Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

Nic se nemá přehánět.

4. kapitola – Pozvání

Celá rodina v noci nedělala nic jiného, než že přemýšleli o tom, co tu dělá Demetri. Alice se neustále pokoušela nahlédnout do budoucnosti, ale nic neviděla. Tím to pro mě končilo a šla jsem spát. Všichni ostatní tam zůstali a dál řešili. Podle mě stejně nic nevymysleli.

Ráno probíhalo jako obvykle, tedy až na to, že se mnou do školy jela v autě máma a všichni zarytě mlčeli. Super, dnešek nám začínal vážně skvěle.

„Carlisle nakonec večer rozhodl pozvat Demetriho k nám,“ řekla máma během cesty.

„Já mu to vyřídím, máme spolu všechny hodiny,“ promluvila jsem a koukala se stále z okna. Zajímalo mě, co zase moje rodinka chystala.

„Úplně všechny?“ ptala se máma překvapeně.

„Jo, sedíme spolu, dokonce vyhodil i Zaca, aby mohl sedět se mnou.“ Každým slovem se víc a víc mračila a já se musela smát.

Dojeli jsme před školu a já rychle vyskočila a chtěla jít na hodinu, jenže mě máma zadržela a otočila čelem k sobě.

„Dávej si na něj pozor.“

„Budu,“ odkývala jsem jí to a šla do učebny. Ještě jsem se zastavila u své skřínky pro učebnici, domů jsem zásadně nosila jen sešity.

„Jak ses vyspala?“ ozvalo se mi u ucha a na zádech jsem cítila jeho blízkost. Nenechala jsem na sobě nic znát a cpala učebnice do batohu.

„Krásně,“ otočila jsem se k němu čelem a zaklonila lehce hlavu, abych na něj viděla. Rošťácky se usmíval.

„V tom případě se ti určitě zdálo něco o mně.“ Stále se usmíval a hypnotizoval mě pohledem. Rukama se opřel vedle mé hlavy o skřínky. Přišel mi teď jiný, jistější. Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co s kluky flirtuje anebo hraje jejich hru, ale tady to šlo samo.

„Omlouvám se, netušila jsem, že si mám na dnes zařídit sny o tobě.“ Ještě víc se ke mně naklonil, zasmála jsem se a proklouzla mu pod rukou. Rychlým krokem jsem se vydala rovnou do učebny, která byla kousíček. Posadila jsem se na svoje místo a on mě za chvíli dohnal. Prohlížel si mě zvláštním pohledem celou hodinu a já se pokoušela nevšímat si toho. Mému mozku se to povedlo, ale tělu ne. Zase jsem měla to lehké chvění po celém těle.

Hodina skončila a všichni se rychle vypařili. Popadla jsem své věci a chtěla taky odejít, protože jsme tu byli jen my dva. Jenže mě chytil za poutka na kalhotách, co se používají na pásek. Díky tomu, že byl za mnou, nemohla jsem se bránit.

„Mně neutečeš,“ naklonil se mi přes rameno a tak měl svou tvář u mé.

„A mě nikdy nedonutíš se o to nepokusit,“ pošeptala jsem mu to jako velké tajemství. Dala jsem si ruce za záda a našla ty jeho. Použila jsem svou moc.

Ukázala jsem mu naschvál představu, kterou jsem si teď vytvořila. A to jak se k němu prudce otáčím a líbám ho. Cítila jsem, jak ztuhl, a toho využila. Sundala jsem jeho ruce a vydala se na chodbu mezi studenty a na další hodinu.

„O tomhle sníš? Stačí jen říct a já ti tvé sny vyplním,“ zašeptal mi do ucha, když si ke mně sedal. Zachvěla jsem a to dost viditelně. Zasmál se a já se na něj zamračila.

„Demetri, věř tomu, že o tomhle se mi rozhodně nezdá. To se raději políbím s podlahou,“ odfrkla jsem si, ale jeho úsměv nezmizel. V tuhle chvíli jsem se za tu ukázku proklínala. A vůbec za to, že jsem se s ním kočkovala.

„Být tebou, moc se nesměju. Dnes po škole jedeš k nám,“ usmála jsem se zákeřně zase já.

„Proč?“ vypadal překvapeně a trochu vyděšeně. Musela jsem se smát. Naklonila jsem se k němu hodně blízko.

„Nikdy neříkám svojí oběti, co s ní bude,“ šeptala jsem mu do ucha. Otočil obličej a přiblížil se víc, otřel svou tvář o mou a rty byl těsně u mého ucha. Myslela jsem na jediné – Nesmím se chvět, nesmím ukázat, jak moc je to příjemné. Cítila jsem jeho dech a moje srdce poskočilo.

„Jestli mě chceš sladce mučit, jsem jen tvůj. Ale myslím, že bys mě dlouho neudržela na uzdě,“ vrněl mi do ucha a já se opravdu zachvěla. Otřel své rty o mé ucho a já se prudce odtáhla i se židlí na druhou stranu lavice. Byli jsme v poslední a tak si nás nikdo nevšiml, za to jsem byla opravdu ráda. Celé tělo se mi chvělo a v břiše jsem měla zvláštní pocit. Srdce divoce bušilo a krev se mi hrnula v hektolitrech do tváře.

Dál jsem si ho už nevšímala. Odmítala jsem se na něj jen podívat. Tohle přehnal, byl u mě už moc blízko a bylo to zvláštní. Další hodina byla tělocvik a to rovnou dvakrát, vydala jsem se do tělocvičny a toho pacholka za mnou si nevšímala. I když jsem znatelně cítila jeho pohled i blízkost. Rozhodla jsem se dělat, že není.

Převlékla jsem se do kraťasů a tílka, co jsem měla na tělocvik, a šla do tělocvičny. Pomalu se plnila ostatními studenty. Dávala jsem si pozor, abych nebyla poblíž Demetriho, ale nikde jsem ho neviděla.

„Tak jo děcka, první hodinu budeme cvičit na nářadí a pak vám řeknu, jak budeme pokračovat. Potřebuju několik dobrovolníků, kluků, aby pomáhali cvičícím,“ začal trenér. Stála jsem a měla pořád nepříjemný pocit, až jsem se zachvěla. Kluci se začali hlásit ke každému nářadí.

„Já se taky hlásím,“ ozval se za mnou ten krásný hlas a já nadskočila. Netušila jsem, že stojí za mnou. Prošel okolo mě moc blízko a já uskočila. Když měl trenér všechny, co chtěl, přiřadil každého kluka k nějakému nářadí. A pak začal přiřazovat ostatní k nářadí, na kterém máme být celou hodinu. Takže ulejvárna, jednou, dvakrát si zacvičím a budu koukat na ostatní.

„Cullenová,“ ozval se a ukázal ke hrazdě, kde čekal Demetri. Ztěžka jsem polkla a vytřeštila oči, tohle udělal naschvál! Naštvaně jsem se šla posadit k těm dalším holkám, co byly vybrané a na rozdíl ode mě šťastné.

Začalo se cvičit a na hrazdu chodila jedna holka za druhou. Ani v nejmenším jim nevadilo, když se jim vyhrnulo triko úplně nahoru. Vždy jsem protočila oči. Demetri se pořád usmíval. Pokaždé, když holkám pomohl a nějak se jich dotkl, hodněkrát i jinak než by měl, měla jsem chuť mu ublížit. A té náně taky.

Chtěla jsem se tomu vyhnout, třeba si ani nevšimne, že jsem necvičila. Měl tam dost zábavy i tak, jenže jsem ho podcenila. Když docvičila poslední holka, která krom mě nebyla, podíval se přímo na mě a spokojeně se usmál. Zavrčela jsem, ale velmi potichu. Tohle se mi nelíbilo, ani trochu. Postavila jsem se a došla k hrazdě.

„Chceš přidržovat,?“ zašeptal za mými zády. Prudce jsem zavrčela v obraném gestu proti němu, ale tak, aby to ostatní neslyšeli.

„Nedotýkej se mě, já to zvládnu,“ mluvila jsem na něj tvrdým hlasem. Odstoupil a rukou naznačil, abych si posloužila.

Vyšvihla jsem se tedy ladně nahoru a udělala několik cviků.

„Vejtaha,“ zaslechla jsem holky za sebou, ale byly mi šumák. Udělala jsem ještě pár cviků a pak se držela rukama nahoře.

V tom jsem ucítila velké ruce a studený dotyk na mých bocích, jak míří nahoru. Trhla jsem sebou a pustila se. Letěla jsem dolů, ale Demeri mě chytil a žuchli jsme na zem oba.

Při pádu jsem zaslechla zvonek. Ležela jsme na něm zády a zhluboka dýchala, tohle bylo nečekané. Najednou jsem si uvědomila, že jednu jeho ruku mám na břiše a druhou na stehně. Zavrčela jsem a rychle se z něj přetočila. Zvedla jsem se a odešla ke hloučku ostatních studentů.

„Běžte se napít a pořádně obleknout, jdeme běhat do lesa,“ oznámil trenér. Šla jsem se do šatny jen napít a pak ven čekat, než přijdou ostatní. Nemusela jsem se oblékat tepleji, venku zima nebyla a já byla odolná vůči teplotám.

Když jsme byli všichni, řeklo se, kam a kudy se poběží, a mohlo se vyrazit. Nechtěla jsem na nikoho čekat, ráda jsem běhala a tím si pročistila i hlavu, tak jsem vyrazila jako první do lesa. Běžela jsem lidským tempem, ale rychlým. Běžela jsem a klidnila se, pořád ve mně vřela krev po tom, co se dělo předtím. Zapomněla jsem na okolí a držela se vyznačené trasy. Nikdo mi nemohli stačit, tedy skoro nikdo a na to jsem taky zapomněla.

Najednou jsem zády narazila na strom a cítila mužské tělo na tom svém. Demetri se na mě usmíval a držel mě za boky.

„Strašně ti to sluší, když běžíš,“ usmíval se.

„Nech toho, Demetri. Tohle už přeháníš, zezačátku to byla hra, ale tohle se mi už nelíbí.“ Lhala jsem, ve skutečnosti se mi jeho ruce na mých bocích líbily, až moc.

„Já si ale nedokážu pomoct, Nessie,“ šeptal a sklonil ke mně svůj obličej.

„Jsi Volturri, neznám tě, myslíš si, že si s tebou začnu, nebo co?“ prskla jsem na něj naštvaně.

„Tak mě poznej,“ zašeptal a ještě víc se na mě natiskl. Začala jsem zhluboka dýchat a tak se i můj hrudník rychleji zvedal a narážel do jeho těla. Pokoušela jsem se zády víc natlačit na strom, ale to už nešlo. Pevněji sevřel moje boky a srdce mi poskočilo. Spokojeně se usmíval a já nevěděla, co mám dělat.

„Tak… nech mi prostor, abych se mohla sama rozhodnout,“ dostala jsem ze sebe s námahou.

„Nad čím rozhodnout?“

„Jestli tě chci poznat,“ špitla jsem neslyšně. Rukama sjel trochu níž a já mu je hned chytla. „Tohle si nedovoluj,“ zavrčela jsem.

„Musím tě nějak přesvědčit, abys mě chtěla poznat,“ usmál se na mě mile a sklonil obličej blíž. Cítila jsem jeho studený dech na svém obličeji a vdechovala jeho příjemnou vůni. Pevně jsem držela jeho ruce, ale byl silnější a tak se mi vykroutil a chytil mi je on, trochu s nimi sjel a pak propletl naše prsty.

„Jsem vychovávaná, abych si k sobě nepouštěla nikoho z Volturriových, a to spadá i na tebe. Ani nemám jistotou, že jsi na zvířecí krvi, když máš ty kontaktní čočky.“

„Tak mi zkus věřit. A já ti to, až budeme sami, dokážu,“ usmíval se a pak zvedl naše propletené ruce a pohladil mě po tváři hřbetem své ruky.

„Co když nechci být s tebou někdy sama?“ vydechla jsem.

„Bojíš se mě?“ zkoumavě se díval. Zaskočil mě touhle otázkou a já na ni ani neznala odpověď.

„Nevím,“ zašeptala jsem potichu.

„Neublížím ti, to víš, jinak bych to už udělal, měl jsem tolik příležitostí,“ dál mě hladil po tváři.

„To sice ano, ale…“ Dál jsem nic neřekla, protože zaútočil na mé rty. Překvapeně jsem vydechla. Hrál si s mým spodním rtem, a když mě do něj lehce kousl, vzdychla jsem a polibky mu začala oplácet. Pustil jednu mou ruku a chytil mě s ní za bok. Moje se usídlila na jeho břiše a opírala se o něj. Namáčkl se na mě těsněji. Naše rty se navzájem vpíjely a hrály svou krásnou hru.

Když jsem ucítila jeho studený dotyk pod trikem, zalapala jsem po dechu a otevřela oči. Vyprostila jsem i druhou ruku a prudce do něj vrazila, nečekal to a tak se odtáhl. Moje pravačka na nic nečekala a vyšvihla mu facku, hlasitě to mlasklo.

Překvapeně se na mě dívala a párkrát zamrkal.

„Už nikdy tohle nedělej!“ zavrčela jsem na něj a pak se rychle rozeběhla ke škole a to přímou cestou. Použila jsem upíří rychlost, abych tam byla co nejrychleji.

U školy už bylo pár lidí, co doběhlo, zamířila jsem rovnou do šatny a pak do jídelny na oběd. Sedla jsem si ke stolu, kde byli ostatní.

Začala jsem jíst, byla jsem pěkně vzteklá. Nechápala jsem, jak jsem to mohla dovolit. A co hůř, polibek mu oplatit. Jasper se na mě koukal zkoumavě a překvapeně. Nevšímala jsem si okolí a tak jsem ani nevěděla, jestli tu ten imbecil je.

„Řekla jsi Demetrimu, aby po škole přišel k nám?“ zeptala se mě máma.

„Jo, prý přijde,“ odpověděla jsem suše a dál jedla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ODCULTI

3)  ODCULTI (27.08.2011 02:24)

takze demtry ji nuti ajeje ta facka se povedla no to kdyz zjisti jeji mamka myslim ze to n eprezije

2)  Scherry (25.07.2011 20:54)

Moc hezké

MaiQa

1)  MaiQa (25.07.2011 19:57)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek