20.12.2011 [19:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 9×, zobrazeno 2520×

„Líbí se ti něco?“ ozvalo se mi u ucha.

„Možná, ale tobě to rozhodně nepovím,“ otočila jsem se k němu a pak se vydala davem jinam. Venku jsme strávili celý den a já se skvěle bavila. Až když začínala být tma, vrátili jsme se do hradu.

26. kapitola -  Objev

Zatvrdila jsem se sama do sebe snad ještě víc jak předtím. A toho blonďatého upíra jsem prostě nechtěla vidět, ani omylem. Až teď, když se to stalo, mi došlo, před čím se mě pokoušela máma uchránit. A nebyl to jen Demetri, protože je Volturri, ale všichni kluci představovali nebezpečí. A ona mě chtěla ochránit právě před tímhle. Zklamání z lásky a bolestí. Ale jsou věci, před kterými nejde chránit, a tohle byla jedna z nich, musela jsem si tím projít. Jen mě tolik štvalo, že ji tady nemám, aby mě objala a řekla, že není jediný na světě. Byla jsem na to sama, ona byla na druhé straně zeměkoule a tady na hradě jsem neměla nikoho a ani bych se nikomu nesvěřila. Nevěřila jsem už nikomu, pomalu ani sobě samé.

Díky mému odtažení od Demetriho jsem ani nechodila trénovat. Byla jsem ve stavu, kdy jsem nemohla. A tak jsem po dvou dnech našla svoji zašívánu. Pokoj už mi totiž lezl na mozek. Tihle upíři asi nikdy neslyšeli o moderním vynálezu – televizi, abych se zabavila. Nevěděla jsem, co tady mám dělat a tak jsem se rozhodla prozkoumat hrad. Šla jsem sama jen se Stínem.

Šmejdila jsem po chodbách a těch upírů si nevšímala. Pokukovali po mně, ale nepřiblížili se. Občas jsem nakoukla do nějakých dveří, ale předtím jsem se optala Stínu, který mě buď pustil, nebo ne. Nikdy by mě nenapadlo, že v tomhle starém, studeném, nepěkném hradě najdu místnost, do které se zamiluju.

Opatrně jsem otevřela dveře a jen hlavou nakoukla dovnitř. Překvapeně jsem zamrkala a pak ty dveře celé otevřela a pomalu vešla dovnitř. Byla to ohromná místnost plná polic s knihami, bylo jich přinejmenším tisíc. Uprostřed místnosti byla lenoška a křeslo. Ale co mě zaujalo nejvíc, bylo černé klavírní křídlo. Možná tu nebude až taková nuda, bliklo mi hlavou.

Pomalu jsem se šourala k tomu křídlu a očima často utíkala po policích s knihami. Ale vždy se můj pohled zase zasekl na tom černém pokladu tady. Jen okrajově jsem slyšela klapnutí dveří, jak je Stín za námi zavřel.

Zhluboka jsem se nadechla a cítila vůni starých knih, stejně jako v dědově pracovně. Jen on jich měl o něco míň. Došla jsem ke svému cíli a opatrně po něm přejela prsty. Cítila jsem lehký úsměv na své tváři a posadila se na židličku. Zvedla jsem ochranné víko klaviatury a vyzkoušela pár tónů, jestli je naladěné. Překvapivě bylo, a tak mě už nic nemohlo zastavit, abych hrála. Začala jsem hrát Esmeinu oblíbenou. Za poslední dobu jsem ji měla nejvíc nahranou a tak si i nejlíp pamatovala.

Byla jsem tam celý den, hrála jsem a koukala po knihách. Nakonec jsem tam chodila každý den. Taky jsem hned další den, co jsem našla knihovnu, na Arův příkaz musela zase začít trénovat. Bylo mu jedno, co se mezi mnou a mým trenérem děje, mám prostě trénovat.

Ty hodiny, co jsem trávila v té tělocvičně, jsem nenáviděla. Ale už jsem se lepšila, a to bylo hlavní. Stejně jsem stále nepochopila, co se mnou mají v plánu. Krom tréninku jsem s Demetrim nepřišla do styku, a taky když mi nosil jídlo. Stále jsem nebyla na lovu a bylo to na mně už poznat. Ráno trvalo dlouho, než jsem nabrala sílu a při tréninku jsem to nezvládala.

„Jdeme na lov,“ řekl rozhodě Demetri, když jsem se sotva držela na nohou. Pokoušel se už několikrát dostat do mě nějakou krev, ale já to odmítla.

„Nikam nejdu,“ nehodlala jsem se vzdát. I když mi bylo opravdu mizerně.

„Renesmeé, klidně mě nenáviď, klidně nesnášej celý hrad, ale nedělej blbosti. Potřebuješ krev, tak nedrž hladovku jen z uraženosti,“ pokoušel se mi promluvit do duše.

„Nemám sílu na lov,“ přiznala jsem a posadila se na postel. Nic neřekl, jen odešel. Lehla jsem si na postel a koukala se do stropu.

Tohle jsem trochu nezvládla, myslela jsem, že bez krve vydržím delší dobu. Jenže jsem si neuvědomila, že já u toho trénuju, namáhám se a tak se moje potřeba po síle zvýšila.

Do půl hodiny se rozletěly dveře pokoje, překvapeně jsem se podívala na Demetriho a tři plastové láhve, které měl v ruce. To v nich určitě nebyl jahodový džus. Zavřel a posadil se ke mně. Otevřel první láhev a já ucítila krev, zvířecí.

„Pij a žádné odmlouvání,“ podal mi nekompromisně láhev a čekal. Ta vůně na mě doslova křičela, abych si ji vzala, a tak jsem se do láhve pustila a hltavě pila. Hned ve mně skončila a ty další dvě taky.

Měla jsem pocit, že jsem přepitá, ale cítila jsem, jak zase nabírám sílu.

„Na konci týdne jdeme na lov a budeme chodit každý týden,“ řekl mi konečné rozhodnutí a odešel. Ozvalo se tiché klepání na dveře. Nevnímala jsem ho, bylo jasné, kdo to je, nikdo jiný sem nechodil.

Byly to tři dny od toho, co do mě nakázal dostat krev, ale i přesto, že mi tím pomohlo, jsem byla naštvaná dál. Nedělal to kvůli mně, Aro by ho zabil, kdyby se mi něco stalo a nebyla bych schopná trénovat.

„Nessie, obleč se, za deset minut odcházíme do města,“ ozval se Demetri za dveřmi. Chvíli jsme přemýšlela, že bych nikam nešla, ale vidina lidí a města byla moc silná, ještě jsem se odsud nedostala, co jsem přijela. A tak jsem se vrhla ke skříni. Bylo teplo, přeci jen je to Itálie a tak jsem si vzal krátké šaty. Lehké a pohodlně. Pokynula jsem rukou Stínu a vydala se na chodbu, kde čekal. Mlčky jsme šli ven.

Bylo zvláštní po takové době vidět slunce a cítit ho na holé pokožce, musela jsem se usmívat, i když jsem si to v jeho přítomnosti zakázala. Oba moji ochránci byli pečlivě schováni pod plášti, já si mohla užívat slunce, jak se mi zachtělo.

Ve městě se pořádaly trhy. Chodila jsem od stánku ke stánku a koukala se na vše, co tu měli. Dokonce tu byli umělci, hráli divadlo a hlavně, co se mi líbilo, umělečtí kováři a spousty dalších starých řemesel. Volterra musela být krásná za starých časů. Zvědavě jsem se na všechno koukala a zkoumala. Demetri se mi držel v patách a kousek za ním Stín.

U jednoho stánku jsem se zdržela delší dobu. Měli tu různé šperky, náramky, řetízky s přívěšky, náušnice, prstýnky. Byla jsem přeci jen holka a takové věci se mi líbily. Všechny jsem si pečlivě prohledala a vyzkoušela, byla jsem na to zvyklá od nákupů s Alice.

„Líbí se ti něco?“ ozvalo se mi u ucha.

„Možná, ale tobě to rozhodně nepovím,“ otočila jsem se k němu a pak se vydala davem jinam. Venku jsme strávili celý den a já se skvěle bavila. Až když začínala být tma, vrátili jsme se do hradu.

„Tvůj strážce si musí skočit na lov, takže budeš dnes večer sama,“ oznámil mi Demetri když jsem se chystala jít do pokoje.

„Jmenuje se Stín,“ připomněla jsem mu jen. Nějak mi to nevadilo, že odešel, přeci jen se mnou bylo těžké být. Měla jsem krev a bijící srdce. V pokoji jsem se nachystala a vydala rovnou do postele, lehla jsem si a jen koukala po tmavé místnosti.

Ozvalo se zaklepání, na které jsem nereagovala, myslela jsem si, že se vrátil Stín, ale do tmavého pokoje vklouzl Demetri.

„Jdi pryč,“ promluvila jsem k němu potichu a otočila se na druhý bok, zády k němu.

„Renesmeé, chci si s tebou v klidu promluvit, vše ti vysvětlit. Odháníš mě od sebe, křičíš na mě a to chci už ukončit.“ Mluvil potichu a přibližoval se k mé posteli. Povzdechla jsem si, neměla jsem sílu na další hádku. Za posledních několik dní jich bylo dost a já ho vždy vyhodila anebo s ním třískal o zeď. Posadila jsem se na posteli a schoulila se do klubíčka, čekala jsem, co bude chtít říct. „Máš pravdu, v pár věcech jsem ti lhal. Ale ne ve všem a rozhodně ne v těch, které se týkaly mojí osoby. Jsem na světě už dlouho, nikdy jsem nebyl svatoušek, prostě jsem žil tuhle existenci, jak to šlo. Jeden čas jsem se s Heidy stýkali víc…“

„Hele, jestli jsi mi přišel povídat o všech, se kterými jsi byl, tak zase odejdi, jinak skončíš na ulici,“ zavrčela jsem podrážděně.  Byla jsem si jistá, že bych ho prohodila oknem, aby si zalítal z toho pátého patra.

„Měli jsme poměr, ano, ale ona ho měla snad se všemi upíry tady. Věčnost je dlouhá.“ Tím posledním mě určitě neobměkčí. „Všichni upíři bloudí celou dobu a neví co dál, užívají si. Ale tvoje rodina, měla štěstí, našli ty, kteří je milují, a jsou spolu. Ostatní upíři to neznají anebo málo kdy. Já to neznal. Nevěděl jsem to. Nezměnila mě tvá rodina ani způsob stravy, ale ty jsi mě změnila. Nebudu ti tu říkat romantické řečičky, jen jsem ti chtěl dát dárek,“ podíval se na mě a pak mi pomalu podal malou krabičku.

Chvíli jsme váhala, ale pak mě přemohla moje zvědavost a já si ji vzala. Když jsem ji otevřela, koukala jsem se na obsah. Byl tam asi jeden z nejznámějších čínských symbolů. Kruh z poloviny černý s bílou tečkou z té druhé bílý s černou tečkou.

„Jin Jang. Tím se popisují dvě navzájem opačné a doplňující se síly. Jin, to je ta černá část, symbolizuje ženu, bílá zase muže. Prostě tak, jak to je.“ Trochu nervózně se zasmál a já se na něj podívala. „Chtěl jsem ti nějak ukázat, co k tobě cítím. Miluju tě, Renesmeé, nechci s tebou hrát žádné hry, ani tě nějak využívat. Kdyby to šlo, nikdy bych tě sem nebral a zůstal s tebou a tvou rodinou.“ Propalovali jsme se navzájem pohledy a já v jeho očích viděla upřímnost. Stočila jsem pohled zase raději k přívěšku. „V obou barvách je naschvál tečka té opačné. Jsou to stopy té druhé síly, navzájem na sebe působí a mění se.“

Opatrně mi vzal krabičku z ruky a vytáhl z ní řetízek s bílou částí kruhu. Dívala jsem se na něj a čekala. Než jsem stihla zareagovat, seděl za mnou na posteli a připínal mi řetízek na krk.

„Nosí se u sebe opačné barvy, aby připomínaly druhou polovinu,“ šeptal mi do ucha při zapínání řetízku a prsty přejížděl po krku, zachvěla jsem se a přivřela oči. „Je to celek, který udržuje harmonii. Jedno nemůže existovat bez druhého. Den nemůže existovat bez noci,“ šeptal mi dál a já ho tiše poslouchala se zavřenýma očima, až po chvíli jsem si uvědomila, jeho rty přejíždějící na mém uchu. „Chci s tebou být zase v dokonalé harmonii.“

Přetočila jsem se k němu čelem, nevěděl, co udělám nebo řeknu. V jeho tváři ale byl naděje.

„Aby byla harmonie dokonalá, mám jen jednu podmínku,“ promluvila jsem potichu a přitáhla se do jeho náruče. „Musíš mi říkat pravdu a povědět vše o sobě a svém dlouhém životě, nechci, aby mě něco překvapilo.“ Opřela jsem si tvář o jeho a zavřela oči.

„Povím ti vše, co budeš chtít,“ slíbil mi a já byla na vrcholu spokojenosti. Položila jsem se na něj celou váhou.

„Ale až zítra,“ zívla jsem si a odtáhla se od něj. Lehce se zasmál a pak si mě zase přitáhl a i se mnou si lehl do postele. Neprotestovala jsem a v klidu usnula.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Kamci (20.12.2011 21:10)

moc pěkné

3)  wuzinka (20.12.2011 21:02)

Kapitolka byla fajn i celá povídka se mi líbí, ale chtělo by to aspoň nějaký zvrat....Třeba pohled Cullanu, říct co chcou Volturiovi, Co Edward alias Stín...

1