Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/T%C5%99i.jpg

Desideria je docela obyčejná dívka. Docela. Má jednu nevšední schopnost – zná tajná přání a touhy lidí kolem sebe. Neví, jak je to možné, prostě to ví. A jednou se jí to stane osudným.

Nelíbí se jí nic z upířího života a určitě nechce být nástrojem jednoho z nich. Jenže ani s jedním nemůže nic udělat. Připadá si sama ztracená ve volterrském hradě, uvězněná mezi mocí posedlými upíry, kteří v ní vidí konkurenci. Nebo sama není?

 

Šla jsem zatuchlou chodbou starého hradu. Nebyla jsem sama – spolu s rodinou a dvacítkou dalších turistů jsme následovali krásnou průvodkyni. Nevěřila jsem jí. Vyzařovala z ní jen jedna touha – po krvi.

Většinou si tohoto svého instinktu moc nevšímám, ale teď to prostě nešlo. Jako by sama průvodkyně měla zemřít, pokud nedostane krev. Jako by měla přestat dýchat.

Tmavou chodbu vystřídaly luxusně zařízené pokoje. Složité parketové vzory, kazetové stropy, detailní fresky, benátská zrcadla – to všechno turisty uchvátilo. Průvodkyně jim s falešným úsměvem odpovídala na všelijaké dotazy a stále rychleji nás hnala do útrob hradu. Až do místnosti, která se podobala spíš té hnijící chodbě než honosným pokojům. Oškrabané zdi se spoustou prasklin, kamenná podlaha s tmavými skvrnami. A plná nadpozemsky krásných soch rozestavených po obvodu sálu. Průvodkyně někam zmizela, ale ostatní si toho ani nevšimli, jen omámeně pozorovali tváře soch.

Slabé cvaknutí zámku mě donutilo otočit se. Těžké dřevěné dveře byly zavřené a těsně před nimi stála socha. Ani jsem si ji nemohla prohlédnout, jak na mě dolehly touhy. Nevím, odkud se vzaly, ale najednou jich bylo plno, všechny na mě křičely a všechny to samé.

Hlad. Žízeň. Bolest. Krev. Žízeň. Krev! Krev! KREV!

A pak jsem uviděla ty obrazy. Každý byl jiný a přesto všechny stejné, děsivé, jako vystřižené z hororu. Sochy se hýbaly a útočily na lidi. Zabíjely. Tisíckrát stejné sochy, tisíckrát jiní lidé, vždy stejná místnost. Ten samý pohled umírajících očí. Ten čirý děs.

Tyhle obrazy mi zaplnily mysl a já nebyla schopná vidět. Nezbyl prostor pro obrazy z mých vlastních očí. Vykročila jsem směrem, kterým jsem tušila východ, ale v cestě mi stál kámen. Socha. Chtěla jsem ji obejít, ale jakoby socha kopírovala můj pohyb, vždy stála přede mnou. Nikdy jsem k tomu neměla sklony, ale začala se mě zmocňovat hysterie. Křičela jsem a musela upoutat pozornost ostatních lidí v místnosti. Jenže sotva se strhl povyk, někdo mi ucpal pusu. Nestála jsem na zemi ale vznášela se nad ní. Kopala jsem kolem sebe. Při jednom zásahu jsem uslyšela křupnutí a v kotníku mi zaškubalo bolestí.

Ruka, která mi zabraňovala křičet, mi stiskla i nos. Bože, oni mě dusí! Snaha zachránit si život byla obrovská, ale stejně nestačila. Kousla jsem do ruky a zlomila si zub. Kdo má tak tvrdou kůži? Svět kolem mě začal černat. Konečně jsem mohla vidět, ale tenhle pohled byl ještě horší. Na zemi ležela těla. Mrtvá, bledá a polámaná. Otevřené oči bez života. Oči mojí rodiny.

Pak mě konečně dostihlo tmavomodré bezvědomí.

Byl to jen sen. Noční můra. Každou chvíli se prudce posadím na posteli. Už to bude. Už za moment.

Proč hořím? Jak? Oheň se šířil uvnitř mě, od krku do končetin, a s ním bolest. Nemám ráda bolest. Křičím. Nic konkrétního, jen křičím. Zmítám s sebou až spadnu. Snažím se odplazit pryč. Ven z ohně, ale nejde to. Jen na mě padají další věci. Vzdala jsem to.

Zkouším počítat čas, ale vteřiny jsou dlouhé jako hodiny a dny mohou být jen pár minutami. Zvykám si na bolest, je mou součástí. Přestávám křičet. Kdyby tu někdo byl, už by přišel.

Jak dlouho může lidské tělo hořet? Víc než pár hodin snad ne. Ovšem že ne, oheň už se stahuje. Ale co se mnou bude potom? Když budu mít spálené tělo… Už jsem mrtvá?

Někdo přišel a zvedl mě ze země. Porovnal popadané věci. Neodešel. Čeká? Na co? Oheň už cítím jenom v hrudi. Slyším svoje srdce, jak zběsile tluče. Jako by chtělo utéct pryč. Jako by vědělo, že se blíží konec. Těším se, pak budu mít klid. Počítám poslední údery. Nebylo jich ani dvacet.

Co teď? Co mám udělat? Možná otevřít oči? Jo, to bude ono. Co se to vznáší ve vzduchu? Světlé body na tmavém pozadí. Ne, není tmavé, je tvořené z malinkatých zrníček těsně vedle sebe. Co to je? Kámen? Strop. Bílé tečky? Ne, prach.

Posadím se ať… Už sedím. Jen jsem na to pomyslela. Vedle dveří někdo je. Muž. Anděl. Je nádherný i přes svou nepřirozeně bledou kůži. Krátké tmavé vlasy a pod nimi nenávistný rudý pohled. A přání odejít. Nehýbala jsem se stejně jako on. Nakonec odešel. Nestihla jsem se ani postavit a byl zpátky. Za sebou táhl nějakého člověka – staršího muže. Strčil ho do kouta pokoje a podíval se na mě.

„Nadechni se,“ poručil mi a pak se zasmál. Doteď jsem nedýchala. Ani jsem si to neuvědomila. Najednou jsem propadla panice. Jak dlouho jsem nedýchala? Musím se nadechnout nebo umřu. Zalapala jsem po vzduchu. Byl vlhký a plesnivý, ale byla tam stopa něčeho neskutečně dobrého a voňavého. Než jsem si stihla cokoliv rozmyslet, objímala jsem toho muže a hltala jeho krev. Teprve když v něm už žádná nebyla, začala jsem zase přemýšlet. V rukou jsem svírala mrtvé tělo. Já jsem zabila člověka. Co se se mnou stalo?

Pustila jsem tělo na zem a utekla do nejvzdálenějšího rohu. Podívala jsem se na anděla obviňujícím pohledem. Jak to mohl dopustit?

„Netvař se tak. Teď jsi upír, zabíjet lidi a pít jejich krev je tvoje přirozenost. Jsi upír jako já, stejně jako většina ostatních, které tu potkáš,“ přesvědčoval mě. Ale nedal mi ani chvilku to strávit. Přesunul se ke mně tak rychle, že jsem ho skoro neviděla. Chytil mě pod krkem a praštil se mnou o zeď.

„Za chvíli sem přijde jeden moc důležitý upír a ty mu prokážeš úctu, rozumíš? Uděláš přesně to, co ti řekne, jasné?“ Držel mě příliš silně, než abych mu mohla odpovědět. Navíc jsem zaslechla kroky a pak se otevřely dveře. Zase jsem stála na zemi a mohla si prohlédnout toho, který přišel.

Tohohle bych andělem nenazvala ani omylem. Jemná papírová kůže hrozila okamžitým rozpadem, nejspíš na něm držela jen silou vůle. Dlouhé tmavé vlasy se jevily mastně a celkově působil slizce. A jediné, co po mě chtěl, bylo využít mě, udělat ze mě svůj nástroj.

„Poklekni před svým vládcem,“ přikázal. Jedinou odpovědí mu bylo moje zavrčení. Jenže to už se mnou anděl praštil o zem. Klečela jsem před tím vládcem v menší prohlubni.

„Podej mi ruku.“ Další rozkaz se sejnou odezvou. Anděl mi tu ruku málem utrhl, jak mi ji páčil od těla. Vládcův dotyk se mi vůbec nelíbil, zvedal se mi z toho žaludek.

„Víš, dokážu jednu zajímavou věc,“ mluvil na mě, zatímco mi drtil ruku. „Dokážu jediným dotykem vidět každou tvoji myšlenku. Jakoukoli, i ty, které si ani ty sama nepamatuješ. Je to takový dar.

Ty taky jeden máš a já o něm vím. Neschováš ho přede mnou. Chci, abys mi sloužila. Vidím, že ty to víš. Rozhodni se dobře. Víš, každý upír žije věčně. Nestárneme. Mám moře času naučit tě poslušnosti.“

Proč bych mu vůbec měla prokazovat úctu? Nejspíš se sám prohlásil za vládce. Nechci mu sloužit. Vládce mě pustil jako prašivou, zasyčel něco na anděla a odplul z místnosti. Anděl mě spoustou chodeb dostrkal do podzemní tmavé kobky.

„Budeš tu tak dlouho, dokud nezačneš vládci projevovat patřičnou úctu,“ zasyčel a práskl za sebou dveřmi.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

sakraprace

4)  sakraprace (26.10.2011 16:17)

Moc pěkně poutavě napsané

ambra

3)  ambra (17.10.2011 10:11)

Lilith, tentokrát dopíšeš? Protože já vím, že píšeš moc dobře, tak mě moc nepřekvapilo, že o tohle je dobré. Velmi dobré. Ten popis prolínání jejích vjemů s realitou byl úžasný. Dokonalá ukázka toho, jak pracovat se střídáním přítomného a minulého času.

Carlie

2)  Carlie (17.10.2011 09:47)

Mě zaujalo
Tvůj styl se čte velmi, velmi dobře , bylo to napínavé a ten talent je zajímavý , originální, jsem zvědavá na další

SarkaS

1)  SarkaS (17.10.2011 09:36)

Tak uvidíme s příští kapitolou, ale zatím mě to bohužel nezaujalo.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek