Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Cullen%20family%20ebr.jpg

Jak dopadne Edward se svým plánem?

Psala jsem v ponuřejší náladě, takže lehčí tón se trochu vytratil, ale doufám, že už mi aspoň Edího nebudete mlátit po hlavě :D

Díky ♥

 

 

Včera nad ránem se našemu fotografovi podařilo zachytit Edwarda Cullena, mladšího syna Carlislea Cullena, jak přiváží do nejmenované seattleské nemocnice svou matku. Náš zdroj v nemocnici nám potvrdil, že zdravotní stav Carlislea Cullena se v posledních hodinách prudce zhoršil.

Každý nadává na bulvár, ale každý ho čte. Já nebyla výjimkou.

Vyfotili ho zezadu. Hrbil se, aby mohl co nejlépe podepřít hroutící se ženu u svého boku. Zdál se hubenější, než když jsem ho přede dvěma měsíci viděla, přesto to byl bezpochyby on. Dělalo mi potíže připomenout si vztek, který jsem tehdy cítila. Najednou se mi nezdálo tak úplně správné zlobit se na někoho, jehož ramena vypadala, že nesou tíhu celého světa.

Článek pod fotkou pokračoval:

Přibližně ve stejnou dobu jsme jen o několik bloků dále zachytili Emmetta Cullena, Edwardova staršího bratra. Vycházel zrovna z klubu s nevalnou pověstí a doprovázely jej dvě poněkud unavené dívky. Emmett se ani tentokrát nebránil poskytnout nám alespoň krátký rozhovor, a tak jsme se dozvěděli důvod, proč není se svou matkou a se svým bratrem u otcova lůžka.

„Hledám si manželku a matku pro své dítě,“ vysvětlil nám nadšeně. Z jeho chování bylo jasné, že našel už dvě kandidátky a právě si mezi nimi hodlá vybrat.

Fotka rozchechtaného Emmetta byla v tak dokonalém kontrastu k té s Edwardem, že se mi z toho málem zvedl žaludek. Carlisle Cullen chtěl být zřejmě spravedlivý za každou cenu, ale tohle přepískl. Měla jsem dva měsíce na to, abych o Edwardu Cullenovi zjistila co nejvíc informací. Po studiích znal jen práci. Někdy v tu dobu zřejmě onemocněl jeho otec, a i když se rodině dlouho dařilo tuhle informaci tajit, teď už bylo jasné, kdo stojí za úspěchy firmy v posledních letech. Ne, nebylo to fér! Ovšem ani tahle smutná záležitost nemohla změnit můj názor. Představovala jen polehčující okolnost. Důvod, proč se na Edwarda Cullena zlobit o trochu méně. Jeho motivem nebyla čistá hamižnost – prostá touha zmocnit se firmy. Dalo se říct, že jí obětoval svá nejlepší léta. Měl právo ji převzít. Přesto mi jeho požadavek připadal stejně absurdní jako v tu chvíli, kdy ho vyslovil.

Mohla jsem ho jen litovat. Trošku. Hlady jistě nezemře; i pokud si dítě pořídí dříve Emmett, Edward už se nějak zabaví. Třeba bude mít konečně dost času vyzkoušet si normální život. Zajde na nějaké to rande, ožení se a pořídit si dítě normální cestou… Kdovíproč mi finále téhle mojí úvahy nedělalo zrovna dobře…

Ve Forks teď pršelo tak často, že když zrovna nepršelo, odkašlávala jsem si, abych si ověřila, že absence toho vytrvalého tichého zvuku zvenčí neznamená, že ztrácím sluch. Renesmé se ve školce sotva ukázala. Posbírala sérii všemožných virů a její stav se rozhodně nelepšil. Spíš naopak. Když jsem si vybavila neútulné herny a podmáčené hřiště státní školky, nijak zvlášť mě nemrzelo, že tráví většinu času se mnou doma. Státní školka mi totiž příliš otravně připomínala, že po ní přijde státní základní škola, státní střední škola, a pak – když se moje holčička dost zadluží – nějaká nejlíp průměrná univerzita. K čertu s Edwardem Cullenem a tím broukem, kterého mi nasadil do hlavy! Brouk jménem Co by mohlo být…

Týden před Díkůvzdáním dostala Renesmé první velký astmatický záchvat.

Ty předchozí trvaly nejvíc tři minuty a vždy si s nimi poradil inhalátor. Tentokrát mi během pár vteřin zmodrala v náručí. Nesmyslně mě napadlo, jak divně vypadá modrá vedle jejích bronzových vlásků…

V nemocnici ji intubovali, takže se ani nesnažili probrat ji z bezvědomí. Když byla stabilizovaná, pozval si mě její lékař do pracovny.

„Je mi to líto, slečno Swanová, ale vaše pojištění nepokryje další péči. Za pár hodin vás s doplněným inhalátorem musíme poslat domů.“ Ani nepředstíral, že mu na tom nějak zvlášť záleží. A mě napadlo, že znám asi jen jednoho člověka, který má opravdu dobré pojištění. Zatracení brouci v hlavě!

Neprotestovala jsem, beze slova jsem se zvedla a šla si sednout k Renesmé.

Stačily mi dvě hodiny.

Dvě hodiny, kdy jsem ji držela za bezvládnou ručičku, sledovala její malé rty napjaté kolem trubice a přemýšlela o tom, jak se o ni postarám, až tohle přijde příště. A přijde to určitě, protože nemám na pořádnou léčbu…

Objevil se právě včas. A mě to nepřekvapilo. Určitě tu měl dávno své lidi, kteří ho informovali, a tohle byla chvíle, na kterou čekal.

„Jak je jí?“ zeptal se a v jeho hlase byla skutečná starost. Neměla jsem sílu ani na úšklebek. Zkontroloval přístroje, kartu a nakonec vzal malou za zápěstí.

„Měl by sis to rozmyslet,“ zachraptěla jsem. „Jak vidíš, se mnou to nevypadá na geneticky dokonalé jedince.“ Vytřeštil na mě oči. Opatrně, jako by prudkým pohybem mohl změnit moje rozhodnutí, si přitáhl židli. Nepouštěl Renesméinu dlaň.

„Uděláš to?“ zašeptal.

„Mám na vybranou?“ trhla jsem rameny a rychle si utřela ty pitomé slzy. „Nemám jí jak zaplatit pořádnou léčbu. Pořádnou školu. Pořádné boty. Pořádné…“ Rozvzlykala jsem se a dovolila mu, aby mě vzal kolem ramen.

„Zapomeň na to, Bello. O Renesmé se postarám, budu šťastný, když mi to dovolíš,“ šeptal mi do ucha. Dost nahlas, abych ho slyšela i přes ty kvílivé zvuky, co jsem vydávala. Bylo hezké to poslouchat, ale tak nějak jsem cítila, že se musí přemáhat, aby se vzdal svého původního plánu. Nemusel. Já byla rozhodnutá. Přijmu od něj pomoc a nebude to almužna. Splním svou část dohody.

 

 

O tři dny později byla Renesmé schopná převozu. Edward Cullen pro ni poslal helikoptéru. Na střeše nejlepší seattleské kliniky specializující se na respirační choroby jsme se ocitly za dvacet minut.

Přivítal nás osobně, v příštích dnech jsem ho ale skoro neviděla. Uklidňovalo mě jen to, že když nás šmíroval tři roky, teď toho určitě nenechá. Druhý den po našem příjezdu mohla Renesmé na první krátkou procházku po oddělení. Zatoulaly jsme se až k chodbě s několika pokoji pro nejtěžší případy. Edward odtamtud vyrazil tak prudce, až nás málem smetl. Překvapeně zamrkal a mně krátký pohled do jeho očí řekl, proč tak uhání. Plakal.

„Dnes za vámi ještě přijdu, ano?“ kývl na nás a zmizel. Vzala jsem Renesmé do náruče a chystala se vrátit k našemu pokoji, když se dveře znovu pohnuly.

Neměl její vlasy a výšku – byla tak drobná – ale vidět ty stejné oči jen pár vteřin po sobě mi stačilo. Esme Cullenová vypadala překvapivě klidněji než její syn. Možná by si nás nevšimla, jenže já na ni nedokázala nezírat. Na mě se sotva podívala, ale když zachytila Renesméin pohled, automaticky se usmála. Trvalo to možná tři vteřiny. Pak doslova zmrzla. Když se konečně pohnula, zadívala se na mě. Pátravě, s nadějí. Věděla jsem, co hledá. Hledala podobu mezi mnou a mou dcerou. Tu ale nemohla najít. Moje dcera byla příliš podobná… jejímu synovi.

„Kdo jste?“ zašeptala. Rozhodování, jestli může pravda někomu uškodit, mi netrvalo dlouho. Umíral jí manžel, všechny ostatní obavy se zdály skoro směšné. Posadily jsme se na lavici pod oknem a já jí během deseti minut řekla vše. Tedy… vše kromě Edwardova plánu na to, jak si pořídit požadovaného vlastního potomka. Jak jsem mluvila, výraz té ženy se měnil. Nakonec jen beze slova natáhla ruce a Renesmé se bez obav vydala vyzkoušet neznámou náruč. Srdce mi sevřely obavy. Mohla by mi tahle žena Renesmé vzít? Zatím se zdálo, že se jen snaží vychutnat si ten nečekaný dar osudu. A jako se mi před pár dny ulevilo, že se mnou někdo ponese tíhu starosti, teď jsem byla opatrně šťastná, že by si se mnou mohl někdo užít radost z toho, že tohle malé stvoření existuje.

 

 

Esme nás pozvala na večeři na Den díkůvzdání. Byla laskavá a něžná, ale o některých věcech se s ní prostě nedalo diskutovat. Den předem poslala vaky se šaty pro mě i pro malou a mně teprve při pohledu na tu modrou nádheru došlo, že krocan u Cullenů bude mít zřejmě maličko jiný průběh než krocan u Swanů.

Edward nás vyzvedl brzy odpoledne. Poznala jsem, že předtím strávil zase nějakou dobu u otce. Ten byl už druhý týden v umělém spánku, ve kterém ho udržovali po poslední operaci. Několikrát mě napadlo, že celý ten Edwardův plán ve chvíli, kdy jeho otec zemře, ztratí smysl – prostě to nestihneme. A styděla jsem se za to, že cítím úlevu…

K Renesmé se choval moc hezky, ale držel si odstup. Připomínala jsem si jeho slova o tom, že nechce narušit pouto mezi námi, přesto mi bylo úplně nelogicky líto, že k ní očividně necítí to co já. Byla jsem pitomá – on přeci nebyl její otec. Byl jen opilý dárce biologického materiálu, který je tak laskavý, že mi pomáhá ve chvíli, kdy já, jediný skutečný rodič, selhávám…

Vystoupili jsme z auta. Edward vzal Renesmé do náruče, aby si neumazala saténové střevíčky. Došli jsme k velkým vchodovým dveřím. Byly skoro celé prosklené a světlo, které jimi pronikalo, hřálo a zvalo dál. V hale za nimi se procházela spousta dokonale upravených lidí v krásných šatech. Bavili se a smáli. Bylo by tak hezké patřit do tohoto světa…

Najednou jsem to pochopila. „Pojď, Nessie, vrátíme se domů,“ řekla jsem a vzala si ji od Edwarda. Vypadal šokovaně.

„Co se děje, Bello? Esme bude strašně zklamaná.“

„Pokud tam s ní půjdu, Edwarde, ztratím ji. Udělám z ní oficiálně tvou dceru. Dokud ji ti lidé neviděli, neexistuje. Tohle byl tvůj plán. O žádné druhé dítě jsi ve skutečnosti nestál. Věděl jsi, že to nikdy nemůžeme stihnout. Od začátku jsi chtěl Renesmé,“ vmetla jsem mu do tváře. Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak to, že mi to nedošlo dřív?

„Mýlíš se, Bello,“ zavrtěl hlavou. „Otec je nemocný už několik let. Člověk si pořád říká, že ještě nebude konec. Že ještě zbývá dost času. Já jen pracoval, nestihl jsem si nikoho najít a pak jsem si nechtěl někoho hledat jen kvůli otcovu přání. Neuměl jsem si představit, že bych se měl spojit s nějakou ženou, ale kupodivu se mi začala líbit představa být otcem. Popravdě… asi za to mohly i ty tři roky, co jsem dostával do počítače Nessiiny fotky. To jak rostla, jak se měnila, každý její úsměv… Bylo tak těžké ji nemilovat... Nemohl jsem ztratit něco, co jsem nikdy neměl. Ale mohl jsem získat svoje dítě a dítěti, které mít nemohu, zajistit skvělou budoucnost. Pořád ti to zní tak odporně?“

Popravdě… ano. Pořád to znělo trochu… odporně. A hodně divně. Ale to, jak se ke mně nakláněl a v očích se mu odráželo to měkké zlaté světlo, a pak ta bolest a touha a… ano, osamění, to jsem poznávala, protože jsem ho tak dobře znala… Edwardova slova se mi nelíbila, ale všechno ostatní na něm ano. A nejen jeho tvář a vlasy a postava a hlas. Těch pár dnů stačilo na to, abych uvěřila, že je možné ocenit i jeho srdce a jeho duši. Moc, moc se mi líbilo, jaký biologický materiál jsem pro svou dceru zajistila. I když o samotném výběru rozhodla obyčejná náhoda.

„Vrátíme se do nemocnice a pak do Forks,“ potvrdila jsem svůj úmysl. „Dopisuju další román, do Vánoc dostanu první zálohu. Vrátím ti všechno do posledního centu,“ řekla jsem pevně. Tohle všechno byl omyl. Edward Cullen a jeho vzdálený svět nadačních fondů a aut s řidičem. Co jsem si, proboha, myslela?

Za dva týdny jsme byly zpátky doma.

 

 

Poprvé v životě jsem se netěšila na Vánoce. Skoro celou zálohu za román jsem poslala na Edwardův účet a teď mi nezbývalo ani na stromek, o dárcích pro malou nemluvě. Přesto jsem se cítila podivně klidná a vyrovnaná. Já se rozhodla mít dítě. Já se o ně musím postarat.

Zase si vybral chvíli, kdy mě síla podpořená pýchou nechala ve štychu. Měl na to snad radar.  Třiadvacátého napadla spousta sněhu. Snažila jsem se prohrabat chodník od domu k brance, když se mi zhruba v polovině toho úkolu zlomila násada lopaty. Typický pitomý spouštěč pro záchvat lítostivého pláče.

Takhle mě tam našel. Ubrečenou, zmrzlou a s několika obrovskými třískami hluboko v dlaních. Než mě vzal dovnitř, stihla jsem si všimnout, že přijel bez řidiče. A najel do tak velké hromady sněhu, jako by z ní do jara nehodlal vycouvat.

Do jara nezůstal. Jen tři dny. A já… vážně netuším, jak se to mohlo stát, ale když začal mluvit o tom, že to celé podělal, že stejně jako si prohlížel Nessiiny fotky, tak si prohlížel i ty moje, že je zbabělec, že to chce zkusit správně, že mě chce pozvat na rande a že by ani při nejlepší vůli nikdy nenašel lepší matku pro své dítě, skočila jsem mu kolem krku dřív, než mě na to pitomý rande pozval doopravdy.

A tak mi tři dny převazoval ruce, vařil pro nás pro všechny, hrál si s Renesmé s hračkami, které jí přivezl, a každou noc, když jsme ji uložili, mě umilovával do bezvědomí.

Odjel a slíbil, že zase přijede.

Dva dny potom umřel jeho otec.

Dalších šest týdnů se Edward neozval.

A potom přijel a opět bez varování. Bylo mi to fuk, protože teď bylo znovu strašně snadné zlobit se na něj.

„Moc se omlouvám,“ spustil tím svým dokonalým hlasem. „Ale musel jsem zařídit strašnou spoustu věcí. Teď už je všechno v pořádku, Bello, všechno domluveno, připraveno a… něco pro tebe mám,“ usmál se, jako by se nechumelilo.

„Taky pro tebe něco mám,“ zaječela jsem, rozpřáhla se a praštila ho tak, až se zapotácel. „Mám pro tebe to dítě!“ Už zase jsem brečela. V posledních týdnech nic neobvyklého. Vlastně jsem jen brečela nebo zvracela. Občas obojí současně. Opřel se o stěnu vedle dveří a pomalu se svezl na zem. Padl na kolena. Doslova. Prkna v podlaze zapraštěla.

„Viděl jsem v koupelně krabičku od pesaru,“ zašeptal.

„Jsem pět let sama, Edwarde, můj pesar by se dal pomlít a prodávat jako koření,“ vzlykla jsem. Všimla jsem si, že mu zacukaly koutky. „Přijde ti to k smíchu?“ zasyčela jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Jen… je to dokonalé. Skoro se stydím. Nijak jsem se nesnažil a…“ Znovu zavrtěl nevěřícně hlavou a vážně vypadal… šťastně.

„Snažil ses docela dost,“ odfrkla jsem si. „Aspoň ty tři noci.“

Vzal mě za ruku. Pořád klečel, ale vzhledem ke své výšce nemusel nijak dramaticky zaklánět hlavu.

„Já blázen jsem si myslel, že mám pro tebe skvělý dárek. Ale tebe nikdy netrumfnu,“ povzdechl si.

„Pokud nečekáš dvojčata, tak asi ne,“ zabručela jsem a utřela si tváře. Slzy došly, Edwardova očividná radost byla nakažlivá.

„Máme úplně špatné pořadí, ale to neznamená, že bychom zásadní věci měli vynechat,“ usmál se a podal mi malou sametovou krabičku. Pohladila jsem víčko, otevřela ji a zase rychle zavřela.

„Vždyť ani nevíš, jestli tě miluju,“ namítla jsem.

„Spoléhám na to, že i v tomhle to půjde obráceně,“ vysvětlil mi vážně. „Zamiluješ se do mě asi tak dva měsíce po svatbě.“

Prohrábla jsem mu vlasy. „Škoda, že tenhle bod neodpovídá. Byla by to hezká historka pro vnoučata.“

A pak jsem mu řekla ano.

 

 

Edward Cullen je ten nejúžasnější manžel a otec. Ani se mi nechce věřit, že původně byl pouhým… dárcem.

 

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

kajka

57)  kajka (26.11.2017 09:31)

Jsem blažená!
Nejvíc se mi líbilo, že před ní nakonec přeci jen klečel, i když to nebylo tak úplně s prosíkem.
Krásný, milý a bravurně napsaný, ostatně jako vždycky.

56)  betuška (29.05.2016 13:36)

ja somtu zasa tiež dakujem ambruška

Jalle

55)  Jalle (28.05.2016 11:50)

ja som tu zase je to také krásne :(

kajka

54)  kajka (21.03.2016 09:49)

Tak mě to dojalo, až jsem se rozbrečela.
Asi na mě něco leze, pravděpodobně ambritida.

kala

53)  kala (13.03.2016 19:32)

eMuska

52)  eMuska (06.03.2015 10:03)

Tak som si zas spríjemnila školu je veľmi úľavné vracať sa k tvojim poviedkam, je to ako objatie ..ďakujem

kajka

51)  kajka (04.08.2014 20:12)

Ambro, nádhera!
Začít příběh událostí, která se stane obvykle až na konci a obrátit celej sled milostnýho vztahu je prostě.... vynikající nápad! A je to neuvěřitelně vtipný. A krásně milý.
Znova se budu opakovat, ale ta vyváženost mezi vážným a vtipným je perfektní. Nemůžu si nevzpomenout v téhle souvislosti na svý dva oblíbený filmy, český Výlet a severský Kurz negativního myšlení. Hrozně bych si přála, aby ti to někdo zfilmoval.
Umilovat k smrti. Úchvatný!
Nepotřebuješ fantastický prvky, aby tvoje písmenka byly kouzelný.
Konec naprosto skvostnej!
Děkuju.

50)  danje (15.11.2013 22:50)

Kate

49)  Kate (07.11.2013 19:40)

Miluju! Povídka přesně pro mě. Děkuji za ni, je skvělá, Ambro.

emam

48)  emam (07.11.2013 12:09)

Děkuji za doporučení. Určitě se na ně časem podívám

ambra

47)  ambra (07.11.2013 11:54)

emam, děkuju . Nevím přesně, co znamená podobný duch. Pokud to, že jsou podívky "neupíří", tak těch je možná už většina, pokud přítomnost dítěte, tak těch moc není (stačí mi to doma ). Já nevím, třeba Někdy ahoj a Balada o dívce B. Ale já mám nejraději Milý Ježíšku ;) .

emam

46)  emam (06.11.2013 21:24)

Uáááááá! Přesně tohle jsem dnes večer potřebovala!!! Moc a moc děkuji!!!
Mohu poprosit o doporučení nějaké tvé povídky v podobném duchu?

SestraTwilly

45)  SestraTwilly (20.05.2013 11:50)

No Ambra,ty mi teda dávaš.Edward ako darca!
Tvoja fantázia nemá hranice.Krásna poviedka.Tento Edward nemá chybu.

eMuska

44)  eMuska (27.10.2012 23:21)

ajéje, ako som ja toto potrebovala! som absolútne nadšená, idem ďalej plakať, teším sa na ďalšiu poviedku!

ambra

43)  ambra (23.09.2012 14:38)

Se zpožděním, ale s nemenší radostí děkuju

Tralala

42)  Tralala (18.09.2012 16:43)

Uf... nevim co rict, asi jen... dekuju. Byla to nadherna povidka plna citu a bolesti skutecneho zivota.Takhle se mi edward moc libil a to nejsem jeho velkej fanda. Uzasne napsana, uzasne podana uzasnej konec. Jeste jednou... Dekuju za zazitek.

S pozdravem tva Tralala. :)


PS: tohle muzu jen doporucit. :)

Silvaren

41)  Silvaren (18.09.2012 16:10)

No dobře, tak mu teda odpouštím. Nádhera, že to nikdy nemáš černobílé a prvoplánové, díky.

semiska

40)  semiska (16.09.2012 14:07)

Nádhera, rozplývám se... Já ty tvoje skvosty nikdy nepřestanu obdivovat. ;)

Mabel

39)  Mabel (12.09.2012 22:33)

Nádhera! Povídku jsem si přečetla včera a měla jsem zrovna takovou romantickou náladu, takže se mi moc líbil ten happy end. Popravdě jsem si říkala, jak se to v druhé kapitole může všechno vyřešit, ale příjemně si mě překvapila.

38)  jenka (12.09.2012 07:48)

Zase jsi nepřekvapila - zase je tahle povídka dokonalým skvostem. Nejdřív jsem brečela lítostí a smutkem, pak radostí.

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek