Sekce

Galerie

/gallery/Corin.jpg

V údolí stojí nádherná bytost. Je to dívka s andělsky krásnou tváří. Dokázali byste uvěřit, že zlomila nejedno srdce? Nic není takové, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ani zdánlivě nevinná dívka není tak neposkvrněná, jak vypadá...

Corin, ďábel v rouše beránčím


Dívčí tvář nevinná

Pláč ticho protíná

Má roucho beránčí

Na tohle nestačí

Modlitba tichá

Již sotva dýchá

Anděl jí duši vzal

Jen krásu přenechal

Tlukot neozve se víc

Nezbylo jí nic

Vůbec nic…


Obyčejný den, jako každý jiný. Na první pohled by se to tak mohlo zdát. Poklidný večer v nepřirozeně ztichlém lese. Vlastně to ani nebyl pořádný les, jen taková kotlinka s pár řídce rostoucími nízkými lipami. Tráva zežloutlá, ale jen tak měkce, aby to nebylo poznat, občas jí prorůstající mech. Slunko téměř schované za nedalekými kopci, jen posledních pár paprsků ozařuje tu magickou atmosféru. Vypadá to jako… jako pohádka. Téměř.

Znovu jsem nepatrně pootočila hlavu ze strany na stranu, abych si ten zázrak mohla prohlédnout. Kdybych byla člověk, snad by se mi tu i líbilo. Ohlédla jsem se dozadu a uviděla nedaleko ode mne čekajícího upíra. Usmála jsem se. Snad.

Vysoký skrytý pozorovatel, o kterém jsem věděla jen já, mi vpaloval pohled do zad. Jasně jsem jej cítila. Nestál přímo za mnou. Byl mírně vlevo, přesně tam, kde jsem mu nakázala stát. Musel mě poslouchat. Výhoda, či snad nedostatek? Netušila jsem. Někdy se mi to mohlo hodit, ale ne dnes. Dnes jsem na něj neměla náladu. Santiago byl tak… předvídatelný. Věděla jsem, že kdyby mohl, ukázal by mi, jaké je pro něj mé dráždění. Nenápadně jsem se kolem něj ometala, ale ne tak, aby ostatní pojali podezření, že spolu snad něco máme – na to jsem si dávala příliš dobrý pozor. A on si nemohl dovolit vzít si mě – na to jsem si také dávala pozor. Nikdy jsem mu nedovolila přistoupit příliš blízko, pokud poblíž nebyl nikdo třetí.

Zíral na mě hladovým pohledem, což mi nevyhovovalo. Potřebovala jsem, aby se plně soustředil na situaci. Kdyby nedával pozor, celé by to mohl zkazit. Za to by nás Aro určitě nepochválil. Já tu dnes fungovala jen jako návnada, i když jsem tajně doufala, že budu moci trhat a pálit. Představa ničení nepřátel mi vykouzlila úsměv na rtech. Věděla jsem, že kdybych se takhle usmála na kohokoli, padnul by mi bez cavyků k nohám. To mi vyhovovalo – tenhle post zdánlivé kořisti. Kterýkoli muž by splnil každé mé přání – stačilo se usmát. Využívala jsem svého postavení, jak jen to šlo. Mohla jsem mít kohokoli. Ale já si musela vybrat právě toho nedosažitelného. Byl jediným, který mi odolával.

Nechápala jsem to a nepřestávalo mě to udivovat. A také štvát. Už když jsem se s ním setkala poprvé, uvědomila jsem si, že tenhle je jiný, hodně jiný než všichni ostatní muži, kteří se vystřídali v mých komnatách; chtěla jsem ho. Strašně moc jsem ho chtěla. Udělala bych pro to cokoli. Bylo to stejné, jako když mně muži skládali k nohám modré z nebe. Ale on… neměl zájem! Zpočátku mě to urazilo. Heidi se mě snažila utěšit, že prý on nestojí o žádnou, že pro něj nikdo není dost dobrý. Nepomáhalo to. Prahla jsem po jediném jeho pohledu, ale on o mě ani okem nezavadil. Sprostě mě ignoroval, přestože jsem ho zdravila při každém setkání. Některá ani nebyla náhodná – i k tomu jsem se snížila. Ale on nic. Ani slovo. Ani pohled. Prostě nic.

Heidi měla teorii o jeho sexualitě, které jsme se spolu zlomyslně smály, ale věděla jsem až příliš dobře, že ona o něj má zájem také. Vyprávěla mi, jak se zpočátku snažila o totéž, co já, ale když zjistila, že se na ni ani nepodívá, nechala toho. Jak sama řekla, na světě bylo příliš mnoho upírů, abychom svou božskou krásu vyplýtvaly na toho ignoranta. Také jsem si ho přestala všímat. Nezdálo se, že by to s ním hnulo. A ať jsem se na to ptala kohokoli, nikdo mi nedokázal říci nic bližšího. Upřímně… věděla jsem, že bych ho měla nechat na pokoji. Má ctižádost mi to ale nedovolila. Stále jsem o něm v koutku duše přemýšlela, byť nevědomky. Demetri pro mě znamenal příliš lákavou trofej, kterou bych se mohla pyšnit, než abych ho zanechala někomu jinému, ať už by to byl kdokoli.


***


Změnilo se to až jednou… Trávila jsem ve Volteřře třicátý rok a Heidi se rozhodla, že to musíme oslavit. Vyšly jsme si do nočních ulic na volný lov. Vládci to nesměli zjistit, Arův zákaz se vztahoval na celé město. Doufaly jsme však, že té zapadlé opilecké krčmě těsně u hradeb nikdo nebude věnovat pozornost. Mohly jsme si klidně zvolit luxusnější způsob pozdní večeře, ale lidští muži tam byli povolnější, přirozený pud sebezáchovy je opustil spolu se stoupající hladinou alkoholu v krvi. Obě dvě jsme si vyhlédly pár docela ucházejících kousků, které by nám mohly stačit pro tu jednu noc, nebýt…

S jedním z nich jsem vyšla ven před hospodu, kde bylo liduprázdno. Okamžitě se po mně začal sápat, což mi nevyhovovalo. Nejenže byl celkem odporný – upíří muži se alespoň tak snadno neunaví a navíc nepáchnou – a z jeho dechu byl silně cítit vypitý alkohol, ale také mi to znesnadňovalo přístup k jeho krční tepně. Z toho místa se pilo nejlépe a krev byla nejchutnější. Tedy v případě, kdy byli lidé střízliví.

Snažil se mi svléknout ramínko šatů a slizce sjížděl rty níž a níž v mém dekoltu, což mi nečekaně poskytlo výhodnou pozici pro zakousnutí se. Ihned jsem toho využila a tvrdě mu zacpala dlaní ústa, aby nekřičel. Nepotřebovala jsem přitáhnout zbytečnou pozornost.

Když jsem s ním skončila, labužnicky jsem si slízla poslední kapičky krve ze rtů. Nebyl tak špatný, jak jsem očekávala. I když… byla jsem zvyklá i na lepší. Proto jsem se za pár okamžiků vrátila zpět dovnitř, abych si vybrala další kořist. Ta minulá už ležela pohozená v kanále. Než ji najdou, nepoznají, o koho se jednalo. Zjistila jsem, že Heidi se také někam vytratila, protože ji nebylo nikde vidět, a vydala jsem se okouzlit dalšího opilce. Tenhle byl ovšem všímavější, než jsem si myslela.

„Kde je Robert?“ zeptal se mě podezíravě a jazyk se mu následkem alkoholu pletl, že mu bylo stěží rozumět.

„Vypověděl službu. Asi se unavil,“ zašvitořila jsem podmanivě a mrkla na něj jako nějaká koketa. On se jen chraplavě zachechtal, stejně jako pár dalších, kteří mě slyšeli, a nyní již bez odporu se nechal odtáhnout ven. Zastavili jsme se na stejném místě jako předtím a já se zády opřela o stěnu. Vypadalo to, že s tímhle to bude těžší, protože se věnoval především mým ústům, zatímco se mi pokoušel rukama dostat pod úzkou sukni, tudíž jsem neměla jak se napít. Po chvíli mi začal olíbávat krk, což vypadalo docela nadějně, ale když jsem plánovala to s ním ukončit, někdo ho ode mě odtrhl. Předpokládala jsem, že je to Heidi, protože nikdo jiný s námi nešel, a rozzuřeně jsem zasyčela. Po jediném pohledu jsem si však poněkud omámeně uvědomila, že to není Heidi, ale Demetri. Co ten tu proboha dělá?!

Věnoval mi výhružný pohled a naklonil se ke mně blíž. „Zbláznila ses?“

„Co je ti do toho!“ zaprskala jsem na něj jako kočka a v temném zavrčení ohrnula spodní ret.

„Je mi do toho sakra hodně, když lovíte ve městě,“ řekl už klidnějším a tišším hlasem, aby ho ten muž neslyšel. Ten na nás vyděšeně zíral a třásl se. Ubohá kořist. Dnes už nic nevydrží…

„Nemusí. Nikdo by se to nedozvěděl.“ Výhružně jsem přimhouřila oči do úzkých štěrbinek, když pohledem přejel moji tvář ztuhlou vztekem. Pokud se jednalo o kořist, veškeré sympatie šly stranou. To musel vědět.

Demetri hluboce zavrčel, ale ne výhružně, když viděl můj mírně omámený pohled, a vzápětí se na mě vrhl. Tvrdě mě přirazil ke stěně a dravě se zmocnil mých rtů. Překvapení vystřídala vášeň, a tak se naše pozice brzy vyměnily. Jako z dálky jsem slyšela křupnutí, jak tomu muži jednou rukou v divokém zápalu zlomil vaz. Nechtěla jsem na nic čekat, ale on po sobě naopak nechtěl zanechat stopy. V rychlém sledu jsme se přesunuli do lesa za hradbami, kde nás nikdo nemohl vyrušit.

Bylo to… divoké a vášnivé. Jako poprvé. Něco takového jsem ještě nezažila. Neskončili jsme, dokud nevyšlo Slunce. Bylo mi jasné, že se budeme muset vrátit. To mi trochu zkazilo náladu, ale ne příliš. Leželi jsme vedle sebe na lesním palouku ve vysoké trávě mezi lučním kvítím. Tedy, tak to tam vypadalo někdy o půlnoci. Nyní už nebylo poznat, že tam někdy nějaká tráva vůbec byla. Země byla rozrušena hlubokými brázdami a po okraji mýtiny leželo pár vyvrácených stromů.

Demetri se nadzvedl na lokti a konečky prstů vykresloval na mé kůži nějaké obrazce. Sem tam se sklonil a nějaké to místo políbil. Při každém jeho doteku jsem se zachvěla. Bylo to příjemné, ale tenhle klid nemohl trvat dlouho. V mé nyní nezaměstnané mysli plula jedna otázka za druhou. Potřebovala jsem se ho na pár věcí zeptat. Nesneslo to odkladu.

„Demetri?“ zapředla jsem tichým hrdelním hlasem, sklápějíc pohled k jeho ruce, která zabloudila k mým ňadrům. Tohle bylo více než příjemné, ale byla jsem odhodlaná nenechat se znovu rozptýlit.

„Hm?“ zamručel a vzhlédl. Na okamžik jsem se nechala uvěznit v jeho pohledu – plochá čerň jeho očí mi připomínala půlnoční jezero v temné jeskyni, kam nezavítá ani paprsek světla.

Skousla jsem si ret. „No… dřív sis mě nevšímal.“ Nechtěla jsem mu říkat, že jsem se vyptávala ostatních.

Na okamžik se zarazil, ale poté pokračoval v laskání mého těla. „Nevšímal jsem si nikoho.“ Čekala jsem, jestli něco nedodá, ale nic víc neřekl.

Tušila jsem, že dokud toho sám neřekne víc, nemá cenu to z něj páčit. Tak jsem zavedla řeč na jiné téma. „Proč jsi tam včera přišel?“

Podíval se mi do očí a znovu mě uvěznil v tom temném jezeru. „Měl jsem cestu kolem…“

„Běžně chodíš kolem lidských obydlí a klátíš upírky, které se přišly navečeřet?“ popichovala jsem ho, snažíc se zakrýt potutelný samolibý úsměv. Najednou jsem ležela pod ním a on mi z několikamilimetrové vzdálenosti divoce vrčel do obličeje. Lekla jsem se a zmrzla uprostřed pohybu, ale vzápětí už mě líbal, tak jsem se k němu vzrušeně přidala.

Myslela jsem, že si zopakujeme náš noční zážitek, ale on se po chvíli odtáhl. Nesouhlasně jsem zavrčela, ale on se jen usmál a držel mě zkrátka. To se mi nelíbilo, avšak on se nedal. S výdechem jsem to vzdala a poddala se jeho nenechavým rukám. Po chvíli toho nechal a jen mě lehce políbil. Vstal a natáhl ke mně ruku, abych se mohla také zvednout. „Měli bychom se vrátit.“

Rozmrzele jsem vstala a vydala se najít své oblečení. Po chvíli už jsme ruku v ruce běželi zpět k městu. Překvapilo mě, jak daleko jsme se dostali, ale nekomentovala jsem to. Nezpozorováni jsme proletěli městem jako dva neviditelné šípy a zanedlouho už jsme se tajným vchodem dostali do hradu. Nikdo nás neviděl, nebo jsem si to aspoň myslela. Stále jsem si nemohla být jistá, že náš noční lov zůstane utajen, ale spoléhala jsem na to, že Demetri mě neprozradí.

Opustil mě na rozcestí chodeb – jedna vedla ke vstupní hale a velkým sálům, kde vládci přijímali upíry žádající o audienci, a druhou se dalo dostat do obytné části a sklepením – s vášnivým polibkem a slibem, že se u mě večer zastaví. S dobrou náladou jsem se vydala do svých komnat, kde na mě kupodivu čekala Heidi. Když si všimla mé nálady a absence jistých částí oblečení, obočí jí vyjelo vzhůru. Viděla jsem, jak si mě pátravě prohlíží a snaží se zachytit onu vůni, která se s mým příchodem roznesla po místnosti.

Když si uvědomila, čí je to pach, zalapala po dechu a neubránila se překvapenému výrazu. „To nemyslíš vážně.“

„Říkala jsem snad něco?“ otázala jsem se přes rameno a snažila se zakrýt své pobavení.

Zaskočeně zavrtěla hlavou. „Jak se ti to povedlo?“

Pokrčila jsem rameny. „Přirozený talent,“ mrkla jsem na ni a ona se uculila.

„Takže se ti povedlo dostat pana ‚Nezdolného‘ na lopatky?“

„Na lopatky přímo ne,“ zasmála jsem se.

Pobaveně nade mnou zakroutila hlavou. „Chováš se jak puberťačka – mladá, naivní a zamilovaná.“

Zašklebila jsem se. „Zamilovaná asi těžko, ale s tím ostatním máš pravdu.“

Pokrčila rameny a odešla. Připadalo mi, že žárlí, ale nechala jsem to být a začala se chystat na další loveckou výpravu. V té době v okolí Volterry řádilo mnoho upírů, snažících se uchvátit alespoň nějakou moc. Působila jsem jako návnada. To byl můj úkol, přestože jsem tu ‚práci‘ nesnášela. Ne proto, že by to bylo nebezpečné – to vůbec. Vadilo mi to hlavně kvůli přístupu ostatních. Jednali se mnou podle toho, co si o mně mysleli. Považovali mě za lehko dosažitelnou holku, co jde s každým. A třebaže mi na názoru ostatních pranic nezáleželo, tohle mi doopravdy vadilo. Protože měli pravdu. Svým chováním jsem to neustále dokazovala a potvrzovala. Tohle znamenal ten potlačovaný odpor na Heidiině tváři. Nenáviděla jsem se za to. Ale nikdy se to nemělo změnit.

Za pár minut už jsem vcházela do hlavní síně. Bylo tam mnoho upírů, což mi přišlo zvláštní. Asi se něco dělo. Všimla jsem si Heidi, ale ta dělala, že mě nevidí, tak jsem za ní raději nešla. Vážně jsem neměla náladu na nějaké žárlivé scény. Nenápadně jsem zaplula do davu, aby mě nebylo vidět, ale bylo mi jasné, že si mě stejně všichni všimnou. Přitahovala jsem pozornost, přestože jsem si to nepřála. Nebylo to jen mojí neobvyklou krásou – Aro to nazýval skrytým darem. Byla jsem pýchou jeho sbírky, dalo-li se to tak říci. Můj um spočíval v posílené schopnosti lákání kořisti. Pro každého upíra bylo přirozené, že k němu lidé šli sami od sebe, přestože stále cítili přirozený strach. Kdykoli se však jednalo o mě, nebáli se. Šli naprosto bez odporu. Na upíry to platilo dvojnásob. Vážně jsem nemohla mít smutnější osud.

I když jsem si přála být neviditelná, všechny nejbližší pohledy se jako na zavolanou stočily ke mně. Snažila jsem se je ignorovat, ale připadalo mi, jako by se na mě nejbližší upíři natiskli. Cítila jsem závrať z nedostatku volného prostoru. Snažila jsem se vmáčknout do stěny a rozhlížela se ze strany na stranu. Nakonec jsem si všimla Aftona, toho proradného podrazáka. Ale já ho vlastně podrazila jako první. Myslel si, že by z naší společné noci mohlo být něco víc. Názor změnil ve chvíli, kdy mě viděl odcházet s jiným. To, co viděl, však nebylo o nic nemravnější než posezení v zahradě – měla jsem společnou cestu s Felixem do síně, ale Afton si to nedal vymluvit. Jeho smůla. Od té doby se mě snažil vyděsit a k mé smůle se mu to dařilo, leč to nebylo oprávněné. On byl jediný, komu jsem nezahnula. Vážně jsem ho mívala ráda. Kdysi.

Zamračila jsem se na něj a on mi věnoval mrazivý úsměv. Znovu použil svůj dar, a tak jsem přistoupila na jeho hru. On byl také jediný, na kterého jsem se snažila zapůsobit úmyslně, nepřátele nepočítaje. Oči mu zčernaly a vlny neklidu a strachu byly najednou pryč. Poslala jsem mu vypočítavý úšklebek a stočila pohled do čela síně. Vzápětí jsme se všichni dozvěděli, proč nás nechali zavolat v tak hojném počtu. Chystala se největší lovecká výprava za poslední století. Sálem zašuměl šepot a vzápětí byli upíři rozděleni do strategických skupin.

Postupně se všichni vytráceli ze sálu plnit své úkoly, jen já s pár dalšími – těmi důležitějšími, mezi nimiž byla i dvojčata a ten bídák Afton – jsme museli ještě chvíli zůstat a počkat na našeho hlavního stopaře. Něco v takovém rozsahu jsem nikdy nezažila, a proto jsem nemohla tušit, na koho vlastně čekáme. Vzápětí mi to ovšem bylo až příliš jasné.

Okolo pasu se mi obmotala něčí paže a já se zprudka otočila. Za mnou stál arogantně se tvářící Demetri a nedíval se na mě. Polil mě stud – ne všichni museli vědět, že spolu něco máme. Pár dalších upírek si okamžitě začalo šeptat a já to musela přetrpět. Rozpačitě jsem sklonila pohled ke kamenným dlaždicím na podlaze, rozhodnutá nevzhlédnout, dokud se nevydáme na cestu. Možná ani potom ne.

„Vadí ti to?“ zamumlal mi Demetri do ucha a já se zachvěla, když mi jeho dech pohladil šíji.

Nic jsem neřekla ani se na něj nepodívala, jen jsem nepatrně zavrtěla hlavou, stále hledíc do země. Věděla jsem, že Heidi, stejně jako pár dalších, na nás zírá, ale byla jsem příliš vyvedená z míry, než abych se na ni podívala. Vážně jsem proti ní nechtěla brojit, ale bylo mi jasné, že jestli s ní ještě kdy prohodím přátelské slovo, budu o hlavu kratší. Přestože jsem pro něj měla slabost, tohle mi vážně dělat nemusel.

Zanedlouho jsme se ocitli venku za hradbami. Naše skupina si měla vzít na starost severovýchodní část lesa a mně až příliš pozdě došlo, že jsem se dostala na místo, kde jsem strávila předešlou noc. Čirou náhodou se tam zjevila i Heidi. Byly jsme tam jen my dvě a nikdo jiný. Konečně jsem se odvážila pohlédnout jí do očí.

Chvíli se rozhlížela po zničené mýtině, než na mě vrhla výsměšný pohled. „Asi jste si to pěkně užili, nemám pravdu?“

Přimhouřila jsem oči, odhodlaná nenechat se shodit. „Samozřejmě,“ zasyčela jsem.

„Věděla‘s to moc dobře,“ začala mi vyčítat. „Aspoň to divadélko v sále sis mohla odpustit.“

„Myslíš, že mi dělá dobře, když mě pomlouvá polovina Volterry?!“

Zavrčela a otočila se k odchodu. Ještě se po mně však ohlédla a přes rameno prohodila: „Očividně ano. Tobě se nedá věřit. Radši se ztrať, ty-“

Ať už chtěla říct cokoli, nedořekla to. Její poslední slova mě dopálila a já po ní skočila. Náraz ji srazil na kolena, ale okamžitě zas stála na nohou, připravená k boji. Nedala jsem jí však možnost a sama zaútočila jako první. Moje ruka zaťatá v pěst samovolně vyletěla, ale ona stačila uhnout, než jsem ji zasáhla. Příliš pomalu jsem se otočila a ona se zatím stihla dostat za mě. Popadla mě za vlasy a podtrhla mi nohy, takže jsem v mžiku ležela na zádech. Než mi však stačila oddělit končetiny nebo hlavu od zbytku těla, vytrhla jsem se jí i za cenu ztráty pár pramenů vlasů a znovu se proti ní rozpřáhla. Tentokrát jsem ji zasáhla do místa, kde měla žaludek, a ona se složila na zem jako hadrová panenka. Znovu jsem se na ni chtěla vrhnout, když vtom mezi nás vletěl někdo třetí a obě nás přikoval na místě. Mě držel pod krkem a ji přišpendlil k zemi. Divoce jsem na něj zavrčela a pokusila se mu vytrhnout nebo nějak ublížit, ale varovné zavrčení mě přimělo ztichnout. Byl to Demetri.

„Dost!“ křikl na nás a tvář se mu zkřivila vztekem. „Jsme na lovu, ne abyste se tu vy dvě porvaly jako psi!“

Heidi ho odstrčila a s posledním nenávistivým pohledem na mě se rozeběhla pryč. Demetri mě pustil a já se k němu otočila zády, aby neviděl tu žalostnou trosku, která se tímhle incidentem vydrala na povrch. Po pár vteřinách uklidňujícího dýchání se mi podařilo znovu se skrýt za neprostupnou chladnou masku, a tak jsem mu znovu mohla věnovat pozornost.

Otočila jsem se k němu čelem a upřela na něj chladný pohled. „Díky za ztrapnění. Vážně moc!“

Uraženě ohrnul ret a zapátral v mé tváři po něčem, co tam očividně nenašel. „Myslel jsem, že jsi kultivovaná. Očividně jsem se spletl.“

„Kvůli čemu myslíš, že to bylo?!“

„To vážně nemám nejmenší tušení.“

„Díky tomu tvému divadlu v sále! Vážně máš dojem, že mi dělá dobře, když mě všechny upírky vraždí pohledem?! To ses teda sakra spletl!“

Zavřel oči a povzdychl si. „Pak by bylo možná lepší, kdybys…“

„Kdybych co? Odešla pryč?! Možná by to tak bylo lepší. Aspoň bych se už nemusela dívat na ten tvůj-“ Zbytek už jsem nestihla doříct, protože mé rty umlčel v polibku. Nebylo v tom nic vášnivého, jen prostě chtěl, abych byla zticha. Dal do toho všechnu zlobu a zuřivost, stejně jako já. Jednou rukou mi spoutal zápěstí a druhou si mě přitáhl nadoraz k sobě, aby mezi námi nebyl ani milimetr volného prostoru. Ten stisk byl až příliš pevný, nemohla jsem se pohnout ani o kousíček, tak jsem se začala cukat. On však nepovolil, jen mě povalil na zem a pokračoval v předešlé činnosti.

Když jsme se oba trochu vyvztekali, odtáhl se a zkoumavě si prohlédl můj dosud zuřící obličej. „Už nebudeš špačkovat?“ Dala jsem mu pohlavek a on se zachechtal.

„Já nešpačkuju,“ odsekla jsem uraženě a znovu se vrhla na jeho rty.

Po chvíli mě se smíchem odstrčil. „Říkal jsem až večer.“

Naštvaně jsem z něho slezla a v kleku si začala oprašovat oblečení. Vykročila jsem pryč od něj, na druhou stranu, než odešla Heidi – vážně jsem nijak netoužila ji potkat – a naštvaně si cosi mumlala o pitomých ignorantech. O setinu později už mě ovšem dvě ruce chytily za pas a on mě znovu povalil do trávy.

„Já to tak nemyslel,“ zavrněl mi do ucha a začal se plně věnovat mému krku.

„Ale já jo,“ odsekla jsem a pokusila se ho odstrčit. Když se nedal, musela jsem nasadit těžší kalibr. Zajela jsem mu rukou do kalhot a on ztuhl. Když jsem ruku posunula trochu níž, tlumeně mi zasténal do kůže. Přestal si dávat pozor, a tak jsem ho rychle odstrčila a vyhoupla se na nohy.

Jakmile pochopil, co jsem to vlastně udělala, začal mě pronásledovat. Samozřejmě jsem se nechala chytit a on mě už poněkolikáté povalil do trávy a přistál na mě. „Vážně jsem to tak nemyslel,“ zašeptal a políbil mě za strany na krk. „Já jen,“ sjížděl rty stále níž k lemu mé košile, „že mě hrozně baví tě zlobit, víš?“ Rozepnul první knoflíček a políbil obnažené místo. Zachvěla jsem se. Cítila jsem, jak se vítězně usmál, ale nenechal toho.

„Myslela jsem,“ zahučela jsem mezi zrychlenými nádechy a výdechy, „že jsme na lovu. Co kdyby… nás tu ně… někdo nachytal?“

Usmál se ještě víc a rozepnul další knoflíček. „Zatímco se tu odehrával ten incident mezi dvěma žárlivými upírkami, ostatní už náš revír vyčistili. Nikdo tu není,“ zamručel a znovu políbil odhalené místo. V tomhle mučení pokračoval až dolů k podbřišku, ale dál jsem mu to nedovolila. Teď byl zase čas potrápit jeho.

Převalila jsem se nad něj a obkročmo si mu sedla na boky. „Tak žárlivá upírka, říkáš?“ Zákeřně jsem se usmála a vjela mu rukama pod tričko. „Já ti ukážu, co umí taková podlá upírka,“ zašeptala jsem a on se napjal, když jsem mu rukama sjela na zadní partie těla. Sklonila jsem se k němu a z několikamilimetrové vzdálenosti od jeho rtů zamumlala: „Nechala jsem si nějaké trumfy nakonec, víš?“ Chtěl mě políbit, ale nedovolila jsem mu to. Přišpendlila jsem ho k zemi a začala mu konečky prstů obkružovat břišní svaly. Byl napjatý jako luk a já se schválně vyhýbala jeho nejcitlivějšímu místu. Jestli byl stejně rozpálený jako já, brzy jsme nutně museli shořet.

Nakonec to nevydržel a rázně ze mě strhal všechno, co jsem měla na sobě. Byl to celkem nepoměr, protože jemu chyběl jen plášť a triko. Nehodlal se však znovu nechat týrat a převzal iniciativu. Znovu mě líbal po celém těle a já při každém jeho dotyku tlumeně zasténala. Když se dostal až úplně dolů a políbil mě tam, už jsem to nevydržela a přitáhla si ho zpět nahoru. Tentokrát jsem to byla já, kdo ho zbavil oblečení, a už nám nic nemohlo bránit. Snad jen…

Nedaleko od nás něco zašustilo a my oba ztuhli uprostřed pohybu. Demetri malinko zvedl hlavu a podíval se směrem, odkud vycházel narušitelský zvuk. Zaslechla jsem jedno rychle bijící srdce. Vzápětí si mě Demetri vyhodil do náruče a rozeběhl se pryč. Zastavil až po pár mílích u nějakého menšího skalního jezírka s vodopádem, kde se mnou rovnou skočil do vody. Za jiných okolností bych to ocenila, ale ne teď, kdy jsem to nečekala a silně se nalokala vody. Jakmile jsme se vynořili, začala jsem prskat a kašlat, abych ji dostala z plic.

Demetri se smál, a tak jsem po něm skočila a ponořila ho pod vodu. Okamžitě šel ke dnu jako kámen, ale stáhl mě s sebou. Pod vodou mě začal líbat tak divoce, že jsem znovu vdechla vodu a musela se vynořit na vzduch. On se mi jenom smál, tak jsem na něj pro formu začala cákat vodu, i když to nemělo ten správný efekt.

„Tu vodu pít nemusíš,“ zasmál se a znovu mě zatáhl ke dnu. Tentokrát jsem si dala dobrý pozor, abych se nenadechla. Milování v hlubinách jiskřivého jezírka bylo jiné. Něco takového jsem ještě nezažila. Tentokrát byl něžnější a pomalejší, což mi určitě dělal naschvál. Moc dobře věděl, jak mě to dráždí a že chci víc. Když jsme se vynořili ven, položil se na skálu, aby na sluníčku rychleji uschnul. Zdálo se mi to ironické, ale nekomentovala jsem to. Raději jsem pokračovala v tom, co jsme začali dole.

Když jsme zase jen leželi vedle sebe, stejně jako ráno, nedokázala jsem mlčet. Rozhodla jsem se ho zeptat na to, co mě tížilo. „Můžu se na něco zeptat?“

„Už jsi to udělala,“ zamručel a rozverně mě políbil. Když se takhle usmíval, vypadal jako nezbedný kluk. To se mi na něm líbilo. „Nicméně mi můžeš položit další dotaz.“

Nadechla jsem se, ale jelikož jeho ruka obkreslovala můj bok a nyní si mě přitáhl blíž, aby mě mohl políbit, ztratila jsem nit. Po chvíli jsem si vzpomněla, a tak jsem to ze sebe raději rychle vysypala, než by mě zase stihl přerušit. „Proč nemáš žádnou partnerku?“

Na okamžik se zarazil, ale potom pokračoval v kreslení linií na mé kůži. „Teď jednu mám.“

„Víš, jak to myslím.“

Povzdychl si a nevyzpytatelně se mi zahleděl do očí. Netuším, co tam hledal, ale zřejmě ho to něco přimělo pokračovat. „Kdysi jsem měl družku.“

Neslyšně jsem zalapala po dechu a oči se mi rozšířily strachem. Vážně jsem nepotřebovala, aby se mě nějaká šíleně žárlivá upírka, stejně jako Heidi, pokusila zamordovat.

On však jen zavrtěl hlavou. „Dávno mě opustila. Po několika desetiletích jsem přestával vidět podnět, na němž byl založen náš vztah. Nemilovala mě. Ani já ji. Prostě to… vyprchalo.“ Zadumaně se na mě podíval. Dlouhou chvíli jsme jeden druhému hleděli do očí. Beze slova, bez pohybu. Jen jsme se dívali.

Po nějaké době – mohly to být minuty, stejně jako hodiny – mi znovu začal konečky prstů přejíždět po těle. „Jsi krásná, víš to?“ zamumlal zničehonic.

Trochu roztřeseně jsem se zasmála. „Vím.“

Podíval se na mě zpod řas a vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí. „Ty nikoho nemáš? Nerad bych, jakmile se vrátíme, skončil na kusy.“

Přetočila jsem se na břicho a ruce si dala pod bradu. „Momentálně ne,“ odpověděla jsem váhavě. Zřejmě postřehl tu rezervovanost v mém hlase, protože na mě upřel pohled.

„Momentálně?“

Mírně jsem pokrčila rameny. „Pokaždé se najde někdo, kdo postrádá společnost.“ Zavřela jsem oči, abych se na něj nemusela dívat. Náhle jsem se za svoji minulost zastyděla. Jeho jsem si nechtěla nechat proklouznout mezi prsty jen kvůli tomu, že by mnou opovrhoval. A kdyby ano, tak by to nesmělo být kvůli tomuhle.

„Doufám, že odteď už dají všichni ruce pryč,“ ozval se tiše. Překvapeně jsem se na něj podívala a zjistila jsem, že mě pozoruje. Znovu jsme na sebe nějakou dobu hleděli, ale nakonec jsem s povzdechem odvrátila pohled.

„Vážně ti to za to stojí?“ zeptala jsem se s kyselým úšklebkem.

„Proč by ne?“ oplatil mi otázku a zkoumavě si mě prohlížel.

Skousla jsem si ret, ale nakonec jsem se přinutila to vyslovit. „Mohl bys mít každou.“ On se jen zasmál. „Ne, vážně,“ přesvědčovala jsem ho, když jsem viděla, jak se usmívá. „Každá upírka by ti padla k nohám. Ale ty si vybereš mě, takovou-“

Nenechal mě to doříct a položil mi ukazováček na rty. Chvíli mě zamyšleně pozoroval a soustředěně nakrčil čelo. „Nechci mít každou,“ věnoval mi úsměv. „A takhle už o sobě nemluv. Mám dojem, že jsem si vybral dobře. Nezpochybňuj můj úsudek,“ zasmál se.

Nechápavě jsem zakroutila hlavou a znovu zavřela oči, jenže tentokrát s mírným úsměvem na rtech. To, co řekl, mě potěšilo. Vzápětí jsem na to však přestala myslet, protože mě znovu začal líbat. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na něj.

O pár hodin později jsme se, už oblečení, ruku v ruce vraceli do Volterry. Nezdálo se, že by nás postrádali, ale pro jistotu jsme se do hradu vplížili stejnou chodbou jako ráno. Doprovodil mě až ke dveřím do mých komnat a já se na něj nejistě zadívala. „Přijdeš večer?“

Škádlivě se pousmál. „Co bych pro tebe neudělal.“ Letmo mě políbil na rty a vzápětí už stál na druhé straně chodby. Se smíchem mi zamával a o okamžik později už jsem v chodbě stála sama. Zavrtěla jsem hlavou a otevřela dveře. Že tam na mě čeká, mi došlo v okamžiku, kdy jsem ucítila její pach. V příštím momentu už se mnou třískla o stěnu, držíc mě pod krkem.

„Přestaň,“ zavrčela jsem. „Okamžitě mě pusť!“

Chvíli mě ještě pozorovala, ale nakonec ruku odtáhla. „Nemyslí to s tebou vážně,“ řekla nakonec.

Přimhouřila jsem oči. „Proč bych si měla myslet, že je to pravda?!“

„Protože to pravda je, ty huso hloupá. Nikdy tě nebude milovat,“ poznamenala jakoby mimochodem. Paže si založila na prsou a pozorovala mě přimhouřenýma očima, ve kterých žhnula zloba.

„A koho ano? Tebe?“

„Ne, mě ne. Neměl by důvod,“ řekla klidněji a trochu se ušklíbla. „Miluje Jane. Řekl ti, jak to mezi nimi bylo?“

Nejdřív jsem si ji jen nevěřícně prohlížela. „Jane?“

Heidi přikývla a posadila se na moji postel.

Zamyšleně jsem si sedla vedle ní. „Vyprávěl mi, že kdysi měl družku, ale prý ho opustila.“

„To je pravda. Otáčel se za každou upírkou, kterou potkal. Někdy i za lidskými ženami,“ zašklebila se. „Když mu na to přišla, udělala hroznou scénu. Ani se jí nedivím – takové ponížení bych nesnesla.“

„Proč mi to říkáš? Mohla bys ho nechat, aby mi ublížil…“

Neutrálně si mě prohlížela. „Jsi mladá, ještě toho hodně nevíš,“ zamumlala a zvedla se k odchodu. Ode dveří se ke mně znovu otočila. „Zlomí ti srdce, stejně jako těm ostatním. Dej si na něj pozor. Není všechno zlato, co se třpytí.“

Udiveně jsem zírala na zavřené dveře. Klidně mi mohla lhát, ale nevypadala na to. V tom jsem ovšem nemohla mít jistotu – ona uměla být výborná herečka. Nemohla jsem tušit, zda se mi v tu chvíli někde za rohem tiše nesměje, jak mě znejistila. Třeba ho chce mít pro sebe.

Povzdychla jsem si nad těmi iracionálními úvahami, ale pochybnosti ve mně stále přetrvávaly. Pravdou bylo, že jsem ho chtěla ještě víc než dřív. On byl prostě dokonalý – na změnu mého názoru Heidiiny moralistické řeči rozhodně nestačily.

Přešla jsem k šatníku a otevřela starobylé vyřezávané dveře. Police byly zaplněny úhlednými hromádkami nejluxusnějšího oblečení všech světových značek, ale já si vzala jen župan. Poté jsem se odploužila do koupelny a napustila si vanu plnou vroucí vody. V tom horku jsem se cítila příjemně – i přes obvyklý chlad se moje pokožka ohřála a to teplo se ve mně udrželo ještě několik hodin. Svlékla jsem ze sebe uválené oblečení a ponořila se do vody. Když jsem byla celá pod vodou, vzpomněla jsem si na odpoledne u jezírka. Připomnělo mi to ty chvíle pod hladinou… Zašklebila jsem se a v kaskádě bublinek vydechla všechen vzduch. Plíce jsem měla úplně prázdné, což mi poskytovalo jakýsi prazvláštní mrtvolný klid.

Po několika desítkách minut jsem se vynořila. Voda už začínala chladnout. Pečlivě jsem si umyla vlasy a ještě si tam pár minut poležela, než mě zaklepání na dveře přinutilo vylézt. Zavolala jsem, ať dotyčný narušitel moment počká, a v rychlosti se jakžtakž usušila. Zabalila jsem se do županu a vlasy si zamotala do ručníku. Naboso a s turbanem na hlavě jsem se vydala otevřít dveře.

Na chodbě nikdo nestál, jen na prahu ležel obří pugét rudých růží bez věnování nebo podpisu. Zamyšleně jsem k nim přičichla, jestli neucítím něčí povědomý pach, ale vše přebyla vůně květin. Nechala jsem to být a raději jim šla do vázy napustit vodu, aby mi nedej bože neuvadly. Byla by to škoda.

Rozpustila jsem si vlasy a natáhla se na postel s knížkou. Byl to nějaký román, ale příliš jsem nevnímala děj. Částí mysli jsem stále přemítala o Heidiiných slovech. Kdybych byla člověk, řekla bych, že mi nedaly spát. Ironie.

S nastupujícím večerem jsem se stále častěji dívala ke dveřím. Pozorně jsem poslouchala, zda na chodbě neuslyším kroky. Nic se však neozývalo a já začala být nervózní. Nakonec jsem na sebe natáhla nějaké oblečení a vydala se pátrat po příčině jeho nepřítomnosti.

Nemusela jsem jít příliš daleko. Za prvním rohem jsem narazila na Felixe, a tak jsem se ho na to hned zeptala. Řekl mi, že Demetri s pár dalšími upíry odjeli na dva týdny do Rumunska na misi. Poděkovala jsem mu a jen matně vnímala jeho dotaz, jestli nesháním společnost na dnešní večer. Zamumlala jsem něco zamítavého a vydala se zpět k sobě. Zamračeně jsem uvažovala, jestli to věděl předem. Nakonec jsem došla k závěru, že ne, protože jinak by si se mnou nedomlouval schůzku na dnešní večer. Jakmile jsem ovšem překročila práh svého pokoje, trklo mě to. Co potom měly znamenat ty růže?

Byla jsem na něj naštvaná, ale rozhodla jsem se nedělat z toho vědu. Prostě jsem se chovala, jako by se nic nestalo. Upíři po mně stále házeli mlsné pohledy, ale už se neodvážili přijít blíž. Nějak se provalilo, že nyní ‚patřím‘ Demetrimu a nikdo se mě nesmí dotknout. Měla jsem dojem, že Heidi za to nemohla. Ale jak už jsem se zmínila – byla to dobrá herečka. Klidně to mohla říct ona.

Všichni se mi obloukem vyhýbali, jen jeden se odvážil přijít blíž. Santiago. Odchytil si mě jednou pozdě večer na chodbě. Bylo to asi šest dní po Demetriho odjezdu. Bez cavyků se na mě vrhl a já se mu svévolně poddala. Nedokázala bych odolat, přestože jsem si to neuměla vysvětlit. Odebrali jsme se k němu, protože to bylo blíž. Ráno mě propustil pouze se slibem, že se k němu večer opět vrátím. Ráda jsem souhlasila.

Později jsem si to vyčítala, ale nedokázala jsem za ním znovu nejít. Opět jsem odcházela až ráno. Takhle to pokračovalo dalších pár dní, než se to pokazilo. Demetri se měl vrátit za dva dny. Mohly být asi čtyři ráno a já se zrovna vracela zpět k sobě. Měla jsem na sobě Santiagovu košili, protože moje oblečení nepřežilo jeho vášnivý nálet předchozí noci. Se skloněnou hlavou a obvyklými výčitkami svědomí jsem vešla k sobě do pokoje. Že je něco jinak jsem si uvědomila v okamžiku, kdy se v mém zorném poli objevil pár bot. Poplašeně jsem vzhlédla a přede mnou stál on. Tvářil se naprosto šokovaně, jako by nedokázal uvěřit tomu, co vidí. V očích měl vepsanou zradu a bolest. A také to, čeho jsem se obávala nejvíce – opovržení. Stalo se přesně to, co jsem nechtěla.

Ještě chvíli jsme na sebe zírali z minimální vzdálenosti, než se sebral a odešel. Dlouho jsem stála na místě a, neschopna tomu uvěřit, dívala jsem se na místo, kde ještě před okamžikem byl. Když mi to konečně došlo, svezla jsem se na kolena a rozbrečela se. Třásla jsem se a plakala beze slz nad tím strašným koncem. Zradila jsem jediného muže, který mě neodsoudil…

Po pár hodinách mě tak našla Heidi. Kupodivu si odpustila veškeré poznámky, jen mě položila na postel a objala mě. Nechala mě se zbavit toho žalu, dokud mi nezbyla jen zvláštní prázdnota. Nebolelo to, když jsem se jí dotkla. Necítila jsem vůbec nic. A to už se nikdy nemělo změnit.


***


Nyní mi zbyla pouze mysl bez srdce. Nikdy mi neodpustil. Znovu je to pro mě ten pan ‚Nedosažitelný‘, zakázané ovoce, finis ultimus. Nesmím na něj ani pomyslet. Přestože jsem se zbavila bolesti, on totéž nedokázal. Vidím mu to na očích, kdykoli se na mě podívá. Pokaždé vidím to hluboké temné půlnoční jezero v jeskyni, které má nyní zrcadlový povrch.

Santiago stojí nedaleko za mými zády. Stále se na mě dívá. Kdybych se usmála, podlehl by mi. Jako vždycky. Chce mě, touží po mém těle. Stejně jako každý.

Lámat srdce mužům, to je můj dar. Nikdo a nic to nezmění. Ďábel v rouše beránčím, jak mě kdysi někdo nazval. Já už jiná nebudu.


Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)   (19.09.2010 10:35)

Anni, to je od tebe?
Nádherné, úžasné , ale taky: :'-( :'-( :'-(

Karolka

8)  Karolka (15.08.2010 09:38)

Aničko, jsem taky autor. Vím, že některé věci chtějí čas. Ale když přiletí Múzák, proč ho posílat pryč.

Anna43474

7)  Anna43474 (15.08.2010 09:36)

Ale ty budeš ráda když jo

Karolka

6)  Karolka (15.08.2010 09:26)

Nemusí to být dnes.

Anna43474

5)  Anna43474 (15.08.2010 09:17)

Po probdělé noci mi to moc nemyslí. Leda bych dosadila sebe popřemýšlím nad tím

Karolka

4)  Karolka (15.08.2010 09:16)

Anna: Jsi autor, můžeš všechno. Stvoř mu nějakou dokonalou. ;)

Anna43474

3)  Anna43474 (15.08.2010 09:14)

Karol, napadlo mě to. Přemýšlela jsem nad tím, ale kdo by se pro něj hodil??? Dem je jedna z mých platonických lásek, takže bych mu nedopřála jen tak někoho

Karolka

2)  Karolka (15.08.2010 09:07)

Wow! Tolik testosteronu takhle dopoledne.
Slupla jsem to jako malinu. A i když bych jim oběma přála jiný konec, tenhle se k tomu hodil víc.
P.S. Nechceš napsat pokračovací jednorázovku a dopřát Demetrimu tentokrát nějakou hodnou věrnou? ;)

1)  "Žiliét" xD (15.08.2010 07:47)

Aha, už vím koho jsi chtěla znázornit tím sexy fotbalistou xD.
No, je to moc zajímavý příběh, jen mě zklamalo že nebyl žádný happy end xD už sem na ně tak zvyklá, že nemůžu jinak xD. Ale i přesto to bylo úžasné, jako každé dílo od tebe, které jsem četla :D.
Corin je fakt mrcha, nechtěla bych být v Demetriho kůži - má na ženský smůlu no, to je život xD. A poblahopřej mi, i ve fázi napůl-otupělosti sem to dokázala přečíst! *plácá si sama povzbudivě na rameno*

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Isle Esme