Sekce

Galerie

/gallery/Ella a Bella.JPG

Ella a Bella jsou sestry, které přijíždějí do Forks. Městečko se jim ze začátku jeví jako nudné deštivé místo, ovšem nic není jak se zdá a Forks skrývá spoustu tajemství...

„Tati!“ zakřičela jsem, jen co jsem Charlieho uviděla a vyrazila jsem přes letištní halu do jeho otcovské náruče. Byl trošku zaskočený. Je stejný jako Bella, většinou nedává city najevo, ale já vím, že má mě i ségru moc rád. Krátce mě objal a zase hned pustil. Kousek za mnou se loudala Bella a i přes nechuť ke stěhování se na tátu usmála. Nechtěla mu ublížit.

„Jak se máš, tati?“ zeptala se na přivítanou.

„Teď už se mám velmi dobře,“ usmál se Charlie. „Bello, Ell, jsem tolik rád, že vás vidím. Jsou to roky.“

„Přesněji je to pět let, osm měsíců a čtyři dny,“ řekla jsem pro upřesnění. Bella mi dupla na nohu. No dobře, tohle jsem si mohla odpustit. Koukla jsem na svoje zavazadla a rychle popadla tu největší tašku. Charlie nám je pomohl odnést do policejního auta. Je totiž náčelník forkské policie.

Bella se jako obvykle rozhovoru v autě skoro nezúčastnila, takže veškerá konverzace byla na mě. Charlie se občas taky na něco zeptal, chtěl dohnat ty roky, co nás neviděl. Nemůžu říct, že by to byla jeho chyba. Mamka nás sem nechtěla pouštět, moc se o nás bála. My to totiž máme v genech, že přitahujeme průšvihy. Já i Bella, prostě to tak je, no. Proto byla maminka celá strachy bez sebe, když jsme jí oznámily, že se sem přestěhujeme. Ale svým způsobem jí to udělalo radost. Může začít cestovat se svým novým manželem Philem.
Po tom, co jsem celou dobu v autě prokecala, o mě Bells prohlásila, že jsem nejukecanější člověk, jakého zná, a Charlie se rozesmál a řekl, že má naprostou pravdu. Vždycky jsem byla holt ukecaná po mamce, ale narozdíl od ní jsem nehodlala Charlieho opustit.
Tatínek zabočil na dobře známou ulici a mně se trošku zhoupl žaludek. Ne, že bych byla nešťastná, že tady budu bydlet, to ne. Jen jsem si pořád nebyla jistá, jestli si zvyknu. K mé náladě nepřispělo ani počasí. Pochmurně šedivá obloha působila vážně depresivně.
Dům se vůbec nezměnil. Malá předsíňka vedoucí do obýváku a kuchyně byla stejně zšeřelá jako tenkrát, malému obýváku jako vždycky vévodila stará pohovka a Charlieho prosezené křeslo. Kuchyň byla nově vymalovaná, přesto na zdech bylo pár fleků od tuku z pánvičky. Je jisté, že musíme znovu vymalovat. V patře byly tři ložničky a koupelna. Dostaly jsme na výběr z pokojů s oknem do zahrady, nebo na ulici. Udělala jsem sesterské gesto a navrhla, ať si Bella vybere, že mě je jedno, kde budu spát. Vybrala si pokoj do ulice a já
v duchu zajásala. Koukla jsem se z okna na opravdu mini zahrádku, kde kdysi dávno mamka pěstovala pár kytek. Ty časy byly nenávratně pryč.
Začala jsem si vybalovat věci. Moc sem jich neměla. S Bellou jsme pohrábly naše šatníky a usoudily, že tuna triček na ramínka by neměla ve městě s největším úhrnem srážek žádný užitek. Takže jsem měla pár nejdůležitějších věcí a zbytek si seženu tady. Moje oblíbené plakáty našly své místo na zdech kolem postele a notebook se uvelebil na starém psacím stole. Už mi zbývalo jen odnést taštičku s hygienou do koupelny. Byla opravdu maličká. Ve Phoenixu jsme s Bellou měly vlastní koupelnu a tady jsme se o ni musely dělit. Nechtěla jsem si stěžovat, ale tento dům na mě působil jako malá plechovka na tři dospělé sardinky. S povzdechem jsem zamířila do pokoje Belly. Taky už měla všechno vybalené a teď seděla na okně. Přešla jsem pokoj a hlavu jsem si opřela o její rameno. Začala mě hladit po vlasech. Tohle gesto v sobě mělo určitou dávku mateřskosti, ale takhle to prostě mezi námi bylo vždycky. Jsem jediný člověk, před kterým se Bella nebála dávat svoje city najevo. Byla starší a tak nějak automaticky přebírala občas roli mamky. Ona byla ta dospělejší, ona byla ta zodpovědnější. Ale mě to nevadilo, její přehnaná starostlivost mi připadala senzační. Byla na mě tolik milá. Náš sesterský vztah byl nejlepší ze všech, tím jsem si byla jistá.

„Myslíš, že jsme udělaly správnou věc?“ zeptala jsem se tiše. Byla jsem ráda, že tady jsme a taky že je máma šťastná, ale tak nějak jsem si nedokázala představit, že tady budu žít.

„Ano, jsem si jistá, že ano,“ kývla lehce hlavou a mně se zdálo, že přesvědčuje hlavně sebe. „Mamka si zaslouží být šťastná a my si tady zvykneme. Charlie je fajn a má nás rád. Neboj se, Daniellko,“ usmála se a objala mě. Takto mi říkávala jen ona. Neměla jsem své jméno ráda a už vůbec ne tu nesmyslnou tradici, že všichni musejí mít ve jméně dvě stejná písmenka za sebou. Mamka se jmenuje Reneé a to jsou dvě E, Isabella a Daniella, to jsou zase dvě L. Prostě mi to přišlo naprosto zbytečné, a tak jsme si jména zkracovaly.
Usmála jsem se na ni a hned mi bylo lépe. Večer jsem byla moc unavená na to, abych mohla přemýšlet o příštím dni. Padla jsem do nepříjemného spánku. Noční můry mě proháněly jedna za druhou. Říká se, že co se vám zdá první noc na novém místě, to se splní. No, jestli je to pravda, tak v nejbližší době zhynu tragickou smrtí.

Když jsem ráno vstala, připadala jsem si unavená ještě víc než včera. Zaplula jsem do koupelny a provedla ranní hygienu. Své zrzavé vlasy jsem si stáhla do gumičky. Nikdy jsem se před zrcadlem nijak moc nefintila. Jen co jsem skončila, šla jsem dolů do kuchyně. Bella i Charlie už tam byli a v tichosti snídali. Vletěla jsem mezi ně a narušila tak jejich tichý rituál.

„Dobré ráno vespolek!“ usmála jsem se na ně a oběma dala pusu na tvář. Bella byla v obličeji bledá jak stěna a v jídle se jen tak nimrala. Dneska máme jít poprvé do nové školy. Když jsem si to uvědomila, udělalo se mi taky trošku špatně. S díkem jsem odmítla cereálie a uvařila si čaj.

„Odvezu vás do školy autem,“ oznámil nám Charlie. Vrhla jsem po Belle vyplašený pohled. Nechtěla jsem si hned první den dělat reklamu policejním autem.

„Myslela jsem, že se s Bellou projdeme pěšky,“ namítla jsem.

„A jít tři kilometry v tomhle dešti? Než byste přešly ulici, byly byste promočené na kost,“ řekl mi táta a dál se o tom nehodlal bavit. Šla jsem si do pokoje pro bundu a batoh. Když jsem se vrátila, Charlie už seděl v autě a Bella čekala, aby mohla zamknout dům.
I přes moji věčnou ukecanou povahu cesta do školy proběhla v naprosté tichosti. Nemám ráda, když musím jít mezi nové a cizí lidi. Před známými se dokážu bez problémů odvázat, ale před celou školou neznámých ne.
Charlie naneštěstí přijel ke škole v době, kdy tam bylo nejvíce studentů, a jeho auto přilákalo spousty zvědavých pohledů. Ještě víc lidí se po nás začalo koukat, když jsme se rozloučily s tátou a vylezly z auta na parkoviště.

„Hele, to jsou ty nový z Phoenixu.“

„A neměly by být víc opálený?“

„No jasně, ve Phoenixu přece svítí slunce.“


Slyšela jsem spoustu takových výroků mých budoucích spolužáků a všimla si, že Bella je rudá až ke kořínkům vlasů. Asi jsem na tom byla dost podobně, a tak jsem rychle vyrazila přes parkoviště, hlavu skloněnou.

„Kde je ta kancelář?“ zeptala jsem se ségry.

Myslím, že je v téhle budově.“

Zamířily jsme k nejbližší budově. Bellin odhad byl správný, a tak jsme za chvilku stály ve dveřích kanceláře. V sekretariátu seděla sympatická korpulentní dáma a podle jmenovky na stole jsem zjistila, že se jmenuje Coperová.

„Dobrý den, já jsem Daniella Swanová tohle je moje sestra Isabella. Jdeme si pro rozvrhy a mapku areálu,“ usmála jsem se na ni.

„Ale jistě, zlatíčko,“ oplatila mi úsměv a začala se přehrabovat ve stohu papírů.

„Takže Isabella Swanová, to je třetí ročník a Daniella Swanová, taky třetí ročník," odvětila a podala nám rozvrhy. Budu studovat stejný ročník jako Bella. Sice bych měla být ve druháku, ale udělala jsem postupovou zkoušku bez problémů, a tak přimhouřili očko.

„Co máš první hodinu?“ zeptala se mě sestra.

„Hm… Matiku, co ty?“

„Geografii, ale koukni, máme spolu po obědě literaturu,“ usmála se.„Tak se uvidíme na obědě, za chvilku zvoní, tak pohni. Zatím se měj,“ rozloučila jsem se s ní a vyrazila k budově číslo 3. Nebyla jsem ani v půlce cesty, když se po areálu rozdrnčel zvonek.

„Kruci,“ hlesla jsem a dala se do běhu. Dveře učebny už ale byly zavřené. Žaludek mi udělal kotrmelec, naštěstí však nejsem taková trémistka jako Bella. Pořádně jsem se nadechla, zaklepala a vešla…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (19.12.2012 16:33)

dobre vymyslený pohľad Bellinej sestry

KajaCh

6)  KajaCh (14.09.2010 18:34)

To nám to dobře začíná...
Letím na další. To je tak skvělý, že nemusím čekat... dlouho
Začalo to nádherně

Jodie

5)  Jodie (01.08.2010 21:56)

Moc pěkné!

4)  hellokitty (23.07.2010 00:58)

3)  belko (22.07.2010 09:42)

dobrý to se mi líbí!!
Budu tě sledovat

Abera

2)  Abera (21.07.2010 21:26)

Pěkný

Alicullen

1)  Alicullen (21.07.2010 20:13)

Moc hezky to začalo.Doufám že co nejdříve přidáš další kapitolku.Paráda

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek