30.08.2011 [20:45], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 4×, zobrazeno 2669×

„Řekl jsem, že když se jí ještě dotkneš, zabiju tě!“ křikl po něm.

9. kapitola – Pomoc

S Demetrim jsme tedy uzavřeli něco jako příměří. Jediné, co nám nevydrželo z auta, bylo naše povídání. Nevím, jestli za to mohla přítomnost rodiny ve škole, ale nějak jsem k němu nenacházela řeč, a on taky nějak extra nekomunikoval. Pořád se ale držel u mě, byl jako můj stín. Nevadilo mi to, cítila jsem se úplně v klidu a bezpečí. Když jsem se otočila, byl za mnou anebo vedle mě. Ráno na mě čekal u skřínky a pak se nehnul ani na krok. To mluvení mi ani moc nevadilo, protože byl se mnou.

V tělocviku to bylo podobné, nic mu nezabránilo, aby byl se mnou. I při běhu udržoval tempo se mnou, a bylo jedno, jestli jsem byla vepředu nebo vzadu. Nikdo se ke mně nepřiblížil a Zack už vůbec ne, za to jsem byla nesmírně vděčná.

Byl to týden, co jsme náš tichý smír uzavřeli. Jenže dnes nastal menší problém, svítilo slunce a tak nikdo z upírů nemohl do školy, aby se neprozradili, až na mě. Já musím. Alice volala Demetrimu, aby nechodil. Vážně jsem byla na tu žlutou kouli na obloze naštvaná. Nemohla svítit o víkendu, kdy jsem doma? Ne, muselo, když chodím do školy, takže tam musím sama.

Nechtělo se mi tam samotné, ale máma mě nekompromisně vyhodila. Prý nebudu zanedbávat školu, ještě když do ní chodím poprvé. Jako kdyby ona nechodila za školu. Do školy jsem tedy vyrazila s divným pocitem. Doufala jsem, že si mě nikdo nebude všímat, a budu jako šedivá myšička.

Nikdo se ke mně neodvážil, když mě viděli celé dny jen s Demetrim. Kdo by se s ním chtěl poprat? Jenže on tu teď nebyl. Krucinál! Jak jsem toužila, aby tu byl. Přišla jsem si celá nesvá. Když jsem došla ke svojí skřínce, nikdo tam nebyl, tak jsem zklamaně naházela věci do tašky a znovu proklínala slunce.

Den probíhal v klidu, až moc. To se mi nelíbilo. Byla jsem z toho ještě víc nesvá. Jak vedle mě bylo vždycky prázdné místo, když jsem se ohlédla, nikdo za mnou nebyl. A nepříjemný pocit se zvětšoval, když uplynula další a další hodina. Na tělocviku jsem se trochu odreagovala, dobrovolně jsem se přihlásila na dálkový běh. Takže jsem celou hodinu běhala okolo tělocvičny, vůbec mi to nevadilo. Jenže když skončila i druhá hodina, můj pocit se ještě víc zvětšil.

Všude bylo liduprázdno a tak jsem si šla do skřínky. Vyndala jsem si učení a skřínku zase zaklapla, když mě na ni někdo natlačil obličejem. Silné ruce se mi objevily na stehnech a něčí tělo mi bránilo se odtáhnout. Popadl moje ruce a dal nad hlavu.

„Konečně sama,“ zašeptal mi do ucha. Vyjekla jsem překvapením, tohle byl Zack.

„Co chceš?“ vyjekla jsem zděšeně a házela jsem sebou, abych ho dostala pryč.

„Tebe,“ zamumlal a jeho ruce bloudily po celém mém těle.

„Jdi do hajzlu!“ zasípala jsem a konečně jsem se mu objevila tváří v tvář. Natisknul se na mě, co nejvíc to šlo, a snažil se mě políbit. Točila jsem hlavou, abych se nedotkla jeho rtů, ale on mi ji jednou rukou chytil a začal mě hrubě líbat. Kousla jsem ho do rtu a využila jsem toho, že se trochu odtáhnul.

„Ty mrcho!“ vyjekl a setřel si krev. Ještěže jsem nebyla jedovatá. Vystrčila jsem jednu nohu a patou ho kopla do podkolení jamky. Když se trochu sesunul, odstrčila jsem ho a utekla.

Běžela jsem co nejrychleji na parkoviště a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí běžet mou rychlostí. Doběhla jsem k autu, prudce jsem ho otevřela, hodila tam tašku a sedla si na volant. Nastartovala jsem a pak zařadila jako závodník, dupla jsem na plyn a vyjela z parkoviště jako závodník Formule. Celé tělo se mi třáslo. Zhluboka jsem dýchala, ale vůbec to nepomáhalo, moje srdce bylo ještě v šoku a tak zběsile tlouklo. Pevněji jsem stiskla volant, abych zabránila třesu rukou.

Nedávala jsem pozor, kam jedu. Prostě jsem jela do bezpečí. Zasekla jsem se a prudce zabrzdila až v ulici, do které jsem zabočila a na jejímž konci byl dům Demetriho.

„Sakra, Renesmee, co to zase provádíš? Kam jedeš?!“ začala jsem se vztekat. Pokoušela jsem se nevnímat to, jak moc jsem toužila být u něj. Aby mě objal a já se zase cítila v bezpečí jeho velkých paží. Cítila jsem tu příjemnou vůni, ruce, které mě hladí, a oči. Znovu jsem se zachvěla, ale teď nevládl strach, ale touha být u něj. Jenže jsem neměla odvahu jít za ním. Co bych mu řekla? A co když není doma? Rychle jsem zakroutila hlavou a otočila auto, mířila jsem si to rovnou domů.

Nepozastavila jsem se nad tím, že nikdo není doma. Byla jsem za to ráda. Rychle jsem se odebrala do pokoje. Vlezla jsem do postele, schovala se pod deku a tiskla si k tělu polštář. Už to nešlo vydržet a já se rozbrečela. Brečela jsem dlouho, než jsem usnula.

„Zlatíčko, vstávej, musíme do školy,“ budila mě máma. Seděla na kraji postele a se zvednutým obočím se dívala na moje oblečení.

„Byla jsem unavená,“ špitla jsem jen a můj hlas zněl hrozně chraplavě. V krku jsem měla sucho. Když máma odešla, vydala jsem se do koupelny. Napila jsem se vody z kohoutku a pak si dala rychlou sprchu. Vzala jsem si obyčejné džiny, triko a trochu volnější mikinu. Nasnídala jsem se a vydala se do školy. Jen co jsem vešla do budovy, kde jsem měla skřínku, začala jsem se chvět. Rychle jsem přešla k mojí skřínce. Bylo tu hodně lidí, opakovala jsem si dokola, abych se uklidnila.

Pomalu jsem si vyndávala věci ze skřínky, když se někdo vedle mě opřel o další skřínky. Polekaně jsem vyjekla a o kus uhnula, moje srdce se strachy rozpohybovalo a tělo se zachvělo. Až potom jsem si všimla, že je to Demetri. Překvapeně se na mě díval. Prohlížel si mě opravdu zkoumavým pohledem.

„Ahoj,“ špitla jsem k němu a zase se rychle otočila ke skřínce. Pokoušela jsem se rychle dostrkat věci do tašky, ale vůbec mi to nešlo. Ruce se mi třásly.

„Nessie, děje se něco?“ zeptal se mě vážně a postavil se rovně a o krok blíž ke mně.

„Ne, všechno je v pořádku,“ lhala jsem a ne dobře. Nejen ruce se třásly, ale i ten zpropadený hlas mě zklamal. Koukala jsem se na knihy a odmítala se podívat na něj. I když jsem prahla po tom, aby mě objal a veškeré to napětí a strach ze mě opadlo.

„Renesmeé,“ řekl přísně. Vytrhl mi tašku z ruky a prudce ji hodil do skřínky. Stále jsem se na něj neotáčela. Popadl mě za ruce a přetočil si mě k sobě čelem. Odhodlala jsem se a podívala se na něj. Překvapeně jsem vydechla, když jsem si všimla jeho očí. Měl je zlaté. Zamrkala jsem, jestli se mi to náhodou nezdá, ale ne, opravdu je měl zlaté.

„Máš zlaté oči,“ zašeptala jsem omámeně.

„Jo, ale to je teď jedno. Co se stalo, Nessie? Proč jsi tak vyděšená?“ Díval se mi do očí a já mu pohled oplácela. Uhnula jsem s ním jen proto, abych mohla odpovědět.

„To nic, jsem jen taková roztěkaná,“ šeptala jsem a koukala se za něj na chodbu.

„Jsi vyděšená, ne roztěkaná,“ oponoval mi. Chtěla jsem se s ním začít hádat, možná bych se tak i odreagovala, ale uviděla jsem ho. Stál za Demetrim o pár metrů dál. Srdce mi strachy poskočilo a já měla před očima to, co se dělo včera.

„Já ho zabiju,“ zavrčel mi u obličeje Demetri a já se na něj vyděšeně podívala. Jeho oči už nebyly zlaté a já cítila pevný stisk na rukou. Ne! Držel mě, viděl, co se včera stalo! Nestačila jsem nic udělat.

Rychle mě pustil, otočil se a mířil si to rovnou za Zackem.

„Řekl jsem, že když se jí ještě dotkneš, zabiju tě!“ křikl po něm. Zack se překvapeně otočil a probodl mě hnusným pohledem, který sliboval odplatu.

Jenže pak mu přilítla nečekaná rána od Demetriho rovnou do nosu. Zřetelně jsem slyšela, křupnutí. Zack se posadil překvapeně na zadek a chytil si nos, ze kterého začala pomalu téct temně rudá tekutina. Čekala jsem, jak na krev bude reagovat Demetri, ale ten nad ním jen rozzuřeně stál a vypadal, že se chystá znovu zaútočit. Chytil ho za košili a vytáhnul ho do stoje. Podívala jsem se po přeplněné chodbě a hledala někoho, kdo by ho mohl zastavit. Všichni stáli na místech a překvapeně koukali na ty dva. Až potom jsem je zahlédla.

„Emmette, Jaspere, zastavte ho!“ vykřikla jsem zděšeně a trhla sebou, když Zackovo tělo narazilo do skřínky. Bylo mi jasné podle Demetriho pohledu, že by ho zabil, klidně na místě. Bylo by mu to jedno. Oba dva ho popadli za ruce a odtáhli až ke mně. Chodba se začala vylidňovat, protože všem bylo jasné, že pokračování nebude.

Kluci ho pustili a postavili se mu do cesty před Zacka.

„Krucinál! Co to má znamenat, Demetri?“ chtěli po něm odůvodnění zlomeného nosu toho blba. Otočil se prudce ke mně.

„Nessie?“ koukal se na mě s jasnou otázkou. Ale já to nemohla říct, nedokázala jsem to. Rozbrečela jsem se a vrhla se mu do náruče, po které jsem od včerejška toužila. Objal mě svými pažemi, přesně jak jsem si to představovala. Zhluboka jsem se nadechla a pocítila to bezpečí, co mi poskytoval svou přítomností. Neposlouchala jsem okolí, ale jasně jsem věděla, že jim vše říká, podle jeho vibrací v hrudi.

Probudila jsem se z toho opojného bezpečí, když jsem uslyšela vrčení a nadávky. Podívala jsem se a viděla jsem Emmetta a Jaspera, jak před nimi stojí holky a pokoušejí se je uklidnit.

„Ne, zabijeme ho! Nikdo nebude šahat na Nessie,“ vrčeli oba rozzuřeně.

Dívala jsem se na ně a znovu se rozbrečela, ale ne strachem, to rozhodně ne. Koukala jsem se na ty dva moje strejdy, jak vyvádějí, jako bych byla jejich vlastní dcera. Bránili moji čest. Oni mě opravdu milují a já jsem na ně byla protivná, protože nejsou mým biologickým tátou. Při zmínce o něm mě opět bodlo v hrudi. On tu měl být, to on měl být na místě Demetriho a kluků. Ne, kdyby tu byl on, nedopustil by, aby se to vůbec stalo. Byla bych jeho holčička a on by mě chránil.

Zabořila jsem obličej do Demetriho košile a brečela dál.

„Odvez ji k nám domů,“ zaslechla jsem mámu. Pustila jsem ho jen proto, abych mohla svoje ruce obtočit kolem jeho krku. Popadl mě za stehna a vyzvedl na sebe. Nesl mě jako malé dítě. Hlavu jsem si položila na jeho rameno a dýchala mu na krk.

„Už je dobře. Jsem tu s tebou,“ šeptal mi a já se k němu víc lísala. Nepotřebovala jsem ani Jaspereovu schopnost, abych se dokázala trochu uklidnit, ale ne úplně, abych přestala brečet.

Posadil mě na sedadlo spolujezdce v mém Volvu a pak si sedl za volant. Ani nevím, jak mi vytáhl klíč z bundy, ale bylo mi to jedno. Nastartoval a vyjel pryč od školy. Nedokázala jsem přestat brečet.

Pořád na mě mluvil, asi tušil, jak mě to uklidňuje. Byla jsem ráda, že byl se mnou právě on.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Terry (04.09.2011 11:09)

JŮŮŮŮŮŮŮ!!!!!!!!!!! To je krása!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Honem další dílek!!!!§

1