Sekce

Galerie

/gallery/zničený edward.jpg

Probuzení

Emmett a Rosalie mi pomohli stoupnout si. Podpírali mě a vyvedli ven z chaty. Mlčeli. V myšlenkách se zoufale snažili upínat se na hlouposti. Oba v tom měli mnohaletou praxi, ale teď jejich snažení selhávalo. Do recitace básně o krásnách jara se Emmettovy dokola vkrádal obraz nehybné Belly a mě choulícího se na podlaze. Do abecedního seznamu červených odstínů laků na nehty se Rose promítala scéna Belly ležící úplně klidně na pohovce s rukama rozedřenýma do krve. V agónii bolesti si způsobila tak hluboké rány, že je jed ještě neuzdravil.

Nenáviděl jsem svou schopnost.

Carlisle a Esmé se věnovali Belle. Zabalenou do deky ji přenesli do auta a opatrně položili na zadní sedačku. Chtěl jsem být s ní, držet ji za ruku, šeptat, že to bude dobré, že je moje silná žena, že to zvládne a pak už nás čeká společná věčnost plná všeho, o čem jsme spolu snili. Neudržel jsem se ale ani v sedu. Ještě se mi neporařilo plně ovládnout hlas. Ruce se mi třásly a nemohl jsem ani sevřít prsty. Jen jsem v autě s Rose a Emmettem. Ležel na zadní sedačce jejich auta, bezvládný a bezmocný.

Takhle to nemělo být...

Jeli jsme celou noc. Kdybych dával pozor na cestu, poznal bych hranice Kanady i důvěrně známé silnice směřující k Wabasce v Albertě. Tady jsme bydleli po příchodu Rose. Bylo to tu pro novorozenou ideální. Míle a míle lesů, do nichž člověk nevstoupil. Sem jsme se vraceli. Uvědomil jsem si to až se svítáním. Až když se mi pomalu začaly vracet síly.

S námahou jsem se posadil. Emmett se na mě otočil s neskrývanou úlevou. Rose hlasitě vydechla a rychle, nenápadně se na mě podívala přes zpětné zrcátko.

,,Zvládneš lov?“ zeptal se Emmett. Z jeho myšlenek jsem pochopil, že už delší dobu uvažoval o způsobu, jak mě nasytit, pokud bych se nemohl hýbat déle. On i Rosalie mě nepřestávali překvapovat.

Jakmile jsem pomyslel na lov, ovládla mě žízeň. Hrdlo mi vzplálo a instinkty zabijáka se probudily k životu. Snad nikdy dřív, ani tenkrát po té první hodině biologie strávené v oparu vůně Belliny krve, jsem necítil tak zřetelnou a nezvladatelnou potřebu uhasit žízeň. Co nejdřív, jakýmkoliv způsobem. Nadechl jsem se a v dálce v lese zachytil stopu stáda srn. Nemohl jsem čekat, nemohl jsem to lákání vydržet, nemohl jsem uvažovat.

Jako bych to ani nebyl já. Kopem jsem vyrazil zadní dveře a vyletěl z auta. Dopadl jsem na bok, udělal kotrmelec a vyběhl za svou kořistí. Kdesi v dáli za sebou jsem slyšel hvízdání brzd a křik svého jména. Nezáleželo na tom. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, byla potřeba nasytit se.

Pil jsem hltavě, neurvale a surově. Nikdy jsem nezpůsoboval kořisti bolest, teď jsem ani nevnímal, co nebo snad kdo mi podlehl.

Tři srny. Byl bych schopen pít dál, stále jsem měl pocit, že ještě nejsem sytý. S ústupem žízně jsem ale dokázal znova myslet. Okamžitě jsem si vybavil, co se stalo. Znovu jsem slyšel Bellu křičet. Znovu mě řezal Janin smích. Znovu jsem byl tak bezmocný a slabý, že jsem mohl jen prosit a žebrat. Živě jsem před sebou viděl Arův spokojený, přezíravý výraz. Znovu jsem sledoval, jak sebou Bella hází a zmítá se. A pak mě znovu obklopilo ticho. Prve mi přišlo jako spása. Teď jsem v něm tušil něco zlověstného.

S výkřikem, který poplašil všechny ptáky v okolí, jsem pěstí udeřil do stromu a ten odlétl o několik metrů dál. A za ním další a další. Až jsem stál uprostřed mýtiny.

,,Edwarde? Měli bychom jet. Carlisle, Esmé i Bella už jsou na místě. Myslím, že bys měl být u ní.“

Emmett mi položil ruku na rameno a jemným tlakem mě vedl zpět k autu. Nekomentoval tu spoušť, kterou jsem způsobil, neptal se, jestli jsem v pořádku, nevyzvídal, co se v chatě stalo. Nikdy dřív jsem ho nezažil tak dospělého, nikdy dřív jsem svého bratra neměl raději.

 

xxxxx

 

Seděl jsem u její postele. Zpíval nebo broukal její ukolébavku a další skladby, které měla ráda. Bez přestání jsem ji držel za ruku. Cítil jsem, jak její kůže pomalu chladne. Vnímal jsem, jak se poddajně lidská mění na mnohem pevnější a netvárnou upíří. Sledoval jsem, jak se jí prodlužují vlasy, zdokonalují rysy a pleť získává ten nenapodobitelný odstín. Díval jsem se, jak se ztrácí Bella, lidská dívka, kterou jsem tak moc miloval, a rodí se Bella, moje žena a láska na celou věčnost.

Kdybych mohl, vzal bych její bolest na sebe. Ničilo mě vidět ji v tomhle stavu. Byla to moje vina. Kdybych nevstoupil do jejího života... ten můj by nikdy nezačal. Dokázal jsem si přiznat, že je to tak. Bez Belly jsem nebyl nic. Nežil jsem, jen přežíval. Neměl jsem před sebou budoucnost, jen prázdnou temnotu bez naděje. Ona všechno změnila. Bella mi přinesla světlo. Vedle ní jsem měl pocit, že moje srdce není jen kusem kamene. A i ona mě měla ráda. Musela mě vážně milovat! Vždyť tohle podstupovala kvůli mně. Na rozdíl od nás ostatních měla jakous takous představu, jak přeměna probíhá a jak ji změní, co všechno změní. Chtěla být se mnou, stejná jako já, už předtím než se z toho stala nutnost nezbytná k přežití.

Byla mnohem silnější, než její křehká schránka naznačovala.

Za celé tři dny se ani nepohnula. Její srdce bilo, povrchně dýchala, ale jinak byla jako mrtvá. Ani řasy se jí nezachvěly. Už neměla ten napjatý výraz jako v autě těsně potom, co jsem ji kousnul. Vypadala úplně klidně, nezúčastněně, vzdáleně. Starosti jsem si o ni nedělal jen já. Emmett, Rosalie, Esmé i Carlisle, v jehož ujištění, že tenhle nezvyklý průběh proměny je v pořádku, jsem marně čekal, měli strach. Chodili kolem nás po špičkách, šeptali si mezi sebou, celé hodiny tiše stáli na prahu místnosti a kontrolovali nás. Báli se o mě i o Bellu. Alice viděla, co se v lovecké chatě ve Forks stalo. Celá má rodina to věděla. Všichni znali pravdu. Že jsem tomu nedokázal zabránit. Že jsem zklamal a neochránil svojí ženu. Nechal jsem jí ublížit jen pár hodin po svatbě.

Vískal jsem ji ve vlasech a sliboval, že už nikdy nedopustím, aby trpěla. Splním jí jakékoliv přání. Dám jí, cokoliv bude chtít. Ukážu jí celý svět, velkoměsta, historická městečka, hory, zasněžené pláně, zdánlivě nekonečné oceány, vyprahlé pouště i deštné pralesy. Budu ji milovat po celé naše předlouhé životy. Kamkoliv půjde, půjdu s ní. A už nikdy jí nikdo neublíží. Byl bych schopný pohnout Zemí, aby se jí už nic zlého nestalo.

Šeptal jsem jí o budoucnosti, která nás čeká. O cestování, studiu, hodinách strávených nad jejími milovanými knížkami, o nocích plných milování, na které se tak těšila, i o dnech vyplněných sezením na terase domu přitulení k sobě. Načrtával jsem jí dlouhá a dlouhá léta našeho společného života. Plánoval jsem, kde všude bychom mohli bydlet. Vyprávěl jsem ji o ostrově Esmé, kam jsem ji chtěl vzít na líbánky a kam můžeme jet kdykoliv nás napadne. Nahlas jsem uvažoval o další svatbě. Malé a intimní, na níž se nic nezkazí. O svatbě, kterou by si zasloužila a po které bychom se vydali na svatební cestu, tak jak to má být.

Jak ubíhal čas a přeměna se blížila ke konci, tlukot Bellina srdce se zrychloval a vypadával z rytmu. Stiskl jsem její ruku silněji a modlil se, aby to skončilo co nejrychleji.

Carlisle mi beze slova položil ruku na rameno. Esmé mě počechrala ve vlasech a postavila se za mě. Emmett s Rose zůstali na prahu pokoje. Emmett byl připravený v případě potřeby Bellu zadržet. Stejně jako já tu postarádal Jaspera, ale ten potřeboval ještě pár dní klid a oddych. Spotřeboval všechny síly, když nás s Bellou vezl za Arem, a cestou na lov narazil na skupinu lidí. Nezaútočit na ně ho vyčerpalo na pokraj snesitelnosti. On a Alice zůstali ve Forks a vyklízeli dům. Porušili jsme dohodu s vlky, už jsme nesměli to ospalé městečko nazývat svým domovem. Ztratili jsme na to právo.

Ticho v místnosti narušoval jen stále namáhavější tlukot Bellina srdce. Prohrávalo svůj beznadějný boj. Vzdávalo se. A pak utichlo.

Ještě před vteřinou bych s jistotou řekl, že jsem napjatý na hranici možností. Nebylo to tak, k té hranici jsem se dostal až teď. Celé mé tělo brnělo. Navenek jsem nemohl být klidnější, uvnitř mě zuřila bouře.

Bože, prosím, prosím, prosím, dej, ať ji žízeň nezničí. Dej, ať si uchová svou sílu a odhodlání. Dej, ať se nedostane na scestí. Dej, ať je šťastná. Prosím!

Bellino srdce už přes minutu nebilo, ale ona dál nehybně ležela. Carlisle horečnatě uvažoval, co je špatně. V duchu si procházel všechny knihy, které ve Volteře o našem druhu přečetl. Vzpomínal na Jasperovo vyprávění o přeměnách v Mariině táboře. Vybavoval si každý detail svojí, mojí, Esméniny, Rosaliiny i Emmettovy přeměny. Zvažoval Bellin zdravotní stav. Přemýšlel nad možnými důsledky Janina mučení mnohonásobně znásobujícího už tak nesnesitelnou bolest.

Opěrka křesla pod mými prsty zapraštěla a změnila se v prach.

Bella pomalu, beze spěchu otevřela oči a dívala se přímo nad sebe. Chtěl jsem ji obejmout. Přitiskout ji k sobě. Hladit ji, líbat a ujišťovat, že všechno zlé je už pryč. Bál jsem se ale její reakce.

Všechno pro ni bylo nové a i známé věci se jevily jinak.

Nekonečně dlouho se dívala do stropu. Už nebyly žádné čokoládově hnědé oči prozrazující každou emoci. Moje jediné průvodce Bellinými myšlenkami už jsem nikdy neměl spatřit. Místo nich svět pozorovaly karmínově rudé studánky. Tak nepatřičné v té něžné tváři. Těšil jsem se, až se v červených duhovkách objeví první zlaté nitky, které budou postupně sílit, až do zapomnění zatlačí i poslední zbytky barvy krve. Nemohl jsem se dočkat, až se na mě Bella jednou podívá teple zlatým pohledem a usměje se na mě. V tuhle chvíli bych byl ale neskonale vděčný za jakkýkoliv projev toho, že je v pořádku. I kdyby se na mě měla vrhnout a vzteky do mě bušit pěstmi za to, co jsem dovolil, aby se jí stalo.

Ona ale nedělala nic.

,,Bello?“ zašeptal jsem opatrně a bezděčně se naklonil blíž k ní.

Přirozenou rychlostí se ke mně otočila a v následujícím okamžiku se posadila. Upřeně mě pozorovala. Nechápal jsem, co se děje. Měla by být pod vlivem žízně. Možná i trochu vyděšená z nového způsobu vnímání. Místo toho seděla na posteli s rukama způsobně složenýma na klíně a nezdálo se, že by ji trápil oheň v hrdle.

Napětí v místnosti houstlo. Okrajově jsem vnímal zmatené myšlenky své rodiny. Žádná z nich se svou naléhavostí nemohla ani vzdáleně přiblížit mému vlastnímu zmatku.

,,Bello?“ zopakoval jsem.

Mrkla.

,,Bello, to jsem já. Edward.“

,,Já přeci vím, kdo jsi,“ odpověděla mi melodickým, krásným hlasem, který ale studil jako led.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lia

20)  Lia (05.11.2011 20:22)

to nevypadá moc nadějně, no uvidím... :) krásná povídka jdu na další

kytka

19)  kytka (30.10.2011 22:43)

A je. To je moc divné. Nechce se mi to líbit.
Haničko, je to skvělé popsané, sugestivní a tím pádem naprosto pohlcující. Mám strach, co bude dál.

Carlie

18)  Carlie (30.10.2011 18:19)

Ou jé... :'-(
Evelyn, jsi skvělá , máš to parádně promyšlené a umíš tnout do živého na tom pravém místě :( Je to trýznivé, ale zároveň tleskám Tvému spisovatelskému umění!
Edward a paseka, co nadělal v lese - tak silná emocionálně vypjatá scéna. :'-( :'-(
A Bella a chlad, který název povídky sliboval... a tady je a teprve teď se mi srdce svírá tak, že další čtení bude náročný... :'-( , ale musím vědět, co bude dál, strhující, originální, napínavý příběh, propracované detaily, vystižené emoce!

monikola

17)  monikola (30.10.2011 14:20)

ale toto hadam nie??? co to ta Jane urobila..co sa to s Bellou stalo? co si to Evelynko na nas prichystala

Twilly

16)  Twilly (29.10.2011 21:04)

Hani... ty se umíš krásně zahrávat s emocemi. Jejich věrný popis mě doslova drásal za Eďouše... jdu okamžitě dál

Evelyn

15)  Evelyn (28.10.2011 16:45)

Omlouvám se, dneska je souhrně Moc Vám děkuju za krásné komentáře a poměrně málo kladivounů

Nosska

14)  Nosska (28.10.2011 10:03)

Tak tohle nebude jen tak...

Marvi

13)  Marvi (27.10.2011 22:39)

Ajaj, něco se zvrtlo... jsem napjatá jak struna, Jane mě hodně naštvala, ale kdo ví co za tím stojí... Nádhera

Fanny

12)  Fanny (27.10.2011 22:26)

Absolutně tomu nerozumím. Je sice fakt, že třeba schopnost Jane a Aleca se vytvořila při přeměně díky nenávisti a možná by to mohlo snad mít něco společného, ale to se mi nezdá... Nevím jestli brečet nebo jásat, doufám, že se to v příští kapitole objasní...

Moc povedené

Jula

11)  Jula (27.10.2011 21:56)

Co jí to ta mrcha udělala???
Přidávám se k týmu Zabít Jane, navrhuji přidat pomalé mučení
Evelynko, doufám, že pomůžeš Belle, aby se s tím dobře vypořádala, nenech je trpět

milica

10)  milica (27.10.2011 21:13)

Ach, to snad ne. Co se to s ní stalo??
Co teď s nimi bude?? Jsem z té poslední věty hotová.
Také se přidávám do týmu "Zabít Jane", hoodně pomalu a Ara samozřejmě taky Těším se na další dílek

sakraprace

9)  sakraprace (27.10.2011 20:39)

Jako bych uběhla míli. Dechberoucí a bojím se, že se něco pokazilo Celou dobu jsem se bála, co se děje a jak to Edward a vůbec celá rodina zvládnou. A jak to zvládnu já, bez pokračování. Bude zítra, že jo

P.S. Přidávám se do týmu Zabijme Jane-pomalu a bolestivě.

Rire

8)  Rire (27.10.2011 20:38)

Evelyn, už minule jsem trnula hrůzou, a teď se to jen zdvojnásobilo. Jsem překvapená, jsem zmatená, mám obavy. Tohle pravděpodobně nedopadne dobře. Je to strhující, ničivě bolestivé. :'-( Nenacházím slova. Musela jsem si to pro jistotu ještě jednou přečíst, abych se ujistila, že se Bella opravdu změnila, že mě předtím jen nešálil zrak. Aro, s Jane včele, by si zasloužili... Mám spoustu otázek a jsem zvědavá, kdy si v budoucích kapitolách budu moci najít odpovědi. Ehm, tak jen na konec...

bb119

7)  bb119 (27.10.2011 20:36)

no Evelynko, ty mi teda dáváš, napětím ani nedýchám, jen se pořád třesu strachy, co bude dál z té poslední věty mě opět úplně mrazí, fakt se bojím, co se z Belly vyklube, jen doufám, že to půjde spravit a časem se dočkáme té naší Belly
moc krásně napsané, nemůžu se dočkat pokračování

LadySadness

6)  LadySadness (27.10.2011 20:19)

a nielen Jane, ale aj toho bastarda Ara, to je ten sadista, čo je posadnutý mocou a týraním, tí dvaja ho ochotne napodobňujú, takže aj Alec by mohol skapať s nimi a teraz sa začalo to NIC, ktoré cíti Bella, mám normálne strach opýtať sa, ako to bude pokračovať:( :( :( napísané je to skvele len ...

Bosorka

5)  Bosorka (27.10.2011 19:59)

Proboha, v průběhu čtení jsem zjišťovala jak zadržuju dech, takže nakonec jsem celá udýchaná musela ten kyslíkový deficit dohnat! Já si myslela, že ji Jane nějak "rozbila", teď jen doufám, že ne nenapravitelně, že se to dá nějak slepit...
Známka za celkový dojem -
PS: přidávám se k Ambře - zničit Jane hnusně a pomalu!!!!

TeenStar

4)  TeenStar (27.10.2011 19:50)

Tak to teda nie!!! Však sa z Belly nevykľuje mrcha? Však nie? Pretože ak áno, tak mňa asi plesne o zem, to si môžeš byť stopercentne istá. :D Tak ale hádam to bude okey, no. :p No dobre, ja viem, že nebude, veď ináč by nebol dôvod písať túto dokonalosť, no aj tak... Nádej zomiera predsa len posledná, toho sa teraz musím držať.
Opäť bola kapitola úplne dokonalá a úžasná! Jednoducho túto poviedku už teraz zbožňujem.

ambra

3)  ambra (27.10.2011 19:42)

Zase jsem na infarkt. Tohle je mučení :'-( :'-( :'-( . Jenže naprosto dokonalé. Každá jedna věta ze mě dělá úpícího ubožáka . A dochází mi, že ta největší hrůza nás teprve čeká... :'-( :'-( :'-(
Jestli můžu mít prosbu - doufám, že máš pro Jane připravený hodně pomalý a hodně bolestivý způsob smrti...
Opět úžasné

semiska

2)  semiska (27.10.2011 19:40)

V tezkych chvilich potrebujeme mit milovane, nase nejblizsi u sebe. Bella se zmenila? Premenou nebo diky utoku Jane? Bude jeste milovat Edwarda? Jsem strasne napjata...

Janeba

1)  Janeba (27.10.2011 19:18)

Haníšku , což o to, klidně bych tě ukladívkovala už nyní, ale nemůžu! Je to strhující! Bolavé, ale prodchnuté láskou a zoufalstvím!! Dokonce mě to nutí napsat KRÁSNÉ!!! Moc se mi líbí, jak celá rodina dospěla, včetně Emmetta a drží při sobě! Je to nádherné a ikdyž drama, těším se na další!!! ;) Děkuji!!!
P.S. Kdybys jen věděla, jak jsem prohledávala všechny mejlíky!!! A nic nenašla!!! Určitě jsi to psala někomu jinýmu!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek