Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

„Co mám tedy udělat?“ zajímal se dál a v očích měl starost, ale i odhodlání.

„Buď se mnou,“ špitla jsem a bez varování se k němu natáhla, abych ho objala. Přitiskla jsem se k němu a hlavu zabořila do jeho ramene.

14. kapitola – Mám právo to vědět!

Vešla jsem do domu a hned to začalo.

„Kde jsi byla, mladá dámo?“ spustila na mě rozčíleně máma. Asi za to mohlo i to, že už byla tma.

„Nakoupit Demetrimu nějaké oblečení,“ odpověděla jsem jí v klidu a doufala, že se uklidní, když jsem byla s ním. Nemohlo se mi nic stát. Jenže jsem se pletla a marně doufala v dobrou reakci.

„Neříkala jsem ti snad, že se s ním nemáš stýkat?“

„To se mám stýkat jen s vámi? Nemůžu mít nějaké kamarády?“ odvětila jsem překvapeně. Nikdy jsem si nestěžovala, ale už mi ta rodina začínala lézt na mozek.

„Ne pokud by to měl být právě on.“

„Co proti němu pořád máš? Vůbec ho neznáš. Několikrát mě zachránil, ale tobě pořád není dost dobrý. Nikdo pro tebe není dost dobrý. Kdyby tady byl táta, možná bys nebyla tak ušlápnutá!“ vrátila jsem jí to a netušila, kde se to bralo.

„Jak to se mnou mluvíš?“ byla překvapení, nejen v hlase, ale i ve tváři.

„Říkám pravdu. Jenom pravdu! Nic mě nenecháte dělat podle sebe!“ Rozeběhla jsem se rovnou ke schodům a do mého pokoje, kam jsem s třískotem dveří zapadla.

Lehla jsem si do postele a koukala se naštvaně do stropu. Počítala jsem s tím, že bude máma trochu vyvádět, ale rozhodně ne takhle. A ke všemu to, jak jsem se já nedala a začala se taky hádat. Povzdechla jsem si a sundala si mikinu a znovu sebou bouchla do peřin.

Netrvalo to dlouho a ozvalo se zaklepáni na dveře.

„Dále,“ špitla jsem.

Nakoukla dovnitř máma a zkoumavě se na mě podívala. Hned jsem se posadila a přitáhla si k hrudi polštář.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem potichu a sklopila pohled dolů.

„I já se omlouvám. Měla jsem o tebe strach, nedala jsi nikomu vědět, kde jsi,“ povzdechla si máma a posadila se ke mně na postel.

„Byla jsem nejdřív na lovu a pak jsme jeli nakupovat,“ zašeptala jsem potichu.

„Příště mi dej vědět, broučku,“ zašeptala, dala mi pusu do vlasů a zase se chystala odejít. Jenže toho bylo spousty nedořešeného.

„Proč nechceš, abych se stýkala s Demetrim?“ vyjela ze mě ta otázka tak rychle, nestačila jsem ji zastavit. Jen co jsem to řekla, dala jsem si ruce na pusu. Máma zůstala v půli pohybu ruky ke klice. Zhluboka se nadechla, ale neotáčela se ke mně.

„Je z Volterry…“ Už jsem chtěla něco namítnout, když znovu promluvila. „Já mu prostě nevěřím.“

„Zachránil mi život, bránil mě,“ zašeptala jsem na jeho obhajobu, jako už jednou dnes.

„I tak mám divný pocit, Nessie. A pud chránit své dítě. Proto se mi nelíbí, jak se okolo tebe motá.“

„Potřebuju někoho dalšího. Někoho, kdo mě nezná jako vy. Někoho, komu můžu říct, bez obav, co mě trápí,“ zašeptala jsem. Tak jsem to cítila, i proto jsem chtěla, aby byl u mě.

„Co mi nemůžeš říct bez obav?“ prudce se ke mně otočila čelem. Postavila jsem se a popadla svůj rámeček s fotkou táty.

„To, že mi chybí můj táta. Že ho tu chci. Chci vědět, kdo to byl, jaký byl. Proč umřel? To je to, o čem s tebou nemůžu mluvit. Vyhýbáš se tomu, zakazuješ to ostatním.  Vím, bolí tě to, ale mě třeba taky! Proč mi o něm někdy nevyprávíš? Jako jiné matky svým dětem, co nemají otce! Mám právo to vědět!“ rozkřičela jsem se nakonec na ni.

„Nepoznala jsi ho, nemůžeš ho milovat tak jako já. Nechci, aby sis k němu vytvořila silný vztah. Je mrtvý, nevrátí se. Akorát by ses trápila.“

„Jako bych se netrápila i tak!“ zakřičela jsem na ni nevěřícně. „To, že ty jsi na něj zapomněla, neznamená, že to udělám i já!“ Najednou byla u mě tak rychle, že jsem to nečekala, a dala mi facku. Překvapeně jsem se chytla za tvář.

„Co ty o tom víš?! Jsi ještě dítě!“ křičela na mě. Nečekala jsem na nic dalšího a vydala se rovnou ke dveřím. Otevřela jsem je a letěla po schodech dolů a ven. Nezabývala jsem se autem a běžela po cestě svou upíří rychlostí. Abych byla co nejrychleji pryč. Ani mi nevadilo, že prší.

Nechala jsem své nohy vést mě daleko od toho místa. Chtěla jsem do bezpečí. Zadržovala jsem slzy, abych aspoň viděla na cestu, kterou jsem sotva vnímala.

Zastavila jsem se až před tím starým domem na kraji města. Nerozmýšlela jsem se, co udělám, prostě jsem doběhla od toho lesa ke vchodovým dveřím a začala na ně bušit. Z očí mi už přetékali ty slzy, co mě tam celou dobu pálily.

Dveře se prudce otevřely a v nich stál zamračený Demetri. Překvapeně se a mě díval a já lapala po dechu.

„Nessie?“ zašeptal potichu. Popotáhla jsem a vrhla se k němu. Objala jsem ho kolem hrudi a zabořila mu do trika svůj obličej a začala brečet naplno. Tiskla jsem se k němu, co to šlo a pokoušela se zhluboka dýchat.

Taky mě objal. Opět jsem popotáhla. Popadl mě okolo pasu a vytáhl k sobě výš. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a silně ho objala kolem krku. Cítila jsem, jak se i se mnou někam rozešel, ale bylo mi jedno kam.

„Jsi celá mokrá, musíš se převléct,“ šeptal a hladil mě po vlasech.

„To je dobrý, nepouštěj mě,“ šeptala jsem potichu.

„Jen se převlékneš,“ šeptl a odnášel mě dál do domu. Položil mě na něco měkkého a pak mě chtěl pustit.

„Ne,“ šeptala jsem dokola a držela se ho jako klíště. Odpáčil mi ruce za svého oblečení silou a pak odešel. Slyšela jsem otevírání dveří, pokoušela jsem si usušit oči.

Byla jsem v malém pokoji a seděla na posteli, Demetri stál u skříně a přehraboval se v ní. Pak se i s hromádkou šatů vrátil ke mně.

„Obleč si to,“ položil to ke mně a otočil se zády.

To, že se celá třesu, jsem si uvědomila, až když jsem se chtěla obléci. Ruce se mi chvěly a nejen ony. Co nejrychleji jsem v tomhle stavu mohla, oblekla jsem si košili a poté ty šortky, co mi dal.

„Můžeš,“ špitla jsem potichu a koukala se na svoje ruce, které kreslily roztřesené kroužky po matraci. Slyšela jsem, jak se pomalu blíží, ale nedokázala se na něj podívat. Posadil se ke mně na postel tak, že jsem viděla jeho tmavé kalhoty u mých rukou.

„Sluníčko, co se ti stalo?“ ptal se mě potichu. Ve chvíli, kdy jsem slyšela jeho hlas, mi vytekly nové slzy z očí. Kutálely se mi po tváři a já cítila přesně, kde se nachází. „Nessie, no tak, odpověz mi,“ šeptal a natáhl ke mně ruku. Pohladil mě po tváři a tak mi setřel neposlušné slzy. Stále jsem se na něj ovšem nepodívala. To se rozhodl změnit. Jeho ruka pomalu doputovala pod mou bradu a tlakem zvedl můj obličej k němu.

„Pohádali jsme se,“ špitla jsem sotva slyšitelně. Moje hlasivky se rozhodly stávkovat a do konce i moje odvaha, nebo co jsem v tuhle chvíli tak moc potřebovala.

Všimla jsem si, jak se v jeho očích mihlo překvapení, zadíval se na mě pozorně.

„Pohádali ses s Bellou?“ Nedokázala jsem mu na to odpovědět. Koukala jsem se mu do očí a přikývla. „Kvůli mně?“ ptal se dál. Bylo vidět, že jistý si není, ale taky, že jinou možnost nevidí. Opět jsem jenom kývla. „Je mi to líto, Nessie. Tohle jsem nechtěl, vážně ne. Chceš, abych šel k vám a nějak to urovnal?“

Záporně jsem kývala hlavou, v tuhle chvíli jsem potřebovala něco úplně jiného, než aby to šel za mě urovnat. Kdyby odešel, asi bych umřela.

„Co mám tedy udělat?“ zajímal se dál a v očích měl starost, ale i odhodlání.

„Buď se mnou,“ špitla jsem a bez varování se k němu natáhla, abych ho objala. Přitiskla jsem se k němu a hlavu zabořila do jeho ramene.

„Tohle ti splním moc rád,“ slyšela jsem v jeho hlase náznak úsměvu. Zhluboka jsem vdechovala jeho opojnou vůni a pokoušela se uklidnit, abych nebrečela. Přitáhl si mě celou k sobě do náruče a pevně objímal.

Jednou rukou jsem ho objímala a další měla položenou mezi našimi těly a hrála si s jeho košilí.

„Povíš mi, co se stalo?“ prolomil to příjemné ticho po chvíli svou otázkou. Pojala jsem co nejvíc vzduchu do plic, abych mohla mluvit. Zasloužil si vědět, proč tu teď má tu ubulenou holku. Otočila jsem hlavu na stranu a opřela se tváří o jeho rameno a čelem o krk.

„Začalo to tím, že jsem přišla pozdě. Normální hádka mezi matkou a dcerou. Jenže pak… jsme se ještě pohádaly ohledně toho, jak moc jsem s tebou. Utekla jsem do pokoje a za chvíli se máma přišla omluvit. Znáš mě… jsem hrozně zvědavá a moje pusa je rychlejší, než by měla být,“ šeptala jsem potichu.

„Jo, měla bys na ni mít zbrojní průkaz,“ lehce se zasmál a já s ním.

„Začala jsem vrtat v tom, co proti tobě má, a pak jsem do toho zapletla i tátu a doslova jí omlátila o hlavu to, že o něm nic nevím. Začala s tím, že je mrtvý, abych to nechala být. Vytočila jsem ji, nechápu, jak jsem to mohla říct,“ vzdychla jsem překvapivě.

„Co jsi řekla?“ zbystřil, ale dál mě hladil po vlasech a zádech.

„Něco v tom smyslu, že když zapomněla na tátu, já to neudělám. Nevydržela to a vrazila mi facku. Já vím… přehnala jsem to, ale mě to už nebaví, pořád mi něco tají,“ znovu jsem se rozbrečela.

„To bude v pořádku, uvidíš,“ šeptal mi a začal se se mnou lehce kolébat. Celé to ale přerušil můj mobil v kalhotách, který začal vyzvánět. Nemusela jsem se na něj dívat, abych věděla, kdo to je. Demetri zřejmě taky ne.

„Nevezmeš to?“ zajímal se.

„Ne, nechci s ní ještě mluvit,“ zavrtala jsem svůj obličej ještě víc do jeho ramene. Povzdechl si a pak se natáhl pro moje kalhoty, ze kterých vytáhl můj telefon.

„Halo,“ promluvil potichu a klidně.

„Ano, je u mě. Nic jí není, jen je promočená,“ mluvil a chvilkami se na mě díval. Opravdu jsem mu byla vděčná, co pro mě dělal. „Ne, nevadí mi tu. Myslím, že bude lepší, když tu zůstane.“ Usmál se na mě a já se k němu víc přitulila.

„Donutím ji ráno zavolat,“ slíbil a poté to položil.

„Děkuju, nechci tě tu otravovat,“ špitla jsem trochu provinile. Určitě už měl svůj program a já mu ho kazila.

„Vůbec mi vadit nebudeš, bude to příjemná změna, když tu někdo bude se mnou. Dnes jsem ani neměl nic v plánu.“

Už jsme jen byla k němu přitulená a v klidu. Ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to příjemné a já poslouchala, jak venku padají kapky vody a dopadají na okapy. Byl to zvláštní zvuk, ale pravidelný.

„Já… vím, že mi do toho nic není…. Ale jak to máš se svým otcem?“ přestal mě hladit po zádech, asi čekal nějaký hysterický záchvat. Jen jsem si povzdechla.

„Neznám ho… pamatuju si na něj, když jsem byla pár dní stará. A pak zmizel z mého života. Nikdo o něm nikdy nemluvil. Jako malá jsem se jednou zeptala a tehdy jsem dostala neurčitou odpověď. A pak mi máma prostě řekla, že je mrtvý.  To je vše, co vím.“

„Ale máš tu fotografii, já myslel, že je jen pryč,“ šeptal potichu.

„Dostala jsem ji od Alice, prý abych věděla, kdo byl můj otec. Víc nic. Nikdy se o tátovi nemluvilo, bylo to zakázaný a máma se tomu tématu vyhýbá, jak jen to jde. V poslední době jsem kvůli tomu byla podrážděná a vlastně jsem pořád. Ráda bych věděla, kdo to byl. Alice mi pár věcí řekla, ale stále ne dost.“ Moje ruce si hrály s jeho košilí a můj pohled byl upřen na mou ruku.

„Nevím, jak bych ti mohl pomoct.“

„Stačí to, co děláš,“ šeptla jsem a zavřela unaveně oči. Dnes toho na mě toho bylo dost a moje tělo s tím jen souhlasilo. Odprovodila jsem se do říše snů, ani nevím jak.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ODCULTI

5)  ODCULTI (21.09.2011 10:27)

no a ted chapu ness ma jen tu vzpomiku o Edvardovi na fotce no ja kdybych nemela tatu nebo mamku tak bych asi byla blazen njn no ja budu vzdy stat u ness chapu ji :) novou pls :D sem nedockava

4)  Sofie (20.09.2011 23:32)

3)  viki (20.09.2011 22:41)

Hezký

2)  Scherry (20.09.2011 20:53)

sfinga

1)  sfinga (20.09.2011 20:20)

Whuááá, to byla teda hádka. Jenže, já jsem při Nessie. I když byla na mámu drzá, zaslouží si vědět, co byl táta zač. Něco mi říká, že neumřel, že žije. Vrtá mi hlavou, proč není s nimi. Miloval Bellu, tak proč odešel? Krk bych za to dala, že v tom bude Volterra. Proto asi Bella nechce, aby se Ness stýkala s Demetrim, že?

Moc se těším na pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still