Sekce

Galerie

/gallery/Ella a Bella.JPG

Takže konečně další kapitola. Jak Ell zareaguje a upíří a vlkodlačí svět???

„Jsem upír,“ řekl prostě. Propukla jsem v hysterický smích.

„Dobrej vtip,“ zajíkala jsem se, přestože zvuky, které jsem vyrážela, se pobavenému smíchu podobaly jen stěží.

„Já si nedělám legraci,“ Edward mluvil s ledovým klidem a tím zasáhl velkou ranou můj po nehodě chatrný organismus. Opět přišla záplava mnou tolik nesnášené tmy.

***

„Ty idiote! Co tě to napadlo?“ křičel mně známý hlas. Bella ale nikdy nekřičí.

„No jistě. Nápad tvého psa byl mnohem lepší,“ to zazněl Edwardův hlas prosycený ironií.

„Tady jde momentálně o její zdraví. To, že jsi upír, je věc druhá.“ Ozvalo se bouchnutí, jak dveře narazily na stěnu. Najednou se ozývalo děsivé vrčení snad z každého kouta pokoje.

„Jacobe, klid,“ řekla Bella láskyplným, přesto přísným hlasem. Takže je tady i Jake. Už mě nebavilo jen poslouchat. Otevřela jsem oči. V místnosti zavládlo ticho.

„Ello, jak se cítíš, zlato?“ zeptala se mě mateřským hlasem. Pohladila mě po vlasech.

„No, jak se to vezme.“ Můj hlas byl příšerně ochraptělý. Koukla jsem se na Edwarda – upíra.

„Můžu s tebou mluvit?“ snažila jsem se tu otázku říct pevným hlasem, ale moc se mi to nepovedlo. Jen přikývl.

„To nepřichází v úvahu! Vždyť je to upír, Ello,“ zaprotestoval Jake.

„Ty máš co říkat, čokle,“ ohradil se Edward.

„Půjdeme počkat ven na chodbu. Kdyby něco, zavolej, ano?“ Bella už táhla Jacoba ven z pokoje. Dveře tiše klaply. Bylo ticho.

Dívala jsem se na něj, on se však díval někam z okna. V očích měl nepředstavitelnou bolest. Ničilo mě to. Co se to se mnou děje? Mám soucit s upírem? Vždyť vraždí lidi. Teď bych se měla klepat strachem. Mělo by se mi příčit být s ním v jedné místnosti. To, co jsem cítila, se však ničemu takovému nepodobalo. Jsem blázen, opakovala jsem si pořád. Jediné, po čem jsem toužila, bylo, abych už v jeho očích nikdy neviděla takový smutek. Srdce mi bušilo jako splašené, ale ne strachem. Tušila jsem, co znamená ten cit, který mi lomcoval celým tělem.

Hadičky, kterými jsem byla přikurtovaná ke všem možným přístrojům, mi neumožňovaly nijak velký odstup od postele. K tomu, co jsem chtěla udělat, však stačily. Pomalu jsem slezla z postele, žebra mě stále bolela, a přešla jsem k němu. Stál jako socha, jako by ani nezaregistroval, že stojím vedle něj. Ovinula jsem paže kolem jeho pasu a hlavu opřela o jeho pevnou hruď. Cítila jsem, jak se napjal a zadržel dech. Mé srdce vynechalo jeden, dva údery, on potom vydechl a já se opět uklidnila. Také mě ovinul pažemi a zabořil svůj obličej do mých vlasů.

„Ell…já…“ šeptal, ale já ho přerušila.

„Teď ne, prosím,“ zaškemrala jsem a on nepokračoval. Stáli jsme tak věky a přitom takovou chvilku. Vtáhnutí do reality bylo kruté. Ani jsem se nenadála a ležela jsem zpátky v posteli.

„Bojíš se mě?“ zeptal se. V obličeji měl klidný výraz, ale tušila jsem, že v duchu vře.

„Ne tak, jak si myslíš,“ začala jsem. Nechal mě pokračovat. „Já tomu nějak nemůžu uvěřit. Tohle přece nemůže existovat,“ šeptala jsem slova a přitom kroutila hlavou.

„Chceš, abych odešel?“ taky šeptal. Srdce se mi zastavilo.

„Ne!“ protestovala jsem.

„Můžu ti ublížit.“

„Neublížíš mi.“ Nevím proč, ale tímto jsem si byla jistá. Držel mě za ruku a já ho za ni zatahala. Chtěla jsem, aby si ke mně přisedl. Nakonec se podvolil.

„Povídej mi o sobě.“ Připadala jsem si opět jako malé děcko. Vždyť by mě mohl okamžitě zabít. A já se s ním tady držím za ručičku a můj pud sebezáchovy si nejspíš vzal dovolenou. Edward se lehce pousmál.

„Když jsem se stal upírem, bylo mi sedmnáct. Umíral jsem na španělskou chřipku. Proměnil mě Carlisle,“ začal, ale já ho přerušila.

„Takže všichni z tvé rodiny jsou upíři? Jak se člověk stane upírem?“ Otázek byla spousta a na všechny jsem chtěla znát odpověď.

„Ano, všichni jsme upíři. A Carlisle mě musel kousnout a vpustit do mě upíří jed. Ani nevíš, jak moc bolestivé to bylo.“ Zkřivil obličej a já pochopila, že na to nemá zrovna šťastné vzpomínky. „Potom proměnil Esmé, Rosalii a Emmetta. Alice s Jasperem se k nám přidali později.

Jako upír mám obrovskou sílu, pohybuju se velkou rychlostí, mám vyvinutější smysly než lidé. Moje kůže na slunci září. Naše rodina je jiná než ostatní upíři. Neživíme se lidskou krví, lovíme jen zvířata. Příčí se mi zabíjet lidi. Jenže jsi tu ty. Tvoje krev mě extrémně přitahuje. Nevím, jestli se dokážu ovládat,“ řekl a v očích měl smutek.

„Neublížíš mi,“ zopakovala jsem a byla jsem si tím zvráceně jistá. V hlavě jsem měla dokonalý zmatek, ale bude spousta času, abych si to urovnala.

„Víc než po tvé krvi toužím po něčem jiném,“ řekl tiše.

„Co je to, Edwarde?“

„Tvoje láska,“ vydechl. Srdce se mi rozbušilo natolik, až mě to bolelo.

„Myslím, že ti mohu nabídnout to, co chceš,“ usmála jsem se na něj.

***

Z nemocnice mě pustili ve středu ráno. Charlie si pro mě ráno přijel, v obličeji se mu usadil spokojený výraz a vzal mě do své oblíbené restaurace na snídani. Nemohl se mnou však zůstat dlouho, a tak jsem doma osaměla. Bella byla ve škole a mě čekal nudný den plný samoty. Aspoň si to v hlavě všechno pěkně srovnám. Takže, Edward je upír a já ho vážně miluju. Normální člověk by asi utekl, ale já jsem nenormální, takže je to v pořádku. Bella s Jakem mi taky řekli spoustu informací. Jacob, můj dobrý kamarád, je vlkodlak. A Bella je moje sestra a otisk Jakea. Ano, oni si všichni naplánovali fakt super čas, kdy mi řekli tyhle věci o světě příšer. Nejvíc mi vadí ta nepřátelskost mezi vlkodlaky a upíry. Edward i Jake mi oba vysvětlili podstatu smlouvy po svém a já si zase udělala svůj vlastní obrázek. Jenže Bella mi nic neusnadňovala, protože mě celý pobyt v nemocnici přemlouvala, abych se s Edwardem nevídala. Prý je nebezpečný. To byla hloupost. Edward mi řekl vše o upířím světě, jeho rodině i sobě. I když fakt, že ho nesmírně láká moje krev, byl děsivý, nedokázala jsem si pomoct. Byla jsem do něj zblázněná až po uši.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Neohrabaně jsem se zvedla z gauče, žebra pořád dost bolela. Dveře jsem otevřela zdravou rukou. Podlomila se mi kolena pod pohledem zlatých očí. Byl tady.

„Ahoj,“ usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala a pustila ho dovnitř.

„Neměl by jsi být ve škole?“ škádlila jsem ho, když si sedal na gauč. Pokřiveně se usmál.

„Můžu jít, jestli mě tady nechceš.“

„Ne!“ vyhrkla jsem rychle načež se uchechtl. Stáhl si mě na klín. Byl neuvěřitelně opatrný, ani jedno žebro neutrpělo újmu. Stulila jsem se mu v náručí a kdyby mi to nebylo trapné, začala bych vrnět jako kočka.

„Budeš mít narozeniny,“ řekl jen tak mimochodem.

„Ano, bude mi sladkých sedmnáct,“ zasmála jsem se.

„Těšíš se?“ otázal se. Ušklíbla jsem se.

„Ano i ne.“

„Nemáš ráda narozeniny?“ tvářil se zmateně.

„To přímo ne, nikdy mi nevadily. Ale budeme stejně staří, víš,“ povzdechla jsem si.

„Ell, je mi skoro sto let. Do toho máš ještě hodně daleko,“ zasmál se.

„To ano, ale navždycky jsi zůstal sedmnáctiletý,“ stěžovala jsem si. „A navíc, já stárnu.“

„Miloval bych tě, i kdyby ti bylo osmdesát,“ řekl vroucně. Představa krásného mladého Edwarda a mě, scvrklé stařeny podobající se spíš mrtvole než živému člověku… Zamračila jsem se. Prstem mi na čele vyhladil vrásky a líbl mě na tvář.

„Tak už se nemrač,“ zašeptal.

***

V pondělí ráno jsem se probudila do svého narozeninového dne. Vzala jsem si pěknou zelenou halenku a vlasy stáhla do rozčepýřeného drdolu. Edward na mě čekal před domem u svého Volva. Charlie už byl v práci a Bellu svezl Jacob. Byli jsme domluvení, že to oslavíme večer. Můj krásný upír mi přidržel otevřené dveře na místě spolujezdce. Než jsem se stihla připoutat, už seděl za volantem.

„Mám pro tebe dárek,“ řekl pyšně.

„Edwarde…“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Není to nic velkého,“ ujistil mě a podal mi krabičku z černého sametu. Opatrně jsem ji otevřela a vykoukl na mě jemný stříbrný řetízek s malým srdíčkem.

„Edwarde, to je nádhera,“ vydechla jsem. Samou radostí jsem ho políbila na tvář. V tu chvíli jsem se zarazila, bála jsem se, že jsem zašla moc daleko. On ale vypadal naprosto v pohodě, tak jsem se uklidnila.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl a rychlým pohybem mi ho zapnul kolem krku.

Cesta do školy utekla rychle. Když mi Edward pomáhal z auta, dívalo se po nás jen pár lidí. Když jsme ovšem procházeli parkovištěm ruku v ruce, už se na nás koukali všichni.

„Swanová a Cullen?“ zaznívalo odevšad. Jen jsem se tomu usmála. Ale neušel mi obzvlášť vražedný pohled jedněch očí. Cara Stewartová mě upalovala za živa.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Scherry (03.10.2010 19:38)

Moc hezké

Abera

1)  Abera (03.10.2010 17:32)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek