Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

Osud

Byla jsem dlouho mimo. Všude okolo mě byla tma, než jsem začala něco vnímat. Cítila jsem měkkost pod zády, ale hlavně jsem cítila mírnou bolest břicha. To mi hned dodalo vědomí velmi rychle a já se vymrštila na posteli do sedu a zase jsem cítila, jak mě lehce zabolelo břicho.

Okamžitě jsem si na něj přiložila obě ruce. Vyděsila jsem se, když jsem necítila pod dlaněmi to velké napnuté břicho. Moje hlasivky začaly vibrovat a já bych začala křičet, kdyby mě někdo nepřerušil včas.

„Všechno je v pořádku,“ ozval se vedle mě táta. Otočila jsem se k němu a chtěla začít křičet, že to rozhodně není, jenže jsem se při pohledu na něj zarazila. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se ujistila, že se mi to nezdá, ale stejně tomu nebudu nikdy věřit.

Seděl na kraji mojí postele, ale mě spíš zajímalo to, co držel v náručí a opatrně tiskl k sobě. Nad ním se skláněla máma a vesele se usmívala. Naprázdno jsem začala otevírat pusu, moje předtím připravené hlasivky najednou nemohly vydat ani hlásku.

„To… to.“ Na víc jsem se nezmohla, když se mi vrátil hlas po několika vteřinách. Můj pohled neopouštěl ten malý bílý uzlíček, co se pohnul. Zadržela jsem dech, hlavně když vykoukla malinká ručička.

„Je tvoje dcera,“ usmála se na mě máma. Otevřela jsem pusu a vypustila překvapeně vzduch z plic. Chvíli mi trvalo, než jsem si přebrala, co mi řekla.

„Já… mám dceru?“ zašeptala jsem nevěřícně a trochu se k nim posunula na posteli blíž.

„Krásnou, jako jsi ty,“ šeptal potichu táta a přisunul se ke mně blíž, když poznal můj záměr být u nich. Nervózně jsem si skousla spodní ret, cítila jsem nervozitu. Netušila jsem, co dělat. Všechno to pro mě ještě bylo jako sen, bylo to moc rychlé. Nectila jsem se ani trochu připravena.

„Zvládneš to,“ povzbuzoval mě táta, a poté mi opatrně předal ten malý uzlíček. Jasně jsem si uvědomovala, že je zranitelná a křehká. Pokoušela jsem se být co nejopatrnější a držet ji správně, tak jako předtím táta. Přitáhla jsem si ji k hrudi.

Jen co jsem ji u sebe měla, začala jsem si ji prohlížet a musela jsem znovu zalapat po dechu. Koukala se na mě, kulila svoje oči a pečlivě si mě prohlížela, jako já ji. Ale nemohla jsem se odtrhnout od těch krásných, sytě zelených očí. Byly tak nádherné, uchvátily mě tak moc, že to chvíli trvalo, než jsem ji začala zkoumat pořádně. Červené baculaté tvářičky, malé rtíky zkroucené do ne moc znatelného úsměvu. Opatrně jsem si vzala do ruky její ručičku, která trčela z dečky, a zkoumala ji. Bylo neuvěřitelné, jak byla malinká. Cítila jsem ten obrovský úsměv na své tváři, jak se každou vteřinu zvětšoval.

„Je nádherná,“ vzdychla jsem okouzleně nad svou dcerou. Pořád to bylo jako pohádka. „Ahoj, maličká,“ zašeptala jsem k ní a opatrně jí dala pusu na ručičku. Vydala legrační zvuk. Jenže jsem si taky uvědomila menší problém. Neměla jsem jméno. Nepřemýšlela jsem nad ním, protože jsem si myslela, že mam ještě čas. Zvedla jsem svůj zrak od malé a podívala se bezmocně na rodiče.

„To je tvoje právo a povinnost.“ Šikovně se od toho distancovali.

„Ale já vůbec nevím,“ zašeptala jsem bezmocně. „Nevím, jak se to dělá, a neměla bych o tom rozhodnout jenom já,“ zašeptala jsem kňouravě.

„Nessie,“ povzdechla si máma a posadila se vedle mě a objala kolem ramen. „Taky jsem nevěděla, ale když jsem přišla na tvoje jméno, bylo jasné, že to je ono. Podívej se na ni, co by se k ní hodilo. Jaké jméno by jí slušelo,“ nabádala mě.

Podívala jsem se na ni a začala přemýšlet. Opravdu hodně jsem přemýšlela, a přitom si opakovala mámina slova. Hrála jsem si s její ručičkou a ona se pořád lehce usmívala. Byla můj malý zázrak, který se nečekaně připletl do mého osudu. Ona byla můj osudový mezník, zásah, který mi převrátil celý život, už teď. V tu chvíli jsem se usmála a přestal přemýšlet, protože jsem to měla. Navíc začáteční dvě písmena byla stejná jako u jména jejího otce, aspoň něco bude mít trochu podobného. Podívala jsem se na tátu, který se usmíval.

„Dobrý nápad,“ přikyvoval mým myšlenkám.

„Tak?“ špitla vedle mě nervózně máma.

„Destiny,“ zašeptala jsem a zase se podívala do těch zelených očí.

„Destiny,“ zopakovala po mě máma, aby zjistila, jak to zní, „pěkné a vystižné,“ souhlasila nakonec i ona.

„Vítej, Destiny Cullenová,“ zašeptala jsem k ní a políbila jina čelo. Byl to zvláštní a neuvěřitelný pocit. Byla jsem si jistá, že mi potrvá ještě dlouho, než si zvyknu. Kochala jsem se krásou toho malého zázraku.

Táta se vedle nás trochu zasmál a já po něm střelila pohledem.

„Ostatní ji chtějí taky vidět,“ pokrčil rameny.

„Oni ji ještě neviděli?“ zeptala jsem se dost překvapeně, tak jak jsem byla.

„Ne. Poté, co jsi omdlela, byli vykázaní z domu a vrátili se, až když jsme byli tady s ní a čekali, až se probudíš.“

„Aha,“ podívala jsem se opět na Destiny. „Nevím, jestli to je dobrý nápad, aby ji viděli, mohla by mít z toho šok,“ usmála jsem se na mámu a ona s tátou se rozesmáli.

„Tys to přežila, ona taky,“ připomněl mi Carlisle, který vešel do pokoje, byl sám. „Jsou nedočkaví, ale je pravda, že oba máte teď být v klidu.“

„Ať přijdou, ale jen na chvilku, pak budeme zase spát.“ Jen co jsem to dořekla, dveře se otevřely a ostatní se nahrnuli dovnitř. Jako první se probojovaly holky, které stály už u mě a všechny si prohlížely malou v mých rukou. To, jak je krásná, řekli všichni a ne jednou, přivítali se s ní a pochovali si ji. Alice už začala plánovat nákupy a holky jí přikyvovaly. Začaly vyjmenovávat seznam věcí, co potřebuje, oblečení, hračky, doplňky, vše, co je napadlo a ještě jsme to neměli. Jestli jsem si někdy myslela, že moje rodina jsou blázni, v tuhle chvíli mou domněnku plně podporovaly svým chováním.

„Ach jo, je to holka,“ povzdechl si zklamaně Emmett. „To máte v rodinných genech. Ani Edward si nedokázal vyrobit kluka,“ postěžoval si a naštvaně se koukal na tátu. Ten mu pohled opětoval a naštvaně na něj zavrčel.

Rychle jsem se podívala na malou, opravdu nahlas a rozzuřeně zavrčel a ke všemu ji měl akorát v náruči. Čekala jsem ohromný pláč na celý dům, a že ji nebudeme moci uklidnit. I táta ztuhnul ve své pozici a hypnotizoval malou pohledem. Opak byl pravdou, nezačala křičet na celý dům, ale smát se. Všichni překvapeně ztuhli a pohledy stočili na ni. Její krásný smích, jako ta nejkrásnější zvonkohra na světě, mě zahřál u srdce, bylo to to nejkrásnější, co jsem za celý svůj život slyšela, a byla jsem si jistá, že nic krásnějšího už nebude. Otevírala svojí malinkou pusinku, kroutila malinkými rtíky, ve tvářích se jí dělaly malinké dolíčky a upírala svoje velké zelené oči na tátu.

Rozpustile se na ni usmál a poté udělal obličej a další salva smíchu se ozvala celým domem. Všichni byli potichu a poslouchali její smích.

„Tak to vypadá, že ti Edward přebral prim komika rodiny,“ zasmála se Tanya Emmettovi. Ten se vyděšeně podíval na tátu a Destiny v jeho rukou.

„Tak to tedy ne. Ona je ještě pitomá, neví, co je to sranda. A on starej morous už vůbec ne,“ začal hned Emmett. Zavrčela jsem na něj vztekle. Nikdo nebude říkat, že je moje dcera ještě hloupá, i když to byla pravda, protože byla ještě moc malá, aby chápala věci, ale on to rozhodně říkat nebude.

Omluvně se na mě usmál a raději už mlčel. Jasper se veselce culil, chudák tuhle šťastnou rodinou chvilku prožívá díky naším emocím asi nejvíc.

„Nic si z toho nedělej, Emmette, že je to holka. I ty se dá s dobrou výchovou naučit spoustu věcí, koukni na Nessie,“ povzbuzoval Jasper svého smutného bratra.

„Jo, ale až to vyroste, nebudeme si s ní moc pokecat o holkách, ale budeme ji zase bránit. Já chtěl tolik, aby to byl kluk,“ povzdechl si.

Jenže si ho nikdo nevšímal, ani jeho manželka, protože ta se nakláněla nad malou, kterou stále držel táta, a cukrovala na ni. Nafoukl naštvaně tváře a já zapřemýšlela, kdo v téhle rodině je větší dítě, já, Destiny nebo Emmett.

„Vede jednoznačně Emmett,“ usmál se na mě táta a já se rozesmála. Na to reagovala i moje dcera, která mě vyhledala pohledem a začala se taky smát, ale už ne tak moc nahlas jako předtím.

„Rozesmál jsem ji,“ zavýskl Emmett.

„Tys to rozhodně nebyl,“ zamračila jsem se na něj a vyplázla jsem jazyk.

„Bylo zmíněno moje jméno,“ hrdě na sebe ukázal ukazováček.

„Ale to nebylo přímo to, co rozesmálo mě, máš smůlu.“ Bavilo mě ho trápit a táta si ke mně přisazoval.

Po nějaké době Carlisle všechny vyhnal z pokoje, aby Destiny mohla spát a já byla v klidu. Zůstali jen rodiče.

„Krmil ji už vůbec někdo?“ zeptala jsem se náhle, co mě ta myšlenka napadla. Bylo toho tolik a já se cítila provinile, že jsem si na to nevzpomněla dřív.

„V pořádku. Než ses probudila, zkoušeli jsme to. Je po tobě, taky ráda krev. A podle všeho jí i stačí. Ale budeme ji muset učit i na lidské jídlo, bude ho potřebovat pro svůj vývin.“

Chvíli byli se mnou v pokoji, ale když malá usnula, nechali mě s ní samotnou. Držela jsem ji v náručí a nechtěla pustit. Prohlížela jsem si ji, její obličej a počítala dokola prstíčky na ručičkách. Nemohla jsem uvěřit, jak málo stačilo k tomu, abych ji tu měla, aby mi změnila život. Teď když jsme ji měla u sebe a vzpomněla si na jejího otce, nebolelo to tak moc. Už jsem chápala, co tím máma myslela, když mi vyprávěla o tom, že měla mě jako střed vesmíru. I já ho měla a nehodlala jsem se ho nikdy vzdát, byla moje a já ji milovala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kamci

8)  Kamci (01.07.2012 21:03)

jsem moc ráda, že přibyla další kapitolka

Fanny

7)  Fanny (01.07.2012 20:04)

Sladké jako med a ani trochu přeslazené! Úchvatná! Spolu s jejím jménem... A jestli si všechny omotá kolem prstu stejně rychle jako mně, tak jí bude ležet u nohou celá planeta po jediném pohledu ;) :) :) :)

sfinga

6)  sfinga (30.06.2012 18:14)

Chybíš mi, Demetri :( Doufám, že budeš mít šanci milovat a vychovávat svou krásnou a roztomilou dceru dříve, než Edward Ness
Emmette, ty kluku ušatá, tobě chybí kluk na blbiny a honění holek? Moc nahlas to říkej, broučku a myslím, že ti Rose jednu flákne
Ne vážně, fakt mi chybí Demetri a moc Udělej s tím, prosím něco

5)  Scherry (30.06.2012 14:56)

4)  Iveta (30.06.2012 14:16)

nádhera:-) Teď odlétám na dovču, doufám, že jak se vrátím, tak tu najdu další kapitolku:-) Destiny je opravdu úžasné jmnéno:-)

3)  Niki (30.06.2012 14:02)

jééé úžasné... tak doufám, že ji nenecháč dlouho se trápit bez Demetriho

2)  Babča S. (30.06.2012 14:01)

1)  hela (30.06.2012 12:43)

páni tak to byla nádhera, Destiny, nádherné jméno pokráčko prosím

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Edward