Sekce

Galerie

/gallery/Vanoce.jpg

Variace na téma Vánoční koledy.

Edward žije se svou rodinou. Zatím nezná Bellu. Jednoho vánočního večera se u něj zjeví Duch Vánoc. Co mu ukáže?

Další rok se blížil ke svému konci. Zbýval už jen týden do začátku toho nového. Dalších dvanáct měsíců jeho vleklé věčnosti a on byl zase sám. Jeho rodina byla… Někde. Byli spolu a šťastní. On si znovu připadal opuštěný. Většinou to šlo, ale na Vánoce to bývalo mnohem horší. Kdyby byl člověk, seděl by někde v koutku a utápěl by svůj žal v alkoholu. Jeho dar mu působil víc problémů než obvykle. Slyšel láskyplné myšlenky ostatních. Viděl tu radost z nakupování dárků pro milované. Jenom obyčejná procházka po ulici mu svými účinky připomínala bolest přeměny.

Nic nikomu nevyčítal. Asi si za to mohl trochu sám. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý, mohl mít dávno partnerku. Tanya se mu pravidelně nabízela. Stačilo kývnout a nebyl by sám. Když on nechtěl jen tak někoho. Možná to byla chyba. On ale netoužil po tělesné lásce. Chtěl s někým souznít jako Carlisle s Esmé nebo Alice s Jasperem. Jak by se mohl spokojit s malou chaloupkou, když kolem něj stály samé nádherné vily?

Posadil se ke klavíru. Očima bloudil po místnosti. U hořícího krbu stála vysoká jedle, ozdobená podle nejnovějších trendů. Pod ní ležely dary, které čekaly na rozbalení. Věděl, že tam pro něj bude něco od Tanyi. Každý rok mu něco poslala. Jen drobnost pro radost. Drobné připomenutí, že jí na něm záleží. Napadlo ho, jestli by to neměl vzdát. Mohl by s ní být šťastný. Měl ji rád. Mohl by ji milovat? Třeba i z malé chaloupky mohl časem vzniknout krásný dům. Zítra jí zavolá. Naučí se být s ní.

Ruce se mu samy rozeběhly po bílých klávesách. Místnost naplnila tichá vánoční melodie. Na stěnách se mihotaly stíny. Tančily v rytmu plápolání ohně. Edward si jich nevšímal. Nechal se unášet vlastními myšlenkami, až do chvíle, než se jeden začal zvětšovat. Měnil tvar a velikost a najednou stál uprostřed slavnostně vyzdobeného obývacího pokoje cizí muž. Měl na sobě nemoderně vyhlížející oblek a na hlavě klobouk. Smekl a usmál se.

Edward vyskočil. Kdyby mohl spát, myslel by si, že sní. Ale takhle? Nechápal, co se děje. Mohou mít upíři halucinace?

„Kdo jste?“ Zeptal se tvrdým nesmlouvavým hlasem. Kdo chodí na návštěvu dvacátého čtvrtého prosince večer?

„Jsem Duch Vánoc.“ Odpověděl muž. O krok ustoupil a pokynul mu hlavou. „Přišel jsem ti pomoci.“

„S čím?“ Podivil se Edward. Věděl, o co jde. Když byl malý, četla mu Vánoční koledu maminka každý Štědrý večer před spaním. Vánoční Duch napravoval hříšníky ukazováním různých Vánoc z jejich života. Zamračil se. Netušil, že vede až tak špatný život.

„Nebuď tak překvapený. Pomáháme tam, kde to je potřeba. Ty se chystáš udělat chybu,“ odpověděl laskavě muž. Tvářil se přitom jako otec, který poučuje nezbedného synka.

„Jakou?“ Snažil se přečíst Duchovy myšlenky, ale nepodařilo se. Nejspíš to opravdu nebyl člověk. Neznal nikoho, kdo by před ním schoval, co si myslí.

„Pojď se mnou a uvidíš.“ Natáhl k Edwardovi ruku. „Jen tě musím upozornit, že tam nic nebudeš moci měnit. Nikdo tě neuvidí a neuslyší.“

Edward zaváhal. Na malý okamžik se zamyslel. Co když to je nějaký podvod? Tohle by nemělo existovat. Ale ani on by neměl být a je. Navíc jsou přeci Vánoce. Hodně lidí tvrdí, že v tento den se dějí zázraky. Chytil se Ducha a celý svět se s ním roztočil.

Když se jejich okolí konečně zastavilo, měl pocit, že je první upír, který bude zvracet. Když se ale rozhlédl kolem sebe, nevolnost ho rychle opustila. Posadil se na nejbližší lavičku a se zatajeným dechem sledoval místo, kde se ocitli. Poznával to tam. Všechno bylo známé. Od plynové lampy stojící před domem po strom, v jehož koruně byl nedodělaný dřevěný domek.

„Vítej ve své minulosti.“ Obřadně zahalekal Duch. Ale Edward mlčel. Pozoroval rodinu za oknem. Svou lidskou rodinu. Jak spolu sedí u stolu a matka všem nakládá na talíř brambory. Viděl sebe. Malého a šťastného. Natěšeného na dárky, které ráno dostane. Slyšel smích a otcův hlas. Byl doma.

„Co je s tebou?“ Čekal jinou reakci. Většina těch, které bral na takové exkurze, v tuto chvíli valila oči a zadržovala pláč. Edward se jen usmíval. Zalil ho neskutečný pocit štěstí. Vzpomínal si. Ještě před pár dny si myslel, že ty vzpomínky jsou ztracené a najednou se tu objevily. Mohl popsat všechny detaily ze svého oblečení i chuť pečeného krocana.

„Můžeme dovnitř?“ Zeptal se dojatě.

„Neuvidí tě.“ Připomněl Duch.

„Nechci, aby mě viděli.“ Nedovedl si představit, že by měl vysvětlovat, co se z něj stalo. Jen je chtěl vidět. Na malý okamžik zavzpomínat. Ujistit se, že jeho lidský život opravdu existoval a není to jen podivný sen, který mu přinesla přeměna.

„Tak pojď,“ nabídl Duch a prošli skrz dveře. Před nimi se objevil jiný výjev, než jaký pozorovali oknem. Rodina už byla po večeři. Nádobí bylo umyté. Otec seděl v křesle a četl si nějakou knihu. Malý klouček v bílém pyžámku sešel ze schodů. Vzal skleničku a nalil do ní mléko, z kuchyně přinesl několik sušenek a všechno položil na malý dřevěný stolek vedle krbu.

„Myslíš, že budou Santovi chutnat?“ zeptal se. Edward si vzpomněl, jak moc se tehdy bál, že když Santa nebude spokojený, nic mu tam nenechá.

„Určitě. Pekli jste je s maminkou sami.“ Ubezpečil ho otec. „Jsou to nejlepší sušenky, které jsem kdy jedl.“ Tou jedinou větou vykouzlil na synově tváři široký úsměv.

„Dobrou noc, tati.“ Rozloučil se chlapec a vrátil se do patra.

Za chvíli už Edward slyšel matčin hlas. Předčítala mu Vánoční koledu. Přesně si vybavoval intonaci jejího hlasu. Slyšel to tolikrát, že věděl, kdy bude mluvit tiše a kdy naopak hlas zesílí. Když zavřel oči, viděl výraz její tváře. Koutky zvednuté do drobného úsměvu. Tehdy mu připadala neskutečně krásná. Jako víla nebo princezna.

Současný Edward celou tu dobu pozorně poslouchal a pozoroval, otce sedícího v křesle se skleničkou vaječného koňaku. Pořád měl na klíně otevřenou knihu, ale nečetl. Edward se přistihl, jak mu závidí. Tolik by si přál prožívat to samé se svou rodinou. Čekat, až děti usnou. Poslouchat příběhy. Slyšet hlas milované ženy. V tu chvíli chápal Rose. Její přání bylo stejné jako to jeho. Asi si byli podobnější, než si mysleli.

Za chvíli hlas utichl a v patře klaply dveře. Elizabeth Masenová sešla po rozvrzaném schodišti ke svému manželovi. Stiskla mu rameno.

„Spí. Můžeme.“

Muž vstal, vypil mléko a snědl sušenky. „Letos se vám opravdu povedly,“ zasmál se na ženu, která nosila pod stromek dárky.

Zarděla se. „Jsou pečené s láskou, nemohou být špatné.“

Edward sklopil oči. Ze svých rodičů vyzařovalo tolik lásky a spokojenosti, že nemusel mít Jasperovy schopnosti, aby to poznal.

„Jak dlouho myslíš, že ještě bude věřit?“ Zašeptal otec a pokynul směrem ke stromku.

„Doufám, že celý život. Bez víry je život smutný a pustý.“

Edward zavřel oči. Věděl, že to matka řekne. Opakovala mu to celý jeho život. Najednou se zastyděl. On už dávno přestal věřit. Smířil se se svou existencí a přežíval.

„Můžeme jít dál.“ Oznámil Duch. „Tady už jsme viděli všechno.“

„Ale…“ Pokusil se Edward odporovat.

Duch zvedl obočí. „Věř mi,“ uchichtl se. Na nic nečekal, vzal Edwarda za ruku, přemístil je.

„Přítomnost,“ odtušil Edward, když otevřel oči. Díval se na dům, který před pár okamžiky opustil. Slyšel koledy, které hrál. Takže tady ještě pořád je. Teď dokonce dvakrát.

„Ano. Tady se máš podívat na svou současnou rodinu. Abys pochopil, že nejsi sám.“

„Ale já…“ Chtěl říct, že ví, že není sám. Pak mu došlo, že Duchovi lhát nemůže. Vždyť celý večer si tak připadal.

„Vidíš. Já znám pravdu. Pojď.“ Vzal ho do ložnice Carlisla a Esmé. Jeho rodiče seděli v objetí. Mluvili tak tiše, aby je nemohly slyšet žádné jiné uši v domě. Hlavně ne ty jeho.

„Mám o něj strach. Rok od roku je smutnější.“ Edwardovi došlo, o kom jeho matka mluví.

„Zvládne to, Esmé.“ Ale nebyl si tím tak jistý. Chápal ho. Věděl, jaké to je být sám. A pro Edwarda to muselo být ještě horší, protože kolem sebe viděl tolik štěstí a lásky.

„Chtěla bych mu pomoct. Nevím jak.“

„Možná by stačilo, kdyby přišli ke mně dolů,“ navrhl Edward šeptem.

Duch se zamračil. „Vyhnal bys je. Vždy, když chtěli být s tebou, vymluvil ses. Utekl jsi, nebo jsi je poslal pryč.“

Kývl. Byl zvyklý, že tento večer by měl každý trávit s tím nejbližším a oni se sice snažili, ale nebyli schopni zakrýt svoje myšlenky. „Nemohl jsem poslouchat, jak je jim mě líto,“ vysvětlil úplně zbytečně.

„Bojím se, že od nás odejde,“ pokračovala Esmé. „Je tu tolik smutný.“

„Nikdy bych je neopustil.“ Odmlčel se, protože viděl Duchův pohled. „Ne o Vánocích.“ Byl to jeden z jeho možných plánů. I když se snažil nic nevymýšlet, protože by na to Alice velice brzy přišla.

Esmé ho nemohla slyšet, tak mluvila dál. „Mám strach, že udělá něco, čeho bude litovat. Stane se nomádem, nebo pojede za Tanyou.“

Edward přestal dýchat. Jak ho mohla odhalit? Myslel si, že je nenápadný. Že se mu daří tajit své pocity a smutek. Ale ona byla máma.

„Přála bych si, aby pochopil, že není sám. Přála bych mu, aby měl to, co máme my všichni,“ dokončila Esmé už do ramena svého manžela.

„Můžeme jít dál?“ zeptal se Edward Ducha.

„Proč?“

„Nechci vidět, jak jsou smutní. Na Vánoce. Kvůli mně.“

„Vidíš. Jak si myslíš, že je jim, když tě tak vidí? Každý den. Dlouhé roky. Musíš věřit, že bude lépe…“

„… protože bez víry je život smutný a pustý,“ skočil mu Edward do řeči.

Duch pokýval hlavou. „Správně. Uvědom si, že Carlisle na své štěstí čekal několik staletí. Pojď, jdeme do tvé budoucnosti.“ Ani nečekal na odpověď.

Svět se znovu zatočil. Když Edward otevřel oči, viděl malý domek. V pokoji stál ozdobený stromeček. Pod ním ležely krásně zabalené dárky. Chtěl se Ducha na něco zeptat, když uslyšel nádherný dívčí hlas. Rozhodně nešlo o Tanyu.

„Myslela jsem, že neusne. Emmett je horší dítě než ona,“ smál se ten hlas. „Pozorovat Santu na střeše. To je nápad!“

„Odnesu ji do postele a sejdeme se v obýváku,“ zaslechl sebe. Tak něžně k nikomu nikdy nemluvil. Pak uviděl krásné hnědé vlasy. Žena došla do kuchyně. Uklidila nádobí od večeře. Posadila se do křesla.

„Tati, už tu byl Santa?“ ozval se rozespalý dětský hlas.

„Ne, ještě ne. Spinkej.“

Dítě bylo už ale probuzené. „Bude na něj strejda Emmett čekat?“

„Neboj. Nedovolí mu, aby tu nezastavil.“

„A povíš mi pohádku?“ zakňourala.

Žena se usmála. Rychle vstala a zmizela jim ze zorného pole. Asi jí došlo, že Edward neodmítne přání dcerky.

„Taky si ji ráda poslechnu.“ Pak se za ní zavřely dveře.

Edward si uvědomil, že nedýchá. Kdyby byl člověk, dávno by se mu po tvářích kutálely slzy dojetí.

Otočil se k Duchovi. „Upíři nemohou mít děti.“

„Stačí věřit, Edwarde.“ Duch ho chytil za ruku. „To byla jedna ze tvých možných budoucností. Jen musíš zase objevit svou víru.“

Pak se svět roztočil naposled. Než se Edward stihl vzpamatovat, zase seděl u klavíru. Na tváři se mu poprvé po dlouhé době sám od sebe objevil úsměv. Nechal svítit světýlka na stromku a odešel do svého pokoje. Zastavil se na chodbě.

„Krásné Vánoce,“ zašeptal.

„Krásné Vánoce, Edwarde.“ Dostal hromadnou odpověď.

Pak se posadil u sebe na pohovku. Díval se do lesa do té krásné vánoční noci. Cítil se tolik šťastný, jako už nebyl dlouhé roky. Zase našel víru.


Povídky od Gassie

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

22)  kajka (07.04.2012 18:54)

Ježíši, to je nějaká soutěž? I ty, Brute? Gassie, já se omlouvám, ale jsi další spisovatelka v řadě, co mě dneska rozplakala. Jsem dojatá jako blázen. Napsala jsi nádhernou a srdceryvnou povídku. Moc se mi líbila, děkuju.

Gassie

21)  Gassie (30.12.2010 10:54)

Holky, dostaly jste mě. Děkuji
Mám radost, že se Vám povídka líbila a že jste mi nechaly tolik krásných komentářů.

20)  AMO (30.12.2010 09:53)

Tak jo, přiznávám se taky jsi mně rozbrečela . Ty jednotlivé návštěvy se mnou dost zamávaly.
Jako dítě jsem byla trochu jiná a vánoce jsem neměla ráda. Proto se snažím svým dětem dopřát, co nejvíce ať už klid, lásku i porozumění. Donutila jsi mě přemýšlet, děkuji.

ambra

19)  ambra (30.12.2010 00:09)

Gassie, už se ani neomlouvám, že jdu pozdě, nějak to bude brzo moje značka . Nicméně - tahle kouzelná, do nejmenšího detailu vybroušená povídka by na mě měla stejně silný účinek i v červenci.
Celá uřvaná jsem si prolítla ostatní komentáře a díky eMušce si nepřipadám jako jediný pako, protože od momentu, kdy se dostali do Edwardova dětství, jsem nepřestala brečet až do konce (kecám, ještě pořád bulím). A to nemůže znamenat nic jiného, než že je to napsáno moc krásně. Což je. Gassie, děkuju. Edwarda coby prcka už nedostanu z hlavy, Esme a Carlisle v přítmí ložnice jako normálně řešící rociče a ne jen sexem posedlí neunavitelní upíři a Emmett na střeše...
Mám chuť jít znovu zazvonit na zvoneček a svolat ty svoje poklady pod strom (taky jedle, mimochodem).
Krása, dívko, díky...

semiska

18)  semiska (28.12.2010 21:17)

Jé, to byla krásná Vánoční koleda. Nádherné a moc.

17)  kamčí (27.12.2010 21:45)

jéééééééé

Evelyn

16)  Evelyn (26.12.2010 19:23)

Už jsem to komentovala jinde, ale i sem musím napsat - Nádhera

sfinga

15)  sfinga (26.12.2010 19:22)

Gassie, nevím, jak se to stalo, že jsem tvou povídku na téma Vánoční koleda, přehlídla
Donutilas mě přemýšlet, jaký by byl asi Edward, kdyby nepotkal Bellu a jací by byli Cullenovi. Ona je totiž změnila všechny. přinesla jim lásku, víru a naději. Tři největší dary, jaké mohli dostat.
Děkuju

Fanny

14)  Fanny (26.12.2010 16:08)

Krásné... a kdo mi vymluví, že to tak nebylo? Nikdo!

Carlie

13)  Carlie (26.12.2010 09:09)

Gassie , jsi pro mě zárukou příjemně strávených minut a tohle není výjimka, tenhle příběh a v Tvé verzi zbožňuju!!!
Už jsem Ti to psala, ale musím to zvěčnit i sem
Dojímala jsem se nad Edwardem na začátku příběhu, ale to nebylo nic proti mému připitomnělému uculování se nad malým Edwardem v pyžamku, aaah (neber to jako pedofilii , právě naopak, miláček malej bezbranej a ještě šťastnej :-))
Pohled na trápící se Esmé a Carlisla a Edwardův rozhovor s duchem, tohle byl silný dialog!:
"„Možná by stačilo, kdyby přišli ke mně dolů,“ navrhl Edward šeptem.
Duch se zamračil. „Vyhnal bys je. Vždy, když chtěli být s tebou, vymluvil ses. Utekl jsi, nebo jsi je poslal pryč.“ :'-( :'-(
"„Nikdy bych je neopustil.“ Odmlčel se, protože viděl Duchův pohled. „Ne o Vánocích.“ :'-( :'-(
A ta budoucnost? Ouuu jééé, to byl vánoční dárek v luxusním balení
Díky, Gassie

krista81

12)  krista81 (26.12.2010 03:52)

nádhera, překrásně napsané
bude pokračování

Janeba

11)  Janeba (25.12.2010 21:49)

Jé to bylo kráásňoučký!! Chvíli mi bylo Edwarda líto, ale jen chvíli, má přece víru a naději ...!Gassie, bylo to nádherné pohlazení s návdavkem možností na lepší časy! Děkuji!!!

Yasmini

10)  Yasmini (25.12.2010 18:22)


:):):):)
Ty víš, že jo?
Y.

lied

9)  lied (25.12.2010 13:25)

to bylo tak hezké a dojemné

Bosorka

8)  Bosorka (25.12.2010 11:02)

Holky vy mě chete dneska všechny rozslzet

7)  Lucie (25.12.2010 09:09)

:) :) :) :) :) :) :) :)

Nosska

6)  Nosska (25.12.2010 09:06)

Wow, po celou dobu čtení jsem měla na tváři připitomělaj výraz tada hlavně při představě malýho Edwarda:) :) :)
Tohle byla prostě dokonalost

5)  Aalex (25.12.2010 08:40)

To je úžasná povídka. Skvělá. Dojemné...

Hanetka

4)  Hanetka (25.12.2010 08:01)

Ty víš, že se mi to moc líbilo. Užívala jsem sin každou větu poprvé a teď napodruhé to bylo ještě lepší. Moc hezké a dojemné, Gassie, děkuju!

eMuska

3)  eMuska (25.12.2010 00:19)

Ach, som normálne dojatá! So slzami v očiach sedím na gauči a dhodlávam sa žobroniť o pokračovanie. prosím! Keď je ten krásny Vianoc čas... Ja verím, že to napíšeš. Mám vieru, lebo bez nej je život smutný a pustý...
Prekrásne posolstvo...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse