Sekce

Galerie

/gallery/titulniobrazek.jpg

Přílet do Forks a setkání s Charliem. Edward a Cullenovi se nám za chvíli ukáží... Vaše pg17. :-)


2. kapitola

pohled Belly


Cesta letadlem trvala víc než šest hodin, ale s mým tabletem v ruce a sluchátky v uších to nebyla až tak tragická cesta, jak jsem si představovala.

Bylo mi sedmnáct, takže představa, že v letadle budu sedět jak pecka s knížkou v ruce je nereálná, milovala jsem hudbu, filmy a cokoliv s nimi spojené. Ne že bych nikdy nepřečetla žádnou knížku, ale nebyla žádná, která by mě plně zaujala.

Muzika, to bylo to, co jsem bezmezně milovala. Měla jsem ráda všechny hudební styly od rocku přes pop až k reggae. Také jsem měla sen stát se profesionální zpěvačkou, ale nevěděla jsem, jak se proslavit, a máma mě nepodporovala, takže na ni jsem se obrátit nemohla. Vlastně jsem nevěděla, jestli bych měla na to stát se profesionální zpěvačkou, ale moji přátelé na Floridě, kteří se věnovali hudbě, mě stále přesvědčovali, že mám talent a hudební sluch.

Poslední dobou jsem se zaposlouchala do mladého zpěváka. Ten kluk měl sen, který se mu splnil, a stal se slavným. Mám na mysli Edwarda Cullena, líbil se mi a jeho hudba taky. Pocházel z Forks jako já, což bylo zvláštní, protože jsem si ho nepamatovala, ale třeba jsem ho tolik nevnímala, když ještě nebyl slavný. Podle novin ale jeho rodiče našli práci v New Yorku a Forks i s Edwardem opustili. Zajímalo by mě, jestli si ještě někoho z Forks pamatuje.

Kéž bych měla mámu jako on. Esme Cullenová byla prý skvělá, nejenže Edwarda podporovala, jak mohla, ale prakticky mohla za to, že se stal slavným. Měla skupinu kamarádů, kteří byli hudebníci a Edwarda velmi podpořili. Uspořádali benefiční koncert, jehož prostřednictvím vydělali dost peněz, aby Edwardovi mohli pořídit bicí soupravu. Esme pak nahrávala na internet Edwardova videa jeho zpěvu cover verzí již vydaných písní, aby se jejich příbuzní mohli na ně koukat, a právě na internetu si Edwarda všiml jeho manažer Jeremy Thompson, který je jeho manažerem dodnes a který se mu postaral o publicitu.

Avšak sláva sebou přináší i jisté nevýhody, jako například žádné soukromí, hodně lidí, kteří vás začnou nenávidět kvůli vaší slávě a úspěchu, a to ze závisti a také možnost se změnit ne vždy k dobru, což se stalo i Edwardovi. Poslední dobou se v tisku objevily zprávy o tom, že Edward zvlčel. Podle novin začal pít a užívat drogy, které ho dostaly do problémů se zákonem. Nikdy bych to do něj neřekla, prý byl vždy milý, vychovaný a ke všem se choval s úctou a respektem. Tady je aspoň vidět, jak peníze dokáží člověka změnit. Nemyslete si, nejsem hloupá a toto vše si uvědomuji, ale možnost stát na pódiu a poslouchat potlesk lidí, kteří obdivují vaši tvorbu, ten za to stojí.

Díky přemýšlení nad Edwardovou kariérou jsem ani nepostřehla, kdy jsme začali přistávat. Rychle jsem se připoutala a čekala, kdy se přilepíme k zemi a budeme moct vystoupit. Po pár minutách letadlo dosedlo na letištní runway a letadlem se roznesl potlesk pilotovi, který letadlo řídil a bezpečně nás dopravil na místo určení. Všichni cestující se začali odpoutávat a pomalu jsme se rozcházeli k východu z letadla do rukávu, kterým jsme vešli do haly letiště.

S Charliem jsem se domluvila, že v čas příletu na mě bude čekat na letišti a odveze mě do našeho domu ve Forks. Začala jsem tátu hledat v houfu lidí, kteří čekali na své rodinné příslušníky, drahé polovičky a přátele. Nejdříve jsem tátu neviděla, ale o chvíli později jsem však poznala postavu Charlieho, který byl schovaný za všemi těmi lidmi a poskakoval s cedulí, na které stalo "Bella Swan".

Prodrala jsem se houfem lidí až k Charliemu a skočila mu do náruče. Dobrých pět minut jsme se v tichosti drtili v objetí, vítali se a užívali si pocitu, že jsme se opět po letech shledali.

Po chvíli to ticho prolomil právě Charlie: „Bells, moc jsi mi chyběla, jsem tak rád, že jsi se rozhodla tu u mě zůstat až do konce studií střední školy. Všechno bude perfektní, uvidíš. Zařídil jsem ti nově pokoj, snad máš ráda fialovou,” dokončil svůj monolog a ještě jednou mě pořádně stiskl.

„Taky jsem ráda, že tu můžu být Charlie a neboj, fialová je fajn,” odpověděla jsem mu.

Táta na nic nečekal a vzal mi tašky, které k nám mezitím po pásu přijely, se slovy, že mi pomůže. Společně s mými věcmi jsme se vypotáceli na parkoviště, kde bylo zaparkované jeho, jak jinak než, policejní auto. Tašky jsme naházely do auta, nasedli a vyjeli směr Forks.

Cestou bylo v autě ticho a z rádia se linuly jemné klavírní tóny. Cesta ze Seattlu do Forks trvala necelých padesát minut a ve chvíli, kdy jsme minuli ceduli s nápisem "Vítejte ve Forks" se mi neskutečně ulevilo, že už brzy budeme doma.

K našemu domu jsme dorazili po dalších deseti minutách. Společnými silami jsme moje zavazadla dopravili ke dveřím. Charlie jednu tašku položil na zem a zašátral v kapse, ze které pak vyndal klíče od domu. Strčil klíč do zámku a otevřel dveře do chodby. V chodbě mi pomohl z bundy, kterou posléze pověsil na věšák společně s tou svou a oba jsme si sundali boty.

Když jsem popošla dál, zjistila jsem, že se tu nic nezměnilo. Nábytek a ostatní vybavení bylo z dob, kdy ještě rodiče byli spolu a nábytek vybírali na začátku jejich manželství. Já byla doma, přesně takhle jsem si náš dům pamatovala a byla jsem ráda, že vše zůstalo při starém. Což bylo jedině dobře, protože Charlie neměl zrovna cit pro design a ani já, to jsem totiž zdědila po něm. Po detailnějším prozkoumání dolní části domu jsem taky zjistila, že úklid Charliemu nic moc neříká, takže celé dva roky, co tu budu studovat, budu mít napilno, abych zvládla školu a taky se postarat o Charlieho. Rovněž jsem si chtěla najít brigádu, abych nemusela stále tátu prosit o peníze, když budu chtít jít ven. Co to plácám, venku budu jen díky škole a práci, ale možná si tu najdu kamarády, nebo obnovím vztahy s těmi, kteří byli moji kamarádi už ve školce. Taky ale není jisté, že tu nějaké staré kamarády najdu, kdo by se tu chtěl zahrabat, že?

Když jsem přestala s úvahami nad starými známými a povinnostmi, které zde budu muset plnit, došlo mi, že bych se mohla jít podívat na to, co si pro mě táta v mém pokoji připravil.

„Tati mohl bys mi pomoct odnosit věci nahoru? Chtěla bych si prohlédnout můj nový pokoj, vybalit si a taky musím zavolat mámě, že už jsme dorazili,” řekla jsem tátovi a usmála se.

Táta se jen usmál: „Jistě Bells, tak pojď, ať už to máš hotové a můžeš si odpočinout. Po tom dlouhém letu musíš být jistě unavená,” řekl a vzal mi dvě ze tří tašek, co jsem si sebou vezla. Došli jsme ke schodům a vyšli do patra, kde jsme prošli chodbou a u posledních dveří zleva se táta zastavil, položil jednu tašku na zem a otevřel dveře.

Nebylo to tak strašné, jak jsem si představovala. Moji bývalou dětskou postel táta vyměnil za takové to malé letiště se světle dřevěnou konstrukcí. Na posteli bylo fialové povlečení, které kontrastovalo s nově vymalovanými stěnami stejné barvy. U okna v rohu pokoje stála nová dřevěná skříň stejného odstínů jako postel. A naproti ní psací stůl s počítačem a tiskárnou. Když jsem to tak zhodnotila, bylo to velice pěkné a jak se zdálo, tak táta myslel opravdu na všechno.

Táta položil tašky k posteli, otočil se a řekl: „Tak co Bells? Dobrý?”

Rozhlédla jsem se po pokoji, usmála se a podívala jsem se na tátu: „Jo, dobrý. Nečekala jsem to, ale musím říct, že ses překonal. Je to moc krásné. Děkuji!” řekla jsem, zasmála jsem se a objala ho.

Táta jen přikyvoval a se slovy, že mě nechá si vybalit a odpočinout, se sebral a odešel z teď už mého pokoje. Ještě za sebou zavřel dveře a už jsem osaměla.

Tak co teď, řekla jsem si a sedla si na postel. Byla měkká, další plus pro tátu. Rozhlédla jsem se po pokoji a uvědomila si, že jsem chtěla zavolat mámě. Došla jsem k tašce, ze které jsem si vyndala mobil, došla zpátky k posteli a vytočila mámy číslo. Po několika málo zvonění se v telefonu ozval mámy hlas.

„Bello, to jsem ráda, že ses mi konečně ozvala, tak už jste doma?” řekla a telefonem se rozeznělo ticho.

„Ahoj, mami, teď jsme dorazili domů,” řekla jsem a čekala na další její otázky.

„Dobře, co táta, je pořád stejný bordelář?” odpověděla a zachichotala se.

„Ano, ale asi začíná chytat cit pro design, zařídil mi totiž úplně nový pokoj ve fialové barvě a musím přiznat, že vypadá dobře.”

„Vážně? Tak to opravdu zírám. Dobře Bello, tak já už tě nebudu rušit, běž si vybalit a zase se ozvi. Miluji tě, pa.”

„Já tebe taky, pa,” odpověděla jsem a zavěsila.

Byla jsem dost unavená, tak jsem si rychle vybalila oblečení a dala jej do skříně. Došla jsem do koupelny, která byla společná na chodbě a dala jsem si do ní všechnu hygienu a jako poslední jsem si vybalila fotky a dárky v podobě malých dekorací, které jsem za život dostala a které pro mě mnoho znamenaly.

Vypadalo to, že už jsem udělala všechno, co jsem měla, takže prázdné kufry jsem naskládala pod postel, oblékla si obyčejné vytahané triko a tepláky špinavé od barvy a s úsměvem na rtech jsem zalezla do té úžasně měkké postele.

1. kapitola + Prolog <-> 3. kapitola


Tak pro případ, že by se někomu má povídka líbila, jsem napsala druhý díl a ve třetím bude převážná část z pohledu Belly, pak přibude i pohled Edwarda. Tak snad mi tu zanecháte i nějaké komentáře. Budu se těšit. Vaše pg17. :-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

prettygirl17

2)  prettygirl17 (03.05.2017 19:42)

Děkuji, komentář potěšil, jdu vložit další kapitolu.. :)

1)  Rusalka (03.05.2017 17:11)

Dobry, jako predchozi kapitola. Jen tak dal.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek