Sekce

Galerie

/gallery/Volturi-Excl-01.jpg

Čím dál víc se mi vymykají.

18+

11. kapitola

Edward ležel v zahradě a nechal slunce, aby se pokusilo zahřát jeho ledovou kůži. Belle se to dařilo mnohem lépe, ale rozhodl se dát mu šanci. Jenom do půl páté. Pak bude nemilosrdně poraženo mraky.

Trvalo mu dlouho, než Samanthu přesvědčil. Protestovala, že už dnes ráno musela kvůli Heidině výpravě vyrobit oblačno, a tímhle stylem bude muset za chvíli přivolat déšť, aby to nebylo podezřelé. Nasadil proto všechen svůj šarm. Nakonec se mu ji podařilo přesvědčit. Prý v pět!

Nakonec ji ukecal o další půl hodinu.

Teď jen čekal, než slunce zaleze. Myslel si, že mu samota prospěje. Jenže to netrvalo ani půl hodiny, a on myslel, že vyletí z kůže. Tady, na tom tichém a prosluněném místě, se mu vracely vzpomínky na Bellu, což rozhodně nepotřeboval. Už tak pro něj bylo těžké to vydržet.

Ještě tři hodiny.

Už se chtěl zvednout a jít zpátky na hrad. Koupat se ve všeobjímajících paprscích italského slunce bylo krásné, ale ticho kolem něj i v jeho hlavě bylo až příliš nezvyklé. Celá desetiletí jej vyhledával a utíkal za ním na opušťená místa. A teď, když ho měl dostatek, toužil po lidské společnosti.

Ale nepohrdne ani společností jedné lvice, pomyslel si, když ji uslyšel. Přišla až k němu. Nenamáhal se otvírat oči - necítil vedle ní potřebu být ve střehu, přestože by tomu mělo být naopak. Přesto si dokázal představit, jak si elegantně sedá; slyšel svist větru, když si omotala ocas kolem předních tlap.

Když se dlouho nehýbala, pohlédl na ni. Seděla po jeho pravici, majestátní stvoření, a pozorovala ho. Chvíli mezi nimi panovalo ticho, ve kterém si ji Edward zvědavě prohlížel. A pak ho něco napadlo.

„Ty náhodou nemáš přidělený služební auto,“ zeptal se opatrně. Tess se usmála, což mu přišlo neskutečně vtipné. Pak ale kývla.

„A půjčila bys mi ho?“ zkoušel to. Naklonila hlavu a tvářila se zamyšleně. „Prosím!“ Nasadil těžší kalibr - udělal na kočku psí oči. Když přikývla, usmál se.

„Neboj, zítra ti ho vrátím. Snad bude v pořádku,“ usmál se a ona zavrčela. „Neboj, dohlídnu, aby se mu nic nestalo,“ slíbil. Doufal, že to dokáže zařídit. Řekl jí, že to nijak nespěchá, a znovu se uvelebil na rozpálené zemi. Lehla si vedle něj do trávy a složila hlavu na přední tlapy.

Čas hned ubíhal rychleji, když ticho přerušoval tlukot jejího srdce a spokojené oddechování.

Když stáli chvíli před půl pátou v garážích, Edward nemohl uvěřit svým očím. Před ním stál nový stříbrný Aston Martin DBS V12.

Tess nervózně přešlápla.

„Páni. Asi si tě tu hodně váží,“ uhodl. Tess pyšně zvedla hlavu a on se usmál. No jo, jediná měnička na hradě. „Je krásný, ale nemyslím si, že se mi bude hodit. Potřebuju něco míň... tohle,“ naznačil rukou k autu. Tess se rozhlédla po obrovské místnosti plné aut a on ji následoval.

Na první pohled různorodá směsice značek a modelů se dala rozdělit do dvou skupin. První a menší z nich byla sportovní auta, která však měla svého majitele. Ta druhá část, erární a poměrně obsáhlejší, vypadala jako auta mafiánských bossů.

Černý lak, kouřová skla, nízké podvozky. Tak nenápadné, až to bilo do očí.

„Tak fajn,“ povzdechl si Edward a nastoupil do Astona. Klíčky byly v zapalování - protože tady se přece nekrade! Nastartoval a auto zavrnělo tak nahlas, že Tess polekaně uskočila. Ještě naposled se vyklonil z okýnka: „Děkuju, Tess. Jen doufám, že jsi pojištěná.“ A s tím se rozjel za Bellou.

Auto však nechal na konci asfaltky, ukryté v lese kousek od hlavní silnice. Dál se vydal pěšky.

Před Belliným domem stála chůva a mračila se na mraky. Když ho spatřila, zatvářila se překvapeně, ale hned se opanovala. Edward jí slušně pozdravil a naprosto automaticky přešel do italštiny.

„Ahoj, Edwarde. Ta potvora ne a ne vylézt,“ stěžovala si s úsměvem. Chvíli koukal do mraků a pak jí bezstarostně úsměv oplatil. Doufal jen, že ho Sam nepodrazí a udrží tohle počasí až do večera. Věřil jí, přestože mu se smíchem vyhrožovala, že může čekat překvapení v podobě sluníčka.

Jenže místo slunce vylezla Bella; zářila stejně, možná ještě víc, a on měl sto chutí celou ji zlíbat. Zastavil ho jen ruměnec, který zdobil její tvář, když k ní přistoupil. Čekal jen, kdy okatě kývne hlavou směrem k chůvě - jen pro případ, že by mu to náhodou ještě nedocvaklo.

„Ahoj,“ zašeptali oba zároveň. Rozesmál se a ona ještě víc zrudla. Pak se chůvy zeptal, jestli si jí může půjčit. Ta svolila až když jí slíbil, že na ní dá pozor.

Za celou tu dobu se jí ani nedotkl.

Když pak zmizely ve stínu prvních stromů, které obklopovaly cestu, všechno mu náležitě vynahradila.

 

„Pane Bože, komus’ to ukradl?“ reagovala Bella, když spatřila auto. Místo odpovědi jí podal klíčky. Uskočila, jako by jí kousnul, a zběsile kroutila hlavou.

„Ne. Do toho mě nedonutíš. Projedu se v něm ráda, to jo. Mám ráda rychlý auta... Ale řídit to nebudu.“ Edward jen pokrčil rameny. Nenutil ji. Nepřemlouval. Neprosil.

Což bylo hodně zvláštní.

Došel k autu, a ona musela přiznat, že je na ty dva moc pěkný pohled. Jenže pak jí z místa řidiče zamával a řekl: „Tak se měj!“

„Počkej!“ vykřikla, když nastartoval. „To nemyslíš vážně, že?“

Myslel.

„Tak jo!“ křikla za pomalu se rozjíždějícím se autem. Zacouval k ní:

„Co jo?“ zeptal se s typicky americkým úsměvem, a kdyby na toho vyděrače nebyla naštvaná, políbila by ho.

Místo toho souhlasila a nechala se usadit na místo řidiče. Odkdy má sebevražedný sklony?

„Tak dobře. Začneme něčím lehčím,“ Začal Edward, když si k ní přisedl. „Tohle je volant. Zatáčí to do stran,“ řekl naprosto vážně. Měřila si ho pohledem, který - jak doufala - šlehal blesky. Naneštěstí ho jen pobavila. Dál už vysvětloval normálně. Pochytila spojku, brzdu i plyn. Ale ty další čudlíky na palubní desce vnímala jen jedním uchem.

Auto jako by se najednou smrsklo. Byl všude, vysvětloval, jak co zapnout a k čemu to slouží. A pak se naklonil k jejímu uchu. Když promluvil, vnímala jen jeho sladký dech.

„Ty mě vůbec neposloucháš, viď?“ zašeptal svůdně.

„Ne,“ vydechla. Až pak jí došel význam jeho slov. Odkašlala si: „Chtěla jsem říct ano!“

Odtáhl se. I zamračenému mu to nesmírně slušelo. Pokusila se vytvořit něco jako omluvný úsměv:

„Zopakuješ mi to?“ Podruhé už ho vnímala, aspoň v rámci možností. Auto nemělo automatickou převodovku, což podle něj bylo jen dobře. Aspoň se hned ze začátku nerozmazlí a zvykne si poslouchat motor. Sice nevěděla, o čem to mluví, ale všechno mu poslušně odkývala.

Nakonec se ukázalo, že to není tak hrozné. Auto sice burácelo, ale jinak bylo poslušné a Edward ji neustále kontroloval. Postupem času ji musel dokonce mírnit, protože ji rychlá jízda začala bavit.

„Zpomal! Tohle si může dovolit jen zkušenej řidič,“ opakoval snad každých pět minut. Skvěle se bavila. Hlavně když při řazení omylem zavadila o jeho nohu a on celý ztuhl. Nadechl se, ale předběhla ho.

„Já vím. Měla bych se věnovat silnici,“ pitvořila se. Podíval se na ni, ale nezasmál se, jak čekala.

„Chtěl jsem říct, abys tady zajela ke krajnici, ale máš pravdu. Měla by ses věnovat silnici,“ řekl nakonec. Jenže to už zajížděla ke kraji. Dokonce nezapomněla dát blinkr!

Dřív, než se nadála, odepl jí pás a přitáhl si ji na klín. Bylo ku podivu, že se při tom v tak stísněném prostoru nepraštila, napadlo ji. Jenže pak ji začal líbat a ona úplně zapoměla na okolní svět.

Do reality je vrátilo až zatroubení kolem projíždějícího auta. Odtrhla se a snažila se rozdýchat posledních pár minut. Trochu se lekla, když Edward po chvíli otevřel dveře, vystoupil a ji nechal na sedadle spolujezdce, polorozteklou a vláčnou. Ale pak zašeptal:

„Zpátky řídím já.“ Měl úplně černé oči.

A konečně jí ukázal, jak rychle umí tohle auto jezdit.

 

Zoe zůstala v pokoji. Sama s tím obrem. Kterej se na ni mračil.

Ne. Špatně. Ta malá holka ji tu nechala, zavřenou s tímhle tupounem.

Kterej se jí i přes to všechno upírství a mračení zdál neuvěřitelně sexy.

Hormony splašený zatracený!

„Idiote. Chtěls’ mě zabít!“ obvinila ho, aby přerušila ticho, které mezi nimi dlouhou dobu panovalo. Pokrčil rameny, jako by se nic nedělo. Což ji samozřejmě naštvalo ještě víc.

„Co to jako má znamenat?“ rozzuřeně napodobila jeho gesto.

„Nechtěl jsem tě zabít hned,“ pronesl naprosto klidně. Jestli ji to mělo uklidnit, tak se to kapánek minulo účinkem. „Prvně bych si s tebou trochu užil.“ A zase to idiotský pokrčení ramen. Evidentně nic jinýho neumí. Zoe si odfrkla.

„Na to teď můžeš zapomenout. Princezna řekla, že se mě nesmíš dotknout,“ připomněla mu. Začínala mít tu holku docela ráda. Byla sice dost otravná a ukecaná, ale vzhledem k tomu, že vyrůstala v tomhle blázinci, dopadla ještě vcelku dobře. A muselo se jí nechat, že myslela na všechno.

Felix zvedl obočí. „Řekla jen, že tě nesmím zabít.“ Dobře, možná nemyslela na úplně všechno.

Zoe ještě stále žasla nad tou upíří rychlostí. V jednu chvíli stála uprostřed místnosti s Felixem v bezpečné vzdálenosti od sebe - což bylo přesně tak daleko, aby necítila tu jeho zemitou vůni. V příští vteřině jí znovu tiskl ke stěně. Znovu se ocitl natolik blízko, aby se jí srdce rozeběhlo na plný obrátky.

Ne strachem.

Pitomý chemický reakce!

„Tomu se u nás říká znásilnění,“ řekla přiškrceně. Skláněl se nad ní, rty ve stejné úrovni, a ona si zcestně uvědomila, že vdechuje ten samý vzduch, který byl před chvílí v jeho plicích.

A naprosto iracionálně se zhluboka nadechla.

„Vážně?“ zeptal se. Už si ani nepamatovala, co předtím říkala. A pak jí políbil.

Úplně poprvý.

A že to uměl. Neostýchal se, ale to od něj ani nečekala. Zároveň nepatřil mezi ty, kteří zkoušejí, jestli máte dávící reflex. Užívala si vpád do jejích úst. Trochu ji děsilo vědomí, že by ho nedokázala zastavit, kdyby chtěla - jenže ona nechtěla, a v tom byl ten problém. Místo toho mu oplácela polibky a vzdychala. Naprosto nepokrytě a nahlas vzdychala!

Na druhou stranu, on vrněl, tak za co by se styděla...

Tiskla se k němu, cítila ty úžasně pevné svaly a užívala si ten zvláštní kontrast; chladil ji všude tam, kde ji zároveň rozpaloval. Neměla tušení, jak se její ruce vypořádaly se všemi knoflíčky na jeho košili, ale najednou jimi slastně přejížděla po jeho ledové kůži.

A on se zase ocitl ústy na jejím krku. Jenže tentokrát už věděla, jakou hrozbu představují jeho ostré zuby. Nějakým zvráceným způsobem ji to vzrušovalo. Jen tichý hlásek v její hlavě ji napomínal, ať se vzpamatuje. Nakonec se zmohla pouze k tiché, zadýchané žádosti:

„Nezabíjej mě, prosím.“

Zarazil se; odtáhl. Zamručela na protest. Díval se na ni a jeho oči najednou postrádaly tu děsivě rudou barvu. Byly černé jako noc.

„Nezabiju tě,“ řekl, hlas ještě hlubší než normálně; zhrublým vzrušením. To je dobře, pomyslela si - a dost možná to i řekla nahlas. Bylo jí to jedno. Přitáhla si ho k sobě a znovu ho políbila. Zvedl ji ze země a ona mu obmotala nohy kolem boků; přesně tak, aby vnímala každý jeho krok, kterým se blížili do princezninýho pokoje.

Pak jí to udělal v tý nazdobený bílý posteli, která byla větší než kuchyň v jejím londýnským bytě.

A nemělo to chybu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Rosalie7

14)  Rosalie7 (08.01.2012 22:52)

Děcka, přestože jsou vaše komentáře překrásné, nějak na mě vlezla tvůrčí krize. Projevuje se u mě většina příznaků - koukání do blba, neschopnost udržet myšlenku, ztráta schopnosti vytvořit větu, blikající kurzor... No, uvidíme, jak to s tímhle dopadne.
Ale za vaši podporu děkuji

13)  Elanoreth (08.01.2012 22:51)

Předpokládám, že nazdobená bílá postel vydržela......

Ani tahle kapitolka neměla chybu.
Se Zoe jsi přivedla závan čerstvého vzduchu do volterských komnat, z té bude Felixovi ještě ouzko.

Marvi

12)  Marvi (08.01.2012 15:38)

No těším se, až to jednou rozsekneš, možná něco tuším, možná je to špatně... Ale jsem zvědavá! Nádhera!

Twilly

11)  Twilly (08.01.2012 00:46)

Šmankote... a dál?

Bye

10)  Bye (07.01.2012 19:54)

Jůůů, to jsem ráda, žes tu mou rozpolcenost ohledně sledování těch dvou dvojiček tak rafinovaně rozsekla!
Takhle je mám pěkně pod kontrolu všechny.
A jak jim to spolu náramně... jde!
Teda, skoro všechny... Demetri má ještě pořád princeznu na rameni, nebo už osaměl?
A co ten Edward - vůbec se o princeznu nestará! To jsou mi pořádky
Tak mystifikuj, ty mystifikátore...

Lenka326

9)  Lenka326 (07.01.2012 19:31)

Takže Zoe a Felix, hmmmmm, šli na to pěkně zhurta a navíc v princeznině nazdobené posteli... Tak to teda nevím.
A Edward je z Belly absolutně paf, jak si představuje svůj návrat do hradu a svatbu s Ness??? Asi si to nepředstavuje vůbec, že? Jsem zvědavá, jak to vlastně je a bude. Díky

HMR

8)  HMR (07.01.2012 18:54)

anóóó děkuji a propos - princezna se mění v lvici a zároveň se třpytí na sluníčku neodpovídat! jen přemýšlím nahlas...

Rosalie7

7)  Rosalie7 (07.01.2012 18:42)

jdu to napravit...

HMR

6)  HMR (07.01.2012 18:39)

sím, sím, jedenáctá kapitola není zařazena do série

HMR

5)  HMR (07.01.2012 18:38)

pujčovat si auto jedné kvůli jiné, no to nevím a princeznina postel jen aby tohle Felixovi prošlo...

Rosalie7

4)  Rosalie7 (07.01.2012 15:17)

Děkuju, děvčata
belle: vždyť Sam už má manžela, a Ness... Felix přece není jedinej chlap na hradě

belle

3)  belle (07.01.2012 13:50)

Edík je s Bellou, Zoe čapla Feldu, ale co Ness??? ta je chudák na ocet, žádný svobodný nám nepřebývá a to nemluvím o Tess a Sam, prosím, v příští kapitolce vyřešit akutní nedostatek mužských
jinak opět skvělá kapitolka

2)  hela (07.01.2012 13:08)

Felixi ty rošťáku :D :D :D :D :D :D :D Edward si také užívá krásné

1)  Marry (07.01.2012 12:49)

První komentář je můj :D Moc hezké, povedla se celá kapitola a nejvíc super je to, že celá povídka přibívá rychle :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek