15.02.2014 [10:45], Sundance, ze série Dárečky, komentováno 4×, zobrazeno 2227×

Z malé Valerie vypadne něco, co nikdo nečekal, ale co se odehraje před tím? ;) Sundance

Jen jsme vystoupili z auta a už se na ni každý vrhl. Chudák malá, nestačila se ani rozkoukat a už ji v náručí svírala Esmé a šeptala jí, jak se u nás bude mít dobře. Carlisle si ji vyhodil do náručí, dal jí pusu na čelo a přivítal ji tu. No, Bella, Edward a Nessie k nám přišli ve skupince a každý z nich se usmíval jako měsíček na hnoji – Bells si ji k sobě mateřsky přivinula a pozdravila ji. Ed a Ness se na ni jen široce usmáli, pohladili po vláscích a ustoupili.

Jediný, kdo projevil z lidského dítěte obavy, byl Jasper – nepřišel k ní blíž ani se neusmál. Jen na ni s přimhouřenýma očima koukal a nedával najevo žádné emoce, jen neproniknutelná maska, která mu kryla všechny jemné rysy, které v obličeji měl.

Zato Alice byla šťastná za oba. Vylítla z domu jako velká voda, hodila si malou Valerie do náruče a zmizela zase uvnitř. Nikdo nestačil ani ceknout a už jsme slyšeli, jak se malá houpe na houpacím koníkovy, píská a skáče na posteli a nakonec se k nám donesl zvuk škrábající tužky o papír.

Pousmála jsem se a vyběhla po schodech za nimi. Venku se rozezvučely hlasy všech členů mé rodiny. Někdo zněl nadšeně a šťastně, jiní měli znatelné obavy. Ale jenom jeden hlas zněl naštvaně – Jasperův.

„Jak jim to můžete dovolit? To dítě je nebezpečný, i když ho nepřemění a nechají ho dožít, stejně mu budou muset říct, co jsme. Volturiovi se to dozví. Nenechají to jen tak, budou to potřebovat zjistit. Skončí to stejně jako u Ness, budou si myslet, že je to nesmrtelné dítě. Vy to chcete znovu riskovat?“ ptal se jich a pak jsem jen zaslechla vzdalující se kroky, které se následně začaly zabořovat do hlíny. Šel pryč...

Polkla jsem, nasadila úsměv a šla za holkami. Zrovna se tu malou snažila Alice rozmluvit. Docela se jí to vedlo. Aspoň něco mi zvedlo náladu.

„A nechtěla bys, abych ti koupila nějaké plyšové zvířátko? Jaké máš nejraději?“ ptal se jí ten skřítek a já se postavila mezi dveře. Pobaveně jsem je sledovala. Val seděla na postýlce a sledovala mou sestru, jak se míhá po pokoji a před nohy jí hází věci, o kterých si myslí, že by ji mohly zajímat.

„Sestřičko, nemyslíš, že ji trochu děsíš?“ zasmála jsem se a odpinkla od dveří. „Nech ji trochu rozkoukat. Ona není upír ani vlk, nestačí jí deset vteřin na zhodnocení situace.“

Alice se na mě zamračila. „Já ji neděsím, jenom se jí snažím rozveselit. Je strašně smutná, ale nechce mi říct proč. To se mi často nestává,“ posmutněla a s povzdechem si sedla vedle ní. Mé sestřičce jen tak někdo neodporoval, takže tohle ji úplně rozhodilo. Pobavilo mě to, ale nedala jsem to na sobě znát.

„Víš, možná by ses jí spíš měla představit,“ poradila jsem jí. Já a Emm jsme si s ní popovídali v autě, i když jsme mluvili spíš my. Ona nás jen smutně sledovala a přikyvovala nebo vrtěla hlavou. Museli jsme se tedy omezit na otázky, na které se dá odpovědět ano a ne.

Ten skřítek na posteli se najednou rozsvítil jako žárovka. Divili jsem se, že jí ještě nebliká nad hlavou, protože to vypadalo, jako by vymyslela perpetum mobile. „Rose, mám úplně brilantní nápad. Víš co? Jdi dolů, my tam potom přijdeme.“

Přimhouřila jsem oči a měřila si ji pohledem, ale ona to vůbec nevnímala a začala lítat po pokoji. Nakonec jsem tedy vražedný pohled vzdala a vydala se za ostatními dolů. Zrovna tam probíhala vášnivá debata.

Prošla jsem dveřmi a našla tam mou rodinu, jak se skoro hádají. Skoro. Edward s Bellou a Nessie seděli na pohovce a slovo měl zrovna můj bratr.

„Jaspere, chápu, že v tom vidíš nebezpečí, ale nemyslím, že bychom ji nedokázali ohlídat. Za pár let už bude vědět, že o tom nesmí s nikým mluvit. Je chytrá, pochopila, co se s ní děje. Vím to, tak mi neříkej, že nedokážu odhadnout, jak moc bezpečná pro nás je.“ Nikdy jsem neslyšela Eda takhle křičet. Ani když se jednalo o Bellu a její porod. Jenže to byl spíš zakřiknutý, tady šlo o naši celou rodinu, ale hlavně o jeho principy. U něj to bylo jednoduché – buď to takhle bude fungovat u všech, nebo u nikoho. Vždycky si vybírá jen ze dvou možností.

„Já pořád nechápu, co proti ní máš, Jazzi, je to to samé jako s Renesmé.“ Promluvila jsem úplně normálním hlasem, protože jsem nechtěla, aby si někdo z nich myslel, že ze mě bude impulsivní matka.

Edward se rozesmál nad mou myšlenkou, ale nijak to nekomentoval.

„Jsou jí tři, do školy půjde až za další tři roky, to znamená, že do té doby by mohla pochopit, o čem mluvit smí a o čem ne. Není blbá, pálí jí to...“

„Rose, my chápeme, že se jí snažíš chránit, ale s Emmettem se doopravdy musíte postarat o to, aby se nikdy Volturiovi nedozvěděli, že o nás ví,“ dostal se konečně ke slovu Carlisle. Nekřičel ani nic podobného, ale hlas měl plný obav. Nechápala jsem to.

„Mluvíte tu pořád o tom samým. Chápeme, že na ni musíme dávat pozor, stačí nám to říct jednou, stejně si to pamatujeme slovo od slova, jsme upíři, sakra. Víš, zrovna od tebe, Carlislei, bych si nemyslela, že se dočkám něčeho takovýho. Nevěříš nám, to bolí,“ promluvila jsem k němu a otočila se k nim zády. Zarazila jsem se, protože za mnou stála moje princezna. A to doslova – měla na sobě růžové šatičky, vlásky vyčesané nahoru s fialovou stužkou kolem culíčku a tvářičky dokonale červené. Byla tak krásná, až se mi po obličeji sám od sebe rozlil připitomělý úsměv.

Ale tím překvapení ještě nekončila. Nejenom, že jsem se smála já – smála se i ona. Celá zářila, točila se přede mnou v těch šatech a nakonec mi z posledního schodu skočila do náruče. Se smíchem jsem ji zvedla a objala. Byla tak rozkošná. Už jsem pochopila, proč Alice tak zářila, když dostala ten nápad. No, z chudáka Valerie se stala otrokyně na nákupy. Chtěla jsem ji začít bránit, že s Alice nebude na ty její mánie jezdit, ale když jsem viděla, jak se ta malá rozzářila, začala jsem tát jako zmrzlina na sluníčku. Teď bych jí dovolila všechno, co by jen chtěla.

Než jsem ji stihla postavit zase na zem, přihnal se Emm a Valerie, která ještě ani nestihla došlápnout, už vyhazoval se smíchem do vzduchu. Oba se řehtali na celé kolo a my ostatní začali taky. Bylo to až moc nakažlivé.

„Myslíte si,“ promluvila jsem na ostatní a rukou hodila k těm dvěma, „že někdo takový by nás dokázal v budoucnu zradit? Úmyslně určitě ne, tak tady přestaňte žvanit a radujte se, že má naše Nessie kamarádku.“

Renesmé radostně vyskočila, až se jí vlásky rozletěly na všechny strany, a už se hnala ke mně. Skočila mi do otevřené náruče a já si ji k sobě přivinula. Stejně jako Valerie, tak i ona u mě bude mít vyhrazené místečko jen pro ni.

Edward se na mě celou dobu díval se zamyšleně nakloněnou hlavou. Nepochybovala jsem, že se zrovna teď zaměřil jen na moje myšlenky, tak jsem mu poslala vzkaz. Copak? Závidíš, že už nejste jediní, kdo má dítě?

Se zavrtěním hlavy se rozesmál. „Ne, věř mi, to fakt ne, jenom... já nevím, prostře mi připadá, jako kdyby se změnila tvoje povaha. I způsob, jakým teď přemýšlíš, není stejný s tím předchozím.“ Teď se na mě zaměřili i ostatní.

„Jak to myslíš?“ zeptal se ho Carlisle a zamyšleně mě pozoroval. Vědec se v něm nezapře, zato já si rozhodně nepřipadám jako laboratorní myš, tak jsem se k nim radši otočila zády a sledovala malou Valerie s Emmettem, jak spolu jdou do kuchyně. Určitě už musí mít hlad.

„Emme, dáš jí něco k jídlu?“ zeptala jsem se ho.

„Jasně,“ ozvalo se zpoza dveří ledničky, tak jsem se jen uchichtla a zase se otočila k ostatním.

„Dřív jí připadalo, jako by v ní byla díra, kterou se snažila zacelit tou její nepříjemností. Teď mi připadá, že Valerie v ní probudila něco, co všechno ostatní předčilo a ji už nic netrápí. Je zvláštní najednou poslouchat úplně něco jiného, než na co jsem zvyklý,“ poznamenal Edward a pořád mě tak zkoumavě pozoroval.

Nakonec se k čumění přidal i Carlisle, i když mi nepřipadalo, že kouká přímo na mě, spíš jako by se koukal do prázdna – přemýšlel. Po chvíli se mu rozsvítili oči a on jedním dechem vyhrkl: „Edwarde, nemyslíš, že to by mohl být její dar? Třeba to není jen touha po dítěti, jak jsme si dřív mysleli, co když je v tom něco víc?“

Překvapeně jsem zamrkala, ale to už se spustila další debata, která se sice týkala mě, ale já šla za těmi dvěma do kuchyně.

Princezna seděla na lince, houpala nožičkami a zkoumala koblížek, který držela v ruce. Můj manžílek seděl obráceně na židli před ní, hlavu opřenou o opěradlo a se zaujetím ji sledoval. „Co je to bílý?“ zeptala se zrovna, když jsem vešla dovnitř.

Pousmála jsem se. „Cukr. Zkus ho olíznout,“ poradila jsem jí a stoupla si za Emmetta. Ruce jsem mu položila na záda.

Jazýčkem opatrně nabrala malinko bílého prášku a pak se zašklebila. „Je to sladký,“ řekla překvapeně, ale lízla si znovu.

Emmett se uchechtl. „To proto, že je to cukr, ale je dobrý, že jo?“

Přikývla. „Courtney by to chutnalo víc,“ poznamenala zamyšleně a pořád sledovala cukr na skoro už snědeném koblížku.

„Co jsi to řekla?“ zeptala jsem se překvapeně.

Vzhlédla. „Že by to Courtney chutnalo víc.“

„A kdo je Courtney?“

„Moje sestřička.“

Vyměnila jsem si nevěřícný pohled s mým manželem.

Vím, že jsem většinu z vás naštvala tím, jak dlouho mi to trvalo, ale abych upřímně řekla, potřebovala jsem pár dní (týdnů) pauzu. Bylo toho na mě moc a ani tomu nepřidalo pololetí, ale už jsem zase na nohou a budu se snažit psát co nejrychleji to půjde. Je pravda, že k dopsání téhle kapitoly jste mi pomohli i vy, jelikož jsem věděla, jak vás štve, že musíte čekat, takže teď si taky můžete ukrátit dlouhou chvíli a napsat mi komentář, který vše určitě urychlí. ;)

Ještě jednou se omlouvám.

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  Kate (15.02.2014 11:44)

Její sestřička? A Rose, že má dar? Nedozví se nic Volturiovi, že ne? Jedno překvapení za druhým, píšeš hezky. Super kapitola, děkuji!

1