Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

„Ať si naplánujete cokoli, vždycky se v tom bude skrývat nějaký problém." - Vincent van Gogh

První zádrhel

 

Probudil mě dětský pláč. Oni mají dítě? Zmateně jsem se vyhrabala z postele a vydala se ke dveřím. Pláč neustával a já vystrčila hlavu ze dveří. Copak to nikdo neslyší? Potichu jsem došourala ke schodům a okamžitě svého rozhodnutí litovala. Uprostřed schodiště stálo malé dítě a nehodlalo přestat brečet. Už je mi jasné, proč to nikoho neprobudí. Oni o něm nevědí. Jak by také mohli? Tohle je duch!

Opatrně jsem okolo něj prošla a snažila se nedat na sobě znát, že ho vidím. Až pod schody jsem si úlevně oddechla. Nejen že mě duch nezaregistroval, ale ani jsem nespadla ze schodů. Což je opravdu ojedinělý jev.

„Co tu děláš?“

„Ježíši Kriste! Edwarde, ty si mě ale vyděsil. Fuuu... Jdu si pro vodu, nemůžu spát,“ vypadla ze mě první věc, co mě napadla. Přece mu neřeknu, že mají v baráku ducha a já kvůli němu nemůžu spát!

„A co tady děláš ty?“

„Bydlím tady,“ odsekl nabroušeně a odporoučel se.

Já se rozhodla najít kuchyň. Přeci mám žízeň!

Najít ji nakonec nebylo zase až tak těžké. Dvoje špatné dveře ale do třetice všeho dobrého se vyplatilo a já zjistila že mám opravdu žízeň. Než jsem se nadála, mizela ve mně již druhá sklenice vody.

K mé smůle ale duch neutichal a i když jsem se vrátila do pokoje a přes hlavu si přetáhla polštář, stále jsem slyšela tlumené vzlykání.

Nikdy nebudu mít děti! Nikdy!

Mé vyčerpání po nakupovací mánii o sobě dalo vědět a já naštěstí opět usnula.

 

Ale nic netrvá věčně, snad jen má smůla, která se opět ozvala a tentokrát v podobě Emmetta, který mě tahal z postele. Kdo, sakra, budí stylem, že vás chytne za nohu, stáhne z postele a dotáhne pod ledovou sprchu? A ještě vás z ní nechce pustit? Zachránila mě až Esmé, která vyhnala Emmetta z koupelny a mě pomohla osušit se, vysvléct se a zabalila mě do deky a doprovodila do postele, kde na mě naskládala ještě dvě další. Musím se prý okamžitě prohřát. Alice mezitím nadávala Emmettovi a Carlisle mi nesl horký čaj s medem na zahřání. S děkovným pohledem jsem se pokusila čaj vypít, ale když vám u toho zuby drkotají jako o život, jde to opravdu blbě.

„Bello, promiň, mě nedošlo že ti bude zima,“ přišoural se do pokoje Emmett.

„T-tobě n-nedoš-š-lo, ž-že mi-i bu-bu-de zi-zi-ma? C-co-pa-pak ty-ty s-se n-nemy-y-ješ?“

„Jé, ty vtipně mluvíš,“ smál se. Jen si ale všiml Carlisleova výrazu, okamžitě zmizel.

„Bello, dneska už s ničím nepočítej. Zůstaneš v posteli. Nejen že se musíš zahřát, ale v teple musíš zůstat celý den. Mohla by jsi dostat zápal plic a to opravdu nechceš. Z nemocnice ti přivezu nějaké vitamíny a Esmé ti donese nějaké ovoce a hlavně pij hodně čaj,“ vysvětloval Carlisle.

„A-ale c-co d-dů-m?“ hlesla jsem.

„Bello, my se o to postaráme. Ty hlavně musíš zůstat v posteli. Víš co by se ti z takového prochladnutí mohlo stát? Chřipka, kašel, bolest v krku, angína, rýma, zápal plic, zánět močových cest, zánět ledvin a klidně i problémy s vaječníky...“ začala Esmé vyjmenovávat.

To je vtip, ne? Jen mi je zima! Zahřeju se a bude hotovo. Esmé stále vyjmenovávala možné komplikace kvůli podchlazení, ale já ji nevnímala a pomalu usínala.

 

„Bello, Bello, nesu ti čaj. Carlisle říkal, ať piješ alespoň jeden do hodiny,“ zmateně jsem se podívala směrem odkud vycházel ten andělský hlas. Jsem snad mrtvá? A kde je Smrťák? Neměl si vzít moji duši?

„Cože?“ překvapeně jsem zamrkala, ale obličej Rosalie zůstal tam, kde byl.

„Moc se omlouvám za Emmetta. On se často chová jako úplné dítě a nedochází mu, co všechno se může stát.“

„Rosalie, to je v pořádku. Neomlouvej se. Mě už je dobře,“ ujistila jsem ji a na potvrzení svých slov si pořádně lokla čaje. Chyba! Byl až příliš horký. Ve snaze zbavit se horké tekutiny z úst jsem rychle polkla. Další chyba. Cítila jsem jak mi horký čaj postupuje trubicí až k žaludku a při tom nesnesitelně pálí.

„Au, au, au, au,“ proběhla jsem okolo vyděšené Rosalie a zamířila si to přímo do koupelny ke kohoutku s vodou a hltavě se napila studené vody.

„Co se děje?“ chytla mě za ramena Rosalie.

„Myslím, že to Carlisle s tím horký nemyslel zase tak doslovně,“ hlesla jsem a za doprovodu Rosalie se vrátila do postele.

„Já... Omlouvám se. Je mi to líto. Nedošlo mi, že...“ spustila Rosalie další salvu omluv a já ji rychle zarazila: „Rosalie, neomlouvej se pořád. Nic se nestalo. Tohle je u mě normální.“

„Takže ti nic není?“ chtěla se ujistit.

„Ne, nic mi není a cítím se parádně.“ Dobře to asi bylo silný slovo, ale fajn mi bylo. Byla jsem vyspalá, odpočatá a plná energie. Začala jsem se hrabat z postele, ale Rosaliin výraz mi napověděl, že nedělám správně.

„Rosalie, je mi skvěle a opravdu nemám v úmyslu zůstat v posteli celý den,“ řekla jsem rázně a vstala.

„Dobře, tak já ti přinesu oblečení a půjdeme do obýváku. Tam můžeme koukat na film nebo si něco zahrát,“ ustoupila tedy a nechala mě o samotě. Čas pro mé malé vítězství!

 

Co Rosalie navrhla, to jsme zrealizovaly. V obýváku mě zabalila do tenčí deky, pustily jsme si nějakou romantickou komedii a vesele si při tom povídaly.

„Bello, ještě bych se ti chtěla omluvit za to, jak jsem se k tobě včera chovala. Nebylo to ode mě správné. Omlouvám se.“ A je to tady. Další omluvy. Jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak jsou to neustálé omluvy.

„Rose, neomlouvej se. Já jsem zvyklá. Víš co? Já jsem Isabella, ale říkej mi Bella,“ řekla jsem a podala jí ruku.

„Rosalie, ale klidně mi říkej Rose.“ A mou ruku přijala. S vážným výrazem jsme se dívaly do očí a následovala salva smíchu.

„Říkal jsem, že bude sranda,“ ozval se Smrťákův hlas a já s sebou vyděšeně trhla. To ale neušlo pozornosti Rose: „Děje se něco?“

„Ne jen takový tik,“ odpověděla jsem.

„Tak já jsem tik?“ nafoukl se Smrťák.

„Jen jeden nepříjemný tik,“ usmála jsem se a rozhodla se ho ignorovat. Přece se s ním teď nezačnu vykecávat. Rosalie by mě měla za blázna. Pokud mě za něj již nemá.

„A je ti dobře?“ strachovala se.

„Rose, kdyby mi cokoli bylo, budeš první, kdo se o tom dozví, ano?“ Tak tohle dlouho nevydržím. Ta starost. Tolik péče. To nikdo dlouho nevydrží...

„Dobrá,“ vzala to a opět jsme se věnovali filmu.

 

Nikdy bych si nemyslela, že mě bude sledování filmů a hraní stolních her bavit. V televizi neustále něco běželo, ale já i Rose jsme to vnímali jen okrajově. Prostě takový ten holčičí den. Škoda, že tu není Sandra. Líbilo by se jí to.

 

Ani jsem si nevšimla, že se pomalu blíží večer.

Zrovna vrcholila nějaká akční blbost, když se ozvala příšerná rána následována Emmettovým řevem: „Jsme domááááá!“

„To se nedalo přeslechnout,“ ušklíbla jsem se a otočila se na přicházející.

„Bello, proč nejsi v posteli?“ zlobila se Alice.

„Ale mě je dobře!“ nedala jsem se. „A Carlisleovu radu ohledně horkého čaje jsem taky pilně dodržela!“

„Tak až přijede, tak tě prohlédne a uvidíme, ano?“ navrhla Esmé a já kývla na souhlas.

„Co by sis dala k večeři?“ zeptala se ještě.

„Já... Ale já můžu jet k sobě domů. Přece vás tady nebudu obtěžovat.“ Už dost na tom, že mě zachránili před nocí bez postele, ale dnes už můžu jet domů. Hádám, že celý den pracovali na tom, aby v domě vypadalo vše tak, jak mi to Esmé popsala.

„To přeci nemyslíš vážně. Dnes jsme vymalovali a smontovali nábytek. Musí se tam pořádně vyvětrat, než tam budeš moct spát,“ zděsila se Alice.

„Ale já vás tady nemůžu obtěžovat,“ bránila jsem se.

„Bello, v tom domě nebudeš moct spát ještě tak dvě noci. A ani v nejmenším nás tu neobtěžuješ,“ ujistila mě Esmé.

„Hold pojedeš do školy poprvé s námi,“ ozval se Jasper a já si poraženě povzdechla.

 

Alice mě vyhnala se slovy, ať si jdu dát teplou sprchu a že mi připraví oblečení. Pokusila jsem jí říct, že se obléct dokážu sama a málem bylo po mě. Alice spustila něco v tom smyslu, že tady obléká každého. A jestli se mi její styl nelíbí a mlela a mlela. Radši jsem se zvedla a zamířila rovnou pod sprchu.

Ale musím přiznat, že teplá voda je opravdu skvělá věc. Ale sprchu jsem nijak neprotahovala. V pokoji na mě opět čekalo oblečení. Vlhké vlasy jsem si nechala rozpuštěné po zádech a vydala se za Esmé a večeří.

„Tady máš,“ podávala mi talíř jen jsem vešla. Maso s bramborem a zeleninou. Jednoduché a od Esmé výborné.

Akorát jsem dojídala, když dorazil Carlisle. Rovnou si mě vzal s sebou do pracovnou, že mně vyšetří. Musela jsem si sundat mikinu a vlasy na chvíli svázat do culíku. Carlisle mi pozorně poslechl plíce a konstatoval, že mi opravdu nic není, ale ty vitamíny bych jako doplněk stravy jíst měla. Už jsem si myslela, že je po všem, když si Carlisle všiml mé levé ruky. Opatrně ji zvedl a přejel prstem po škrábanci.

„Odkud to máš?“ zeptal se.

„Ani nevím. Neustále někde padám. Jsem malinko náchylnější na zranění,“ pokrčila jsem rameny.

„Ošetřoval ti to někdo?“pokračoval.

„Ne, měl?“ to není zase až tak hrozný. Měla jsem i horší.

„Mohlo se ti to nepěkně zanítit. To by nebylo dobré. Alespoň s tím uděláme něco teď. Ale nebude to moc příjemné,“ varoval mě. Raději jsem odvrátila zrak a nechala ho, ať si hraje. Protestovat jsem začala až ve chvíli, kdy vzal obvaz a začal mi ruku obvazovat.

„Bello, tu ránu jsem musel znovu otevřít a vydezinfikovat. Máš tam i pár stehů, protože byla docela hluboká, a proto ti to musím obvázat.“ A na moji odpověď ani nečekal. Než jsem se vzpamatovala, byla ruka obvázaná a já si zapínala mikinu.

„Máš někde ještě něco?“ zeptal se.

„Jen rozbité koleno,“ mávla jsem nad tím rukou a chtěla vstát, ale Carlisle byl rychlejší a vyhrnul mi pravou nohavici a jako na potvoru se trefil. Mé ubohé koleno. Jo, pády jsou svině!

„To už se ti zatáhlo a vypadá to v pořádku,“ sdělil mi to, co jsem stejně věděla.

„Díky,“ poděkovala jsem a šla za Alice.

„Bello, je mi moc líto, co udělal Emmett ráno. Měla jsem to vidět a zastavit ho,“ spustila jen viděla, že jsem v pořádku.

„Alice, tak ještě jednou. Neomlouvej se. Nic se nestalo. Nemohla jsi ho vidět. Když chce, umí být neviditelný. Ano?“

„Vážně?“

„Vážně.“

„Skvěle. Co by jsi chtěla dělat zítra?“ rozzářila se jako sluníčko.

„Víš, říkala jsem si že bych se tu trochu porozhlídla a prošla po okolí,“ sdělila jsem jí svůj nápad.

„Bezva, mohli by jsme jít do města a...“ už plánovala, co všechno stihneme, ale tohle jsem přesně nechtěla.

„Alice, já nechci znít nezdvořile nebo tak nějak, ale já bych potřebovala se projít sama. Urovnat si myšlenky a poznat to tu. Prosím, nezlob se na mě, ale spolu můžeme jít kdykoli jindy.“

„Tak fajn. Co chceš dělat teď?“ změnila téma a já litovala, že ji opět zklamu.

„Bude znít blbě, když řeknu, že spát?“ usmála jsem se.

„Tak jo. Ale zítra večer mi to vynahradíš!“

„Jasně.“ Kývla jsem a šupky dupky do postele.

 

 


 

 

Další kapitola za námi.

Sice trochu pozděi, než jsem plánovala,  ale je tu.

Snad jste si užili čtení a zanecháte komentář.

Alespoň smajlíka. prosím, prosím. :)

Paxleena

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  Teyla (07.10.2014 16:52)

No toto bolo super! :D Čítalo sa to uplne samo a samozrejme Emmett! :D Milujem...

4)  Lucka (03.10.2014 21:06)

pěkné

3)  Anessa (03.10.2014 13:18)

2)  marcela (02.10.2014 08:30)

Neuvěřitelně milá kapitola.
Vždy mě potěší, když je Rose hodná.

1)  BabčaS (01.10.2014 20:48)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still