Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

Renesmeé je už skoro dospělá krásná poloupírka, jejíž dosavadní tvrdě hlídaný život převrátí naruby tajemný cizinec. Láká ji k sobě i přes protesty její rodiny. Bude odkrývat svou minulost, naplno prožívat přítomnost a stavět si budoucnost.

1. kapitola – Nejsi můj táta!

„Renesmeé, pojď se mnou ven,“ postavil se mi do cesty jako už tolikrát Zac. Kluci na zdejší škole byli vytrvalejší než jinde. Už je to rok a on a pár dalších si ještě nedali pokoj. Snad denně ho odmítám, ale on další den přiběhne, jako by se nic nedělo.

„Po sto prvé ti opakuju, že s tebou nikam nejdu.“ Bojácně jsem si založila ruce na prsou a čekala, co udělá.

„No tak, nenech se prosit, cukroušku,“ usmíval se na mě a začal se přibližovat. Raději jsem udělala krok vzad. Není dobré pouštět si místní kluky k tělu.

„Toho cukrouška si odpusť, to s tebou tuplem nepůjdu,“ prskla jsem jako vzteklá kočka. Nenáviděla jsem takové přezdívky od těch slizáku tady.

„Tak, kočičko, chceš si hrát?“ Narazila jsem do zdi a ruce předpažila, aby se nemohl přiblížit. Tenhle kluk to evidentně neměl v hlavě v pořádku.

„Ještě jednou to na ni zkusíš, kocourku, a budeš mít co dočinění se mnou,“ ozval se za ním Emmett. Zac se ihned zarazil a napřímil. Už jen hluboký Emmettův hlas byl nebezpečný, když v něm byla výhružka.

„Já se jen Renesmeé ptal, tak ahoj zítra,“ rozloučil se rychle a fofrem utekl do bezpečí. Nasupeně jsem se podívala na toho hromotluka před sebou. Zvedla jsem hlavu a vystrčila k němu bojovně bradu a ruce opět založila na prsou. Zmateně se na mě podíval a nadzvedl jedno obočí.

„Co je?“ pokrčil rameny, jako by netušil, co se děje.

„Co to mělo, sakra, znamenat?!“ zavrčela jsem na něj bez servítek, v okolí nebyl žádný člověk, byl už konec školy a všichni se vypařili.

„Ochraňuju svou neteř,“ usmál se na mě, ale mně se usmívat rozhodně nechtělo.

„To není tvoje práce, já se o sebe umím postarat sama,“ prskala jsem dál.

„Nessie, vážně, neznat tě, bál bych se,“ zasmál se. Přešla jsem to bez povšimnutí.

„Nechci, abyste mě s Jasperem chránili, nestojím o to. Postarám se o sebe sama!“ mířila jsem na něj ukazováčkem, abych vypadala přísněji.

„Je to naše práce.“

„Není! Nejsi můj táta!“ zakřičela jsem na něj zplna hrdla. Na posledním slově se mi zlomil hlas. Bylo to tu. Zase. Na tohle téma jsem byla moc citlivá a hlavně na to slovo. Slovo, které denně vypustí z úst spousty dětí po celém světě.

 

Jako malá jsem jednou večer před spaním docupitala k mámě, která seděla v obýváku u televize. Měla jsem jít už spát a tak jsem si šla pro ni, aby mě uspala. Vzala si mě do náruče a donesla do pokoje. Uložila mě do postýlky a dala dobrou noc, ale ještě než odešla, musela jsem se jí na něco zeptat.

„Mami, kde je tatínek?“ Smutně se na mě podívala a pohladila mě po vlasech.

„Tatínek je pryč.“ To byla její odpověď, prostá a neúplná. Taková odpověď nestačí žádnému zvídavému dítěti. A zvlášť ne mně.

„A kdy se vrátí?“ zajímala jsem se.

„Povím ti to. Jednou,“ slíbila, dala mi pusu na čelo a odešla.

 

Zhluboka jsem se nadechla a popotáhla nosem. Zběsile jsem mrkala, abych zahnala to vlhko v očích a nedala tak najevo svou slabost. Moji největší slabost.

„Nessie,“ objal mě Emmett. A já se rozbrečela naplno. Moji mysl zaplavovaly vzpomínky na jeden z nejbolestivějších zážitků, stačila jen slova. Jen slova, která zničila mou naději. Naději na někoho, koho jsem si matně pamatovala.

 

Byla jsem už starší a máma se nikdy nevracela k tomu večeru, kdy jsem se poprvé a zatím naposledy zeptala na tátu. Byla jsem už dost velká, abych spousty věcí pochopila, a tak jsem šla za ní.

„Mami, kde je táta?“ Byla to prostá otázka, kterou vypustí z pusy spousty dětí, ale já nevěděla, jak nebezpečná je odpověď. Zadívala se na mě a v obličeji se jí zase objevila ta bolest jako tehdy. Měřila si mě pohledem a dlouho váhala, bylo to na ní vidět. Čekala jsem a nevěděla na co.

„Chceš vědět, kde je?“ zeptala se mě ledovým hlasem, který jsem u ní neznala. Chvíli mě zamrazilo, ale pak jsem odhodlaně přikývla.

„Tvůj táta… je mrtvý,“ vydechla ztěžka a rozvzlykala se. Tehdy jsem jen seděla na židli a koukala se na svou mámu, jak brečí bez slz. Nikdy jsem ji takhle neviděla. Moje vlastní emoce mě dostihly až o rok později, když jsem si na to vzpomněla, a poprvé se rozbrečela.

Takhle končí dětská naděje o tátovi.

 

„Nessie, jsi nejmladší a nejslabší. My všichni jsme tvoje rodina a je naší povinností a radostí tě ochraňovat, nemusíš vše zvládnout sama.“

„Musím, protože tátu nemám!“ To byla moje jediná odpověď. Odtáhla jsem se od něj a rychlým krokem šla pryč. Utírala jsem si slzy a zaháněla vzpomínky, které se mi objevovaly. Došla jsem rázným krokem, až k autu, kde čekali ostatní. Asi to slyšeli, ale mně to bylo jedno, rozhodla jsem se jako většinou dělat, že se nic neděje.

Nasedla jsem do auta Alice a Jaspera, nechtěla jsem jet s Emmettem a mámou. Nasedla jsem na zadní sedadlo, opřela si hlavu o sklo a zavřela oči. Vnímala jsem jen okrajově, jak se dalo auto do pohybu. Milovala jsem jízdu v autě, uklidňovala mě a bylo jedno, jestli je rychlá nebo pomalá či jestli řídím já, nebo někdo jiný.

Bydleli jsme za městem jako vždy. Cesta sice byla dlouhá, ale díky tomu, že jsem jela s Alice, která řídila svoje Porsche, jsme se domů dostali nějak moc rychle.

Pomalu jsem pochodovala za Alice do domu, kde nás uvítala vždy usměvavá Esme. Hodila jsem tašku k černému piánu a vydala se rovnou do kuchyně. Potřebovala jsem se uklidnit a tak jsem šáhla po zmrzlině, která byla vždy v mrazáku. Dala jsem si pár lžiček a vrátila se do obýváku pro tašku. Chtěla jsem se zdekovat do pokoje, s mojí náladou by se ještě něco stalo. Všichni už tu byli a Carlisle seděl na sedačce, před sebou mou tašku a v ruce žákovskou knížku. Překvapeně jsem se na něj dívala.

„Renesmeé, vysvětlíš mi, proč máš z biologie za pět?“ zeptal se mě přísným, rodičovským hlasem a v tuhle chvíli mě vyprovokoval.

„A co má být? To je moje věc,“ našpulila jsem uraženě pusu a nasupeně si ho prohlížela. Vadilo mi, že si hrál na něco, co nebyl. Ne pro mě. A ještě se mi hrabal ve věcech, vybral si dnes špatný den, na to hrát si na rodiče.

„Jak to se mnou mluvíš! Já jsem tvůj…“ Bylo mi jasné, co chce říct, a to mě dopálilo. Nenechala jsem ho. Neměl právo tohle říct. A dnes, když jsem byla už tak vytočená, už vůbec ne!

„Ne! Nejsi můj otec a nikdy nebudeš. Takže si na něj nehraj!“ křičela jsem na něj a v hrdle se mi ozývalo vrčení. Všichni se na mě překvapeně podívali a třeštili oči. Nebyli zvyklí na moje chování v tomhle směru. Otočila jsem se a vyběhla schody rovnou do mého pokoje, kde jsem hlasitě třískla dveřmi.

Sedla jsem si k prosklené stěně, opřela se o ni bokem a nohy si dala pod bradu.

„Co to bylo?“ vydechla překvapeně máma.

„Za to můžu asi i já.“

„Emmette, cos jí udělal?“ začala ho peskovat Rosalie. Úplně jsem viděla ten její nasupený výraz, a jak ho pohlavkuje, tak to bylo vždy.

„Celkem nic, jen jsem se jí zastal a ona na mě začala řvát, že se o sebe postará, protože nemá tátu. A pak se rozbrečela. Nic jsem neudělal, jen ji bránil před Zackem,“ bránil se.

„Ty za to nemůžeš. To ten, o kom to celé je,“ zaskučela smutně máma. A já si povzdechla. „Proč se na něj tak upnula? Nepamatuje si ho.“

„Nikdo neví, co si pamatuje. Od narození je vyvinutější a asi si pamatuje, Bello,“ přidal se do rozhovoru Carlisle.

Pak jsem uslyšela kroky na schodech. Odvrátila jsem tvář ke sklu a koukala se na zelenou krajinu. Dveře se potichu otevřely a poté, co daná osoba vešla, se s klapnutím zavřely. Věděla jsem, že je to máma, ale neudělala jsem nic. Neměla jsem náladu s ní mluvit, nemuselo by to dopadnout dobře jako s Carlislem. Povzdechla jsem si.

Přišla až ke mně, sedla si vedle a zadívala se taky z okna. Nic neřekla, v odrazu skla jsem viděla, jak se dívá po pokoji, až její pohled zaujalo něco, co tu bylo. Zvedla se a pomalu se k tomu vydala. Pak se vrátila ke mně.

„Renesmeé, já… ani nevím, co tě trápí, nevidím ti do hlavy,“ hořce se zasmála.

„Jak by ti bylo, kdyby ti někdo řekl, je tvůj táta mrtvý, ale ty bys nevěděla proč ani kdy, a proč se mnou do té doby nebyl? To mě neměl rád?“ otočila jsem se na ni a pečlivě jsem ji pozorovala.

„Měl tě rád, miloval tě.“

„Ne, lžeš mi! Nikdy ses nenaučila lhát, mami. A proč tu teda nebyl?“ Překvapeně se na mě podívala a zaváhala.

„Tebe miloval, ale mě ne,“ vydechla a podala mi rámeček s fotkou. Vzala jsem ji do ruky, ale nepodívala se na ni.

„Vzal si tě, měl s tebou mě, pochybuju, že tě nemiloval.“

„Je mrtvý, nech to být.“ Byla naštvaná, zvedla se a odešla. Ještě než zavřela dveře, neodpustila jsem si poznámku.

„Já si ho pamatuju,“ pošeptala jsem do ticha a pak jen klaply dveře. Povzdechla jsem si a podívala se na rámeček v mých rukou. Za sklem byla fotka, celkem stará, ale pro mě asi nejvzácnější. Zhluboka a trhavě jsem se nadechla, jak se mi zase chtělo brečet. Pohladila jsem sklo, za kterým byla ta jediná fotografie.

Bylo na ní několikadenní mimino a v náručí ho držel mladý kluk. Měl hnědé vlasy, které se zbarvovaly až dobronzova, jako mám i já. Krásně se usmíval na to dítě, co měl v náruči, a ono na něj.

Byla jsem to já a můj táta.

Edward Anthony Masen Cullen, to je můj otec, kterého jsem nikdy nepoznala a taky nepoznám.

Ale pamatovala jsem si ho, i když jen velmi matně. Dnes jsem si už nedokázala tak dobře vybavit jeho hlas ani obličej, jen díky fotce se mi to dařilo. Mohlo za to, že nemám tak dokonalou paměť jako zbytek mé upíří rodinky. Jsem přeci jen trochu člověk, narozdíl od nich. Opřela jsem si hlavu o sklo a rámeček přitáhla k hrudi. Po tváři mi začaly téct slané slzy a já jako už tolikrát potichu brečela.

Byla jsem jediná z rodiny, kdo ho neznal, a přitom jsem měla to největší právo na světě znát ho, právo dcery. Ale bylo mi to k ničemu. Nikdo mi o něm nikdy nevyprávěl. Mluvit o Edwardovi jako by bylo zakázané. Jen občas Esme utrousí poznámku jako – Jsi Edwardovi tak podobná. Nic víc.

Jediné, co vím, je, jak vypadal. Díky fotografii a některým vzpomínkám. A pak že hrál na klavír. Na ten hraju i já, Esme si to vymohla u mámy, která protestovala. Ale jinak nic, nic o něm jako o osobě, jaký byl a tak. Nikdo se mnou o něm nemluví.

Tolik si přeju ho poznat, vědět, jaký byl, a proč tu se mnou není, aby mě ochraňoval.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  myred (05.04.2013 20:36)

Je to moc hezký, moc mě to baví. :)

Jalle

10)  Jalle (06.12.2012 17:47)

vážne je Edward mŕtvy? tak potom som zvedavá prečo...

9)  Scherry (10.07.2011 21:34)

Zajímavý nápad...těším se na pokračování

MaiQa

8)  MaiQa (10.07.2011 19:07)

7)  AngelsSisters (09.07.2011 18:06)

já chci dálší díl:D moc pěkný

ODCULTI

6)  ODCULTI (06.07.2011 21:12)

nadheraaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa :) :) :) :) :) :) :) :) :) kdy bude dalsi


HMR

5)  HMR (06.07.2011 11:18)

KalamityJane

4)  KalamityJane (04.07.2011 20:55)

je to moc krásné, jen doufám, že edward není skutečně mrtvý... A že by tajemný cizinec byl Jacob?
Moc krásný úvod

3)  Sofie (04.07.2011 16:52)

Uzasny,uz se tesim na dalsi dily.

2)  ada1987 (04.07.2011 15:48)

Nessie

1)  Nessie (04.07.2011 15:20)

Krásne! Už aby bola ďalšia kapitola. Som zvedavá, kde je Edward a bude tam aj Jacob?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still