Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

Den strávený s Alicí.

6. kapitola – Těžká budoucnost.

Jen co auto Alice zastavilo u domu, vydala jsem se rovnou do lesa na svůj malinký lov. V tuhle chvíli byl nezbytný. Už jen proto, že ten minulý dopadl, jak dopadl. Vydala jsem se za srnou a taky ji skolila. Žádná puma ani stádo, stačila mi ta jedna úplně v pohodě.

Domů jsem se vrátila až po dvou hodinách a poslouchala s pobavenou tváří, jak máma a Esme poučují Alice o mojí bezpečnosti. Vážně to bylo vtipný. Hlavně jak seděla na sedačce v obýváku a tvářila se jako malá holka a nad ní se tyčily ty dvě. Emmett se taky pochechtával, ale do toho se pustil Jasper a tak nakonec skončili před domem a prali se. Taková normální rodinná pohoda.

Zbytek dne proběhl v pořádku. Alice plánovala, kam všude půjdeme. Rose jí připomněla několik věcí, co by chtěla. Posadila jsem se mezi moje dva strejdy a koukala se s nimi na zápas.

„Tohle je nuda,“ začala jsem otravovat, když se během hry nic nedělo.

„Mlč, prcku, za chvíli se určitě něco stane,“ okřikl mě Emmett.

„Co kdybychom si zahráli videohry?“ optala jsem se s nadějí a podívala se na oba prosícíma očima. Podívali se na mě, pak na sebe navzájem a zase na mě. Nakonec kývli a já pustila hry. Jako první jsem hrála proti Emmettovi a pak se střídal s Jasperem a já s Emmettem.

Do postele jsem se dostala hodně pozdě, vítězila jsem a odmítala odejít, nakonec jsem hru uložila a na příkaz mámy šla do pelechu.

„Moje milovaná neteřinko, ani se se mnou nepůjdeš rozloučit?“ ozval se Emmettův křik na celý dům a probral mě. Naštvaně jsem zamručela a vylezla z postele, byl ochoten mě otravovat klidně hodinu, než bych vylezla. Navíc jsem měla trochu hlad.

„Nessínko, pojď se rozloučit,“ ozval se znovu, když jsem vylezla z pokoje, protočila jsem oči.

„No jo, už jdu,“ zabručela jsem na schodišti. Došla jsem až dolů a podívala se po místnosti, byli tu všichni. A když myslím všichni, tak všichni. Měla jsem teď chuť utíkat a křičet. Stála jsem jen v kraťáskách a tílku u schodiště. Před rodinou mi to nevadilo, přeci jen oni mě viděli vyrůstat. Ale na to, aby mě očumoval Demetri, jsem zvyklá nebyla. Seděl na sedačce, díval se na mě a jeho oči byly tmavé. Tak tmavé, že jsem nedokázala říct, jestli jsou ještě rudé nebo už dozlatova. Prohlížel si mě od hlavy k patě a zase zpět, několikrát za sebou. Nervózně jsem si přešlápla z nohy na nohu.

Díky tomu jsem na sebe upoutala pozornost i ostatních v místnosti. Emmett se ke mně přiřítil společně s Jasperem a oba se na mě vrhli a začali drtit v jejich náručí. Napůl u jednoho, napůl u druhého. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a cítila se jako ve svěráku.

„Kluci,“ špitla jsem a oni mě oba pustili. Takhle to bylo vždy a já se vždy nechala. Využívali mojí ospalosti a nečinnosti mého mozku po ránu.

„Tak svůj rituál jste udělali a můžete jít,“ usmála jsem se na ně. Objala jsem i zbytek rodinky, co odjíždí. Jediný komu, jsem se vyhnula i nějak pozdravit, byl Demetri. Pořád jsem na sobě cítila jeho pohled a to mě ještě víc znervózňovalo. Když se za nimi zavřely dveře, Alice se na mě otočila a v očích jí jiskřilo.

„Mlč, Alice. Nic se nedělo. Jdu se nasnídat a pak si půjdu ještě na chvíli lehnout. Dokonči svůj seznam, co potřebuješ, a staré oblečení mi zatím vyházej. Vzbuď mě tak za dvě hodiny,“ řekla jsem rychle a vytratila se do pokoje.

„Viděla jsi ho přijít?“ musela jsem se Alice zeptat. Tahle otázka mě trápila od chvíle, kdy jsem ho uviděla poprvé. Musela ho přeci vidět přijít nebo ne?

„Koho?“ přiblbě se na mě usmívala.

„Sama to moc dobře víš. Tak viděla jsi ho přijít, nebo ne?“

„Viděla, ale až na poslední chvíli.“

„Na poslední chvíli?“

„Nebyl rozhodnutý. Nechtěl být s námi, ale když tě uviděl, rozhodl se zůstat.  Viděla jsem, jak tě napadla puma, ale on tě zachránil. Byla jsem v klidu, nemůže ti nic udělat, když tě předtím zachránil. Ale raději jsem tam poslala Emmetta.“ Koukala se na silnici před sebou a v klidu mluvila. Byla jsem překvapená, že to všechno viděla.

„Co dál ještě víš?“

„Spojil se s naší budoucností ve chvíli, kdy se ti odhalil. Vidím ho v budoucnu s námi,“ usmála se na mě a já vytřeštila oči. Nikdy se ho nezbavím. I když musím uznat, že jsem o tom ani nesnila.

„Viděla jsi, co udělá na tom tělocviku?“ Jen kývla. „Proč jsi mě, hergot, nevarovala?“ vykřikla jsem po ní naštvaně.

„Nemyslím, že by se ti to nelíbilo. Musela jsi konečně dostat pusu od kluka.“ Zavrčela jsem na ni a ona se začala smát. „Byl rozhodnutý tě políbit ve chvíli, kdy jste se potkali. Jen se mi ty vize pořád měnily a věř, že jich bylo celkem hodně na to, jak krátkou dobu se znáte.“ Smála se a já dál jen koukala jako tele.

„Alice,“ zaúpěla jsem a sklouzla na sedadle hodně nízko, „že mě budeš varovat před dalšími nálety,“ otočila jsem se na ni s prosíkem, ale ona se naschvál dívala jinam.

„Tohle nejde, Nessie. Nemůžu takhle ovlivnit budoucnost. Nech tomu všemu volný průběh a nech ho, aby se k tobě přiblížil. Jsou věci, nad kterými nemám moc ani já se svým darem. Něčemu se prostě nedá utéct.“

„Co tím chceš říct?“

„Vidím dalekou budoucnost. Jednoho dne budeš šťastná, opravdu hodně. Budeš mít vše, co si přeješ, i něco navíc. A nejen ty budeš šťastná. Jen k tomu budeš muset zdolat hodně těžkých věcí, co budou bolet, ale výsledek bude stát za to.“

„Nejde to bez bolesti?“ V mém hlase byla až zoufalá naděje.

„Ne, pokoušela jsem se o to, ale něco se musí stát, aby se později stalo něco mnohem lepšího a krásnějšího.“

Z celého tohoto rozhovoru jsem cítila mrazení v zádech a divný pocit a hodně nepříjemný. Nelíbilo se mi to ani trochu. Alice viděla něco, z čeho byla ona sama nesvá. Už to samo o sobě nevěstilo nic dobrého.

Po zbytek cesty do obchodu jsme byly obě potichu. Vstřebávala jsem to, co mi řekla, až mi z toho šla hlava kolem. Nechápala jsem to a možná ani nechtěla chápat.

Až když jsme vyšli do obchodu, napnutá atmosféra praskla a my se začaly bavit normálně. Nespoutaně, otevřeně. Bavili jsme se tím, co vidíme. Prolezly jsem všechny obchody, co tam byly a ve všech něco koupily.

Ani mi nevadilo tolik převlíkání. Když jsme se vracely domů, byla jsem úplně vyřízená. Posadila jsem se ztěžka do sedačky a opřela se hlavou o sklo. Zavřela jsem oči a už klimbala. Usnula jsem během cesty a probudila se, když Alice parkovala pře domem. Venku už byla tma a já se cítila už víc odpočinutá, ten šlofík mi pomohl. Protáhla jsem se jako kočka a vydala ze sebe i zvuk. Alice za tu dobu, co jsem rozjímala, odnosila veškerý nákup do domu a tak jsem se tam za ní vydala.

„Máš hlad? Něco ti udělám,“ nabídla mi hned. Celý den se mě ptala, jestli nemám hlad, a já neměla, ale v tuhle chvíli už ano, tak jsem kývla.

„Budu v pokoji,“ usmála jsem se na ni a vydala se tam. V koutě pokoje byly tašky a čekaly, až je dám do šatny. Obešla jsem je, vzala si věci na spaní a vydala se do koupelny pod sprchu. Ta mě trochu víc probrala a hlavně uvolnila moje tělo.

Alice na mě čekala v pokoji, seděla na mojí posteli a na nočním stolku jsem měla připravenou večeři. Maso a hranolky. Hned jsem si k ní sedla a pustila se do jídla. Koukala se po mém pokoji zvláštně a tvářila se celkem smutně. Chvíli jsem se na ni dívala, ale nechápala jsem její výraz.

„Alice, děje se něco?“ zeptala jsem se a opřela se o pelest postele.

„Je to neuvěřitelné. Nic o něm nevíš, a přesto jsi mu tak podobná. A nejen vzhledově,“ vydechla a já se na ni koukala zmateně.

„Podobná? Komu? Tátovi?“ promluvila jsem dychtivě.

„Ano, jsi celý Edward. Ten pokoj… Přijde mi to jako včera, kdy jsem vešla do jeho pokoje a byl tam sám. Seděl na kožené sedačce, všude okolo jen knihy a muzika. Jako ty.“ Poukázala na police mojí sbírky hudby a knih, nebyla nijak velká. Tedy ta muzika, knih jsem měla dost, některé jsem vyštrachala v jiných našich domech.

„On byl samotář?“ zeptala jsem se váhavě a vidličkou si hrála s hranolkem.

„Ano, neuvěřitelný samotář. Měl rád svůj klid, ticho, když byl sám a neslyšel ničí myšlenky. Nenáviděl svůj dar, tedy jak kdy. Trápil se tím, čím je.“ Na chvíli zaváhala a zkroutila bolestně tvář „Čím byl.“

„Proč se trápil?“ Z mého hlasu byla slyšet dychtivost. Tak moc jsem toužila něco o něm vědět. Moci na chvíli zavřít oči a představit si, jaký byl a jaké by to bylo, kdy tu byl se mnou a mámou.

„Byl osamělý. I když byl s námi a všichni jsme ho milovali. Chybělo mu to, co my měli. Když přišel domů, nikdo na něj nečekal, tedy jen na něj. Neměl nikoho, koho by miloval, to ho trápilo, proto se cítil tak sám. A samota mu vyhovovala. Bolel ho pohled na to, jak jsme my šťastní s tím druhým. Nacházel svoje útočiště v knihách, hudbě, studiu, autech a v běhu. Pokoušel se tím zaplnit ten čas, co měl.“

„Co všechno uměl, Alice? Kdo byl můj táta?“ šeptala jsem prosícně a odložila talíř.

„Neměla bych ti to říkat, Bella mě zabije.“

„Alice, prosím. Mám na to právo. Mám právo vědět, kdo byl. Prosím,“ upírala jsem na ní pohled a modlila se, aby neodešla a dál mluvila o té osobě.

„Jeho dar byl čtení myšlenek. Díky tomu naší rodině několikrát pomohl. Carlisle ho přeměnil jako prvního. Umíral v roce 1918 na španělskou chřipku, bylo mu sedmnáct let.“ Překvapilo mě to datum, věděla jsem, že jsou upíři hodně staří, a sám Carlisle byl hodně starý, ale přeci jen je to rozdíl proti mámě.

„Nikdy se úplně nesmířil s tím, co se zněj stalo. Jeden čas lovil lidi, chtěl být skutečný upír, ale dlouho mu to nezůstalo. I když vraždil jen ty zlé. Je snad nejrychlejší upír, co jsem poznala. Běhá opravdu rychle i na upíra. Vyžíval se v běhu, chodil se tak klidnit a jiné věci.“

„Taky, když jsem naštvaná, ráda běhám,“ špitla jsem.

„Jsi po něm, pořád to říkám. Také hrál překrásně na klavír,“ usmála se na mě.

„Proto jste mě s Esme nutili hrát?“

„Ano, toužily jsme, aby byl zpátky aspoň trochu přes tebe. Má nejvíc vysokých škol z celé rodiny. Zabavoval se učením. Byl to skvělý rádce a poradce, když jsi potřebovala. Jenže to taky byla palice zabedněná. Když se pro něco rozhodl, nikdo mu to nevyvrátil, ať se snažil sebevíc,“ mluvila a měla na tváři lehký úsměv. „Měla bys už spát, Nessie,“ postavila se a odcházela.

„Děkuju, Alice. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená,“ zašeptala jsem k ní. Usmála se a byla pryč.

Lehla jsem si pod peřinu a koukala se ven z okna. Měla jsem zvláštní pocit. Konečně jsem aspoň trochu poznala, jaký byl. Podívala jsem se na fotku, co jsem měla na nočním stolku.

Zavřela jsem oči a přemístila se ve vzpomínkách. Matně jsem si ho vybavovala, jeho tvář a jak se na mě usmíval. Mluvil na mě, ale ten hlas jsem si už nepamatovala, jen ty slova.

„Moje rozkošná holčička.“

Zaslechla jsem i krásnou melodii. Hrával mi ji před spaním. Byla krásná, ale celou jsem si ji nepamatovala. Když jsem otevřela znovu oči, zase mi bylo smutno.

„Chybíš mi, tati,“ zašeptala jsem k fotografii a zavřela oči.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ODCULTI

5)  ODCULTI (25.08.2011 11:27)

tak hezke ze sme dojala doufan ze Edvard zije

4)  Sofie (12.08.2011 21:50)

3)  Babča S. (11.08.2011 18:51)

:) :) :) :) :) :) :) :)

2)  Scherry (11.08.2011 17:52)

1)  ella (11.08.2011 14:07)

hezkéééééééé už se tesím na pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek