26.02.2012 [18:45], KalamityJane, Povídky jednorázové, komentováno 18×, zobrazeno 2591×

Další hrátky osudu

Jsou lidé, kteří studují vysokou školu, protože je obor baví nebo zajímá. Jsou lidé, kteří studují, protože chtějí obstát v konkurenci, lidé, kteří studují, protože chtějí získat dobře placenou práci nebo protože si to přejí rodiče. Jsou také lidé, kteří studují, protože se jim nechce pracovat. A pak jsou lidé, magoři, podivíni, pomatenci, ďasové, skřeti, monstra, vyberte si dle vlastního zaměření, kteří prostě studují bez nějakého zvláštního důvodu, zkrátka jen aby měli nějakou školu. Obor je nebaví a nezajímá, objevují se jen na nejnutnějších hodinách, obvykle na první a poslední, a vůbec proplouvají školou jen tak, aby se neřeklo.

On ale nepatřil ani do jedné skupiny. Rozhodně na něm bylo vidět, že školu nedělá z vlastního svobodného rozhodnutí. Otrávený pohled, dost často provázený zíváním, byl jeho nedílnou součástí, rozespale povytažené jedno obočí, přimhouřené oko a účes a lá chodím spát ve dvě a vstávám ve čtyři, který umocňovaly temné kruhy pod očima. I přes tento zdánlivě hrozný popis byl Edward Cullen téměř mokrým snem mnoha studentek a rozhodně ne zrovna mála studentů. Bylo na něm cosi tajemného a zajímavého a při pohledu ze správného úhlu byl dokonce i krásný. Oproti všem předpokladům, které člověk získal z jediného pohledu na rozespalý znuděný obličej Edwarda Cullena, on chodil na všechny hodiny. Povinné, nepovinné, pro šprty povinné… Všude jste na něj narazili a on věděl. Věděl všechno, na co se ho učitel zeptal a s učiteli mluvil naprosto otevřeně, bez zábran, klidně s nimi prodiskutoval celou hodinu týkající se adopce dětí homosexuálními páry. Oproti tomu se svými spolužáky nikdy neprohodil ani jediné slovo, některým, nejspíš pečlivě vybraným jedincům, občas kývnul na pozdrav. Chodil vždy přesně na čas a po konci hodiny zase rychle zmizel, v podstatě nikdo neměl šanci se s ním bavit. A po pár týdnech o to ani nikdo nestál…

Tak to byl krátký úvod, abyste si udělali dost jasnou představu o Edwardu Cullenovi, nejpodivnějším a nejrozpolcenějším studentovi, který kdy chodil po chodbách této univerzity. Druhý semestr druhého ročníku byl ale v mnohém výjimečný a začal více než podivně – seminářem. Ne seminář, není ta podivnost, jde o to, co se na tom semináři dělo – rozebíraly se referáty. Ne, to ještě pořád není ono, ne tak netrpělivě, hned se k tomu dostanu. No zkrátka, pokud na konci předchozího semestru u zkoušky z Politologie 1 neznáte hlavní díla Thomase Hobbse, je velká pravděpodobnost, že si demokraticky bez možnosti volby vylosujete jako referát Leviathan od Hobbse a profesor to samozřejmě nezapomene pečlivě okomentovat.

„Tak já jsem si tady rovnou napsal první referát na příští týden pro slečnu Swannovou. Tak, ano, přesně tak, jak jsem vám slíbil, tu pro vás mám Leviathan. Ano, to napsal Hobbes, slečno Swannová. A abyste neřekla, tak tu pro vás Leviathan rovnou mám. Tak a napříště nám ho zpracujete a přednesete.“

Protočila jsem oči a celá rudá se vydala na cestu pralesem chichotajících se kolegů. Aby toho nebylo málo, zaujímala jsem místo u dveří a shodou okolností a chřipky mé nejlepší kamarádky Amy vedle mě zůstalo volné ještě jedno místo nejblíže ke dveřím. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se v půlce mé tropické cesty dveře neotevřely a nevplul do nich rozespalý Cullen, nezamumlal něco jako omluvu profesorovi a nezaplul na nejbližší volné místo. Když se konečně uhnízdil, došla jsem k němu a házela prosebný pohled na své, teď už zabarikádované, místo. Cullen dvakrát mrknul na mě, dvakrát na místo vedle sebe, cvaknutí spínače bylo slyšet snad po celé místnosti, ne-li po celém patře a konečně se neochotně zvednul, aby mi uvolnil místo na projití dost úzkým prostorem. Dost úzkým prostorem znamená, že člověk musí disponovat manévrovacími schopnostmi naváděcího pilota, jinak se skácí v lepším případě do oceánu, v horším případě do pralesa spolužáků.  Zatím jsem se nezmínila o svém vynikajícím talentu. Někdo je zkrátka nešikovný, někdo nedisponuje rovnováhou… U mě je to zkrátka talent na nešikovnost. Tento specifický druh talentu se vyznačuje specifickou dobou výskytu – v tu nejméně vhodnou chvíli. Když jsem zrovna manévrovala mezi stolem přede mnou, židlí vedle mě, stolem za mnou a Cullenem někde mezi stolem a židlí, už toho zkrátka na můj naváděcí systém bylo moc a zkolaboval. A s kolapsem naváděcího systému vypnuly i moje nohy a prostě se odporoučely někam mezi Cullena a židli. Nohy dolů, ruka reflexivně nahoru, Cullen na dosah ruky. Kniha se katapultovala a teď už volná ruka chytla Cullena za nejbližší záchytný bod. Naštěstí to byl lem košile. Cullen zareagoval překvapivě střízlivě a chytil mě kolem pasu. Pád do pralesa se nekonal a pilot si mohl oddechnout. Ne na dlouho. Prales se hystericky rozchechtal, Pilot zblednul a zrudnul zároveň, vykoktal promiň, nechal si od Cullena sebrat a podat knížku a za doprovodu profesorova hysterického výlevu o zacházení s knihami jsem se konečně posadila. Snažila jsem se celý ten předchozí trapas nějak rozdýchat a uklidňovala se tím, že nic horšího už se stát nemůže. A vida, mohlo.

Cullen si mě chvíli prohlížel a pak, jakoby přesně věděl, co se stalo před tím, než přišel, prohodil (ano, se mnou, on na mě promluvil!!!)…

„Pěkná bichle, to si dáš,“ a ještě k tomu pokýval hlavou a škodolibě se zašklebil. On to asi měl být úsměv, ale když se někdo směje jenom pusou, a ne očima, je to vážně úškleb, a ne úsměv. Po pár minutách jsem ještě stále přemítala nad nějakou intelektuální odpovědí, když v tom měl pan profesor tak skvělý nápad, že druhý referát dostane ten, co přišel pozdě, protože, jak jsem z ničeho nic zaslechla:  „a tak to tedy rozhodně nemůžu tolerovat takovéto pozdní příchody. To tedy v žádném případě. To by tady totiž za pár týdnů byl místo školy holubník!“ Holub Cullen protočil oči, nezbledl ani nezrudnul a odšoural se pro Dvě pojednání o vládě. Manévrovací schopnosti jeho pilota byly na mnohem vyšší úrovni než ty moje a hlavně seděl na kraji, že… Takže se prostě jen došoural zpátky na své místo a jedním neladným pohybem kecnul na židli a knihu hodil před sebe.

„Pěkná bichle, to si dáš, vrátila jsem mu se stejnou dávkou škodolibosti bez jediného pohledu a myslela jsem, že tím to všechno hasne. A taky že jo. Do konce hodiny už jsme zvládla bez problémů sledovat výklad profesora a po jeho ukončení jsem si sbalila věci, zvedla se a odešla z učebny. Nebo tak nějak by to asi normálně mělo proběhnout. Talent. Nejméně vhodná chvíle. Rozsypaná taška. Rychlé sbírání předmětů důležitých i nedůležitých a Cullenovo pochechtávání, které nešlo přeslechnout. Konečně jsem se zvedla a chtěla s alespoň trochu hrdě zdviženou hlavou odkráčet, ale on seděl. Prostě si tam pořád tak seděl a vyzývavě mě pozoroval. On prostě čekal, co udělám!

„Dovolíš? Mám další hodinu,“ začala jsem zdvořile a propíchla ho nejhorším vražedným pohledem, který umím. Skoro se mi to podařilo. Skoro umřel. Smíchy.

Jen co se dosyta nasmál, povytáhl za mého ustavičného podupávání nohou jeden koutek úst výš: „A když ne?“

Protočila jsem oči, v duchu zavrčela něco o arogantních pitomcích a s úmyslem přelézt stůl za sebou a projít jinou volnou uličkou jsem opatrně položila tašku na lavici a už jsem chtěla vyhoupnout jednu nohu nahoru, když jsem si uvědomila, že mám sukni. Zbledla jsem a zrudla zároveň, on mě sjel pohledem a pak se znovu rozchechtal! V mých očích tak padnul na úroveň nejspodnějšího patra pralesa - patra mechů a kapradí - a nenávratně se zařadil po bok ignoranta Michaela Truemana, který mi v prváku v kavárně nastavil nohu. V prváku na univerzitě by už snad i kluci mohli mít rozum, no ne?

Za neustálého pochechtávání, mimochodem se to dalo považovat za nejdelší čas, jaký kdy věnoval někomu jinému než učitelům, konečně zvednul ten svůj zadek a odporoučel se ze dveří. Chvíli jsem se z jeho chování vzpamatovávala, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Asi se jen špatně vyspal.

* * * * *

„Co na mě pořád kouká?“ zašeptala Amy sedící vedle mě.

„Kdo?“ zeptala jsem se otráveně. Amy trpěla paranoiou. Každý, aspoň trochu obstojný, kluk na ni určitě zíral.

„No Cullen. Normálně civí.“ Tentokrát měla pravdu. Civěl. A neměla pravdu. Necivěl na ni. Zrudla jsem a rychle se odvrátila. A pak jsem ten jeho pohled cítila v zádech po zbytek hodiny. A té další. A další taky. I potom. Dosud jsem netušila, že spolu máme tolik společných hodin.

„Nekouká na tebe?“  zeptala se mě Amy po šesté přednášce tónem nemůžu uvěřit, že kouká na tebe a ne na mě. Urazila jsem se a ohradila se, že mě absolutně nezajímá, na co mech a kapradí zírá. Mech Cullen zíral dál. V rámci hodinového čekání na další seminář jsme s Amy rozebíraly opodstatněnost tří zpětných zrcátek v jednom automobilu a nekontrolovatelně se u toho řehtaly. Dveře vrzly, vešel mech a obrostl židli o dva stolečky dál. A i přes veškerý ruch, který okolní prales vydával, mi přišlo, že slyšel slovo od slova, co jsme si s Amy řekly. Několikrát jsem ho nachytala, nebo možná on mě, na švestkách, když si mě zase prohlížel. Kupodivu ten den nechal doma pohled chodím spát ve dvě a vstávám ve čtyři a vypadal snad dokonce i sympaticky! Rychle jsem ty myšlenky zahnala a konečně se mohla vydat na neoblíbený seminář, který jsem ale neměla s Cullenem, a tudíž se ze zelené barvy v mém rozvrhu dostal na prestižní červenou.

* * * * *

„Co děláš odpoledne?“ vybafl na mě někdo. Ohlídla jsem se za sebe. Nikdo tam nestál. Pro jistotu ještě jednou. Ne, nikdo za mnou nestál.

„Já?“ zeptala jsem se s vytřeštěným pohledem svátečního jezdce a málem jsem svým vlastním ukazováčkem zaťukala na svůj vlastní hrudník.

Naštěstí mou inteligenci nekomentoval a jen přikývl.

„Proč?“

„Společná příprava do politologie, vzpomínáš?“ objasnil mi. Teda vlastně ne, neobjasnil. Jaká, zatraceně, společná příprava?! Jakoby mi četl myšlenky nebo prostě jen pochopil ten vykolejený nechápavý pohled, mi osvětlil: „Ten seminář si máme nachystat společný. Doplňovat se, vést diskuzi…“

„Aha.“

Opět to přešel mlčením. Mech si tím polepšil na bromélii.

„Odpoledne můžu,“ hlesla jsem po dlouhém mlčení.

„Fajn. Vyzvednu tě,“ řekl a díval se při tom skrze mě. A najednou byl pryč. A kde mě jako vyzvedne? A postupně mi začalo docházet, k čemu jsem to svolila. Nachystat si spolčenou přípravu. Oukej. Ale já ještě neměla přečtenou ani stránku z Leviathanu. Zatraceně. Bude si myslet, že na to kašlu. To zjištění mi kdoví proč strašně vadilo. Rychle jsem z kabelky, respektive kabely, vytáhla skoro dvoukilovou knihu a začala jí listovat. Ne, rychločtení se tímhle nenaučím. Zaklela jsem a skoro bych se i rozeběhla, kdybych nevěděla, jaké by to pro mě mělo následky, na další hodinu. Odpoledne jsem vyšla z budovy fakulty vstříc slunečním paprskům. Dobře tak dešťové vodě. Hned u dveří jsem si všimla, že na mě někdo mává. Pro jistotu jsem se ohlédla za sebe, ne, nikde nikdo, tak jsem zaostřila na mávající postavu. Bromélie Cullen. Rozešla jsem se směrem k němu.

„Chceš řídit? Mám dokonce čtyři zpětná zrcátka…“

Fakt ošklivě jsem se na něj podívala. Mech. Jasný mech. Ale hozenou rukavici, teda spíš klíčky, jsem přijala. Pěkně luxusní auto. Netroufala jsem si odhadnout, co to je za značku, dokud jsem na volantu neuviděla logo Aston Martin. Nemá na hřeben a jezdí v tomhle?!

„A kam mám jet?“ zeptala jsem se opět velice inteligentně a nenápadně hledala čtvrté zrcátko.

„Nejspíš někam, kde je klid. Můžeme k nám, jestli s tím nemáš problém,“ zeptal se posměšně.

„A kam mám teda jet?“ zopakovala jsem svou otázku.

„Teď doprava a pak na třicátou čtvrtou. Pak ti řeknu.“

Takhle citlivý plyn snad ani nikdo do toho auta dát nemohl. Stačilo se lehce, opakuji lehce, dotknout plynového pedálu a ono si to klidně jelo stodvacítkou! Trochu jsem zpanikařila z té rychlosti a lehce, opakuji lehce, se dotkla brzdy. Nebýt pohotových reakcí Cullena, nejspíš by obrůstal nejbližší svodidla a já s ním. Přes to všechno jsme se nějakým zázrakem dostali až k němu domů. Vila v luxusní čtvrti. Páni. Netušila jsem, že patří k těm zbohatlíkům. Tím spíš by jeden čekal, že mu rodiče pořídí hřeben a něco jiného než vytahanou mikinu.

Vytahanou mikinu svlíknul, z přihrádky v palubní desce vytáhl hřeben a použil ho, a dokonce i k tomu účelu, ke kterému se hřeben obvykle používá, svůj vzhled zkontroloval v jednom z údajných čtyř zpětných zrcátek, ne to čtvrté jsem stále neobjevila, a se slovem „dovolíš?“ si svléknul volné kostkované kalhoty, ze zadní sedačky popadnul tmavé rifle a očividně nacvičeným pohybem si je obléknul. Pak se natáhnul pro kostkovanou košili a přehodil si ji přes černé triko, co měl pod tou děsivou mikinou. To celé provázelo jedno naprosto netaktní zírání a otevřená pusa. Nevím, kam se mech poděl, ale z auta vystupoval pěkně urostlý fíkovník, který své větve rozpínal vysoko nad ostatními rostlinami stromového patra. Ušel pár kroků, zarazil se, podíval se na mě, tedy do auta, a jasným gestem rukou, otázkou v očích a slovem „jdeš“ mi dal najevo, že bych se asi měla hýbat.

„A to bylo jako co?“ vypálila jsem otázku, jen co jsem se dostala na podruhé z auta. Napoprvé se mi to přes zapnutý pás nějak nepodařilo…

„Co?“

„No to!“ máchla jsem jednoznačně rukou k němu a ukázala na jeho nový vzhled.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl chladně a rázoval si to po upravené cestě lemované několika bonsajemi.

„Nevíš… cože?! Děláš si srandu?!“ Jsem tady blázen já nebo on?!

Cosi zabručel a ještě zrychlil. Skoro jsem za ním utíkala, naštěstí jsme už byli u dveří o velikosti garážových vrat. Odněkud vytáhnul klíče a odemknul. To, co se za dveřmi nacházelo, se nedalo považovat ani za chodbu, ani za halu, ani za nic podobného. Bylo to obrovské a prostorné a minimalisticky a hlavně velice vkusně zařízené. Opět jedno netaktní zírání se synchronně otevřenými ústy a málem odkapávající slinou. A opět provázené jasným gestem, otázkou v očích a slovem „jdeš?“, tentokrát však proneseném značně netrpělivě. Zamrkala jsem, zatřepala hlavou a rozešla se za ním. Skončili jsme v obrovské ložnici, označení pokoj pro to nebylo dost výstižné, a měla jsem pocit, že cestu zpátky ke dveřím bych jen tak nenašla. Vlastně ten dům nebyl až tak ohromný, ale pokud dva roky žijete na studentských kolejích, kde na každého připadá asi tak šest metrů krychlových prostoru, odvyknete si…

„Promiň, cože?“ něco říkal, jen jsem si za nic na světě nemohla vybavit co, můj mozek byl plně zaměstnán skenováním okolního prostoru.

„Říkám, sedni si…“ zopakoval a nezapomněl připojit pohled jsi nějak mimo, ne?

„Jo dík. Takže, eh… cože to máme za ten úkol, prosím tě?“ Konečně jsem dokázala přestat skenovat okolí a s dobrým úmyslem začít se konečně věnovat úkolu jsem se na něj podívala. Ne, nebyl to dobrý nápad. Skenování začalo nanovo. Fakt měl něco do sebe. Ten by stál za hřích, napadlo mě a ani jsem neměla sílu si to zakázat.

„Až se vynadíváš, tak už bychom mohli začít,“ prohodil a usmál se. Jo, tohle byl Úsměv s velkým Ú. Smál se očima, a to teda zatraceně nádherně.

„Ještě jsem se nevynadívala,“ chtělo se mi odpovědět, ale udržela jsem se.

„Jo, jasně. Začneme. Ale… no já to vlastně ještě nemám dočtené,“ přiznala jsem a sklopila pohled do svého klína na inkriminovanou knihu.

„Aha. A kam ses dostala?“ zeptal se s patrnou nadějí v hlase.

„Na stranu pět,“ hlesla jsem. Sebral mi knihu z ruky a otevřel ji.

„Na straně pět začíná obsah…“ prohodil a povytáhl jedno obočí. Přikývla jsem.

„Tak to nás čeká pěkná práce,“ vydechl nahlas, trochu nakvašeně, a pokračoval, „máme si nachystat otázky pro diskuzi založené na četbě těchto dvou knih, aplikovat ty problémy na současnou společenskou-politickou situaci a najít nějaké východisko pro tuto problematiku. Takže základem bude to přečíst a vytáhnout z toho hlavní myšlenky,“ taktně počkal na mé přikývnutí.

„Předpokládám, že umím číst rychleji než ty, takže budeš zapisovat poznámky, co ti budu říkat…“ opět nechal prostor pro přikývnutí. Tolik demokracie naráz jsem málem neunesla…

Když říkal, že čte rychleji, myslel to skutečně vážně. Po třech hodinách v podstatě non-stop diktování mi ruka málem upadla, ale měly jsme obě knihy přečtené a zpracované. Jak to tak rychle dokázal, byla největší záhada toho týdne, a to včetně hromadného výpadku elektřiny v celém západním bloku města, který elektrárenská společnost nedokázala uspokojivě vysvětlit. A to jsem ještě mnohdy měla pocit, že na mě jen netrpělivě zírá a pohledem se snaží moji ruku dohnat k vyššímu výkonu. Bezúspěšně. Neměla jsem nejmenší ponětí, co jsem to psala, na tož abych z toho dokázala vyvodit hlavní myšlenky! Proto jsem na jeho dotaz dokázala opět jenom inteligentně mlčet, a to jsem se skutečně považovala za inteligentní bytost. Tenhle člověk mě ale rychle vyváděl z omylu.

„Takže co na to říkáš?“ Ano, zde následovala ono inteligentní mlčení.

„Hej,“ zašermoval mi rukou před obličejem.

„Eh?“ inteligentní mlčení byla lepší volba…

„Tak hele. Jsme na tom oba stejně. Oba to chceme mít vyřízené co nejrychleji, tak se koukej trochu soustředit,“ mračil se na mě.

„Snažím se. Nemám supermozek!“ vyjela jsem ostřeji, než jsem měla v úmyslu. Fíkovník se pomalu ale jistě zcvrkával na bromélii, ne-li rovnou na kapradinu.

„Dobře, tak to projdeme ještě jednou,“ rezignoval a popadl mnou popsané papíry a ke každému bodu jsme hledaly nápady, alternativy, otázky a odpovědi. Po dalších třech hodinách jsme byli někde za půlkou a na mě padal spánek. Už jsem se chystala mu to nějak taktně naznačit, protože on měl očividně elánu na rozdávání, ačkoliv se mnou se nejspíš dělit nechtěl, když do dveří najednou někdo vtrhnul. Netušila jsem, že je v domě ještě někdo, natož že se někdo přibližuje, tudíž jsem zcela logicky leknutím vyjekla.

„Aha, vy se učíte. My slyšeli… tak jsme se lekli, že… no to nic… pardon,“ ujala se slova mladá žena se světlými vlasy a dělala tak mluvčího sobě a dvěma dalším. Zmateně jsem je pozorovala, jak postupně couvají ze dveří, pak jsem mrkla na Cullena, který se na ně díval vážně ošklivě. Tenhle pohled rozhodně fungoval líp než můj vražedný pohled. Kdyby ho použil na mě, tak se sesypu. A rozhodně ne smíchy. Tohle bylo vážně děsivé. Ti tři, nejspíš příbuzní, vycouvali a tiše za sebou zavřeli. Teprve tehdy mi došlo, že vlastně vůbec nechápu, co tím mysleli – co si vůbec mysleli. To si mysleli, že tady děláme… no to…?

„Asi bych už měla jít…“ navrhnula jsem a s povděkem přijala jeho strohé přikývnutí.

„Doděláme to zítra,“ dodal ještě, když jsme vycházeli z jeho pokoje.

„Jistě. Eh…“ napadlo mě, že netuším, jak se z tohoto koutu města dostanu na koleje… „Mohl bys mi říct, jak se odsud dostanu zpět ke škole?“ Musela jsem vypadat vážně jako zoufalé zatoulané štěně, protože bez mrknutí oka popadl bundu z nejbližšího věšáku a se slovy „hodím tě,“ vyrazil i se mnou z domu. Ani jsem se nebránila. Jen jsem tiše sedla do auta a počkala, než nastartuje.

Podvědomě jsem nějak čekala, že zase nahodí tu mikinu a ten účes, ale nic z toho se nestalo. Nedalo mi to, abych se nezeptala.

„Vysvětlíš mi, co to s tím oblečením znamená? Vlastně, ne jen s oblečením. Celá ta tvá ‚školní maska‘…“ naznačila jsem rukou uvozovky.

„Ne.“ A co jsem vlastně čekala?!

„A když přiznám, že nechápu, proč se tak hezký a chytrý kluk má potřebu vydávat za naprostého trotla a ignoranta?“ No dobře, ignorant to možná byl pořád, ale ne takový, jak se choval ve škole.

Podíval se na mě a pak zatřepal hlavou. Záporně. Protočila jsem oči, ale nechtěla jsem se vzdát. Zvědavost byla silnější než já. Mohla bych ho třeba vydírat. Život, nebo mi řekni, proč to děláš! Jo, to musí klapnout. Vyrušilo mě zachroptění. Střelila jsem pohledem po původci toho zvuku a hledala příčinu. On se smál.

„Co je?“ vyjela jsem.

„Nic.“

Opět jsem protočila oči a raději už nic neříkala.

„Kam teď?“ zeptal se po pár minutách tiché jízdy a opět mě zmátl. Měl zvláštní schopnost dostat mě do úzkých každou otázkou, co vypustil z úst. Rychle jsem se začala rozhlížet, kde to vlastně jsme a pak jsem to prostě riskla.

„No, ke škole…“ musí přece vědět, jak se tam dostat…

Tentokrát znatelně protočil oči on. „Na kterých kolejích jsi?“

„Ahá. Na třicáté první. Svatého Nicholase.“

„To si taky mohla říct dřív…“ zabručel tiše a vyhodil blinkr. Ne z okna. Doleva. Přešla jsem to mlčením. Já se ho přece neprosila…

„Tak dík,“ kývla jsem hlavou a pro jistotu ještě jednou zkontrolovala, zda mám pás skutečně odepnutý, a vystoupila. Než jsem za sebou zavřela dveře, napadlo mě:

„Kde se zítra sejdeme?“

„V první řadě ve škole a v druhé řadě si tě někde najdu.“

„Dobře. Tak ještě jednou díky. Ahoj,“ mávla jsem a nečekajíc na odpověď jsem dveře něžně zabouchla. Zevnitř se ozvalo zasyčení. Možná to tak něžné nebylo…

Trochu mátožně jsem se doplazila až do svého pokoje, který jsem sdílela s Lucy. Ignorovala jsem salvu otázek a s hlavou plnou Cullena padla na znak do své postele. Tak tohle byl vážně divný den.

* * * * *

Pátek. Ráno. Uáááááááá. Z postele nevstanu, ale skulím se a s námahou se donutím došourat k rychlovarné konvici a napustit ji vodou. Dokonce se mi i podaří ji zapnout a v mezičase se tak nějak jakž takž zkulturnit. Kafe do sebe vyklopím na ex a už mám tak akorát čas letět do školy. Nesnáším pozdní příchody, a tak skoro utíkám. Kupodivu to přežiju bez zranění sebe nebo náhodného kolemjdoucího a před přednáškovou místností jsem včas. Celá rudá, udýchaná, zpocená, ale včas. Snažím se popadnout dech, když mě popadne něco jiného - cizí ruka na mém rameni. Reflex. Uskočení. Zakopnutí o dotyčného. Pád. Už mě zase drží kolem pasu.

„Eeeee, díky,“

„Nemáš zač. Jinak ahoj,“ pozdravil a vypadal nějak jinak než včera. Než kdykoliv dosud. Skoro až rozverně. Ale na jeho vzezření se jinak nic nezměnilo. Vymanila jsem se z jeho náruče a hledala ztracenou stabilitu. Zároveň jsem se otočila na holky, za kterými jsem měla původně namířeno, a až teď jsem si všimla. Kolem nás bylo naprosté ticho a lidé nejblíže k nám nás pozorovali s mým, poslední dobou, velice oblíbeným pohledem – vytřeštěné oči, otevřená pusa. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, na co tak zírají. Většina z nich mě znala a věděla o mém talentu. Ale pak mi to secvaklo – no jasně, Cullen promluvil. Ještě včera bych z toho byla taky takhle vyjevená, vlastně jsem z toho včera byla vyjevená, ale po včerejšku stráveném v jeho přítomnosti…

No konečně jsem se dostala za holkami, ale zjistila jsem, že mi nějak nevěnují pozornost. Protočila jsem oči a nervózně podupávala. Jestli mi ještě mech bude přebírat kamarádky, tak ho vážně nebudu mít ráda… Holky se mi začaly plně věnovat, až když došel učitel, vpustil nás do místnosti a Cullen se usadil v dostatečné vzdálenosti od nás. Pak na mě hnedka spustily, cože to jako mělo znamenat.

„Co jako?“ nevěděla jsem, na co reagovat nejdřív.

„Ty se s ním bavíš?“

„Ne.“ To, co mezi námi probíhalo, se nedalo považovat za komunikaci. To byla jen nejnutnější spolupráce.

„Ale pozdravil tě...“ vypadlo z Liz téměř obviňujícím tónem.

„Nejspíš…“ zkusila jsem neutrálně. Ačkoliv seděl čtyři řady pralesa přede mnou a ty čtyři řady značně hlučely, měla jsem pocit, jakoby nás poslouchal. Já vím, nemožné, ale ten pocit… Neustále seděl s levou stranou hlavy lehce natočenou k nám, jako když slyší na jedno ucho lépe než na druhé. Snažila jsem se namluvit si, že jsem si to jen vsugerovala, ale nedařilo se. Pořád tam ten pocit byl.

„No tak, to z tebe musíme každé slovo dolovat…“ naléhala Terry.

„Nejspíš…“ tak nějak jsem doufala, že je to odradí. Nechtělo se mi se o něm bavit, když poslouchal (Jo, vím, že to nemohl slyšet, ale ten pocit…). Odradilo. Terry se urazila. Když se Terry urazí, Liz se se mnou přece nebude bavit. Jen Amy si sedla blíž ke mně a zkoušela to dál.

„Já nevím, není o čem mluvit. Když mu spadnu do náruče, tak mě prostě pozdravil no, co je na tom?!“ vyjela jsem nevrle.

„Ty moc dobře víš, co je na tom! Tak to vyklop… A navíc jsi mu nespadla do náruče, chtěl na tebe promluvit jako první, tak nezapírej…“

„To je moje věc,“ zasyčela jsem tiše, protože učitel začal výklad a otočila jsem se na druhou stranu. Naštvaly mě svým přístupem. To se jim jako musím se vším svěřovat? Je snad moje věc, s kým se bavím. Nebudu se je prosit o schválení… A taky se mi nechtělo přiznat, že jsem byla u něj doma. A už vůbec se jim nebudu svěřovat s jeho proměnou. To mi přišlo jaksi nepatřičné. Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod, věděl, proč to dělá. Zdálo se, že holky se smířili s tím, že se jim jen něco zdálo, když v tom to Cullen zase pohnojil. Otočil se na nás a usmál se. Na mě. Letmo, ale na mě. Škodolibě. A už se zase otočil dopředu a věnoval se učitelovi. Zatraceně. Teď už se z toho nevykroutím! A hned po tom ho sejmu. K mé smůle si toho samozřejmě Amy s Liz všimly a Liz si to přece nenechá jen tak pro sebe. Jedinou možností byl předčasný úprk, kterým jim tak akorát potvrdím jejich teorii. Takže tudy cesta nevede, napadlo mě a zuřivě jsem se snažila nevšímat si jejich významných pohledů. Jen co učitel hodinu skončil a možná ještě o něco dříve, jsem se rychle sebrala a ze třídy skutečně vyběhla. Zastavila jsem se až venku před budovou skoro i litovala, že nejsem kuřák. V tu chvíli bych se snad i s radostí připojila ke hloučku otráveně se tvářících studentů, kteří slastně potahovali z cigarety a jenom si užívali slast z cigaretového kouře. Fuj, ne nepřipojila bych se… Během civění na kuřáky se mi u levého ucha ozvalo tiché: „Jsi v pořádku?“

Bylo až trapné, jak se téměř úplně stejně opakovala situace z předchozí pauzy. Leknutí, uskočení, naštěstí jsem tentokrát nezakopla.

„Co děláš?!“ vyjela jsem na něj podrážděně. To ho doma neučili, že by o sobě měl dát vědět, než promluví?!

„Nechtěl jsem tě vylekat,“ hájil se dotčeně.

„No, to se ti teda vážně nepovedlo,“ zavrčela jsem.

„A jsi teda v pořádku? Vypadáš rozrušeně,“ staral se a snad ani nepostřehl mou připomínku.

„Ne, nejsem v pořádku. A nestarej se.“ Nevím, kde se to ve mně bralo, ale měla jsem všech plné zuby.

„Tak pardon,“ zavrčel, udělal rázný krok stranou a prošel kolem mě. Hlasitě jsem vydechla, zaklela a rozběhla se za ním.

„No tak promiň, nechtěla jsem být protivná. Prostě jen nemám náladu na vybavování se. Tak kde se odpoledne sejdeme?“ snažila jsem se konverzovat mile.

„Jako včera,“ řekl bez jediného pohledu na mě. Ani nezpomalil. Hulvát. To mě musí brát tak doslova?!

„Hej, no tak. Nesprintuj tak.“

„Myslel jsem, že se nechceš vybavovat,“ pokrčil rameny bez jediného pohledu, ale zpomalil.

„No to já taky,“ zahuhlala jsem si pro sebe.

„Takže?“ zeptal se a konečně se na mě podíval.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč si nepřiznala, že se se mnou bavíš?“

„Já nevím, bavím se s tebou? Přišlo mi to jen jako nutná spolupráce…“ sdělila jsem mu zamračeně svůj postřeh.

„A tohle je co?“ odvětil tónem neutekla jsi z blázince? Pokrčila jsem rameny.

„Počkej. Ty jsi to slyšel?!“ zadívala jsem se na něj dost podezřívavě.

„Možná,“ pokrčil bezstarostně rameny, jakoby mluvil o tom, co měl k obědu.

„Nechceš mi to vysvětlit?!“ pořád jsem se mračila jako tisíc čertů.

„Ne.“ Zatraceně. Jak mě s tímhle štval… A nejspíš to moc dobře věděl, protože se u toho řepil jako rarášek. Zastavili jsme až před učebnou na druhé budově, kde nás čekala první přednáška tohoto semestru z ekonomie. Jen tak jsme tam spolu postávali, nervózně přešlapovali, když se k nám téměř nasupeně přiřítily holky.

„Bello,“ osočila mě, ale rozhodně se přitom nedívala na mě. „Kam jsi tak rychle zmizela?“

„Musela jsem na záchod,“ zavrčela jsem a nepochybovala o tom, že mě Terry naprosto nevnímá. Pořád hypnotizovala Edwarda a čekala, že když se snad změnil, nebo co, že se s ní hned začne bavit. Jo, byl u ní něco jako senzace. Edward se bez jediného slova k Terry nebo komukoliv jinému otočil a šel se opřít o nejbližší zeď. Stával takto často, tedy pokud se už někde objevil dřív, než se začátkem hodiny. Sám, zády opřený o zeď a nepřítomně zíral. Překvapivě mě po tomto jeho kroku zalil pocit zadostiučinění a škodolibě jsem se ušklíbla. Terry to ale bohužel neuniklo a probodla mě ne zrovna hezkým pohledem. Připadala jsem si jako vyvrhel. Jen Amy nezklamala a načala nějaké nezávazné téma. Byla jsem jí vděčná.

Tentokrát si nesedl dostatečně daleko přede mě, ale hned za mě. A celé dvě hodiny jsem měla pocit, že se mi snaží zhypnotizovat záda a bylo to zatraceně nepříjemné. Mělo to jednu jedinou výhodu. Holky se nepokoušely o něm mluvit, když byl na doslech. A taky jsem se nemohla zbavit dojmu, že si to bromélie Cullen neskutečně užívá. Jediné, co mi neustále unikalo, bylo, proč by to sakra dělal?

Po skončení poslední hodiny se ani nenamáhal čekat na smluveném místě, ale stál rovnou přede dveřmi.

„Můžeme?“ zeptal se bez okolků a snažil se mě tím svým karamelovým pohledem nejspíš zhypnotizovat, nebo mi minimálně vypálit díru do hlavy. Díval se mi přímo do očí a ani na vteřinu ze mě nespustil pohled, ani jinak nedal najevo, že by bral v potaz zbytek našeho malého dívčího klubu. A upřímně v tu chvíli pro mě byl klub až na druhém místě. Tomu pohledu se nedalo odolat. Celá zmámená jsem se zmohla jenom na přikývnutí a s letmým „Tak ahoj,“ adresovaným holkám bez jediného pohledu jsem se rozešla za ním. Jo, bylo to ode mě netaktní, ale v tu chvíli jsem byla nejspíš vážně zhypnotizovaná. Jakoby měl nějakou schopnost krysaře… Prostě jsem musela a chtěla jít za ním.

„Dneska radši řídím já…“ zamumlal, když jsme došli k jeho autu. Sakryš, takže si to pamatuje, letělo mi hlavou, když jsem nasedala do černého luxusního vozu.

„Dneska klidně můžeme ke mně…“

„Tam bude klid?“ zeptal se skepticky.

„No moc ne, ale je tam velká studovna…“

„A ve studovně určitě můžeme nahlas diskutovat o problému…“

„No…“ ani jsem nemusela říkat nic víc a stejně jsem si vysloužila pohled tak vidíš.

Než jsme zajeli na jejich příjezdovou cestu, následovala opět transformace bromélie – fíkovník, alespoň co se fyzického vzhledu týče. Chováním se pohyboval někde mezi mechem a kapradinou…

„Co si provedl s Cullenem?“ pokusila jsem se o vtip, ale s úspěchem jsem se moc nesetkala.

„Moc vtipný. Polez už…“ zašklebil se a stočil pohled k nebi.

„Běž nahoru, donesu ti něco k pití,“ kývnul hlavou ke schodům a sám zamířil někam do útrob domu.

„Moc vtipný,“ zašeptala jsem a doufala, že se v tom labyrintu chodeb a dveří vážně neztratím. Dokázal by mě najít včas, nebo by počkal, až umřu a začnu zapáchat a pak šel prostě po čuchu? Napoprvé jsem se trefila do špatných dveří. Byla to sice ložnice, ale rozhodně ne ta jeho. Rychle jsem zavřela a šla dál. Bylo to přece napravo, vzpomínala jsem. Ne, napravo bylo schodiště, když se vyšlo z pokoje. Zatraceně… na každé straně chodby byly troje dveře. Nechtěla jsem riskovat, že narazím na další obyvatele tohoto domu, tak jsem prostě stála a bezradně koukala kolem sebe.

„Hledáš něco?“

Leknutím jsem nadskočila, jsem lekavý člověk, a ani jsem nepostřehla, že by se ty dveře za mnou otevřely.

„Fuj,“ vyjekla jsem a snažila se silou vůle zklidnit tep a dýchání.

„Fuj?“ zeptal se kluk, nebo chlap, co já vím, každopádně hromotluk, za mnou.

„Ježíš, to ne, ne, fuj… Já jsem se jenom lekla, ne že jste fuj, promiňte, čekám na Cull… na Edwarda,“ došlo mi, že dotyčný bude nejspíš taky Cullen.

„Jasně… ,“ mrknul na mě hromotluk. „Zkus to na konci chodby,“ poradil mi ještě, kývnul hlavou doleva, abych se snad nevydala na opačnou stranu, a zapadnul zpátky do pokoje. Dala jsem na jeho radu a skutečně jsem se ocitla ve stejném pokoji, jako včera.

„Netušil jsem, že to pro tebe bude bojovka,“ šklebil se na mě škodolibě, jak taky jinak, Cullen a položil tác na stůl. Nebudu ani zmiňovat, že jsem se ho lekla. Nejspíš to mají v rodině…

„Milion stejných dveří, nemůžu si pamatovat všecko,“ mračila jsem se.

„No jo… nevím, jestli piješ radši kafe, nebo čaj, tak si vyber,“ máchnul rukou k tácu a složil se na zem, nohy do tureckého sedu.

„Dík. Jdeme na to?“ optala jsem se a usrkla z kávy. Z kávovaru. Rozhodně z kávovaru, byla vynikající. Na mou otázku jenom kývnul a ještě se zvednul, aby podal rozpracované papíry ze včerejška.

* * * * *

„Mě už to nebaví,“ zaskuhrala jsem po hodině a půl.

„Ani mě ne,“ přiznal a promnul si oči. „Ještě kafe?“ nakoukl mi do hrnku, jestli je prázdný.

„Prosím,“ přisvědčila jsem.

„Ty, nemáš taky hlad?“ zeptal se zamyšleně a byl u toho snad i roztomilý. Nejspíš o něčem usilovně přemýšlel, protože nakrčil čelo a kousal se do spodního rtu. Rozesmála jsem se.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Ale nic… Pojď. Něco k jídlu tu snad najdeme…“

„Já nemám hlad, jen to kafe by bodlo…“ Skoro viditelně se mu ulevilo a moc jsem nechápala proč. Přesto jsem ho následovala do kuchyně, kde, přesně jak jsem si myslela, stál velký automatický kávovar.

„Velké, prosím.“

Opět jen přikývnul. Usadila jsem se na barovou stoličku a pozorovala ho. V kuchyni se moc nepohyboval. Velký hrnek našel až na třetí pokus a kávovar taky chvíli studoval. Proto mu to nejspíš předtím tak trvalo, napadlo mě. Jen co se mu konečně podařilo kávovar spustit, se ke mně dostala příjemná vůně čerstvé kávy. Edward ale nakrčil nos a zdálo se mi, že každou chvílí vrhne…

„Ty nerad kafe?“

„E-em,“ zavrtěl hlavou a pro jistotu ještě víc svraštil obličej.

„A co máš teda rád?“ zkusila jsem a nasávala vůni kávy. Překvapeně se na mě podíval a v jeho pohledu bylo ještě něco… Zděšení?!

„Nevím, takhle o jídle nepřemýšlím,“ propaloval mě pohledem. Takhle o jídle nepřemýšlím? Jak jinak se dá o jídle přemýšlet?

„Aha. A jak tedy?“

„Není důležité, jestli chutná, nebo nechutná, ale jestli splní účel. Zasytí,“ pokrčil ramenem a skepticky se podíval na kávovar, který stále cedil vodu. Musím říct, že mě to překvapilo. Ne to, že kávovar cedil vodu, ale to, co řekl o jídle. Podle domu a jeho vybavení si rozhodně nežili špatně a určitě si mohli dovolit si v jídle vybírat… Vlastně jsem byla ohromená. Ve škole ignorant a podivín, doma elegán a zbohatlík a v srdci velmi inteligentní člověk. Tak proč ta maska?

„Proč se schováváš?“ Zvedla jsem hlavu od kafe, které přede mě před chviličkou postavil, a zadívala se do jeho karamelkových očí. Miluju karamelky.

„To bys nepochopila,“ usmál se. Smutně.

„Kdysi mi IQ změřili na 128. To už je nadprůměr.“ Rozesmála jsem ho. Vesele.

„Možná jindy,“ mrknul na mě, smutně, a sednul si z druhé strany baru. Vzdálenost mezi námi porušovala veškerá zažitá pravidla pro osobní prostor a vůbec jí to nevadilo.

„Víš, že takhle jsi skoro i sympaťák?“ vysekla jsem mu poklonu.

„Jenom skoro? A já se tak snažil,“ povzdechnul si teatrálně.

„Takhle ti to vážně sluší, víš to?“ doufala jsem, že to z něj vytáhnu.

„Vím,“ usmál se. A karamelky se rozpustily na zářivý, sluncem prolitý, tekutý karamel.

„Víš, že jsi mi ve škole pěkně zavařil?“ změnila jsem téma a pokývala jsem hlavou. Pak jsem ji zvedla, abych viděla, jak bude reagovat. Ne, nepřekvapil.

„Vím,“ zubil se na mě škodolibě. Jak jinak…

„Tak proč to děláš?“ zamračila jsem se, ale nedokázala jsem zabránit koutkům úst, které mi nekontrolovatelně letěly vzhůru.

„Jen tak, baví mě to.“

„Aspoň někdo se baví. Hádám, že bychom měli jít pokračovat.“

Elegantně seskočil ze stoličky a zamířil ke schodišti. Vzala jsem si kafe a úzkostlivě hypnotizovala hrníček. Znám svůj talent jako vlastní boty…

„Prosím tě, dej to sem,“ zavrtěl hlavou, když pochopil, že bychom tam za světla nedošli, a vytrhnul mi hrnek z ruky. Normálním tempem a bez úzkostlivého hypnotizování vynesl hrnek až k sobě do ložnice.

* * * * *

„Jejda, to už je tolik?“ vyjekla jsem, když jsem letmo mrkla na mobil. „Asi už půjdu, ať tady neotravuju po nocích.“

„Tady to nikomu nevadí,“ zasmál se. Netušila jsem čemu, ale budiž…

„Aha… no… stejně bude lepší, když to už ukončíme. To důležité snad máme a na ten jeden seminář nám to vystačí…“

„Vlastně bych to nerad odfláknul. Na to nejsem zvyklý…“ Poctivý ignorant. To se jen tak nevidí.

„Ten seminář má devadesát minut. My jsme o těch pár tématech diskutovali asi tak pět hodin! Zdá se ti to málo?“

„No…,“ ošil se, „Popravdě jsem doufal, že tomu ještě jeden den věnujeme…“ mluvil tiše, ale díval se přitom na mě.

„A proč? Vždyť je zítra sobota,“ zakňučela jsem. Další den strávený s Hobbsem a Lockem by mě nejspíš přivedl do hrobu.

„Vlastně jsem doufal, že bych tě mohl znovu vidět i mimo školu. Je mi s tebou fajn.“ A bylo ticho. Neměla jsem ponětí, jestli to řekl, jestli se mi zdálo, že to řekl, nebo jestli náhodou celé dění posledních pár dnů nebyl jen nějaký zvrácený sen. A přesně ve chvíli, kdy jsem si toto uvědomila, zazvonil budík. Protivný, pípavý, neodbytný.

Tak takhle kruté vstávání a takhle krutý sen jsem ještě nezažila. Ano, přiznávám, byla jsem zklamaná. Nejhorší první den nového semestru. To však ještě nebylo všechno. Amy byla jako na potvoru nemocná a já musela sedět sama, protože Terry s Liz se na to prostě vykašlaly. Prý si nebudou kazit hned první ráno nového semestru. Proč zrovna dneska, proklínala jsem všechno možné. Vážně jsem si s nimi potřebovala promluvit, svěřit se jim se svou frustrací z pitomých snů o ignorantu Cullenovi. Ale pochopily by mě?

Nejvíc jsem se podobnými úvahami zaobírala na nejhorší hodině – politologii s protivným Tiersonem. Z nabručených a sebelítostivých úvah mě probralo až povědomé:

„Tak já jsem si tady rovnou napsal první referát na příští týden pro slečnu Swannovou…“ Zmateně jsem se rozhlédla, přejela pohledem dveře a prázdné místo vedle sebe a skutečně se vyděsila. To snad nemůže být… Pak jsem ho uviděla. Dvě řady přede mnou, ležérně opřený o pravý loket jako obvykle a bez špetky zájmu. Ve chvíli, kdy jsem kolem něj procházela, se na mě podíval. A to značně škodolibě…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!