14.03.2012 [18:45], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 7×, zobrazeno 2344×

Rodinné drama pokračuje…

32. kapitola – Nemůžeme tu zůstat

Demetri mě popadl a co nejrychleji se mnou odcházel ze sálu. Hned za námi vedl táta mámu. Byla jsem rozčílená, chtěla jsem se tam vrátit, ale pevně mě držel.

„Nessie, nedělej zbytečné problémy. Jestli nechceš, aby tě poslal za Marcem,“ napomenul mě Demetri.

„To by si zkusil a poznal by, jak dobře umíš trénovat,“ zavrčela jsem.

„Sluníčko,“ povzdechl si. Přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu do vlasů. Za námi se ozvalo vrčení a mně bylo jasné, že je to máma. Táta byl zvyklý.

„Kam půjdeme?“ zajímal se.

„Potřebuju se vybít,“ zavrčela jsem.

„Nejdřív bys ses měla uklidnit a promluvit s Bellou,“ připomněl mi.

„Jo, aby ti nenatrhla zadek,“ podotkla jsem naštvaně. „Takže můj pokoj,“ povzdechla jsem si.

V pokoji jsem se posadila na postel, vedle mě Demetri, táta se postavil o kousek dál a máma zavřela se značným temperamentem dveře. To musel slyšet i Aro. Otočila se na nás a sjela všechny tři pohledem.

„Co se tu děje? A chci to od začátku,“ zadívala se na mě. Postavila se u zdi, ruce si založila na prsou a dávala jasně najevo, že čeká.

„Od začátku? Velký Aro se dozvěděl o mém narození a byl rozhodnutý mě získat. Proto tedy donutil tátu opustit rodinu. Aby byla oslabená. Když ho věznili zde a vyhrožovali mu, nemohl nic udělat. Pak o sedmnáct let později nastupuje na scénu Demetri. Jeho úkol – dostat zázračné dítě do Volterry. Nejlépe bez násilí. A pak tu taky hrajeme my dvě. Já jako dcera, která neposlouchá a hledá útočiště, a ty jako matka.“ Ovšem můj krásný proslov byl narušen netrpělivým posluchačem.

„Nessie, nech si ty přihlouplé komentáře a mluv,“ napomenula mě.

„Dobře. Zkrátka a jednoduše, Demetri byl Arem donucen mě přivést sem. Tady jsem objevila svůj další dar a tátu, který mě jako můj tajný Stín hlídal. Učím se bojovat a využívat přitom své dary. Ten druhý moc neovládám. A jinak se tu celkem nic nedělo,“ podala jsem jí hlášení, jaké chtěla.

„Jo tak Demetri a pan Cullen byli donuceni?! Já jim ukážu, co znamená donucení!“ vrčela vztekle máma.

„Mami,“ zkusila jsem to, ale utnula mě jen pohledem.

„Bello, nikdy bych neodešel, kdyby to bylo jen na mně. Pokoušel jsem se vás chránit. Nemohl jsem nic dělat. Kdybych nešel, přišel by s armádou a zabil by celou naši rodinu,“ povzdechl si táta a přistoupil k ní blíž.

„A co mi třeba něco říct?!“ prskla vztekle.

„Tak mi řekni, co bys udělala, kdybys věděla, kde jsem?“

„Šla bych pro tebe,“ přiznala po delší době ticha.

„To jsem nemohl dovolit, musela jsi zůstat v bezpečí s naší dcerou,“ promlouval jí do duše a my s Demetrim byli tišší než myška.

„Lásko,“ pošeptal táta a pak ji zase začal líbat. Otočila jsem svůj pohled na Dema, který se zase koukal na mě.

„Máš to ještě u mě,“ zaslechla jsem mámu.

„Rodinná krize zažehnána,“ špitla jsem k Demetrimu a mrkla na něj. On se jen lehce usmál na půl tváře. Vypadal, že přemýšlí. Vlastně tak vypadal i při cestě ze sálu. Zkoumavě jsem se na něj podívala a pohladila ho po tváři. Připadalo mi to přirozené a jako nutnost. Povytáhl oba koutky a zadíval se na mě. Dal mi pusu do dlaně a stále se mi díval do očí. Připadalo mi, jako by něco hledal, jak zkoumavý byl jeho pohled. Asi to našel, když jeho oči lehce potemněly a uhnul pohledem. Podívala jsem se na rodiče v objetí a usmála se. O tomhle jsem vždy snila.

Popadala jsem tedy Demetriho a vzala si věci na cvičení a potichu se s ním vypařila. Musím jim po sedmnácti letech nechat trochu soukromí.

Převlékla jsem se u Demetriho a vydali jsme se spolu do tělocvičny, kde už nikdo nebyl. Potřebovala jsem se odreagovat, abych mohla myslet. A když jsem nemohla běhat, tak trénink byl druhá možnost. Cvičili jsme až do večera, kdy mi nechal Demetri přivést večeři. A pak jsme se usídlili v jeho pokoji. Můj byl obsazen.

Další den ráno, když jsem snídala, přiřítila se i máma s tátou. Zkoumavě se podívala na Demetriho a pak zavrčela. Seděla jsem totiž v posteli přikrytá jen k nohám a měla u sebe jídlo, okolo bylo poházené oblečení. No, byla jsem v jeho pokoji, uklízet mu ho nebudu. Na to je dost starej on sám. Jenže já věděla, že to vrčení je spíš z toho, co se stalo.

„Mami, nech toho. On za to nemůže,“ koukla jsem se na ni prosícně. Povzdechla si, posadila se ke mně na postel a objala mě.

„Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála,“ povzdechla si znova a upravila mi vlasy. „Nikdo nevěděl, kam ses vypařila, a Alice tvrdila, že tě nevidí. Myslela jsem, že zešílím.“

„Ta malá potvora toho ví víc, než si myslíme,“ usmála jsem se na ni a taky ji objala. „Ale doufám, že se jednou vyplní to, co mi jednou řekla.“ Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu jely v autě. Tvrdila, že jednou budu šťastná a budu mít vše, co chci. A že rodina bude celá.

„Alice, ví, co říká,“ mrknul na mě táta.

„Co je tedy na programu dne? Tedy krom toho, jak se odsud dostat?“ zajímala se máma.

„No, já mam teď trénink s Demem, tak se můžete s tátou koukat a přemýšlet.“ Vyskočila jsem z postele a letěla do koupelny se převlíknout a na tréninky.

Byl to týden, co k nám přišla máma. Táta se pokoušel několikrát s Arem domluvit, ale veškeré snahy přišly vniveč. Aro měl veškeré trumfy v rukávu. Náležitě si tu hru užíval.

Seděla jsem, tedy spíš sedělo-ležela opřená o Demetriho hrudník v prázdné tělocvičně. Uprostřed místnosti bylo několik láhví a plechovek.

„No tak, Sluníčko, soustřeď se,“ napomínal mě Demetri a objímal mě kolem pasu. „Vnímej ty plechovky a pokus se je shodit svým darem,“ šeptal mi do ucha. Jeho nápad měl ovšem pár trhlin. A ta největší byla, že jsem se nemohla soustředit, když byl u mě tak blízko? Za celou dobu, co jsme tady byli, jsem nepřišla na to, jak to dokázat.

„Nejde to,“ postěžovala jsem si.

„Nejsi soustředěná,“ napomínal mě.

„Zrovna ty máš co mluvit. V posledních dnech nevnímáš. Jsi schovaný ve svých myšlenkách,“ připomněla jsem mu, jak divně se choval. Pořád byl zamyšlený nebo se na mě koukal zvláštním pohledem. Hlavně, když jsem byla s mámou či tátou.

„To není pravda,“ ohradil se. Přetočila jsem se k němu čelem, klekla si a s tím mu dala ruce kolem krku.

„Vážně? Tak mi vysvětli, jak jsem tě dokázala třikrát porazit?“ koukala jsem se na něj se zvednutým obočím a čekala. Koukal na mě překvapeně.

„Zlepšila ses,“ zkoušel to na mě.

„Ale jdi ty. Sám moc dobře víš, že je to nemožné bez použití daru. Nevnímal jsi,“ zamračila jsem se na něj.

„Možná jsem se trochu zamyslel,“ připustil neochotně a jeho studené dlaně postupovaly od mých nahých stehen výše.

„Trochu?“ přeskočil mi nevěřícně hlas, „Demetri, co se děje?“ zeptala jsem se ho přímo a koukala se mu do očí, které byly krásně světlé po včerejším lovu.

„Nic se neděje, Sluníčko,“ usmál se na mě. Sklonila jsem tedy trochu hlavu a políbila ho.

„Jen čekám, kdy nebudeš vnímat mě.“
„To se nestane,“ rošťácky se usmál a stiskl moje hýždě.

„Deme!“ napomenula jsem ho. Popadla jeho ruce a zvedla je do vzduchu v úrovni našich hlav.

„Ano?“ usmíval se a propletl naše prsty. Než abych něco řekla, raději jsem ho políbila. V tělocvičně jsme strávili ještě nějakou dobu, než se mi podařilo aspoň jednu plechovku odhodit.

Šla jsem do svého pokoje, kde nebyli rodiče, protože se vydali na lov. Aro je pustil, protože věděl, že by tu svou milovanou dceru nenechali. Měl pojistku pro to, aby se vrátili. Proto já musela jít den předtím jen s Demetrim. Zalezla jsem si do koupelny na dlouhou koupel.

Byla jsem překvapená, že když jsem vylezla, Demetri u mě v pokoji nebyl. Rychle jsem se oblekla a šla k němu, ale ani tam nebyl. Rozhodla jsem se vydat do jedné místnosti, kterou jsem používala jako jídelnu. Jestli tam není s jídlem. Ale nebyl.

Ani trochu se mi to nelíbilo, protože by mě tu nenechal jen tak samotnou, když byl táta pryč. Zmateně jsem se vracela do pokoje. Když jsem potkala Jane. Mračila se na mě jako sto čertů, ale postavila se mi do cesty a mile se usmála. To mě zmátlo.

„Hledáš něco, že tu běháš tak sama?“ zajímala se.

„Demetriho, nemůžu ho najít,“ přiznala jsem. Nemohla jsem nic ztratit. Buď se mi vysměje, nebo poví, kde je. Počítala jsem ale s tou první variantou.

„Aby ne, když byl přes půl hodiny u vládců a přemlouvá je,“ prozradila tajemně.

„Proč je přemlouvá?“

„Chce, aby mu Aro splnil jeho přání za to, že mu zachránil život.“ Zmateně jsem se na ni koukala, protože jsem to ani trochu nechápala. „Chce, aby vás propustili. Tebe a rodiče, společně s ním. Ale Arovi se to nelíbí. Pustil by ze své gardy až moc dobrých upírů,“ smála se.

„Takže ho odmítl?“ vydechla jsem zklamaně.

„Ne. Povolil k propuštění jen tři z vás,“ zasmála se a odešla. Koukala jsem se do zdi a v hlavě mi to šrotovalo.

Krucinál! To bylo ono! To, proč tolik přemýšlel. Jenže pak mi došlo ještě něco. Pustí jenom tři. Sakra! Moc dobře jsem věděla, co Demetri řekl, Jane mi to prozradit nemusela. Bylo to jasné podle toho, jak se choval. Tohle nešlo. To mi nemohl udělat.

Rychle jsem se rozeběhla do jeho pokoje a doufala, že už tam bude. Musela jsem ho zastavit, než udělá nějakou hloupost a odtrhne nás od sebe.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Fanny (14.03.2012 22:19)

Co to ten Demetri provádí? Needwardovatí?

3)  Kamci (14.03.2012 21:18)

tak teď si budu kousat nehty minimálně do další kapči a čekat jak se to vyvrbí

1