Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/T%C5%99i.jpg

Je mnho způsobů útěku. Je mnoho cest, jak odejít z reality. A jen málo možností návratu.

 

Díky za komenty k minulé kapitole - potěšily.

 

A kdo nezlobil, tomu bohatého Ježíška!

Další měsíc jsem opravdu byla jako socha, která občas trochu ožije. Stávalo se to při boji s Demetrim. Jinak jsem jen nehybně seděla na terase a pozorovala noc. Opět jsem se stávala apatickou, ale tentokrát mi to nevadilo. Nejspíš jsem takovéhle stavy pokládala za spánek.

Moje upírství mě ničilo. Věděla jsem o něm jen to, co jsem vypozorovala sama na sobě. Unikal mi způsob přeměny, ale v podstatě jsem to ani vědět nepotřebovala. A jelikož jsem celé dny trávila výcvikem, neměla jsem mnoho příležitostí pozorovat svoji kůži na slunci. Nemohla jsem umřít ale ani žít. Byla jsem vězněm ve svém dokonalém těle.

Žila jsem na tréninku. Chtěla jsem něco dělat. Cokoli. Jenže tady to nejspíš nešlo. Tak jsem žila bojem. Hodně jsem se zlepšila oproti začátku, ale pořád to bylo málo, jak jsem se nedávno dozvěděla.

Demetri mě už nejspíš měl plné zuby, tak mě znovu předhodil Bojovníkovi. Ne, ještě pořád jsem nikoho jiného neznala jménem. A nikdo neznal mě. Je pravda, že jsem se ze začátku docela slušně bránila, vyhýbala se útokům, ale stejně jsem vždycky skončila na zemi. Když se mnou vymetl podlahu popáté, prohlásil, že s něčím takovým se nedá pracovat. On odešel, já se urazila. Zase jsem skončila s Demetrim a něco ve mně se zlomilo.

Jako by někdo odpojil můj mozek od zbytku těla. Přestala jsem filozofovat o věcech, které jsem nemohla ovlivnit, a nechala svoje tělo, aby se s nimi vyrovnalo samo. A fungovalo to. Tělo reagovalo na podněty samo během zlomků vteřiny, učilo se, zvládalo všechno samo.

Připadala jsem si jako v kině – seděla jsem v  pohodlné sedačce, obklopená měkkou temnotou, kterou narušovalo jen matné světlo filmu, který promítali. Nepřítomně jsem sledovala děj, který jsem ani nechtěla vidět. Přesto mě některé pasáže uchvátily, hlavně ty, kde hlavní hrdinka bojovala. Zbytek mě nudil. Vymýval mi mozek. Jako by někdo nasával všechny moje myšlenky, pocity a vjemy. Nemohla jsem odejít. Nemohla jsem se hnout.

Vůle žít a hýbat se, osvobodit se, ze mě unikala každým pórem. Stejně jako po mě stékala voda a nenávist zdejších obyvatel, stejně tak ze mě vyprchávala všechna vůle a nadšení, prýštila ven skrz moji kůži a hromadila se na podlaze pode mnou, odkud záhadným způsobem sublimovala.

Přestala jsem se bránit…

Přestala jsem se snažit…

Přestala jsem vnímat čas…

Viděla jsem rudé oči v bledém obličeji. Byly vyděšené a chtěly se schovat za hustými zlatavými vlasy, které se zapletly do řas. Když jsem se přiblížila ještě o kousek, černé zorničky se zvedly a zahleděly přes mé rameno do prázdného nebe. Viděly smrt. Já viděla strach.

Viděla jsem světlo. Slunce se právě prodralo bouřkovými mraky a dopadalo na zem v zářivých kuželech. Čerstvě vykácená mýtina se stala ještě děsivější. Blesky nejsou hrůzostrašné kulisy do hororů. Jen světlo ukáže, co zbylo. Jen světlo dokáže odhalit třpyt končetin rozházených po probouzejícím se lese.

Dvě bosé nohy, stojící v dlouhé trávě, která se klaní větru. Vítr nese pach smrti a popel. Spáleninu. Ale nohy dál stojí na místě. Drobné prsty se mění v kořeny, které hledají měkkou zem, do které by se mohly skrýt, ale okolní půda je tvrdá jako skála, přívětivá jako beton a živá jako bledé bytosti, které stojí nedaleko.

Kamenné dlaždice s temnými skvrnami. Zaprášené místnosti plné zatuchliny. Nedosažitelný obzor s vymodlenou svobodou. Úzká okna se železnými pruty. Nehybný vzduch. Neměnná pravidla. Nalinkovaný osud. Stagnace. Nenaplnění.

Malé nadýchané obláčky jemného prachu z omítky, které se ovíjely kolem obrovské svalnaté postavy, která byla zamáčknutá do zdi. Trhané pohyby ramen, jako pláč. Nebo smích. Pocit vítězství, který však nechutnal sladce, jak by se dalo čekat. Jak by mělo chutnat. Jen trpká pachuť na kořeni jazyka.

Tisíce neznámých lidí, tisíce hlasů, šeptají, křičí, prosí, doufají, modlí se, žadoní, úpí… Ptáci letící po nebi vstříc načechraným mrakům, které odhalují jiný svět. Lepší a čistší.

Strach. Štiplavý zápach, který ovládá svaly a klouby. Ovládá podle sebe. Kontroluje. Naprostá ztráta soukromí. Absolutní podřízení. Intriky a lsti. Souboje bez pravidel, zdánlivě neškodné, ale naprosto smrtící. Nenávist.

Prázdná slova útěchy. V podstatě ti nechtějí ublížit. Jen si nejsou jisti sami sebou. Už dlouho nikoho mezi sebe přijmout nemuseli. Dej jim čas. Nespěchej. Netlač na ně. Jen se bojí. O sebe. O své postavení. Nikdo z nich to neměl lehké. Všichni si tím prošli. Zatím ti nevěří. Jsi nová. Nepředvídatelná. Co uděláš? S kým se spolčíš? Proti komu? Budeš vůbec hledat pomoc? Nebo se pokusíš o převrat? Měl bych tě podpořit? A pak?

A pak?

Pak co?

Koukala jsem na ruce. Bílé, hladké a štíhlé ruce s dlouhými prsty. Byly mi povědomé. Byly… moje? Něco svíraly. Hladká bílá plocha. Malá obdélníková kartička. Tři slova.

Neztrácej se mi.

Komu?

Koukala jsem na ruce. Bílé, hladké a štíhlé ruce s dlouhými prsty. Byly mi povědomé. Byly… moje? Něco drtily. Zmačkaný bílý papír. Ta tři slova mi pořád tančila na sítnici. Jako by mi je tam někdo vypálil. Zamrkala jsem.

Stála jsem ve světle. Žádná tma, ale ostré bílé světlo, které se odráželo od bílých hladkých zdí. Podlaha pokrytá dlouhými světlými prkny se leskla a odrážela pár kousků tmavého nábytku – stůl, židle a křeslo. Dvě velká okna a mezi nimi prosklené dveře. Terasa. Výhled na les a na část města. Můj pokoj.

Jsem venku?

Vylekalo mě zaklepání na dveře. Když se neotevřely, opatrně jsem narovnala ten kousek papíru, složila ho a zasunula si ho do kapsy. Bála jsem se ho pustit. Bála jsem se, že se zase vrátím zpátky do svého vězení v nevědomí. Potlačila jsem potřebu nadechnout se a otevřela dveře. Stál za nimi muž. Známý muž.

„Kde jsi? Už jsi dávno měla být v sále,“ vyčítal mi, ale příliš se nesnažil. Spíš jako by se bál mé reakce. Nic jsem neřekla. Nevěděla jsem, co bych měla říct. Jak mě ti lidé vůbec znají? Jak předpokládají, že budu reagovat? Co když to poznají? Že jsem jiná. Nesvá.

Bohužel pro mě, přestože upíří mozek dokáže pracovat velice rychle, upíří svaly jsou rychlejší. Než jsem stačila cokoli vymyslet, vstupovala jsem do přeplněného sálu, abych pohlídala průběh… audience. Tak tomu totiž říkali.

Na zlomek vteřiny jsem zaváhala na prahu, ale moje tělo opět všechno vědělo líp než mozek, takže jsem zanedlouho stála na svém místě. Nervózně jsem se rozhlížela po přítomných a odhadovala, kdo si všiml mé nevědoucnosti. Pohlédla jsem do dvaceti tří párů očí, než jsem se dostala ke trůnům. Dvacet pět myslí se zabývalo nadcházející podívanou, jen jedna se starala o mě. Ta, kterou jsem nečekala. Ta, kterou by nikdo nečekal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (27.09.2012 17:52)

čiže celá poviedka viedla k bodu kde upíra vysaje vlastné upírstvo? veľmi zaujímavé, dobre sa to čítalo dlžka ako pre mňa stvorená

Bosorka

6)  Bosorka (27.12.2011 10:50)

Ta holka se ztrácí a ztráci, protéka sama sobě mezi prsty....zastaví to někdo? Něco?
úžasný!

5)  ODCULTI (23.12.2011 12:43)

*xmas*

SarkaS

4)  SarkaS (21.12.2011 21:56)

Tohle je závěrečná kapitola? Jsem trochu zmatená, když se objevila na titulce, takže vůbec nevím co si o tom myslet Ale souhlasím se Sakruškou, hnije za živa.

sakraprace

3)  sakraprace (21.12.2011 20:31)

Kdyby byla člověk, tak řeknu, že hnije zaživa. :(
Jsem napnutá, co bude dál. Kdo přijde na audienci??? Kdo se o ni zajímá?? Probudí se trochu nebo se ztratí???

belle

2)  belle (21.12.2011 16:18)

skvělá kapitolka, moc hezky jsi popsala její pocity
těším se na příští kapču, jsem zvědavá, co se bude audiencovat a kdopak se jí zabývá
asi nemohu doufat, že by to byl ten svobodný

Fanny

1)  Fanny (21.12.2011 15:04)

Ta apatie ta nechuť z toho přímo dýchá člověku za krk až to příjemné to není. Úchvatně poskládaná slova, krutý význam.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - poster