Sekce

Galerie

/gallery/zničený edward.jpg

Vánoce... Přijde po nich oteplení?

Alice byla i přes svůj upíří věk z Vánoc nadšená jako malé dítě. Dva dny před Štědrým dnem nás všechny přemluvila k výletu do lesa. Měli jsme lovit, jen tentokrát místo zvěře strom. Dostali jsme za úkol najít ten nejkrásnější, nejdokonalejší, nejpravidelnější a nejvznešenější stromeček v celé Kanadě.

Emmett se s nadějí v očích zastavil u prvního hezkého stromku zhruba stejné výšky jako on sám. Alice našpulila rty, svraštila obočí a odmítavě zavrtěla hlavou. Strom byl uznán moc vysokým. Ten, který objevila Rosalie po dalších deseti minutách, byl moc malý. Esménin měl příliš široký kmen, Carlisleův byl podsaditý, Jasperův zase štíhlý. Po hodině jsme všichni měli stromů a Alice plné zuby. Po třech hodnách jsme běhali po lese, házeli po sobě sněhové koule, schovávali se za stromy, spolčovali se proti sobě, stavěli sněhuláka, dělali andělíčky a užívali si zimu. Alice se spokojeně usmívala a já ji musel obdivovat. Dokázala, že jsme se bavili a smáli. I já a Bella. Po dlouhé době mi bylo opravdu hezky.

K večeru, když se začalo stmívat, Alice neomylně zamířila k loučce, kam jsem občas chodil meditovat, a ukázala na krásný stromeček, který jí sahal k ramenům, měl pravidelné košaté větve a stál dokonale rovně. Musela ho mít vybraný dřív, než nás vyhnala do lesa. Nikdo jsme jí to neměli za zlé.

Třiadvacátého prosince Esmé pekla perníčky na ozdobu stromku. Neplánovali jsme je jíst, takže nikomu nevadilo, že budou poněkud tvrdší, jak upozorňoval recept. K překvapení všech se k Esmé přidala Bella. Říkala, že vždycky pekla s Renné a její cukroví bylo dokonce poživatelné. Pustily si s Esmé koledy, některé i zpívaly a společně připravovaly perníčky. Nenápadně jsem seděl v obývacím pokoji sousedícím s kuchyní a předstíral začtení do knížky. Bella hnětla těsto a Esmé vykrajovala figurky, zvonečky a vločky. Esmé dávala plechy do trouby, vynadala je a přemisťovala perníčky na stůl. Bella je zdobila bílou polevou. Povídaly si o Vánocích, zvyklostech, oblíbených koledách i dárcích, které je nejvíc potěšily. Esméninu líčení některých Emmettových darů pro Rosalie se Bella smála. Upřímně a hezky. Nebylo v tom nic hraného nebo falešného. V tu chvíli byla spokojená. Dávalo mi to sílu a odhodlání bojovat dál. Vytrvat a ani za nic se nevzdat.

Večer jsme se všichni ve svátečním oblečení sešli v obývacím pokoji, posadili se kolem krbu a pustili si černobílé filmy o Vánocích. Strávili jsme tak celou noc. Dělávali jsme to tak každý rok, ale letos mě to těšilo víc než kdy jindy. Pokradmu jsem sledoval Bellinu tvář ozářenou plameny z krbu. Byla nádherná. Byla krásná už jako člověk, možná se mi tenkrát svým způsobem líbila víc s několika málo nedokonalostmi, které při přeměně zmizely, ale teď jsem z ní nedokázal spustit oči. Poprvé od chvíle, kdy se probudila, byla její tvář živá. Poprvé se v ní dalo číst.

Pomalu ani nedýchala a oči vůbec neodlepila od televizní obrazovky. Žádný z našich oblíbených filmů neznala, ale všechny se jí líbily. Přál jsem si moci jí obejmout, přitisknout k sobě a zabořit jí tvář do vlasů. Přál jsem si, aby tyhle Vánoce byly takové, o jakých jsem snil. Chtěl jsem toho strašně moc, ale ze všeho nejvíc jsem chtěl Bellu. Mojí Bellu.

U romantické komedie o dceři majitele luxusního hotelu převléknuvší se za chudou služebnou za účelem dostat se co nejblíže muži svého srdce, který zatvrzele odmítá ženy ze své společenské vrstvy, protože je přesvědčen, že mezi smetánkou nemůže najít upřímnost a pravý cit, se Bella smála tak hlasitě, že ji Emmett umlčel polštářem přitištěným na pusu. Bella na něj překvapeně zamrkala, pak se zamračila, ale v očích jí zazářily jiskřičky, a polštářem Emmetta trefila do ramene. Všichni byli nadšení a už neskrývali své naděje ohledně budoucnosti. Byli přesvědčení, že Bella svůj štít pomalu spouští a brzy to bude zase ona. Taková, jaká byla před proměnou.

Jen Jasper, ten u koho jsem hledal ujištění, že to tak opravdu je, byl opatrný. Průběžně Bellu testoval. Snažil se působit na ni nebo nechat ji působit na sebe. Nedařilo se mu to. Občas se mu zdálo, že jisté náznaky, první vlaštovky oslabení štítu tu jsou, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Byly to sotva zlomky sekund, kdy dokázal z Belly vycítit střípky emocí, které ale okamžitě zmizely. Nechtěl jsem tomu přikládat důležitost. Odmítal jsem se tomu věnovat a připustit si, že třeba doufám zbytečně. Že nic víc už z Belly nikdo z nás nevykřesá. Že tohle je její maximum. To, že Jasperova moc na Bellu nefungovala, nemuselo nic znamenat. Moje schopnost byla na Bellu krátká, už když byla člověk.

K ránu se Alice s Japerem přesunuli do křesla u francouzského okna. Tiše vedle sebe seděli, Alice si opírala hlavu o Jasperovo rameno, a spíš než na obrazovku se dívali ven. Sněžilo. Nejprve se k zemi sneslo jen pár vloček. Během chvíle ale padaly hustěji a hustěji, až skrz bílou clonu téměř nebylo vidět. Poslední zeleň na stromech se ztrácela pod čerstvou vrstvou sněhu, na obzoru nad horami chvilkami vykouklo vycházející slunce. Alice s Jasperem ten výjev sledovali a propletli si prsty. Nechtěl jsem je špehovat, ale nemohl jsem si pomoct. Nechápal jsem proč, ale jejich tiché souznění mě drásalo víc než hlasité a nijak neskrývané projevy lásky Rosalie a Emmetta nebo rádoby nenápadné zamilované dotyky Esmé a Carlislea.

Najednou jsem věděl, že nemůžu zůstat mezi nimi. Nedokázal jsem snést pohled na to, jak jsme právě teď měli sedět já s Bellou. Ne každý na jiném místě, ne předstírat, že je to takhle v pořádku, ne tak mučivě blízko a zároveň bez možnosti skutečně se přiblížit.

,,Jdu se... proběhnout,“ zamumlal jsem a vyběhl ze dveří dřív, než kdokoliv stihl reagovat.

Zastavil jsem se na mýtině a posadil se do sněhu. Potřeboval jsem čerstvý vzduch a odstup. Oproti svému přesvědčení jsem čím dál tám víc uvažoval o odchodu někam daleko. Pral jsem se sám se sebou. Nesnesl bych nevidět Bellu, alespoň zprostředkovaně přes myšlenky ostatních, každý den. Ale také jsem nezvládal vidět ji každý den. Mít ji zdánlivě na dosah, ale nemoct se jí dotknout. Možná byl odstup tím, co jsme oba potřebovali. Na mně, na mé bolesti a nepohodlí, nezáleželo. Prošel bych pekelnými plameny, kdyby byla byť jen minimální naděje, že to Bellu přivede zpátky. Vyměnil bych svůj život za její. Vzal na sebe její starosti a trápení. Udělal bych cokoliv. Mohlo to cokoliv znamenat i odchod od rodiny a od ní? Co když to byla má přítomnost, která jí z nějakého důvodu bránila uvolnit se a spustit štít? Co kdyby dokázala ovládnout svou schopnost, jen když já u ní nebudu?

To pomyšlení mě ničilo. Trhalo mě na kusy.

Lehl jsem si na záda a zavřel oči. Pokoušel jsem si představit týdny, možná měsíce daleko od rodiny i od Belly. Nešlo to. Už jednou jsem odešel a oba nás to málem zabilo. Byl to vlastně můj odchod, který nás dostal do téhle situace. Připadal jsem si jako ve slepé uličce. Ať jsem se rozhodl jít jakýmkoliv směrem, narazil jsem do zdi. A couvat už se nedalo.

Ležel jsem zabořený ve sněhu celé hodiny. A ani po té době jsem nevěděl, co budu dělat dál. Kam se budou ubírat mé další kroky, jak budu postupovat. Neměl jsem žádný plán, žádný záchytný bod, kterého bych se držel a na kterém bych mohl stavět.

Když jsem se pomalu chystal vydat se zpátky do domu, vyšla zpoza stromu Alice.

,,Jak ti je?“ Sedla si vedle mě a vzala mě za ruku.

,,Nechci o tom mluvit,“ zavrtěl jsem hlavou. Neuměl jsem si představit, že bych nahlas vyslovil, na co všechno myslím. Měl jsem Alici rád a možná právě proto jsem s ní stav své mysli nemohl rozebírat. Nechtěl jsem, aby věděla, jak moc si to všechno vyčítám, jak moc jí a Jasperovi závidím, ani jak moc jsem bezmocnný a zoufalý.

,,Kdybys někdy chtěl, jsem tu pro tebe. A kdokoliv jiný z rodiny taky,“ zašeptala a na okamžik přitiskla své rty na moji tvář. Musel jsem se usmát. Neuměla číst myšlenky, ani vycítit emoce, ale dokonale dokázala vystihnout, co jsem právě nejvíc potřeboval. Vždycky to tak bylo. Alice byla skutečně jako moje sestra. Milovaná malá sestřička, která mě zachraňovala před pádem do bezedné propasti.

Objal jsem ji kolem ramen a ona se o mě opřela. Dřív, než jsem potkal Bellu, jsme takovéhle chvilky měli poměrně často. Překvapilo mě, když jsem si uvědomil, že tohle je poprvé Bellina příchodu do Forks, kdy jsem s Alicí takhle sám. Vždycky jsem si myslel, že to já vlastně pomáhám jí. Její schopnost nebyla vždy přínosem. Vidět budoucnost, znát věci, které se měly teprve stát, a často proti nim nemoct nic udělat, nemít možnost jakkoliv je zvrátit, to bylo děsivé. Vědět, jaké bude počasí, kam můžeme jet bez obav lovit, co dělají Volturiovi, to všechno jsme všichni brali po všech těch letech s Alicí jako samozřejmost. Příjemnou výhodu. Jen Jasper a já jsme ale znali tu druhou stránku, rub Aliciny moci. Z lidského života si nepamatovala nic konkrétního. Pouze strach a úzkost. Kolikrát jsem byl svědkem vize smrtelné autonehody někoho, kolem koho prošla v obchodě? Kolikrát jsem s ní sledoval utrpení obětí upírů, které z bezpečnostních důvodů sledovala? Kolikrát ji stálo všechny síly nedat na sobě znát, jak moc se bojí další vidiny?

Domníval jsem se, že to já poskytuju oporu Alici. Teď jsem věděl, že je tomu naopak.

,,K večeru půjdeme do kostela na mši. O tobě a Belle si všichni myslí, že studujete v Evropě a přijeli jste na svátky. Ráno si rozbalíme dárky a pak pojedeme na pobřeží na lov. Menší změna prostředí nám na pár dní prospěje.“

Alice měla pravdu, jako skoro vždycky. Počechral jsem ji ve vlasech a jako správný gentleman jí pomohl na nohy.

 

xxxxx

 

Štědrý večer jsme strávili v kostele ve městě. Usmíval jsem na všechny kolegy a kolegyně Carlislea a Esmé, zpíval vánoční koledy a atmosféra Vánoc na mě dýchala. Bella stála jen kousek ode mě. Zabalená do teplého kabátku s kožešinou, s čepicí na hlavě a rukama v huňatých rukavicích vypadala jako člověk. Křehce a zranitelně. Po několika písničkách se ke zpěvu přidala. Nejprve jen tiše a se skloněnou hlavou jako by se styděla, ale během chvíle získala jistotu a její hlas nabral na síle. Zato ten můj se ztišil. Esmé se na Bellu šťastně usmála a natočila k ní svůj zpěvník.

Nikdy dřív jsem ve Vánoční zázrak nevěřil. Nyní ano. To, co se dělo, jsem jinak nazvat neuměl. Bella se na mě při odchodu z kostela usmála. Opravdově usmála. Pak nesměle sklopila oči, ale úsměv jí na rtech zůstal.

Naději jsem se definitivně neubránil. Nemohl jsem nedoufat.

 

xxxxx

 

Na výlet na pobřeží odjeli všichni. Kromě mě. Zdálo se mi to jako dobrý způsob a příležitost, jak dát Belle prostor a zároveň nemuset odejít. Vymluvil jsem se na touhu být chvíli sám a utříbit si myšlenky. Nikdo mě nepřemlouval.

Vyrazil jsem na malý lov po okolí. Neměl jsem ještě žízeň, ale zvykl jsem si lovit pravidelně. Možná by teď, když jsem se téměř nestýkal s lidmi, stačilo sytit se méně často, ale měl jsem rád své rituály. K nim patřila i sprcha po návratu domů.

Proběhl jsem domem a s tričkem přetaženým přes hlavu otevřel dveře koupelny. Okamžitě jsem ztuhnul. Musel jsem zamrkat a ujistit se, že nemám halucinace. Ve vaně plné vody ležela Bella.

Nechápal jsem, co tam dělá. Měla být s rodinou na cestě na pobřeží. Předpokládal jsem, že budu sám. Proto jsem tu zůstal. Nedokázal se ze sebe vypravit ani slovo. Zamrzl jsem a ztratil schopnost myslet. Hlavou mi běželo na tisíc myšlenk, ale ani jednu jsem nezachytil. Jen mi prolétly myslí.

Bella zcela jasně falešně a hraně zakašlala a já se trochu probral.

,,Já... ehm, omlouvám se,“ vysoukal jsem za sebe a s vynaložením všech sil se nutil sledovat vzor dlaždic na podlaze. Stačilo by jen zvednout oči. Zbytky pěny ve vodě nemohly nic zakrýt. Nepatrý pohyb hlavou a očima... Sevřel jsem ruce v pěst a semkl k sobě víčka. Ztěžka jsem se otočil. Stálo mě to obrovské úsilí. Moje tělo rozhodně mysl poslouchat nechtělo. Reagovalo na Bellinu blízkost, na skutečnost, že leží nahá ve vaně jen kousíček ode mě. Chtělo se vydat opačným směrem, než jsem ho přiměl jít. Ne ke dveřím! K vaně! Všechny mé instinkty byly vyburcované na maximum.

Už jsem sahal na kliku, když mě Bella zastavila.

,,Neodcházej, prosím.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

TeenStar

17)  TeenStar (17.11.2011 07:36)

No to ma podrž!
Ten koniec... No wááááááá!!!
Dúfam len, že tá posledná vetička znamená krôčik vpred. Musí!
Kapitola bola opäť prenádherná!

Jula

16)  Jula (16.11.2011 23:59)

Že by byla přece jen nějaká naděje na zlepšení?

BellaMcCullen

15)  BellaMcCullen (16.11.2011 18:48)

že by oteplení?? :D

Janeba

14)  Janeba (16.11.2011 16:41)

Uáááááááá, Haníšku , chceš mě zabít???
Tak jsem byla připravena na cokoliv, ale na nahou Bellu v koupelně a navíc se slovy "NEODCHÁZEJ, PROSÍM.", tedy naprosto NE!!!!!
Báječné, že by konečně oteplení???? Tak nějak pod vlivem blížící se premiéry BD bych si to nebo jim, moc přála!!! ;)
Děkuji!!!

SarkaS

13)  SarkaS (15.11.2011 23:24)

Ten konec... ten konec! Zničíš nás a ani malinko ti to nevadí

monikola

12)  monikola (15.11.2011 19:11)

OMG to ako fááákt?? fááááááááákt to usekneš takto? chceč nás zabiť??? Ja normálne zinfarktujem a nedočkám sa pokračovania...a to dokonca budem teraz par dní bez netu Evelyn Evelyn ako po tejto citovej horskej dráhe čo nám v tejto poviedke servíruješ si zsluhuješ mlaskavú pusu na líčko, pretože napriek tomu, že tu vlastne frflem si tvoje písmenka užívam ako sa patrí

inak včera som narazila na túto vecičku: http://www.youtube.com/watch?v=vm3pjoV6qTs

skús hádať kto mi hneď prišiel na rozum? inak tá melódia mi strašne sedí i k tejto poviedke...je taká smutná ako ten tvoj príbeh, ale zároveň je v nej i tá správna štipka nádeje, presne taká akú má Edward

Marvi

11)  Marvi (15.11.2011 18:58)

Krásná kapitolka, jen ten konec!!! To nemyslíš vážně takhle to utnout!!!
Moc se mi líbil Edward a Alice na louce a hodně se těším na další kapitolku a doufám, že bude co nejdřív, protože ten konec...

Fanny

10)  Fanny (15.11.2011 18:50)

Ten konec je nemálo nadějný Tak snad:)

Lia

9)  Lia (15.11.2011 16:03)

já se snad utrápím zvědavostí strašně moc se těší na další dílek, tenhle byl vážně famózní

8)  lll (15.11.2011 15:55)

Nosska

7)  Nosska (15.11.2011 15:23)

No, co to je? Všechno nádherně popsat do všech detailů a pak to takhle utnout, kdo Ti co udělal, že se takhle mstíš?

6)  hellokitty (15.11.2011 14:41)

semiska

5)  semiska (15.11.2011 14:01)

Teda, to byla citova smrst primo.;-) Edward vidi malinke zmeny v Belle a dodava mu to nadeji k obnoveni jejich vztahu. Ona ho chce v koupelne? No, tak to bude hodne zajimave.

milica

4)  milica (15.11.2011 13:36)

Hurá, tak snad už teď bude vše v pořádku
Krásná kapitolka

Twilly

3)  Twilly (15.11.2011 12:36)

DOPRČIC odhlásilo mě to a pak mi to smazalo komentář!

Promiň, ale víc než áááááááááááááááááách nedám, páč mě to dost naštvalo. A to jsem ti tak krásně popsala, jak se mi to líbilo.. snad až vychladnu. Opravdu promiň

ambra

2)  ambra (15.11.2011 11:59)

OMG, na konci jsem prodělala zástavu , ale raději si od toho nic neslibuju, tak jednoduché to asi nebude .
Nádherná kapitola, vím, že se opakuju, ale ty se s tou kvalitou taky opakuješ . Naprosto mě dostal odstavec o Alici a jsem ráda, že jsi připomněla její vztah s Edwardem. Vím, že je máš jako dvojku ráda a já díky tobě ještě víc. A ta vánoční nálada - i když vlastně smutná a taková tmavomodrá - mě naprosto dostala .

sakraprace

1)  sakraprace (15.11.2011 11:28)

Nadějééééééééééééééééééééééééééééééééé, jóóóóó,
Dobrý, propleskla jsem se a teď ti mohu napsat, že to byla úžasná a dechberoucí kapitola. Vypadá to nadějně a já se budu nadšeně tetelit do další kapitoly

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek