Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

Záchod, rodinka a smutek.

37. kapitola – Začíná to

„Sakra,“ zasténala jsem a znovu se ohnula nad bílou keramickou mísou záchodu. Moje dávení muselo být slyšet po celém domě. Ještěže tu nikdo krom mě nejedl. I když v tuhle chvíli jsem na jídlo vážně neměla pomyšlení. Narovnala jsem se a pokoušela se zhluboka dýchat a zabránit dalšímu vyprazdňování mého už tak prázdného žaludku.

Studená ruka se mi přitiskla na čelo a zátylek a já byla opravdu vděčná. Další ruce mě hladily po tváři a zádech. Přesně jsem věděla, že ty první ruce jsou táty a druhé mámy, nikdo jiný ke mně ani nesměl, když jsem zvracela. Protože jsem pak z neznámých důvodů hrozně vyváděla. Jen jednou se o to pokoušel někdo jiný a od té doby se všichni drží dál.

Oči jsem měla zavřené a jen poslouchala moje hluboké dýchání a zrychlené srdce. Slyšela jsem zvuk vody, když někdo spláchl, a ztěžka jsem vydechla.

„Tohle je hrozný,“ zasténala jsem a posadila se na kobereček.

„Neboj se, ono to přejde,“ chlácholila mě máma a dál přejížděla rukou po mých zádech. „Taky jsem s tebou běhala pořád k záchodu,“ zasmála se.

„Musela jsi mě nenávidět,“ vydechla jsem.

„Nejdřív jsem to nevěděla a pak jsem byla ráda. Dávala jsi najevo, že tam jsi.“ Najednou mi zakručelo v břiše.

„To ne!“ Ten prcek vážně pokoušel, co snesu, pěkně blbá hra to ale byla. Zamračila jsem se a podívala se dolů na toho uličníka.

Moje břicho už bylo o dost větší, rozhodně napovídalo o tom, že se v něm klube prcek. Ale ještě nebylo ohromné. A tak mi každý den o kus povyrostlo, takže byla jen otázka pár dní, než bude tak velké, jak má být. S máminou pomocí jsem se postavila a vyčistila si zuby. V duchu jsem se celou dobu modlila, abych nezvracela znovu, protože, jak jsem zjistila, zubní pasta není oblíbená příchuť.

Naštěstí to dnes dopadlo dobře a já se nemusela znovu sklánět nad záchodem, který se stal v několika dnech mým nejlepším kamarádem. V klidu jsem se oblekla do normálního oblečení a vydala se dolů za ostatními. Ty nepřekvapilo, ani jak dlouho jsem v koupelně byla, půl hodina byla můj obvyklý čas, za který jsem to celé stíhala. Posadila jsem se do sedačky mezi Jaspera a Emmetta a koukala se na obrazovku. Sledovali americký fotbal a dohadovali se mezi sebou. Jen co jsem se posadila, oba mě objali kolem ramen a přitáhli k sobě, takže jsem mezi nimi byla zaklíněna, ale dávali si pozor, aby mě nemačkali.

„Tak jak se dnes daří?“ ozval se Emmett.

„Ranní zvracení je za mnou, takže v pohodě, co ty?“ zabručela jsem a neodtrhla pohled od obrazovky.

„Líp, než se ty tváříš,“ zasmál se. Zamračila jsem se na něj.

„Nechceš něco k jídlu nebo krev?“ strachovala se Tanya.

„Ještě chvilku počkám.“ Co já vím, jestli se to malé bude nudit a chtít mě pozlobit v několika dalších minutách.

„Nessie?“ ozvalo se ze schodů, kde byl Carlisle. Otočila jsem se na něj, bylo mi ale úplně jasné, co se bude dít. Stejně jako každé ráno od zjištění mého těhotenství. Každé ráno před jídlem jsem se od něj musela nechat zkontrolovat.

„Carlisle, vážně nejde nějak zjistit, co to bude? Ani v nemocnici?“ zajímala se Kate.

„Nejde a nepůjde,“ odbyl ji naštvaně. Ptali se ho na to každé ráno.

„Nessie, musíš se pěkně snažit, aby to byl kluk,“ kladl mi na srdce Emmett, Jasper a Kate mu přikyvovali, no jasně, protočila jsem oči.

„Bude to holka,“ ohradila se Rosalie proti svému manželovi a usmála se na mě.

Vedly se už několikadenní hádky o pohlaví mého dítěte. Ti chytřejší, jako jsem byla třeba já, máma, táta a upíří rodiče, to neřešili a nechali to na přírodě, ale ten zbytek ne, postavili se do dvou týmů. Všechny holky až na Kate byly pro holku a kluci zase pro svoje pohlaví. Hádali se, kdo bude co to malé učit. Já se nepřikláněla ani k jednomu, upřímně jsem nevěděla, co bych raději. Jestli silného syna po otci nebo rozkošnou princeznu podobnou jemu.

Bez dalších řečí jsem se postavila a pomalu se vydala za ním do pokoje. Carlisle mi změřil tlak a obvod mého bříška, co se denně o něco zvětšilo. A poté následovaly jeho pravidelné otázky, na které jsem mu odpovídala. Vrátila jsem se na svoje místo a už na mě čekalo jídlo, do kterého jsem se opravdu hladově pustila a završila svou snídaní hrnkem plným krve. Doufala jsem, že to v sobě udržím. Koukala jsem se s ostatními chvíli na televizi, než jsem se začala opravdu nudit, a tak následovala moje pravidelná procházka.

Nechtěla jsem pořád tvrdnout doma a musela jsem na čerstvý vzduch, jenže mě nechtěli pouštět samotnou. Moc se o mě báli a taky mě hlídali, abych náhodou nechtěla lovit. Každý den šel se mnou někdo jiný, aby to bylo zpestření. Dnes byla na řadě Esme.

Poté, co jsem se pečlivě oblekla, jsme mohli vyrazit do lesů, které byly všude okolo.

Že mám důvod milovat Esme, se mi opravdu potvrdilo při cestě. Neptala se mě jako ostatní na to, jak se cítím, a na dítě, i když by se na něj asi nejraději ptala od rána do večera, jak děti milovala. Ne, ona byla opravdu báječná a začala se mě ptát na úplně jiné věci. Na nepodstatné, obyčejné. Neřešili jsme umění a některé její nabídky, zaměstnalo to mou mysl a já se cítila skvěle. Byly jsme tak zapálené do tématu, že jsme zapomněly i na čas a vzpomněly si až ve chvíli, kdy volal táta, jestli jsme v pořádku.

Seděla jsem opět na svém oblíbeném místě tady. Vnitřní parapet u okna v mém pokoji. Koukala jsem se ven. Stromy byly pokryté velkým nánosem sněhu, stejně jako vše okolo, a další sníh se stále vznášel z nebe na zem. Byl to uklidňující obrázek. Vždy jsem si vyhlédla nějakou sněhovou vločku a pozorovala její dráhu na zem, kde splynula s ostatními v jednu velkou bílou přikrývku. Vydržela jsem hodiny sedět a jen koukat, nechat trochu čas popoběhnout dopředu a zaseknout se na jednom místě.

Mohla jsem aspoň chvíli nalhávat sama sobě, že je vše v pořádku, vydrželo mi to jen po dobu koukání z okna.

„Kde jinde bys byla…“ ozval se za mnou tiše od dveří táta. Věděla jsem o něm, protože dělal menší hluk, když šel, aby mě nevyděsil. Otočila jsem k němu tvář a lehce zkřivla rty do úsměvu. Posadil se naproti mně na parapet, opřel se o stěnu a koukal se na mě místo z okna. Já si ho nevšímala a koukala se na ten padající sníh.

„Jsi v pořádku, Nessie?“ zajímal se.

„Jo, proč bych nebyla? Všechno je v pořádku,“ koukala jsem se dál z okna a pokoušela se nemyslet na to, co mě opravdu užíralo, i když jsem na to intenzivně nemyslela. Bylo to ve mně a dusilo mě to.

„Proto sedíš každý den nejméně hodinu u okna a koukáš tupě na padající sníh?“ zajímal se a pozorně zkoumal můj obličej. Povzdechla jsem si a odvrátila tvář od okna a podívala se na něj.

„Je to snadnější. Na chvíli nemyslet, nevzpomínat, moci předstírat, že to je, jak má být. Žádné…“
„Vzpomínky, ani spojitosti s minulostí a tím, co tě trápí a bolí,“ dokončil za mě.

„Přála bych si moci aspoň na chvíli zapomenout a necítit to, co cítím. Moci si plně užívat to, co si mám v těch dnech užívat.“

„Všechno to je na tebe moc rychlé,“ špitl potichu.

„Jak rychlé?“

„To vše okolo. Moc rychle jsi našla někoho, koho miluješ, pak mě a zase ztratila jeho. A když se s tím pokoušíš srovnat, zjistíš, že jsi těhotná. Nestihla ses srovnat s jedním a přišlo další a další. Nejsi vyrovnaná citově a až si s tebou začnou hrát hormony, bude to vše mnohem horší. Všichni ti chceme pomoct, ale tohle není v našich silách. Můžeme tě zabavit, ale to nestačí.“
„Mám jen chvilky, kdy musím vypnout. Já to zvládnu, tati, neboj. Zvládla jsem přežít ve zdraví sedmnáct let v téhle rodině,“ usmála jsem se na půl pusy.

„Upřímně, mám o tebe strach. A ne jen já.“

„Tak ho neměj, budeš mít vrásky a stejně s tím nic neuděláš.“

„Nessie,“ povzdechl si.

„Potřebuju jen pocit, že mám svou rodinu, která mě podrží,“ zadívala jsem se mu do očí.

„Jsme tu pro tebe,“ přitakal. Natáhla jsem se k němu a objala ho. Stáhl si mě k sobě a držel v objetí. Koukali jsme se v tichosti z okna.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Niki (20.05.2012 22:08)

úžasné... doufám, že to Nessie opravdu zvládne a nezhroutí se... opravdu by to asi měl být kluk, sladkej jako Demetri... ale kdyby s nimi byl měla by to být holka... aby ji mohl ochraňovat

8)  viki (20.05.2012 21:20)

Moc pěkné !

7)  Sofie (20.05.2012 21:06)

Kamci

6)  Kamci (20.05.2012 20:32)

krásné

sfinga

5)  sfinga (20.05.2012 19:41)

Skvělý táta. Kdyby ji tak uměl nějak pomoct, jenže to nejde, to dokáže jen jeden upír z Volterry. A nebo taky... Anamor ;) Že jí pomůžeš, broučku, že jo?

4)  Vevuš (20.05.2012 19:03)

B) B) B) Konečne, ďalšia kapitola a ako obvykle úžasnáááááá Prosííííííííím rýchle ďalšiu A mohol by sa tam možno už ukázať aj Demetri Veľmi ťa obdivujem, že na to máš čas a aj nápady, super veľmi si ma touto kapitolou potešila

3)  hela (20.05.2012 18:58)

fňuk :'-( :'-( :'-( :'-( hormony to je věc :/ :/ :/ krásná kapitolka honem další

2)  Iveta (20.05.2012 18:22)

Rychle další kapitolku!!§:'-( :'-( :'-( :'-( Chudinka Nessie...ale jinak jako vždy dokonalost sama;)

1)  Babča S. (20.05.2012 17:41)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek