Sekce

Galerie

/gallery/zničený edward.jpg

První společné okamžiky v novém životě. Neměly vypadat jinak?

Seděla přímo přede mnou a prohlížela si mě. Bez zájmu. Měl jsem pocit, že se na mě dívá jen proto, že jsem zrovna v jejím zorném poli. Nechápal jsem, co se stalo. Někde byla chyba, ale ať jsem přemýšlel jakokoliv intenzivně, nedokázal jsem ji odhalit. Něco bylo špatně.

,,Jak se cítíš?“ promluvil do ticha klidným hlasem lékaře Carlisle. Bella k němu pomalu vzhlédla a mírně svraštila obočí.

,,Jinak,“ odpověděla nakonec. Stále stejným tónem. Tak vzdáleným, studeným a cizím...

,,Zkus to trochu upřesnit,“ požádal ji Carlisle.

Ani se nepohnula. Nedýchala. Působila jako překrásná socha bez špetky života. To pomyšlení mě děsilo. Tenhle okamžik, Bellino probuzení do nového života, jsem si představoval tolikrát. Od chvíle, kdy jsem pochopil, že ji proměním, že splním její přání, jsem často přemýšlel o tom, jaké to bude pak. Těšil jsem se na zvuk jejího smíchu, předem smutnil po absenci červeně ve tvářích, s otevřenýma očima snil o chuti jejích rtů a snažil se představit si, jaké to bude, až budou mít naše těla stejnou teplotu. Vždy, když jsem ji držel zabalenou v dece a i přesto jí byla zima, přál jsem si, abych ji svým objetím mohl zahřát. Tak moc jsem chtěl, aby ji můj dotyk nestudil. A když k tomu došlo, nevypadalo to, že by Bella o mé dotyky stála. Zdálo se, že jsem jí úplně lhostejný.

,,Všechno je nové. Vidím snítka prachu poletující po místnosti, slyším letadlo prolétající vysoko nad námi, myslím, že bych byla schopná spočítat všechna zvířata v lese v okruhu několika mil. Je to jiné než předtím.“

S každým jejím slovem jsem se propadal hlouběji a hlouběji do temnoty. Jako bych se nořil do ledové vody a na hladině se zatím tvořila souvislá, silná vrstva ledu. Nemohl jsem dýchat, celé mé tělo bolelo působěním zvětšujícího se tlaku, ztrácel jsem naději, že někdy zase uvidím světlo.

Byla tak nepřirozeně klidná...

,,Ano, naše smysly jsou ostřejší než lidské,“ přitakal Carlisle. Usilovně jsem se bránil náporu jeho křičících myšlenek, tak odlišných od toho, co říkal nahlas. Nepodobalo se mu to. On patřil mezi ty vzácné výjimky, kterým bych pro jejich upřímnost ani nemusel číst myšlenky. Kdykoliv jindy. Teď, v tak důležitou chvíli, to neplatilo.

,,A co žízeň?“

Bella se nad touto novou otázkou opět zamyslela. Ladným, elegantním pohybem si položila ruku na hrdlo a zamračila se. Prstem si na krk poklepala a na chvíli přivřela oči.

,,Není to tak hrozné, jak jsem si myslela, že bude,“ zavrtěla hlavou.

Všichni jsme ji porozovali se směsicí šoku a strachu. Stejně jako její přeměna, ani probuzení do nového života neprobíhalo tak, jak mělo. Tak jak to bylo běžné a obvyklé. Tak jak jsme čekali.

,,Není to tak hrozné?“ nevydržel Emmett. Nedivil jsem se mu. Kdybych nebyl tak konsternovaný, asi bych se zeptal sám. Nikdy dřív mě má neschopnost proniknout bariérou chránící Bellinu mysl tak nerozčilovala. Opět jsem byl bezmocný.

,,Copak tebe nepálí celý krk, nemáš pocit, že se ti stahuje a zmenšuje kůže? Copak jako hlasité dunění neslyšíš tlučení srdce každého sebemenšího zvířete kolem domu? Copak ti netrhá uši ten zvláštní, ale lákavý zvuk proudění krve? Nedusí tě nasládlá vůně, kterou jsi nikdy dřív necítila, ale teď by ses mohla zbláznit, abys našla její zdroj? Nemáš pocit, že zešílíš, jestli se hned nenapiješ?“

Bez hlesu jsem sledoval, jak si Bella kouše ret. Najednou i s těma rudýma očima působila mnohem křehčeji a zranitelněji, než když byla ještě člověk.

,,Vlastně ani ne,“ pokrčila rameny a dál se nehýbala.

Emmett o krok ucouvl. Před koncem její proměny byl připravený použít na Bellu hrubou sílu, kdyby to bylo potřeba. Věděl, že já bych jí nedokázal ublížit, i kdyby jen tím, že jí nedovolím utéct a lovit kořist lákavější než tu, kterou lze najít v lesích. Byl ochotný riskovat zranění a Bellin vztek s intenzitou novorozeného dopadající na jeho hlavu. Nebál by se bojovat s ní. Teď ho ale děsila její lhostejnost. Ta aura chladu. Mě dováděla na pokraj šílenství.

,,Přesto si myslím, že by bylo lepší, kdybychom tě vzali na lov.“ Carlislovi běžely hlavou všemožné teorie, nepravděpodobné a nesmyslné, ale hlavně obavy. Ani on, na kterého jsem tolik spoléhal, si nevěděl rady. Chtělo se mi křičet zoufalstvím a vzteky zároveň.

,,Dobře.“ Jako by na tom vůbec nezáleželo. Jako by jí to bylo úplně jedno. Podél páteře mi přejel mráz.

Bella se postavila a já její pohyb kopíroval. Téměř jsme se dotýkali. Dělilo nás pouhých pár centimetrů. Vzduch mezi námi jiskřil napětím. Vztáhl jsem ruku a chtěl uchopit tu Bellinu. Ona sebou ale cukla a vyhnula se mi. Ani se neotočila. Žádný omluvný úsměv, nejisté zaváhání nebo zakolísání. Cíleně mě minula a vyšla ze dveří.

Díval jsem se na svou nataženou ruku volně trčící ve volném prostoru a nedokázal se pohnout. Proboha, co se to děje?

,,Emmette, Rosalie, dohlídnete na Bellu?“

Já byl z lovu vyloučen. Chtěl jsem jít. Měl jsem to být já, kdo bude s Bellou. Porušoval jsem další slib. Ještě před pár hodinami jsem jí vyprávěl, jak ji už nikdy ani na chvíli neopustím. Stačil necelý den a já zůstával, zatímco ona odcházela.

Všechno bylo úplně špatně.

,,Edwarde?“ Esme mě mateřsky objala. Nemluvila, ale její myšlenky hovořily jasně. Měla pocit, že mě ztrácí. Že přichází o dalšího syna. Bála se o Bellu, ale o mě ještě víc. Věděla, jaké to je milovat tak silně, že na vlastním bytí vůbec nezáleží. Znala hloubku naší lásky. Intenzitu citů, kterou člověk nemůže chápat. Bella mě milovala, o tom nebylo pochyb, ale byla to láska člověka. Předpokládalo se, že po přeměně se její láska změní stejně jako její smysly. Tak to chodilo. U každého jiného jen u ní ne. Když se na mě dívala, nenašel jsem v jejích očích ani maličký záblesk jakéhokoliv citu.

,,Zavolám Alici a Jasperovi, aby přijeli. Třeba Jasper... mohl by pomoct. Má zkušenosti s novými upíry a pozná, jestli je ten Bellin... odstup skutečný, nebo jí jen něco brání být sama sebou.“

Přikývl jsem. Víc jsem v tu chvíli udělat nedokázal. Esmé mě políbila do vlasů, jako bych byl malý chlapec, a tiše odešla za Carlislem do vedlejší místnosti. Carlisle už vytáčel Jasperovo číslo.

Posadil jsem se na postel, kde předtím ležela Bella. Obklopovala mě její vůně. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Viděl jsem před sebou Bellu, mojí lidskou dívku, se sladkým úsměvem na rtech a jiskřičkama v očích. Četla si knížku a každou chvíli ke mně vzhlédla. Říkala, ať ji nepozoruju a najdu si lepší zábavu, ale pro mě nic lepšího nebylo. Bezděčně si namotávala pramínek vlasů na prst a při otáčení stránky si vlasy přehazovala přes druhé rameno. Pokaždé tím rozvířila svou vůni a ta mě zasáhla s novou intenzitou. Občas jsem neodolal a zabořil jí tvář do vlasů. Zhluboka jsem dýchal, ignoroval plameny ve svém hrdle a opájel se tím prostým faktem, že tahle dívka je moje. Ještě před týdnem to tak bylo. Sedm dní zpátky jsme tahle seděli na naší louce, Bella si snad po sté četla Jane Austenovou a já ji u toho snad posté sledoval. Miloval jsem tyhle chvíle. A ona je měla stejně ráda.

Ale teď tu nebyla. Měl jsem pocit, že se mi ztratila už v té zatracené lovecké chatě. Do té doby se všechno zdálo být normální. A pak se to pokazilo. Jane pronikla její ochranou. Nedokázal jsem si představit, jak moc muselo být bolestivé, zničující, spalující a nesnesitelné zároveň pociťovat plameny stravující celé tělo a sílu Janiny moci. Poznal jsem na vlastní kůži oboje, každé v jiný čas, a věděl, že jedno nebo druhé může vést až k šílenství. Prožívat obě bolesti ve stejnou chvíli... to bylo čiré peklo. Bella si jím prošla a změnilo ji. Každého by změnilo. Dokázal bych ji vyléčit ze strachu. Dokázal bych ji utěšit při zármutku nad vším ztraceným. Dokázal bych trpělivě čekat, než by ji přešel vztek. Dokázal bych jí rozmluvit touhu po pomstě. Dokázal bych cokoliv by potřebovala, jen kdyby o mě stála.

Křečovitě jsem sevřel pěsti ve vlasech a pak si je nechal protéct mezi vlasy. Tohle měla dělat ona. Třeba právě teď... Tak ráda mě vískala ve vlasech, hladila je a když si myslela, že ji moc nevnímám mazlila se s nimi.

Složil jsem si hlavu do dlaní a lokty opřel o kolena. Prostý zlatý kroužek na mém prsteníčku jakoby nabral na váze. Těžknul a tlačil. Vyhodí Bella ten svůj nebo jí to bude jedno? Nosit snubní prstýnek nebo ne, co na tom záleží?

Chtělo se mi křičet, rozbíjet a ničit.

,,Jasper a Alice už jsou na cestě. Alice... ona nevidí Bellinu budoucnost. Ne jako kdyby měla zemřít nebo v přítomnosti vlků. Podle ní se Bella nerozhoduje. Nemyslí na to, co bude a co by chtěla. Jasper by jí mohl pomoct.“

Esmé se posadila vedle mě a konejšivě mě objala. Celou svou bytostí jsem se upínal k tomu, že má pravdu. Jasperova schopnost pro mě dostala nový rozměr. On by mohl dokázat to, co já ne. Mohl by v Belle probudit pohřbený cit. I když bych to měl být já, kdo...

,,Proč se tohle děje? Proč právě my? Tak dlouho jsem na ni čekal a ona teď...“ Připadal jsem si jako malé trucovité dítě a bylo mi to jedno.

Esmé se smutně usmála.

,,Proč právě já si musela vzít opilce a hrubiána? Proč právě můj syn, na kterého jsem se tak těšila a kterého jsem z hloubi srdce milovala od prvního okamžiku, kdy jsem věděla, že přijde na svět, musel zemřít? Proč Rosalie musela jít zrovna tou ulicí, kde Royce a jeho kumpáni popíjeli? Proč medvěd napadl zrovna Emmetta?“

Nedokázal jsem odpovědět a ona mi svými myšlenkami nepomohla.

,,Edwarde, ne všechno v životě jde podle našich představ a plánů. Životy nás, našeho druhu, jsou tak dlouhé, že někdy něco musí nevyjít. Neříkám, že mě to nemrzí a nebolí, ale ptát se proč zrovna já, proč zrovna my, to je zbytečné. Je to tak a tyhle úvahy nic nevyřeší. Zkus se dívat před sebe a přemýšlet, co s tím. Jak z toho ven. Jak můžeme Belle pomoct. To je to, na čem záleží.“

Byl jsem tak neuvěřitelný sobec! Myslel jsem jen na sebe, na to, co jsem ztratil já, co trápilo mě, ale já nebyl ten, kdo měl být v popředí.

,,Děkuju,“ zašeptal jsem. Esmé měla pravdu. Musel jsem se soustředit na blízkou budoucnost.

Doufal jsem, že Jasper přijede co nejdříve.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Nosska

2)  Nosska (28.10.2011 17:11)

To by snad bylo lepší, kdyby si na něj napamatovala, než tohle...:(

Bosorka

1)  Bosorka (28.10.2011 16:51)

Bolí to, bolí to, bolí to, tak to bolí.... Jako by se tady v místnosti najednou hrozně ochladilo...:'-( :'-( :'-(

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek