31.12.2013 [20:00], Sundance, ze série Dárečky, komentováno 4×, zobrazeno 2380×

Jak všichni ví, Rose vlastní dítě mít nemůže. Každý jí to poslední dobou připomíná, ale existuje přeci mnoho způsobů, jak si děťátko pořídit. Emm na jeden takový taky přijde, ale bude to správná volba? Když si konečně domů dovezou jedno malé stvořeníčko, ukáže se, že nebylo samo. Existuje snad nějaká možnost, že by dětí měli ještě víc?

Každý má své chyby, teď to vím, ani já nejsem dokonalá. Ale aby mě na ně ještě někdo upozorňoval? A zvlášť Emmett? Vždyť já ho miluju, sakra! Proč mi to pořád dělá? Já se přeci snažím! Myslela jsem si, že má srdce a nikdy by mi neřekl tu věc. Ale ty dítě mít nemůžeš! honilo se mi hlavou stále dokola. Pořád a pořád, dokud se mi to nevrylo až do nejhlubšího zákoutí mého mozku.

Malá Nessie, jak ji ten pes překřtil, změnila všechny mé vlastnosti. Celý svůj život jsem si přála své vlastní dítě, a i když ona není má krev, patří do rodiny. Do mé rodiny... Proč si Bella zasloužila dát život tak úžasnému stvoření, když si sama svého neváží? Měla na vybranou a rozhodla se pro věčný život po boku Edwarda – jak jen mohla zahodit tak cenný dar, jako je vlastní volba? Ne, ona ji vlastně nezahodila, jen zvolila špatný směr. Volba byla to jediné, co měla navíc, když byla člověk. Já ji neměla, což bylo velmi nespravedlivé.

Kopla jsem naštvaně do písku, až se jeho malinkatá zrnka rozprášila všude kolem mě. Vítr mi je ale foukl zpátky do obličeje. Doopravdy? Už i vítr se proti mně vzbouřil? Třeba jsem fakt tak špatná...

Rozkašlala jsem se. Byl to jen zvyk, jako upírovi mi to přeci nemůže vadit.

„Ještě někdo? Třeba by mohli přijít Volturiovi a do obličeje mi říct to samé!“ řvala jsem, otočená čelem k moři a snažíc se vymanit ze spárů myšlenek. Nevydrželo mi to moc dlouho.

„Rose, já... moc se omlouvám, nechtěl jsem ti ublížit,“ přiběhl ke mně po nekonečně dlouhých hodinách Emm. Vlastně jsem se ani nedivila, že mě nemohl najít. Přeci jen jsem jela až do Kanady, abych si vymazal myšlenky na jeho poslední větu. Tu, která mě ranila ze všeho nejvíc.

V tuhle roční dobu tu bylo úplně nádherně. Stála jsem u moře, nechala se ovívat studeným větrem, který ke mně postupem času začal foukat malinké vločky. Po pár jejich vdechnutí se z nebe začaly sypat po tisících. Sněžilo... a já si to ani nemohla vychutnat.

„Emmette, řekl jsi mi to do očí!“ křikla jsem na něj a rychlostí světla se k němu otočila. „Řekl jsi mi do očí jedinou věc, kterou jsem se snažila skrývat sama před sebou!“ Už jsem skoro nemohla mluvit – vzlyky mě málem zadusily, ale já přesto pokračovala a nehleděla na to, jaký výraz se objevil mé lásce v obličeji. Část možná je moje vina, ale on na tom nese taky svůj podíl.

„Zlato, já... nechtěl. Byl jsem naštvaný na Alici, že můj vtip zase prokoukla a vyslepičila Belle,“ obhajoval se. Přes houfy velikých vloček jsem uviděla, jak nasadil bolestnou masku a svěsil koutky.

Vrtěla jsem hlavou. Bolelo to, moc to bolelo a já ten nesnesitelný zármutek už dál potlačovat nemohla. Trhal mě zevnitř na malinkaté kousky, které už nikdy nepůjdou slepit zpátky k sobě. Zase jsem si po pár desítkách let připadala strašně slabá. Slabá, a navíc zrazená. Při naší svatbě slíbil, že mě bude milovat, bránit a nikdy mi neublíží. Kecy, odfrkla jsem si v duchu.

„Nechtěl?!“ hlas mi vyletěl o oktávu výš. „Když někdo zabije při autonehodě člověka, pak se ospravedlňuje větou ,Já nechtěl.´. Když mi ale roztrháš srdce zevnitř, tohle na to neplatí.“ Rty se mi zlobou a bolestí klepaly.

„Zlato, slibuju, že už nikdy nic takového neřeknu. Prosím, odpusť mi. Mám pro tebe dárek, ale teď nevím, jestli je to dobrý nápad...“ Odmlčel se.

Hořce jsem se zasmála. „To máš naprostou pravdu, zrovna teď je to absolutně kreténí nápad,“ odfrkla jsem si a otočila se k němu zády. Už se na něj nemůžu koukat. Miluju ho a ztratit bych ho taky nechtěla, ale asi mi moc nepomůže, že se mi omluvil. Ta věta mi pořád hučí v hlavě. Za těch několik hodin jsem si ji stihla přehrát tolikrát, že jsem v hlavě už neměla nic jiného.

Emm těžce vydechl a pak jsem jen slyšela křupající písek pod jeho botami. Pomalinku jsem vypouštěla zadržovaný vzduch z plic, a když byly úplně prázdné, zase jsem se prudce nadechla. Co teď? Už nebudu brečet nad rozlitým mlékem, ale asi bych se měla chovat zodpovědě. A zodpovědnost je v téhle chvíli návrat do Forks. Ale až za chvíli...

Zrovna jsem nastupovala do auta, abych se konečně vydala domů, i když se mi moc nechtělo, protože tam určitě bude on, ale někdo mě popadl za paži, kterou jsem otevírala dveře. S trhnutím jsem se otočila a ztuhla.

Stál za mnou a usmíval se od ucha k uchu. Vypadal, jako kdyby se nic nestalo, já měla jen špatný den a on se mi ho snažil napravit. Doopravdy to funguje až takhle lehce?

„Než na mě začneš ječet a řvát, nech mě mluvit.“ Ruce zvedl dlaněmi vzhůru a v každé něco držel. V pravé měl malý obdélníkový papír, vypadalo to jako poukaz na nějaké masáže, i když jsem pochybovala, že by mě na něco takového vzal – nic bych necítila, mám kůži tvrdou jako kámen. Na tomhle ale bylo plno barev a jako podklad sloužila skupinová fotografie několika dětí. Než jsem si stihla přečíst text, schoval ruku zpátky za záda.

Protočila jsem oči a pohled tedy přetočila k levé, ve které držel velký klíč. Vypadal jako úplně obyčejný předmět na odemykání dveří, ale co já vím, k čemu sloužil?

Zvedla jsem k němu pohled a nadzvedla jedno obočí. Čekala jsem a on to pochopil. Ach, žijeme spolu už nechutně dlouho, ale pořád se nemáme plné zuby, i když teď...

„Tohle,“ natáhl ke mně levou ruku trochu blíž, „je klíč od nového pokoje u nás v domě. Do večera ho Alice dodělá. A tohle,“ vysvětloval a ukázal mi doteď schovanou pravou ruku, „je pozvánka do dětského domova v Port Angeles.“

Víc k tomu neřekl, tak jsem na něj upřela pohled, a tím ho vyzvala, aby dál mluvil. Bála jsem se, že kdybych otevřela pusu, nevypadla by ze mě zrovna inteligentní věta.

„Zítra si pojedeme vybrat děťátko,“ rozesmál se Emmett na celé kolo.

Stála jsem jako solný sloup a kulila na něj oči. Cože to povídal? Dítě? Zítra? Ehm, co?!

Zatřepala jsem hlavou. „Cože?“ vypadlo ze mě inteligentně.

Začala jsem se bát, že si roztrhne pusu, ale než jsem stihla znovu otevřít tu svou, začal s horlivým vysvětlováním. „Byl jsem se tam domluvit s ředitelkou. Je tam ubytováno přes čtyři sta dětí všeho věku a kterékoli si můžeme odvést s sebou domů.“ Mluvil tak nadšeně a vesele, až to přenesl i na mě.

Proč nás to vůbec nenapadlo už dřív? Ou, už vím...

„Emme, ale to dítě nebude moct žít navěky jako my. Jednou bude muset...“ Nedořekla jsem to, protože to slovo jsem prostě nemohla přes pusu dostat.

Posmutněl a pomalu kývl. „Já vím, ale když mu dáme úžasný život, nemyslíš, že to za to bude stát?“

Zavýskla jsem a skočila mu kolem krku. Všechny záporné emoce ze mě spadly a já si připadala lehká jako vánek. Ano, věta ,Nikdy nemůžeš mít své vlastní dítě.´ my pořád v hlavě hrála, ale já věděla, že i když nemůžu mít své vlastní, mohla bych se starat aspoň o cizí. Stejně ho časem začneme mít všichni rádi, jako by bylo naše – a bude.

„Kdy tam jedeme?“ smála jsem se a trochu se od něj odtáhla.

„Už zítra,“ mrkl na mě.

Úsměv mi zamrzl na rtech. „Až zítra?“ hlesla jsem smutně.

„Nebo tam můžu cestou zavolat a mohli bychom ho mít už večer. Tedy když všechno půjde dobře,“ dodal, ale to už se mi po tváři pomalu rozléval blažený úsměv. Dnes budu mít dítě, své vlastní děťátko, které nemá domov, ale já mu ho dám. Dám mu všechno, co bude chtít. Ale co když mezi nás nezapadne? A měli bychom mu říct, co jsme zač? Jak to vezme? Nebude se nás bát? Samozřejmě, že nebude, bude to silný, chytrý, hodný a krásný chlapeček... nebo holčička?

Sakra!

„Emme?“ ozvala jsem se po pár minutách ticha, které v autě bylo. Můj manžel řídil a já se zabývala svými problémy, které se jaksi začaly kupit. „Chceme holčičku, nebo chlapečka?“

Ztuhl. „Vidíš, to mě nenapadlo,“ povzdechl si a promnul si oči. Nemohl být fyzicky unavený, ale asi mu dala zabrat jeho psychika. „Víš, co uděláme?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Rozhodneme se až na místě. Třeba nás osloví nějaká úžasná holčička, nebo se nám zalíbí krásný chlapeček. Uvidíme, lásko,“ rozhodl Emmett a spojil naše ruce nad řadící pákou.

Pousmála jsem se na něj a slastně vzdechla. „Budeme rodiče. Chápeš to? Je to neskutečný,“ rozesmála jsem se, možná i trošku hystericky.

Jde o krátkou kapitolovku, která by měla mít kolem pěti kapitol. Chápu, že už takhle po Vánocích je docela pozdě, ale jsou ještě svátky a bude Silvestr, takže... :)

Doufám, že to nebylo tak špatné, aby pár z vás nemohlo zanechat aspoň smajlíka. Připadá mi, jako bych se s psaním zhoršovala a zhoršovala, od mé první povídky jsem udělala obrovský skok, ale teď jako bych šla zase dolů. :'( Nevím, jestli za to můžou vaše komentáře, které pořád a pořád ubývají, nebo je to doopravdy mnou a už jsem tu moc dlouho. Ale znám dost lidí, kteří tu jsou ještě déle, tak snad se to zase napraví.

Vaše Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  SissCullen (01.01.2014 12:27)

vyzera to na skvelu kapitolovku, tato cast sa mi moc pacila Tesim sa na pokrackoo

1