Sekce

Galerie

/gallery/zničený edward.jpg

Led, nebo žár. Teplo, nebo chlad.

Poslechl jsem ji. Jinak to nešlo. Nemohl jsem se hýbat. Doslova jsem zkameněl. Vteřiny běžely a já stále stál s rukou nataženou ke dveřím a pokoušel se najít ztracenou rovnováhu i soudnost. Muselo se mi to zdát... Tohle nemohla být pravda.

Hlavou mi vířilo na tisíc myšlenek, nedokázal jsem se nadechnout, nohy jako by mi vrostly do země. Teď jsem to byl já, koho bylo možné splést si se sochou.

,,Edwarde?“ zašeptala Bella. Její hlas na mě působil jako ta nejkrásnější hudba. Hladil, rozvibroval nitro. Jemně se chvěl. K chladu měl na míle daleko. Mátl mě ještě víc. I když jsem moc chtěl, nevěřil jsem mu. Nepřipadalo mi to reálné.

Pomalu jsem otevřel oči. Svět kolem mě se zvláštně vlnil a neměl pevné obrysy. Vzdáleně mi to připomínalo snové vnímání. Poprvé po své přeměně jsem si živě vybavil sen. Muselo to být krátce před tím, než jsem onemocněl španělskou chřipkou. Tenkrát jsem ze všeho nejvíc toužil po vojenské kariéře. Zdálo se mi, že jsem byl přijat na prestižní vojeskou školu ve Washingtonu a po promoci získal hodnost důstojníka. Když jsem byl slavnostě představen jako velitel čety vyrážející bojovat do Afriky, ve chvíli největšího štěsí, v okamžiku splnění nejhlubší touhy, vojenský dvůr, generál připínající mi prýmky na rameno i slzící matka sedící v první řadě pod pódiem se rozvlnily a rozostřily úplně stejně. Barvy se změnily. Ty světlé získaly jasnější odstín, ty tmavé vybledly. Tenkrát jsem velmi hlasitě slyšel tlukot vlastního srdce, nyní mi jako výbuchy z děla připadalo tikání hodin v kuchyni o patro níž.

Bylo možné, že po sto letech zase sním? Mohl jsem upadnout do jakéhosi tranzu podobnému lidskému spánku?

,,Edwade?“ zopakovala Bella tím krásným hlasem o něco méně tiše.

Slyšel jsem šplouchání vody. Raději jsem si nepředstavoval, co to znamená. Trvalo to jen vteřinu, pak bylo ticho. Nedokázal jsem se neotočit.

Bella stála ve vaně. Voda jí sahala kousek nad kolena, mokré vlasy se vlnily přes pravé rameno a lepily se jí ke kůži až k pasu. Jinak ji nic nezakrývalo. Poprvé jsem ji viděl nahou.

Byla dokonalá. Nádherná, vznešená a žádoucí. Kapičky vody jí stékaly po bělostné pokožce. Hrudník se jí pomalu zvedal a klesal. Během chvíle jsem dýchal ve stejném rytmu jako ona. Udělal jsem krok směrem k ní. Přál jsem si držet ji v náručí, líbat ji, být s ní tak, jak tomu mělo už dávno být. Moje tělo vzpláno žárem. Brněla mě kůže. Spaloval mě oheň, který jsem nikdy dřív necítil. Žízeň se mu ani vzdáleně nevyrovnala. Tohle bylo mnohem intenzivnější, mnohem naléhavější.

Musel jsem pryč. Hned!

Němě jsem couvl. Nemohl jsem z Belly spustit oči. I ona se dívala na mě. Sotva znatelně zavrtěla hlavou. Vztáhla ke mně ruku. Skousla si spodní ret.

Vpíjel jsem se jí do očí a snažil se v nich najít jakoukoliv stopu emocí. Zlatá se rychle vytrácela a brzy jen v tenké lince lemovala bezednou čerň. Ta mě k sobě vábila a neodolatelně lákala. Nemohl jsem myslet, nedokázal jsem se soustředit. Někde v koutku mysli, tam, kde zbyl ještě kousek rozumu, jsem věděl, že tohle není jen tak. Ta maličká soudná část mě na mne křičela a pokoušela se mě vyburcovat k ústupu. Nutila mi otázky, které jsem nechtěl vyslovit, protože jsem se bál odpovědí.

 

Bella si olízla rty a polkla.

Přiblížil jsem se o další krok.

Opatrně se pousmála a odhrnula si vlasy z ramene.

V mžiku jsem byl o tři kroky blíž.

Její úsměv se rozšířil.

Další dva kroky.

Pootevřela rty.

Byl jsem na dosah.

Natáhla ke mně ruku.

 

A pak jsem byl ztracený.

 

Její rty měly stále tu sladkou chuť, jen už se netvarovaly podle těch mých. Voněla. Nemusel jsem se bát přitisknout ji k sobě, nemohl jsem ji už svou případnou neopatrností ublížit nebo ji zranit. Přesto jsem se bál víc, než když byla člověk. Teď jsem už nemohl poškodit její tělo, ale jí jsem ublížit mohl. Strašně moc. Nenapravitelně.

,,Bello,“ zasténal jsem, ale s vášní to nemělo nic společného. Bylo to bolestí, strachem, zoufalstvím.

Nedovolila mi ani o kousíček se odtáhnout. Zabořila mi prsty do vlasů a sama mě políbila. Líbala mě tak naléhavě! Přimlka se ke mně. Jako kdyby se do mě chtěla vpít a vsáknout. Nenechala mezi námi ani centimetr volného prostoru.

Vzdychla mi do úst. Toužil jsem po ní tak moc, až mě to bolelo. Ale nešlo to. Ne teď, ne takhle.

,,Bello, to... nechápu to.“ Stálo mě všechny síly rozpojit naše rty a najít hlas.

,,Edwarde, prosím. Jen... buď se mnou. Prosím,“ šeptala rozechvěle. Měla zavrřené oči. Řasy se jí jemně třásly. Zuby zabořila do spodního rtu. Pevně, téměř křečovitě, zatínala prsty do mých vlasů.

,,Ale.. co se stalo? Já... mám strach, že pak... že to bude chyba a ty mi už nikdy neodpustíš. Má to být jinak,“ mumlal jsem skrz zaťaté zuby. Všechny svaly mi vibrovaly námahou. Bojoval jsem s tou šílenou touhou podlehnout Belle. Vzít si ji. Být s ní.

,,Prosím, prosím, prosím. Potřebuju tě. Nenechávej mě žadonit. Neodmítej mě.“ Zněla jako v horečce. Vzlykla a já svou bitvu vzdal.

Polibky, dotyky, hlazení, líbání, spalující smršť.

Stáhla mě k sobě do vany. Společně jsme spadli do vody a ta vyšplouchla ven. Nezáleželo na tom. Nevnímal jsem to. Byla jen ona, jen já. Blízkost jejího tělo. Horká voda, chlad pokožky, hebké rty, být blíž, blíž, blíž...

 

xxxxx

 

Voda už byla dávno studená. Zády jsem se opíral o vanu a objímal Bellu ležící mi v náručí. Venku byla tma, svítil měsíc a dodával koupelně tlumené osvětlení. Přál jsem si, aby nikdy oblohu neopustil. Aby už nikdy nevyšlo slunce a nezačal další den. Přál jsem si, aby tahle noc neskončila. Aby tahle chvíle trvala věčně.

Mlčeli jsme. Já se bál i pohnout se. Měl jsem strach, že bych Bellu vylekal. Nechápal jsem, co se stalo. Proč Bella tak najednou... Rád bych ji vískal ve vlasech a těšil se z naší blízkosti. Rád bych křičel radostí a oslavoval návrat mojí milované Belly. Rády bych si myslel, že to zlé zůstalo za námi a před námi už bude jen světlá budoucnost. Ale netroufal jsem si.

I ve chvílích největší vášně, v okamžicích nejintenzivnějšího souznění, jsem cítil, že je něco jinak, než má být. Byla to Bella, kdo udělal první krok. Byla to ona, kdo nás vedl, kdo určoval směr. Byla to ona, díky komu zmizely mé kalhoty a já zůstal nahý. Byla to ona, kdo překročil poslední hranici mezi námi.

A přesto to ona nebyla. Nedokázal jsem to vysvětlit ani sám sobě, ale věděl jsem, že tohle neznamená konec toho chladu. Věděl jsem to celou dobu, kdy jsem ji líbal. Při každém dotyku. Během milování. Věděl jsem to a ignoroval to. Nepokusil jsem se ji zastavit. Naopak, vycházel jsem jí vstříct.

Pouze v jednom okamžiku, na několik málo vteřin, se mi zdálo, že její štít skutečně spadl.

Bylo to pár chvil po našem poprvé. Něžně jsem ji líbal a dlaň měl položenou ze strany jejího hrdla. Tam, kde bych ještě nedávno cítil její tep. Tam, kde jsem se jí kdysi tak opatrně dotýkal a snažil se ignorovat žízeň, kterou to ve mně vyvolalo. Jemně jsem zkoumal její rty a najednou mi bylo teplo. Do té doby jsem si neuvědomil, že je zima, ale to teplo jsem vnímal velmi jasně. Bella překvapeně otevřela oči a mně se zamotala hlava. Viděl jsem sám sebe jejíma očima. Díval jsem se do vlastní tváře. Cítil jsem chaos, který nebyl můj. Bella se usmála. Štastně, opravdově, hřejivě. Slyšel jsem ji volat své jméno, i když její ústa zůstala zavřená. Jako z oka větrného víru jsem sledoval události posledních měsíců. Cítil jsem zmatek a smutek. Díval jsem se na naše seznámení, na první polibek, na celý náš vztah Bellinýma očima. Vír se zpomalil až u svatby. Ovládla mě nervozita a očekávání. Pak radost, láska a důvěra. A nakonec strach. Bolest. Nesnesitelná bolest.

Zmizelo to stejně náhle a nečekaně, jako se to objevilo. Bella na setinu vteřiny zkřivila tvář bolestnou maskou. Teplo zmizelo. Nahradil ho mráz.

Už jsem se nadechoval k otázce, ale Bella mi nedala šanci ji říct. Umlčela mě polibkem. A po něm dalším a dalším. Až jsem na jakékoliv mluvení zapomněl.

Nyní jsem měl na jazyku mnoho otázek. Pálily mě. Nenašel jsem ale odvahu skutečně je vyslovit.

,,Četl jsi mi myšlenky,“ zašeptala Bella. Za oknem svítalo. Měsíc vybledl, noc předávala vládu dni. Pro mě den znamenal temnotu. Nejhlubší tmu.

,,Pár vteřin, ano,“ přitakal jsem a s napětím očekával, co řekne Bella dál.

,,Bylo to jako dřív, jako když jsem byla člověk. Cítila jsem,“ vydechla a pevně obemkla prsty kolem hran vany. Zanechala na ní dokonalé otisky svých sevřených dlaní.

Šestým smyslem jsem věděl, s neochvějnou jistotou, že teď to přijde. Nechtěl jsem slyšet, co řekne dál. A zároveň jsem ji to musel nechat říct.

,,Chvilku to bylo krásné. Tak krásné! Stálo to za to. Pokaždé, když jsi byl blízko mě, pokaždé když mezi námi zbýval jen malý prostor, jsem cítila, jak můj štít povoluje a taje. Ten chlad, který mě chrání, se rozpouštěl. Připadala jsem si tak strašně moc zranitelná. Nemohla jsem dovolit, aby ses ke mně přiblížil, aby ses mě dotkl. Bála jsem se. Není to ironické?! Necítím skoro vůbec nic, poznám, co je mi příjemné a co se mi nelíbí, ale nemá to žádnou hloubku. Jen strach mi zůstal opravdový.“

Objal jsem ji pevněji. Nepřemýšlel jsem, jednal jsem instinktivně. Bella se mi vykroutila a v mžiku seděla naproti mně a dívala se na mě. Objímala si kolena, tiskla si je k nahé hrudi. Dívala se na mě jako poplašené zvířátko lapené v kleci. Připadal jsem si hrozně. To já za to mohl. To já to způsobil.

,,Proč?“ dokázal jsem se zeptat. Celé mé nitro se svíralo při očekávání odpovědi.

Bella se nadechla a zavřela oči. Nechtěla mě vidět...

,,Poslední dobou... naučila jsem se štít vnímat. Pořád o něm vím a cítím ho. Když jsi byl poblíž, uměla jsem ho už ovládnout. Nenechat ho oslabit. Najednou to s tebou bylo jako s kýmkoliv jiným. A já jsem zjistila, že to nechci. Ty nejsi jako ostatní. Ty jsi pro mě přeci něčím víc! Zkoušela jsem sama štít spouštět a obrnět se proti všem těm pocitům, které s jeho oslabením přicházely. Dařilo se mi to. Víš, tehdy v pokoji, když si hrál na klavír, jsem poprvé cítila teplo. A líbilo se mi to. Když ses mě ale chtěl dotknout, z tepla se stal žár. Nehřál, pálil. Nesnesla jsem ho. Ale vzpomínka na to, jak mi bylo hezky, ta zůstala jasná a ostrá. Chtěla jsem to zažít znovu. A už o to nepřijít. Chtěla jsem, aby mi už nikdy nebyla zima.“

Otevřela oči a lapila mě pohledem. Po páteři mi přejel mráz. Až jsem se zachvěl.

,,A na chvíli to fungovalo. Dokonce jsi mi mohl číst v mysli. A já tě milovala. Tak strašně moc jsem tě milovala! Ale nevydrželo to. Nedokázala jsem udržet štít stažený. I když jsi mi byl úplně nejblíž, nevrátilo se to. Stačí vzpomínka na bolest a kolem mě se vystaví pevná ledová zeď.“

Zavrtěla hlavou, jako kdyby chtěla zaplašit nepříjemnou myšlenku. Pomalu vstala a aniž by se na mě podívala, vystoupila z vany. Bez uvažování jsem ji chytil za ruku.

,,Neodcházej, prosím.“ Stejná slova, která řekla ona mně.

,,Proč? Nemá to smysl. Jsem rozbitá. Ten led je příliš hluboko uvnitř mě.“ Zase ten vzdálený, cizí hlas. Jako by na tom vlastně ani nezáleželo. Jako by to nebyl.o podstatné. Jako by to bylo úplně jedno.

,,Bello, společně to můžeme dokázat. Chce to jen čas.“ Sám sobě jsem zněl zoufale.

Nepatrně zakroutila hlavou.

,,Ne všechny příběhy mají šťastný konec, Edwarde.“

Pustil jsem ji. Měla pravdu. Byl jsem blázen, když jsem doufal. Byl jsem zatracený blázen.

Zůstal jsem sedět ve vaně plné ledové vody. Hlavou jsem se opíral o kolena a byl prázdný. Uvnitř mě se rozprostřela bezbřehá pustina. Takhle nějak to měla Bella. Tohle byl teď její svět.

Vyskočil jsem z vany, omotal si ručník kolem pasu a vyběhl za Bellou. Tohle jsem nemohl dovolit. Nemohl jsem ji nechat naspospas té šílené prázdnotě a chladu. Raději ať mě její mráz sežehne a zničí, než aby ona s ním sama přežívala a živořila.

Našel jsem ji stojící u okna v jejím pokoji. Sledovala východ slunce. Postavil jsem se vedle ní a vzal ji za ruku. Snažila se rukou uhnout, ale nedovolil jsem jí to. Naopak jsem ji stiskl silněji. Nechápavě se na mě podívala.

,,Nenáchám tě tomu mrazu. Společně nám bylo teplo. Dokázala jsi to a dokážeš to znovu. Já při tobě budu stát. Ať mě to stojí cokoliv.“

,,A co když to nechci?“ zamračila se. Nedal jsem se. Ta chvilka, kdy jsem měl přístup k jejím myšlenkám, mi stačila. Věděl jsem, na co celé ty měsíce myslela.

,,Chceš. Přeješ si být v teple, nejsem ti lhostejný a proto jsi přede mnou utíkala. Už ti to nedovolím. Když budeme spolu, můžeme se vzájemně zahřát. A až tvůj štít oslabí, dám ti tolik tepla, že už tě chlad nikdy znovu nepohltí. Budu tě milovat tak moc, že i ty nejnepatrnější částečky ledu roztají. Věř mi, prosím.“

Mlčela a odvrátila tvář. Její dlaň ale zůstala zaklesnutá v té mé. Slunce vycházelo nad obzor. Jeho paprsky si našly cestu i do Bellina pokoje. Pomalu se plížily po parapetu, až polaskaly i naše spojené ruce. Ty zazářily. Třpytily se. Bella se na ně podívala a zvedla si je blíž k očím. Sluníčko jemně hřálo a naše kůže se pod jeho paprsky oteplovala. Bella překvapeně vydechla a usmála se. Věděl jsem, co cítí. Stejně silnou naději jsem pociťoval i já. Tohle teplo bylo vzdálené tomu, které jsme potřebovali, ale byl to začátek. První krok k věčnosti bez ledu.

Vedle sebe, ruku v ruce, jsme sledovali rozbřesk.

 


 

KONEC

Děkuju, že jste se do toho se mnou pustily. Nápad je hrozně starý, ale náladu k sepsání mi dala tahle písnička:

 

 

Ještě jedno velké DĚKUJU.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

bb119

10)  bb119 (18.11.2011 15:45)

Evelynko, moc krásné

ambra

9)  ambra (18.11.2011 14:15)

Panebože Hani!!! Měla bych ti poděkovat za neuvěřitelně originální povídku, ale jsem z toho tak zdrcená, že tu jen vzdychám . Bylo tu už tolik zdánlivě drastičtějších variant toho, že se něco mezi Edwardem a Bellou pokazilo, ale tahle zdánlivě jednduchá varianta je svou trýznivostí rozhodně předčila. Jsou spolu a přece jsou si tak vzdálení... Děkuju za tu naději, jen mi po těch opravdu mučivých kapitolách přijde tak slaboučká... . Njn, já nemám tu perspektivu věčnosti, takže Edward to asi vidí trošku líp .
Děkuju, úžasné čtení.

8)  Tery (18.11.2011 13:47)

nádhera

milica

7)  milica (18.11.2011 13:09)

Krásné, konečně se alespoň pokusili a ono jim to určitě vyjde
Láska je mocná. Nádherná povídka s nádherným koncem, který dává velikou naději

6)  Maru (18.11.2011 13:06)

Je to mooc kráásnýý .A opravdu dobrý nápad to vyprávět jako Edward Cullen .

sakraprace

5)  sakraprace (18.11.2011 12:57)

Jééééé, já se tu rozpouštím a ty to ukončíš?!?!?!?
Nádherná povídka, Hani, moc jsem si ji užila

Nosska

4)  Nosska (18.11.2011 12:40)

Wow, co říct? Koněčně se Edward začal chovat, jako chlap a začal bojovat
Tohle je to, čemu se říká naděje

Jula

3)  Jula (18.11.2011 12:35)

Konečně nějaký náznak naděje

SarkaS

2)  SarkaS (18.11.2011 12:11)

Krásné Evelyn Ten nesladký sladký konec se mi moc líbil. Žádný extra happy end a spousta nevysloveného spolu s příslibem do budoucnosti. Prostě ten správný mix

Fanny

1)  Fanny (18.11.2011 12:09)

Písnička krásná, stejně jako konec. Lehce otevřený, přesto toho říká víc než hodně. Zajímavý jiný konec, zvláštní myšlenka.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek