínek do vlasů. Ten mu taky dlužím, nepatří mi. Vyndám klíčky ze zapalování a vystoupím, s balíčkem v podpaží. Zabouchnu dveře auta, jednou rukou se odpíchnu od jeho střechy a vyrazím k Forks.

Zastavuji se až u jeho domu. Jeho okna jsou prázdná. Počkám, za poslední dobu jsem se naučila čekat. Tentokrát mi tu dobu ale neúnosně prodlužuje vědomí, že tohle setkání bude poslední. Až mu dám, co potřebuje, odejdu. Už toho bylo dost.

Poslední setkání. Poslední šance se ho dotknout, aspoň na dálku. Naposledy se nechat pohltit. A potom se vypařím někam do tmy.

Odfrknu si, když zjistím, že se mi třesou prsty, a zavrtím hlavou sama nad sebou.

Mlč, Roslyn!!! Vykřiknu skoro nahlas.

Jako bych to všechno dávno nevěděla, přesto mě Roslyn pronásleduje jako stín. Kárá mě a spílá mi a všechno na nic, pochopitelně. Copak neví, že beztak nemám šanci? Že jsem podlehla?

Najednou ucítím jeho vůni, otáčím se, dívám se na něj, mluvím s ním, sotva můžu myslet… a než se otočím zpět, je pryč z mého života. A já odcházím z jeho. Mohlo to být tak rychlé? Popadám dech, zatímco běžím lesem pryč odtamtud, pryč z Forks, pryč, prostě pryč.

Děkuju, Daylo. Proč to vůbec děláš? Znějí mi v hlavě jeho slova.
Promiň, radši půjdu… Má zbabělá odpověď.

Co bylo mezitím?

Jediné, co mi zůstává v hlavě, jsou opět jeho oči. A v nich vyčerpání z dlouhého boje a z osamění, údiv a překvapení z mé nečekané návštěvy. A nová naděje, která se v nich objevila, když v rukou sevřel dopisy, nové vodítko v jeho úsilí.

Hotovo. Vyřízeno.

A já teď běžím, znovu běžím lesem, jako už tolikrát za poslední dny. A v hlavě mi vzniká panika. Co bude dál? Otevírá se přede mnou děsivé prázdno, ve kterém mám jen jedinou jistotu: touhu po lásce, kterou nikdy nedostanu.

Jak dlouho bude trvat, než se s tím naučím žít? Roky, desetiletí? Kolik sil mě to bude stát? Jak hluboko pod kůži se mi tahle zatracená touha zažere?

Nadávám energii, která mě tvoří a svazuje. Proklínám jediný způsob, kterým mohu žít. Proklínám lásku, která se v mém světě drží ruku v ruce se smrtí. Hlavou se mi znovu honí ty děsivé myšlenky. Nikdo nemůže milovat stvůru jako jsem já. A i kdyby se přece jen nějaký pomatenec našel, nedokázala bych ho nezabít. Možná jednou, dvakrát bych ho nechala žít… Ale jednou by se to stalo. Nedokázala bych ho nesvádět a nedokázala bych se ovládnout. To puzení bylo silnější než já, dokonce silnější než sladkost krve.

Jaká představa byla horší? Toužit po lásce a nemilovat, anebo milovat, alespoň jednou a na krátký čas, a zabít? Který kříž by bylo těžší vláčet?

Nadechuju se ostrého jarního vzduchu a jedno vím jistě. Leží přede mnou čas, zdánlivě nekonečný. A ten čas je jediná jistota, co mám. Věčnost uprostřed kletby, kterou nedokážu prolomit.

 

DAYLAH 2/2

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

68)  tacenta4@seznam.cz (21.08.2013 19:38)

opět úžasný díky

Cathlin

67)  Cathlin (05.12.2011 23:02)

Jééééé, Pajo!!!!

To jsem moooooc moc ráda a pokud budeš číst i jiné věci, velmi, velmi se na tebe těším! :) :) :)
(Pokud si to tedy u druhé části Day nerozmyslíš... )

Paja

66)  Paja (05.12.2011 22:37)

Neskutečné!!!! Přiznám se, že tohle je první povídka, kterou od tebe čtu a úplně jsi mě dostala, pohltila a uchvátila Tohle bylo neskutečné a v co nejbližší době se chystám ten deficit v četbě tvých výtvorů dohnat
A teď už hurá na pokračování...

Cathlin

65)  Cathlin (02.12.2011 20:57)

Holky moje, já vás miluju....
B) B)
Mrkněte na shrnutí, už si brousím drápy...!

Janeba

64)  Janeba (02.12.2011 19:58)

Juli, letím tě podpořit!!!

julie

63)  julie (02.12.2011 19:49)

Jakže to bylo?Andělíčkumůjstrážníčku

Cathlin

62)  Cathlin (02.12.2011 15:12)

Marvi!!! Ne ne, neslibuju nic velkého!!! Vůbec ne! Pokračování bude, jaké bude... Zcela ve stylu Daylah.

A i ty, Marvi? I ty se těšíš na můj případný šílený výtvor? Jej! Tak to vypadá, že budu mít další oběť... Aspoň tři lidi si to snad přečtou! Děkuju!

(Slova jako silná zbraň... Zajímavý přiměr... Začínám se toho děsit! )

Marvi

61)  Marvi (02.12.2011 14:37)

Cathlin, tvá slova jsou silná zbraň. To jak je lehce skládáš, jedno za druhým, až z toho vznikne něco skvělého!!! Já žasnu...
Jsem zvědavá na druhý díl, jak to dopadne? Slibuješ něco velkého, takže jsem zvědavá.

A co se týče nové povídky? Teším se na ni!!! Jsem zvědavá jak Edwarda budeš zase mučit, takže je dobře že pustíš ten ventil se SE nebo s TE.

Cathlin

60)  Cathlin (02.12.2011 14:06)

AMO, no však ano. Řeč je o nové povídce. O povídce, která bude jen Edwardovi a o tom... Day už je hotová a nebudu ani rozvrtávat nic staršího. Povídka bude jen o Edwardovi a o SE. A věř, že do poslední chvíle budu váhat, jestli to publikovat. To se uvidí, až to bude...
A pochroumat vlčata?! To bych nedokázala... Jsou pro mě cizí, takže jejich trápení by nedokázala vykreslit. Bosi a všichni příznivci vlků mohou být v pohodě... :D :D :D

AMO

59)  AMO (02.12.2011 13:50)

Inspiraci a směr jsem ti napsala do zprávy a myslím, že takhle by jsi převezla všechny. Tedy hlavně ty vražedchtivé...
Jinak nevím, na čí stranu přiklonit svou mysl. Svoje by měly obě verze. Nebo vlastně ještě víc... Ale Edwarda? Tomu by jsi musela napsat novou povídku a tam ho zabít!!!
Takže, Kotě, je to na tobě. A když tak sleduji... ten urputná Bosorčin zápal, co jí trošku pochroumat vlčata. Myslím, že v Tvé režii...

Cathlin

58)  Cathlin (02.12.2011 13:42)

Bosi, Líbí se mi tvé úvahy... A jen tak jednoduché to asi být nemůže... No more comment.
A ještě jednou shy a nebo radši devil Koncept k TRAGIC END mám už v práci.

Bosorka

57)  Bosorka (02.12.2011 12:01)

Tak nejdříve - JUPÍ Cathlin podlehla (díky ostatním svůdkyním ). Děláš dobře, Cathlin, nedopírej si (a též nám) prožitky (i ty temné ;) ). Jsem velice ráda, že jsi vypustila temného démona a bude se ŘÁDIT!
A to víš, že bych Daylah štěstí přála, ale....ten dotyčný by musel mít proti jejímu "kouzlu" ochranu, nějaký štít...a možnost, že se vyskytne právě u muže (upíra), kterého by mohla milovat to už mi příjde jako další level nadpřirozena.

Cathlin

56)  Cathlin (02.12.2011 11:23)

Holky.... budu řádit... Díky vám!

Twilly

55)  Twilly (02.12.2011 11:14)

Sláva buď prasklým řetězům!!!

54)  eElis (02.12.2011 11:12)

Tak na to mi nezbývá napsat nic jiného než...

Cathlin

53)  Cathlin (02.12.2011 11:09)

Elis - ááááááááááááááá! Panebože... Jsem ztracená, zmámená, v koncích... PODLEHLA JSEM. Celou noc jsem nespala, holky, máte mě!!! Bude povídka TRAGIC END a půjdeme až na úplné dno. Nemůžu si pomoci, nedokážu si to pokušení odpírat! Mám toho plnou hlavu. Zatím jsem svého démona vždycky nějak ovládla, ale víc už to nezvládnu. Edwarda nechám padnout, ale je třeba vědět, že zároveň ho miluju...
Takže Elis a ostatní mé pokušitelky! Děkuji! Ty řetězy konečně praskly!!!

52)  eElis (02.12.2011 11:05)

Cath, ano prostě mé znáš ... možná, že to byla fuška, ale vystihla jsi to perfektně
Vždy se dá najít nějaké řešení a každý si zaslouží určitě trochu štěstí, ALE...

Cathlin

51)  Cathlin (02.12.2011 10:57)

Elis!!! Já se na tebe tak těšila... B)
Jsem ráda, že se ti Day líbí... A zvláště scéna s její obětí! Jako bych tě neznala... :D :D :D Ale mně se to psalo ztěžka celé, nejen tahle scéna. Téma mě zaujalo, ale slova přicházela jen velmi váhavě, byla to fuška!
A opravdu mě zajímalo, jestli někdo vidí nějaké řešení, ale to se asi nedozvím... A jestli by jí někdo přál trochu štěstí... :) :) :)

50)  eElis (02.12.2011 10:36)

Takže po pročtení komentů se i já musím přiklonit k Bosorce a Cath... takže Cath už žádné sekání přes prstíky ... pusť ty otěže, kterými je svazuješ a ukaž nám, jak hluboko je Edward schopný klesnout až na dno, vždyť on je tou postavou, která si o to říká už prakticky od začátku , a i když bude někdo protestovat, tak proč by sis měla tak dlouho a neustále odpírat tu možnost ho hezky pohřbít... protože v Tvém podaní to bude přímo atomovka!!!
SE!

49)  eElis (02.12.2011 10:24)

WOW!!! Tak tohle byla další dokonalost z Tvé tvorby Day a to její dilema je naprosto nadherný a musím uznat, že Edward ten svůj problém moc nafukoval, protože Day je na tom mnohem hůř... ať udělá tak či tak pokaždé to bude ona, kdo si sebou ponese nějaký ten kříž ze svého jednaní na svých bedrech a nemá jedinou šanci, aby se tomu nějak vyhnula... a ten sex s člověkem, i když jsi říkala, že se ti to psalo hodně špatně, tak to bylo super... vlastně od začátku, co jsem se dala do čtení Day, tak jsem tam byla s ní a vše jsem pozorovala, jako divák... i já jsem cítila všechny ty pocity, jež jí zaplavily tělo...
je to prostě celé FENOMENÁLNÍ!!!

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward - screen