Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

Po páteři mi přejel mráz a znovu jsem se zachvěla a mnohem silněji.

17. kapitola - Kulečník

Byl to týden a mně opravdu hodně chyběl. Tolik jsem se těšila. Očima jsem hypnotizovala ručičky hodin, abych mohla už jet na místo, kde se máme sejít. Byla jsem už oblečená, a jakmile byl čas jet, popadla jsem klíčky od auta a do domu zavolala, že mám mobil, a vydala se na cestu.

Měla jsem se s ním sejít v jedné herně. Začít s učením kulečníku, jak mi slíbil. Řítila jsem se nočním městem, až jsem našla ten bar, co jsem hledala. Kousek od něj jsem zaparkovala a vypadala se pomalu k němu.

Dveře baru se otevřely ještě před tím, než jsem se jich dotkla. Ven se vypotácel trochu opilý muž a gentlemansky mi podržel dveře. Nezapomněl mě u toho sjet zkoumavým pohledem.

Sotva jsem vešla, udeřilo mě do nosu plno pachů, především pot. Ale jen jednu jsem dokázala přesně určit. Byl tady. Usmála jsem se a podívala se okolo. Nikde jsem ho neviděla, což mi trochu zkazilo náladu. Vydala jsem se k zástěně hned vedle dveří, odkud se ozývaly nárazy kulečníkových koulí o sebe. U prvního stolu bylo lidí víc, než ve zbytku baru. Až teď jsem si všimla osamocené postavy, ležérně opřené o tágo. Když jsem k ní došla, moje srdce zaplesalo radostí a na tváři se mi rozlil úsměv jako jemu.

„Našla,“ usmíval se spokojeně. Tep mě opět přestal poslouchat a rozeběhl se svým obvyklým tempem. Dívala jsem se do jeho očí a přišlo mi to mnohem delší doba, než jen týden. Muselo to být delší dobu, o hodně delší.

„Jsem prostě úžasná a navíc se chci naučit ten kulečník,“ zasmála jsem se.

„To jsi a přišla jsi,“ usmál se. Došla jsem až k němu a sundala si bundu.

„Slíbila jsem ti to.“ Ruce jsem měla v zadních kapsách kalhot a nervózně se otočila z jedné strany na druhou. A bradou poukázala k herně.

„Tak jdeme,“ odtáhl se od zdi. Postavil se vedle mě a rukou na mém kříži mě vedl dál dovnitř. „Právě se sázejí,“ pošeptal mi Demetri do ucha, když jsme procházeli kolem obklopeného stolu.

„Demetri,“ ozval se křik. „Chlape, dlouho jsi tu nebyl, jdeš taky hrát?“ Starší muž bytelné postavy se na něj přátelsky usmíval a pokynul ke stolu.

„Ne, díky, Nicky, dnes mám na programu něco jiného,“ slušně ho odmítl. Muž sjel pohledem ke mně a prohlédl si mě od hlavy až k patě. A znovu nahoru.

„To se ti nedivím, že chceš soukromničit. Užij si to,“ mrknul na něj a já cítila, jak nabírám rudou barvu. Raději mě rychle odvedl dál. Bylo tam dalších asi pět stolů, všechny byly oddělené od ostatních přepážkou, takže ti, co hráli, měli klid. Jen ten, u kterého v tuhle chvíli bylo spousty lidí, byl všem na očích. Vedl mě úplně dozadu, k nejvíc vzdálenému stolu.

„Tady budeme mít klid,“ usmál se na mě a vydal se ke stolu, kde začal rovnat koule.

„Začneš?“ zeptal se a postavil tágo přede mě. S úsměvem jsem si ho od něj vzal a zkoumavě jsem se podívala na stůl. „Víš aspoň pravidla?“

„Jsem upír, umím všechno.“ A než stačil cokoliv jiného říct, otočila jsem se a ohnula se ke stolu. Chytla jsem tágo tak, jak jsem to znala z filmů, a šťouchla.

Fajn, tak to neumím!

„Tak asi potřebuju pomoc.“ Pousmál se.

„Neříkala jsi, že upíři pomoc nepotřebují?“ zeptal se škodolibě. Stále ohnutá jsem k němu otočila hlavu a přistihla ho, jak mi zkoumá zadek. Pobaveně jsem si odkašlala, a když konečně věnoval pozornost mé hlavě, pronesla jsem:

„Jenže já nejsem upír, ale poloupír. Ale jestli nechceš, zeptám se někoho z těch chlápků vedle, ti mi určitě pomůžou.“ Nestihla jsem to ani doříct a cítila jsem jeho hruď pevně přitisknutou na zádech.

„Chceš to tedy naučit?“ zeptal se nadějně. S rošťáckým úsměvem jsem se na něj otočila a kývla hlavou. „Tak to bude zábava,“ mrknul na mě.

„Postav se ke mně,“ poukázal. Stál v čele stolu a před ním na stole byla jen jedna bílá koule, další byly do trojúhelníku na opačné straně. „Budu tě navádět a stavět, ano?“ pošeptal mi a chytil mě za boky, jen jsem kývla. Trochu jsem se zavrtěla a jeho stisk zesílil. „Jsi proradná mrška,“ vydechl mi do ucha a po pažích mi pomalu sklouznul k dlaním. Srdce mi ještě zrychlilo a bilo mi tak, že jsem si myslela, že se na Demetriho chce samo podívat. „Dobře, předkloň se.“ Poslouchal jsem ho na slovo. Vzal mi ruce a dal mi je tak, jak by se správně mělo tágo držet. Byl nalepený na mých zádech a já ho zřetelné cítila. Jeho ruce byly na těch mých. Hlavu měl u mé, div se bradou neopíral o moje rameno. „Tak a teď vší silou udeříš do té bílé a pokusíš se jí rozšťouchnout ty ostatní,“ šeptal. Zhluboka jsem se nadechla a šťouchla vší silou, ale tak, aby se nic nestalo.

Bílá udeřila do ostatních a ty se rozprostřely po zeleném plátně.

„Roztáhni nohy.“ Se zvednutým obočím jsem k němu natočila hlavu a na chvíli jsem zapomněla, jak je mi s ním dobře.

„Normálně bych ti za tu poznámku vrazila,“ upozornila jsem ho. V širokém úsměvu ukázal dokonale bílé zuby a mrknul na mě. Vrátila jsem pohled ke stolu a zajíkla se, když mi položil ruce na boky.

„Trochu poodstup a předkloň se.“

„To bys nejdříve musel poodstoupit ty,“ podotkla jsem s úsměvem. Udělal krok dozadu a rukama mě stáhnul s sebou.

„Fajn, teď ruce. Levou dej trochu výš a pravou si chytni jinak,“ zašeptal mi a poupravil mi je.

Zachvěla jsem se a pevně jsem sevřela víčka. Tohle nebylo dobré. „Výborně. Ted si vyber celou barvu, nebo pruhované.“

„Celou,“ zvedla jsem se a otočila se k němu čelem.

„Tak zaměř na dvojku.“ Hlasitě jsem polkla a trochu se pootočila. „Tak se ukaž, bílou musíš ty celé barevné našťouchat do děr, jen ne tu černou,“ upozornil mě. Koukala jsem se po stole a našla si tu, která byla nejblíže bílé. Došla jsem k ní, sklonila se ke stolu a zaměřila. „Špatně,“ ozvalo se mi u ucha a já se zachvěla. Zase jsem ho měla na svém těle. Přehodil mé ruce na tágu a pak s nimi sjel k mým bokům. „Na postavení rukou záleží,“ šeptal mi do ucha. Cítila jsem jeho studené rty, jak se otírají o moje ucho.

Po páteři mi přejel mráz a znovu jsem se zachvěla a mnohem silněji.

„Nevadí ti, že jsem tak blízko?“ šeptal dál a já se zmohla jen na kývání hlavou. „To je dobře.“ Opět jsem bezmyšlenkovitě kývla. Nesoustředila jsem se na to, co říkal, jen na jeho rty, jak se lehce otíraly o moje ucho, a jeho ruce, jak mě držely, a celý hrudník přitisknutý na mých zádech. Srdce se rozhodlo závodit. Oči jsem měla lehce přivřené a přála si, aby dál mluvil.  Jednou rukou mi odsunul vlasy na druhé rameno.

Rty mi sjel po kloubu čelisti až ke krku. Jeho dotyk byl lehký, sotva pořádně zřetelný, ale já ho cítila dost jasně. Moje tělo reagovalo samo a já se pod ním lehce prohnula.

Otřela jsem se o něj a slyšela jsem tiché zakňučení.

Prudce jsem se k němu otočila a místo do zlatých očí jsem se dívala do tmavě černých. A než jsem cokoliv stihla říct, vysadil mě na stůl, vměstnal se mezi moje nohy a nakláněl se ke mně. Opřel si čelo o mé. Naše nosy se dotýkaly a já zřetelně cítila jeho dech na své tváři. Svíral mi stehna, až mě to pomalu začínalo bolet, ale teď na tom nezáleželo.

Zběsile jsme dýchali a oba jsme měli zavřené oči. Byl čím dál tím blíž a moje srdce mělo vždy zádrhel, když se ještě o kousek přiblížil. Jeho ruce mě pevně držely za záda a dech mě naprosto odzbrojil. Nechtěl udělat unáhlené rozhodnutí, abych mu zase nevrazila facku, v tuhle chvíli mě to ani na moment nenapadlo. Jenže se úplně zastavil, čekal.

Tohle nezvládnu.

Chytila jsem ho za černou košili, která mu dokonale zvýrazňovala svaly, a přitáhla si ho blíž k sobě. Teď už na nic nečekal a začal mě líbat. Chytla jsem ho za krkem a ještě víc jsem se k němu přimáčkla. Tohle bylo to, co jsem celou tu dobu potřebovala.

Tisknul se na mě tak moc, že mě to až bolelo. Jenže ta vášeň byla silnější.

Odtrhl ode mě jenom rty, jinak jsme byli pořád stejně blízko. Hrudník mi zběsile narážel do toho jeho a srdce bilo svůj životní závod.

„Máma mě zabije,“ zašeptala jsem ochraptěle. Zasmál se.

„Já tě ochráním,“ špitl a dal mi lehkou pusu. „Krom toho… zabije spíše mě.“

„Já tě ochráním,“ zopakovala jsem po něm a zase jsem měla co dělat s jeho rty.

„Stýskalo se mi,“ zamumlal, teď už s otevřenýma očima a sladkým úsměvem na tváři.

„Mně taky.“

„Kdys to vzdala?“ zeptal se se smíchem. Naštvaně jsem se na něj podívala, ale potom jsem si musela povzdechnout.

„Nevím. Po bazénu? Teda, úplně až dneska,“ přiznala jsem. Znovu mě políbil, ale tentokrát se sotva dotýkal mých rtů.

„Myslím, že už si moc nezahrajeme,“ vydechl a znovu mi ukradl spodní ret mezi své.

„Tak to ne,“ odtáhla jsem se od něj se smíchem a popadla do ruky tágo. „Jsi na řadě,“ pokynula jsem mu. Propaloval mě dotčeným pohledem, ale potom se škodolibě usmál.

„Když vyhraju, dostanu, co chci?“

„Záleží na tom, co bys chtěl,“ řekla jsem zamyšleně. Ale bylo mi jasné, jakou výhru by si vybral. A rozhodně jsem nebyla proti.

„Vyhraju a zopakujeme si bazén. A tentokrát neutečeš,“ usmál se škodolibě.

„Vyhraju já a necháš jen na mně, kdy to řeknu rodině.“ Napřáhl ke mně ruku na stvrzení dohody, ale když jsem mu ji podala, přitáhl mě za ni k sobě a políbil mě. „Odkdy se dohody stvrzují takhle?“ zeptala jsem se s mírně omámeným úsměvem.

„Ode dneška,“ zašeptal. Pustil mě a než jsem se stihla vzpamatovat, rozehrál. Snažil se vyhrát. Nevím, jestli kvůli bazénu, nebo kvůli tomu, abych to řekla doma co nejdřív, ale nechtěl mě k tomu pustit. Přišla na mě řada, až jsem se ho párkrát nechtěně dotkla a lehce mu zavrněla do ucha. Dělalo mi radost, že na něj takhle působím.

Jenže ten bídník to ode mě odkoukal a používal mou taktiku. Musím říct, že se mu to dařilo perfektně. No, kdo by se soustředil na ty barevné koulen na stole, když stojí těsně za vámi a lehce se vás dotýká, nebo se opře o stůl vedle vás a cítíte jeho pohled? Vykolejil mě a to jak nejvíc mohl, ale on podváděl víc jak já. Počkala jsem, až bude mít odehráno aspoň něco, u mě to nebral na vědomí. A tak, když byl zase na řadě, pokračovala jsem v tom dál.

Měl poslední ránu, která rozhodne o jeho vítězství, nemohla jsem mu to dát jen tak zadarmo.

Opřela jsem se o stůl těsně vedle něj, tím že jsem byla menší, jsem měla hlavu v úrovni jeho krku, jak výhodné. Přeměřoval si pohledem pole, jak nejlépe dostat kouli, kam potřebuje.

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“ zašeptala jsem k němu a přiblížila se blíž k jeho krku.

„Je to jednoduché,“ zasmál se. Když myslí. Můj bok se otíral o jeho a moje rty lehce přejely po jeho krku. Napjal se, spokojeně jsem se usmála a pokračovala. Přejížděla jsem rty po jeho krku a líbilo se mi, když se párkrát zachvěl.

„Nessie?“ zeptal se nejistě.

„Hmmm,“ vydala jsem ze sebe a dál pokoušela jeho ovládání. „Říkal jsi, že je to jednoduché,“ připomněla jsem mu. „Tak hraj,“ špitla jsem mu do krku a dál se mu věnovala.

„Jak chceš,“ vdychl sotva slyšitelně. Byl napjatý a já nepolevovala.

Jakmile jsem zaslechla, jak tágo narazilo do koule, odlepila jsem se od něj a sledovala její dráhu po stole.

„Sakra,“ zasténala jsem, když se trefil a černá koule skončila, kde měla. Neměla jsem ale čas na další nadávání, protože mě stáhla víc ke stolu jeho váha na mých zádech.

„Vypadá to, že jsem vyhrál,“ špitl mi vesele do ucha a přejel po něm rty.

„Jo,“ zabručela jsem naštvaně. Zasmál se a chytil mě za boky. Přetočil si mě k sobě čelem a posadil mě opět na stůl. Vesele se culil.

„Měla by sis připravit doma ty modré plavky,“ políbil mě na tvář.

„A ty urnu, do které bych měla přesypat tvůj popel,“ zabručela jsem. Zasmál se.

„To nebude potřeba. To, kdy se to dozví tvá rodina, je na tobě. Mně stačí ten bazén.“ Ulevilo se mi a tak jsem se ani nebránila dalším polibkům.

„Je pozdě, musím domů,“ špitla jsem, když si hrál s mým spodním rtem.

„Nechceme přeci dráždit tvou mámu víc, než je nutno,“ odtáhl se s povzdechem ode mě. Zasmála jsem se a seskočila ze stolu. „Tak jedem,“ popadla jsem ho za ruku a táhla sebou ven. V autě kolovalo ticho, až na těch pár okřiknutí, aby mě u řízení nerozptyloval, když mě hladil po stehně nebo paži.

To že se domů dostanu o hodně později, mi došlo ve chvíli, kdy jsem zastavila před jeho domem a on se na mě vrhnul.

„Zítra ve škole,“ odtahovala jsem ho po dlouhé době od sebe, protože už bylo vážně pozdě. A teď bych měla být vzorná dcera a on vzorný upír, než se to máma dozví.

„To je za dlouho,“ protestoval a znovu mě políbil.

„Demetri, musím domů,“ připomněla jsem mu fakt, že mám velmi starostlivou a velkou rodinku.

„Já vím,“ naposledy mě políbil a pak se raději urychleně vytratil z auta. A já vyrazila domů.

 


 

Děkuju za předchozí komentáře a těším se na další. Jak tohle může dopadnou, kdopak to ví?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  hanka (26.02.2012 20:38)

chci se naučit hrát kulečník :)

Kamci

7)  Kamci (04.10.2011 16:13)

pěkně žhavá kapitola :) :) :) teď ještě jak to vezme rodinka

ODCULTI

6)  ODCULTI (04.10.2011 02:28)

jak to dopadne .Přežije to Bella?A co bazén? Dobré nápady . Tenhle tvuj stil ke psaní se mi líbi .Už se nemužu krotit musím musím čist :D Prominte ale vic smajlíku nemužu da jinak by mě asi vyhodili

5)  lena (03.10.2011 23:29)

, cool, super, skvělí a já nevím co ještě

4)  Scherry (03.10.2011 20:40)

Moc moc hezké, těším se na pokračování

3)  Sofie (03.10.2011 19:57)

2)  viki (03.10.2011 19:53)

Moc pěkný !

sfinga

1)  sfinga (03.10.2011 18:26)

Vida, co dokáže jedna partie kulečníku ;) A Nessinka konečně rozloupla tu svou ochrannou slupku, bravo
Ale co až doma zjistí, do koho je jejich nezdárná Renesmé zamilovaná? To aby si na ochranu Demetriho koupila minimax. A nebo si s ním dávala rande jen v bazénu, protože co je mokrý, nehoří ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still