05.12.2011 [20:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 7×, zobrazeno 2369×

Sedl si i se mnou na postel v mém pokoji a stále mě k sobě tiskl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě naléhavě. Pustil mě jednou rukou, aby mi zvedl obličej k sobě. Díval se mi do očí a čekal.

24. kapitola – Můžeme začít

Po týdnu a něco se moje ruka zahojila a tak jsem mohla začít trénovat a jiné věci, co po mně chtěl Aro, a to proč jsem tu byla. S Demetrim jsem promluvila, jen když jsem musela, a to ještě s velkou nechutí po naší poslední výměně názorů. Pořád jsem byla jen zavřená na hradě. Na lov s Demetrim jsem odmítla jít ještě několikrát, věděla jsem, že za pár dní budu muset jít, jinak se složím, jak jsem slábla. Ale byla jsem moc umanutá a hrdá na to, abych s ním hned někam šla.

Rychle jsem si zvykla na Stín a to, jak je na každém kroku za mnou. Na toho jsem si opravdu zvykla, ale na ostatní ne. A tak jsem se jim vyhýbala velkým obloukem. No, pro moji bezpečnosti bylo lepší, když jsem v době mého zranění byla zavřená v pokoji a nevycházela ven a mně to ani  moc nevadilo. Jen jsem se nudila, ale po dvou dnech se v mém pokoji objevilo pár knih a tak jsem se zabavila aspoň četbou.

V tichosti jsem si to mířila po tom velkém kamenném hradě do míst, kde jsem ještě nebyla. Dnes měl začít trénink mého bojového umění, které rozhodně nebylo žádné, a přitom mi prý bude Demetri pomáhat s darem a jeho využitím právě při boji.

To, že jsou Volturriovi magoři, mi došlo hned, jak jsme došli na místo. Ta tělocvična byla obrovská. Na zemi ležela speciální žíněnka po celé ploše, aby se mohlo trénovat. Několik upírů bylo na druhém konci a bojovali, s nimi tam byl i Felix, kterého jsem poznala hned, jak se nad ostatními tyčil.

Jen co jsme vešli, veškerá pozornost se strhla na nás a já cítila jejich pohledy. Dokonce i přestali bojovat. Už vím, jak si připadá ustrašené jehně v zoo.

„To na mě budou zírat i celý trénink?“ sykla jsem k Demetrimu přede mnou.

„Jsou zvědaví, jsi nová a je slyšet tvoje srdce,“ pokrčil rameny a otočil se ke mně.

„Odmítám dělat výstavní zvířátko!“ prskla jsem a vzpurně si založila ruce na prsou.

„Byla bys ale moc pěkné zvířátko,“ zaculil se a já na něj zavrčela. Všimla jsem si, jak ti upíři zpozorněli a i jejich šeptání.

„Kruci, co to je za holku? Vrčí jako my,“ ptali se překvapeně.

„Já si myslel, že to je další lidská šťabajzna, se kterou si zase chvíli bude hrát,“ řekl další z nich a mně zatrnulo. Zamračila jsem se na Demetriho snad ještě víc nepřátelsky a potlačovala touhu zavrčet znovu. Ani on se už neusmíval a postavil se kus přede mě. Stála jsem na místě a koukala se na něj.

„Umíš se nějak bránit?“ zajímal se.

„Jo, víš, ti dva, co si říkají mí strýcové, mě to učili, abych se ubránila, ale jen lidem. Moje síla nestačí na upíry ani v nejmenším. Navíc se pak rychle unavím, proto nechápu, co po mně Aro chce.“

„Vážně, už jsi to zkoušela?“

„Jo! Proč myslíš, že jsem v tom lese před tebou neutíkala?“

„Já si myslel, že jsem tě okouzlil,“ uličnicky se usmál.

„Leda tak ve zlém snu. Vím moc dobře, že nemám šanci se ubránit ani utéct.“

„To je příjemné zjištění.“ Stále se culil a tentokrát zavrčel můj Stín. Na to už jsem taky přišla, když někdo udělá nebo řekne něco, co není pěkné, bránil mě tak.

„To mě budeš trénovat jen ty?“ zajímala jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, jak moc času s ním musím trávit.

„Jo. Chceš snad někoho jiného?“ řekl trochu naštvaným hlasem.

„Popravdě ano. Co třeba Felix?“ Sice jsem ho neměla ráda už od pohledu, ale myslím, že bych to snesla líp než jeho.

„Ne, to nepřipadá úvahu,“ záporně kroutil hlavou.

„Proč?“

„Mohl by tě zabít. Felix není zvyklý krotit svou sílu. Rozdrtil by tě jako nic,“ vysvětlil mi a já těžce polkla, když jsem se podívala na Felixe. Od něj by to určitě bolelo. Povzdechla jsem si, nic jiného než on mi nezbývalo.

A tak na mě Demetri začal pomalu útočit a nechal mě se bránit. Ale moc mi to nešlo. Nikdy jsem se neprala maximálně s Emmettem a Jasperem, ale to bylo něco jiného. Když se mi něco dělo postarali se o to oni a tak já neměla nikdy příležitost. A bylo to poznat i na tom, co jsme dělali teď. Byla jsem na zemi víc, než by se mi líbilo. Vyrušil nás až dětský smích, doslova.

„Demetri, dřív jsi nebyl na tak slabé holky. Možná tak na lidské, ale tohle? Myslel jsi to s ní vůbec někdy vážně?“

„Buď zticha, Jane!“ okřikl ji.

„Proč? Jenom říkám pravdu. Připadá mi, jako bys najednou začal pracovat pro charitu. Nikdo jiný by si s ní nezačal, tak jsi to musel alespoň vyzkoušet. A teď zůstane tady. Jako její otec. Víš, už nikdy neuvidíš rodinu. Doufám, že tě to bude dlouho trápit. A jednou, až to Aro dovolí, tak už ani žádnou rodinu mít nebudeš.“

Asi ji nikdo nepoučil, že o mé rodině se nemluví ve zlém, když jsem u toho, a už vůbec si mého otce nikdo nebere do pusy, protože pak se neznám. Celou dobu jsem se na ni dívala a ve chvíli, kdy domluvila, už nestála na svém místě. Letěla vzduchem na druhou stranu tělocvičny, kde ji zastavila zeď, a já běžela k ní, jak nejrychleji jsem uměla. Než se stačila vzpamatovat, byla jsem u ní a hodlala jí ukázat, co vše umím. Byla v šoku a nevěděla co dělat. Jsem si jistá, že se neuměla ani bránit. Proč by se taky učila, když měla ten svůj prima dar? A to byla výhoda pro mě. Vzpamatovala se po jaké době, upřela na mě svoje rudé oči a já najednou pocítila neuvěřitelnou bolest. Moje tělo ochablo a já ležela na zemi. Pevně jsem svírala čelist, abych nekřičela. Víčka jsem měla pevně zavřená. Byla jsem zvyklá na bolest, když jsem si něco udělala, ale tohle se nedalo k ničemu přirovnat, tak ukrutně to bolelo. Celé tělo, každý sval a hlavně moje hlava.

Byla to jen chvilka, ale mně to připadalo jako věčnost. Pak veškerá bolest najednou zmizela. Popadala jsem dech, jako bych se topila, a stále sebou nepatrně škubala. Ucítila jsem studený dotyk na ruce. Cukla jsem sebou a otevřela oči. Nade mnou se skláněl Demetri a tvářil se vystrašeně. Stále jsem dýchala nahlas a nepravidelně. Přitáhl si mě k sobě do náruče. Byla jsem trochu zesláblá, takže jsem se z jeho náruče ani nesnažila dostat. Jenom jsem zvládla pootočit hlavu. Stín teď držel pod krkem Jane, až jí nohy visely ve vzduchu. Ten vyděšený výraz, jaký na tváři měla, se tam snad ještě nikdy neobjevil. Popravdě jsem se jí nedivila, když jsem slyšela to strašlivé vrčení, které vycházelo z jeho hrudi.

„Tohle bylo to nejblbější, co jsi kdy udělala, Jane,“ řekl jí Demetri nepřátelským hlasem. Vyzvedl si mě do náruče a odcházel se mnou z tělocvičny. Znovu jsem trochu pootočila hlavu, abych viděla ty dva. Stále byli ve stejné poloze a Stín nepřestával vrčet. Když se za námi zavřely dveře a já je už nemohla vidět, otočila jsem hlavu zpět. Cítila jsem, jak se celá třesu a nemohla jsem to zastavit. Víc si mě k sobě přitáhl a já se zhluboka nadechla.

Sedl si i se mnou na postel v mém pokoji a stále mě k sobě tiskl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě naléhavě. Pustil mě jednou rukou, aby mi zvedl obličej k sobě. Díval se mi do očí a čekal.

„Asi ano,“ špitla jsem roztřeseným hlasem. Nahlas si oddechl a stále zkoumal pohledem moje roztřesené tělo. Opět si mě k sobě silně přitáhl a celou schoval do své náruče. Hlavu si opřel o moji hlavu a zhluboka dýchal. Jeho ruce se pohybovaly po mém těle, jak se mě pokusil uklidnit.

„Ani nevíš, jak jsi mě vyděsila,“ šeptal mi do vlasů.

„Nenapadlo mě, co udělá. Prostě mě vyprovokovala," řekla jsem omluvně.

„Při jednání s Jane musíš být opatrná. Nepáře se s ničím, a když neví, co dál, použije svou moc. Ale tohle dělat neměla, jsi pod Arovou ochranou. Tímhle si vyslouží jen trest. Tedy pokud přežije to, co se teď děje,“ mluvil zamyšleně.

„Co se děje? Kde je Stín?“ vyhrkla jsem najednou a pokoušela se ho najít pohledem. Ale v pokoji nebyl.

„Je stále v tělocvičně a vysvětluje Jane, jak se s tebou má jednat.“

„Neudělá mu za to Aro nic? Přeci jen je Jane jeho chráněnka a mazlík?“ vyhrkla jsem zděšeně.

„Ne, bráni totiž tebe, jak má,“ uklidnil mě. Stále si mě k sobě tisknul, i když jsem už byla celkem v klidu a jen se nepatrně chvěla. Ale upír si toho musel všimnout. Jeho ruce přejížděly opatrně po mém těle a mně se to líbilo. Nebránila jsem se a víc se k němu stulila. Dala jsem si slib, že se k němu zítra nepřiblížím, ale dnes si vychutnám jeho přítomnost a blízkost, která mi popravdě docela chyběla.

Nechala jsem ho dávat mi občasné polibky do vlasů a odolávala touze zvednout hlavu a nechat se políbit na rty. Cítila jsem, jak mi brněly a byla z toho neklidná. Myslela jsem si, že si k němu vypěstuju odpor, ale marně. Moje tělo si ho stále žádalo a moje srdce ještě víc. Opět jsem si přehrávala naše výměny názoru a vše, co řekl.

Co když mluvil pravdu?

A co když si chce se mnou stále jen hrát?

Bylo tolik otázek, co mě zajímaly, ale odpovědi jsem neznala. A bála se na ně přijít. Nechtěla jsem zažívat další bolest. Co kdyby mě znovu podvedl? A co vše se na něj tady na hradě dozvím? Už teď vím, že to nebyl rozhodně žádný svatoušek.

V duchu jsem si povzdechla a zabořila svůj obličej do jeho ramene.

Uslyšela jsem vrznutí dveří a hned se k nim podívala. Stál tam Stín. Úlevně jsem si vydechla, že je v pořádku, a konečně nebyla nervózní, že tu není. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout a obejmout ho, ale neměla jsem na to dost síly. Jen jsem se usmála a znovu se schoulila do náruče Demetriho.

„Ty a Edward jste jediní, kdo nekřičeli, když použila svou moc,“ zašeptal najednou.

„Opravdu?“ zajímala jsem se a zvedla k němu pohled.

„Ano, a věř, že na něj tu moc použila víckrát,“ mluvil zvláštním tichým hlasem.

„Všichni pořád tvrdí, že jsem po něm,“ usmála jsem se a cítila, jak usínám.

„Ty moje statečná Cullenová,“ zaslechla jsem ještě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  ODCULTI (07.12.2011 13:27)

Jane tohle prosim nedělej prosim už možna už možna se tam oběv Edward že nebo kdo to je zachv prasknu napětím

4)  Kamci (05.12.2011 21:58)

stále nás nádherně napínáš.
krása

1)  sfinga (05.12.2011 20:56)

Mě je tý holky tak líto. Fakt. Celý dosavadní život hýčkaná, opečovávaná a teď... je s podivem, že se ještě z toho nesesypala. Odvahu má asi po mámě, co?
Díky a jsem napnutá na další díl

1